Karel Funk sdílení

Básník, samotář a mystik Vladimír Holan kdysi napsal, že člověka plně poznáme až poté, co zemře. Přirovnal to jako když padne strom a my vidíme poprvé i jeho kořeny. Pracuji si s touto informací už pár desetiletí a ověřuji si, jak je pravdivá. Nyní mám k tomu příležitost i u svého někdejšího kamaráda. Napsali jsme spolu kdysi (spíše jsem z něho jeho texty „vysápal“), a s Danou Rychlovou knížku SVĚTLINY - Meditace jako jarní tání duše – Tři duše v akordu (vydala EB Praha 2005). Bohužel ji nemám v počítači, tedy aspoň jeden z jeho dvanácti textů sem přepíšu (pokud by se našel ochotný opisovač, uveřejnil bych i další). číst dál

Napsal jsem tu nedávno, že Ján Zákopčaník vyráběl doma skvělý bylinkový likér. Musím zároveň dodat, že Jáno se odmítal účastnit pitek na pracovišti. I v tom jsme si notovali. Bývaly za komunistů časté. Připomnělo mi to, že jedné lékařce s podobnými absencemi při popíjení a s odmítáním hloupých dvojsmyslných vtípků přezdívali na pracovišti posměšně Vznešená. No není to krásné označení? Je krásné být vznešená. Na rozdíl od některých, kteří uznávají vyšší hodnoty, ale jsou schopni se zasmát kdejaké přisprostlé vulgaritě, je vznešená doopravdy. Co plebs míní vznešeností ironicky, lze brát někdy doopravdy, jako pochvalu. Podobně jako přetrvávající plebejské relikty proletářského pohrdání naší šlechtou a vznešenou aristokracií. Když jsem roku 1978 odpověděl při přijímání do práce vedoucímu na otázku na mé zájmy, že mám rád vážnou a operní hudbu, vytřeštil na mne oči a podezíravě mne diagnostikoval: Nejste vy jste ňákej bohém?! Bylo to mínus. Jeho soudružský vkus znal jen dechovku. Na klopě nosil připjatý odznáček Lenina a Gottwalda, asi jako psí známku. Odmítal jsem jejich pracovní pitky. I když jsem musel s vlky býti, nechtěl jsem s nimi výti ani píti. Při kádrovém hodnocení nestraníků mi vytýkal, že se "straním kolektivu", to býval už obstojný prohřešek pro plat i pro budoucnost. Zaujal mne kdysi Werichův výrok: Vaše sranda není mojí srandou. A, jak je psáno níže v traktátech, kdo nedbá moudrosti boží, toho stihne kletba pomatenosti. číst dál

Dovolené jsme s Martou roky trávívali třeba objevováním posvátných míst na Šumavě i jinde v naší vlasti s těmi nejbližšími, včetně našeho tehdejšího kamaráda Jána Zákopčaníka (zmínil se mi, že mu v dětství přezdívali Janko Hraško). Našli jsme i místa s mocnými průduchy vyzařování svatých zemských pokladů, často napojených na posvěcení shora, například Boží kámen či Krankoty u Javorníku (dnes už o tato poznávání neusiluji). Ján byl na to velmi citlivý. Nepatřili jsme ale mezi ony módní „esoterické“ turisty, kteří často mentálně drancují posvátná místa v domnění že jakési „vibrace“ či „energie“ (tyto materiální fyzikální pojmy mi nesedí) jim přinesou nějaký duchovní prospěch. Někdy tím tu posvátnost místa plundrují. číst dál

Někdo umí napsat skvělou pozvánku na svou či společnou akci. Myslím tím teď Alfreda Strejčka:„...poslední lákání k setkání v jarně letní sezoně, kterou uzavře Poetický happening... Se všemi z vás jsem se letos setkal na pódiu či v hledišti a tak mne napadlo, co kdybychom se setkali společně a vzájemně se poznali.“ číst dál

Při svém ředitelování ve středisku péče o seniory Diakonie jsme pořádali ledacos zábavného, včetně maškarních převleků o karnevalu. Je to nyní svátek spíše pohanský. V různých převlecích se přišli ukázat a veselit někteří zaměstnanci a i někteří klienti, někdy s nápady a pomocí pečovatelů. Oboje jsem obdivoval. A moje maličkost? číst dál

