Karel Funk sdílení

"Máme tendenci dívat se na vesnické obyvatelstvo starších věků jako na vesnické balíky, ale leccos v jejich folkloru prokoukne více než nepovedené dětské proniknutí do magie a nadsmyslových světů – vždy jsem přemýšlel, jaká to byla velká kosmická škola, když se někdo stal rolníkem a obdělával se zvířaty pole a les a louky někde v 19. století na českém a moravském venkově, je jedinečná šance poznat hmotu a všechny vesmírné proudy které jsou pro chov zvěře a pěstění plodin potřebné – vždyť co nahradí vůni mokvající jarní země..." číst dál

Malá před-úvaha: Kdo nehledá pravdu kolem sebe, pravdu v zemských věcech, nenajde ani pravdu duchovní. číst dál

První imaginace: Od půlnoci k jitru číst dál

Bylo to v březnu 1982, půlročního syna mi tehdy vyrvali z náručí. Příběh Drahomíry Šinoglovépříběhy 20. století  Drahomíra Šinoglová číst dál

Událo se na jaře loňského roku. Popsal jsem to tehdy takhle. Přítel režisér Petr Tomaides mne umluvil, že jsem byl jeho dceři za kmotra (vida, už moje čtvrté kmotrovství). Je to na Spořilově krásný moderní kostel z roku 1934, světlý, přívětivý. Nad oltářem je mohutný rovnoramenný kříž +. Bylo krásné, jak jsme se s Aničkou (je jí pár týdnů) seznámili. Velmi dlouho jsme se dívali do očí, jako by se na tu chvíli setkaly naše duše. Asi ne jako by, setkaly se. I Petr s paní se tomu divili, protože holčička je agilní a v šátku maminky na hrudi se furt zmítá či něco brouká. Najednou se znehybněla, tak jsme se takhle seznámili. Jako by to byl pohled celé její duše. Při křtu samotném (křtil sympatický františkánský mnich), kdy jsme jí dělali křížky na čelo atd., cosi silně proudilo, slavnostně, osudově až svatě. Hlavně při slovech, že věřím v Krista jako Spasitele. Až tak, že i rodiče, ač "neduchovní" si toho ovanutí všimli a promluvili o tom dřív než já. Nikdy jsem v kostele nic takového nezažil. Žádnou přípravu od nich kněz nechtěl, stačilo opravdově potvrdit, že uznávají Krista jako Spasitele. Nemyslím že by to bylo jen knězem či elementálem prostředí (ač obojí sympatické), ale hlavně duší Aničky samotné, která si to přitáhla. Ba i jim prominul, že nejsou sezdáni, což je prý podmínka křtu. číst dál

Spomínam si na prednášku Dr.Viktora Thiebena, ktorý poukazoval na vývoj európskej klasickej hudby v súvislosti s duchovným vývojom človeka. Tak ako hudba Johanna Sebastiana Bacha prichádza z vysokých duchovných sfér, tak hudba Ludwiga van Beethovena sa hlavne vo svojej Osudovej symfónii približuje k človeku. Napokon hudba Richarda Wagnera vyzdvihuje človeka zo zeme priamo nahor a stavia ho ako rovného Bohom. Tu prichádza vďaka hudbe niečo božského do človeka, robí z človeka Kráľa už vo svojej vnútornej premene. Tak putovanie Troch kráľov z východu za budhickou hviezdou, svietiacou nad tajuplným miestom ich privádza k Jezuliatku, čím je naznačené, kam majú východné náboženstvá vo svojom ďalšom vývoji smerovať a hľadať svoje pokračovanie a to v kresťanstve založenom na kráľovstve srdca - „príď kráľovstvo Tvoje“ - tu na zem – a tak môžeme byť kráľmi v ušľachtilosti a dôstojnosti svojho „Ja“, ktoré nám dáva Kristova bytosť a prináša individualitu do každého človeka skrz možnosť priameho zasvätenia. Táto cesta ku kráľovi prechádza skrz štyri živly /králi boli kedysi kňazmi i umelcami/ - tak ako to zobrazil Wolfgang Amadeus Mozart vo svojej opere Čarovná flauta, ukazujúc, že i žena môže byť zasvätenou. Prezradiac tieto tajomstvá sa možno i kvôli tomuto skracuje jeho život. Napriek tomu z jeho hudby dýcha chvíľa ako spomienka na čarovnú cestu a návštevu kráľa, ktorý priamo prišiel z východu a mohol uvidieť narodeného budúceho kráľa, ktorý však tvorí iné kráľovstvo a to kráľovstvo v našom srdci.  číst dál

Jesličky našich niter; i chlév může být čistý číst dál

Oldřich Janeček byl vzácný člověk. Pracovali jsme spolu v redakci Gemmy, on byl mnohem starší. Ve všeobecném mumraji v redakci, pokud začal tiše a bez emocí hovořit Oldřich, všichni jsme uctivě ztichli. Mluvil málo, ale tím hodnotněji. Napsal několik knížek, poslední byla o Atlantidě, rukopis psaný roztřesenou rukou však již nebyl čitelný. Tedy jsme to vydat nemohli. Své knihy psal za stísněných podmínek: neměl svůj pokoj ani koutek, tedy psal v kuchyni na jídelním stole, vedle hrnců a talířů. Když párkrát zajel ke mně do Písku, sděloval jen tak mimochodem velké vzácnosti. Třeba právě o astrologických a astronomických souvislostech zrození Ježíšova. Spolupracoval coby rodák z Podkrkonoší s pí I. Charvátovou, astronomkou z Úpice.  Tedy jsem ho umluvil k napsání následujícího pojednání, které jsem doplnil doslovem. Někdejší sestup Krista na zemskou scénu je centrální událostí vývoje lidstva. Předpovídali ji proroci a jasnovidci různých národů a nyní může sloužit všemu dalšímu lidstvu k plnění jeho úkolu v plánu Prozřetelnosti. Seznámíme se nyní s tím, co se tehdy událo na nebi a na Zemi, ba jak se spojilo nebe se Zemí.  Může