Trocha skákání z věci na věc. Malý příbytek a velký klid (mám už teď)... - Pamatuju, jak jsem se v mládí ušklíbal, když někdo vyprávěl, třeba nostalgicky či vyčítavě, že my se máme lépe, než jaké to bylo za jeho mládí. Pravda, dozvěděl jsem se od jednoho, kterému tehdy bylo jako mně dnes, třeba i kolik stály buřty za Rakousko-Uherska, nebo jak se tehdy seznamovali s dívkami či jak máme dnes vše až pod nos. Ale pochopil jsem, že každý věk nese své. V mládí si představujeme, jací budeme později, čeho dosáhneme atd., ve stáří se obracíme víc do minulosti. I když – někteří z nás i do budoucnosti, s pochopením, jak je to důležité. číst dál

(Několik osobních postřehů JJ, které - dle jeho vyjádření - nemusí být úplné nebo zcela přesné; vyplývají však z duchovního spojení nabytého při pobytu a práci v Rusku.) číst dál

Ohromení postoji mnoha antroposofů; Co je nezajímá; Nepohodlní jsou označováni za „americké loutky“; Farizejství, uzurpující si cestu k pravdě; Krádež archanděla Michaela; Falešné elitářství vůči působení archanděla Michaela; „Protože amerikanismus na Západě je Babylon, pak ruská moc, která s ním „zápasí“, je Jeruzalémem.“; Hrob v podobě pyramidy s mumií uvnitř stále stojí na hlavním náměstí před Kremlem; Nedokáže snést budoucnost, jeho úděl je minulost; Elitářský, fakta ignorující a arogantní způsob vidění věci je u některých ukrajinských a některých našich antroposofů shodný; Za co může Západ, pokud Kreml mluví sám za sebe svými ČINY? číst dál

Každoročně o letních svátcích, začínajících Letnicemi – svátkem svatého Ducha, se lidé jedné veliké zahrady, kterou obývali od věků, radovali z bělostných ztepilých lilií – i přesto, že jim soused pod záminkou "osvobození" házel přes plot své bodláky, později i pavouky a štíry. Ty ale vytrvale požíraly miliony bílých mravenců pod vedením bílého jelena se zlatými parohy. Královna oné zahrady i bílých mravenců, dívka na prahu dospělosti, sázela cibulky bílých lilií pro blízkou i dalekou budoucnost. - Odpustila i černokněžníkovi ze sousedství jeho pavouky, které jí házel přes plot. Hynuli okamžitě. V říši stínů, opanované tímto černokněžníkem se supí duší a voskovou tváří baziliška, se kterým mnozí v jeho zlu vědomě sympatizovali, však sami po čase zažívali invazi přemnožených pavouků, které si před tím vypěstovali, aby je házeli nebo pak i dováželi k sousedům. Byli v oné říši černokněžníka všude, asi jako ptáci v Hitchcockově hororu. Z potemnělého nebe padali další a další. Nakonec je sami z hladu pojídali, a zamotáni do hustých pavučin, nabývali jejich vlastností. číst dál

Je to subjektivní, ale z našich svatých je mi nejbližší Anežka Česká. Možná i tou sociální činností pro potřebné. Za chrám, který mne nejvíc oslovil, považuji (krom svatovítské katedrály) kostel Svaté Anežky v pražských Roztylech. Je tam na oltářišti zavěšen i překrásný mohutný kříž ve tvaru +, tedy se všemi rameny stejně dlouhými. Kostel je náhodou v blízkosti někdejšího bydliště Fráni Drtikola. A další: „Náhodou“ jsme měli před pár lety křest malé Aničky, dcery přítele Petra Tomaidese, právě v tomto chrámě (píšu o tom i na těchto stránkách). A „náhodou“ jsem tam byl loni i na pohřbu Libušky Šafránkové. A „náhodou“ jsem tam na zítra pozván na pohřeb jejího manžela, Josefa Abrháma, jejich synem Josefem Abrhámem ml.. Při pohřbu Libušky Šafránkové bylo těch náhod víc – setkání se například a popovídání s mým celoživotním idolem hry na trubku Laco Deczim (přiletěl ve svých 84 letech na pohřeb z New Yorku)… I tentokrát bude promlouvat (jak mi napsala Daniela Drtinová) mj. Dagmar Havlová, Jan Kačer aj. číst dál

Z mailu: Přítel Alfred Strejček vymyslel, na 4. 6. zorganizoval a uváděl program s mým autorským čtením. Trochu jsem z toho měl obavy. Jenže - dopadlo to díky jemu ještě lépe než bych si byl představil. Fred mne nechal přečíst z poslední knihy  jen jednu povídku, Láska po půl století, nakonec jsem byl radši že jen jednu. Pak mi kladl otázky, velmi dobré, i když jsme na nich nebyli domluvení. Dost podle mých knih, co je (česká) národní duše, naši velikáni, meditace, tzv. esoterika (tedy jsem to řekl kriticky po svém), co je mystika, něco o Karlu IV., Komenském, o spolupráci se Štěpánem Rakem..., pak i jak si udělat dobrý domov, na závěr o tom, co je nejpodstatnější v životě... Posluchači byli pozorní. Takže ani nedošlo na to, abych četl víc ukázek, ale bylo to tak lepší. Místo hodiny, jak avizoval, to trvalo přes dvě. Řeč přišla i na Drtikola či Steinera, na umělecký a duchovní snobismus ap.. Lehce zrekapituloval i naši občasnou spolupráci a různé příhody. číst dál

Z mailu Markétky Hejné (známe se už roky, ale nikdy jsme se ještě nesetkali): Víte co? Posílám vám Houslistův tanec se svými ilustracemi. Třeba byste jej chtěl dát na svůj web jako pozdrav vašim čtenářům? Ovšem, jestli to půjde. :) ... Líbezné jaro a brzký mír ve světě přeje Vaše MH. číst dál

Sice už dal kamarád Petr, který se mi stará o facebook, první informaci, zde uvádím poslední znění. Každý měsíc zde z něho uveřejním meditační či nemeditační zamyšlení. číst dál

Nejprve z mailu Martina Dohnala: „...Každý normální člověk, který není pokřivený nebo skrytě násilnický přeci musí vnímat, jaké to je celé nemravné. Tohle Rusáci draze zaplatí do posledního peníze ve smyslu božské spravedlnosti. Sympatizanti jejich zločinů, i ti naši, jim budou v pekle asistovat. Ono mne zaujalo, jak jste psal někde ze Zoubka, že tito Rusové jsou programováni v noci těmi abnormálními bytostmi. To leccos vysvětluje, i tu jejich šílenou paranoiu, že musí útočit, aby se kolem nich nerozmístily zbraně a nikdo nezaútočil na ně. Na ně ale nikdo neútočí, oni furt vysílají do sousedních států nekomunikující bojové letouny, čím dál více je ale začínám podezřívat, že to jsou záminky k tomu, aby rozpoutávali své imperiální války, protože přesně jak píšete, jejich imperiální choutky tu jsou stále, sami i jejich představitelé teď v únoru říkali, že hranice Ruska si představují u západní výspy Evropy v Atlantiku.“ číst dál

Markétky Hejné vyprávění; Nebrat se tak třeskutě vážně; Se spisovatelkou (je toho ovšem víc než „jen“ spisovatelka) Markétou Hejnou jsme se po létech odmlky opět potkali a zastavili. I když – jen písemně (zatím), poté, co hezky zareagovala na mém facebooku. Nikdy jsme se ale nesetkali. Teď si hezky píšem a hledáme vhodnou kavárnu. Ty písecké znám, jsa povaleč kavárenský, ona zná ty jejich na Letné. Nic nelze uspěchat. Zatím si vyměňujeme svá díla. No, vlastně, já jí jsem zatím nic neposlal, od ní jsem dostal poštou balíček s asi třísetstránkovým románem z roku 2000 – Obejmout dub. Obdivuhodné dílo, nejen rozsahem. číst dál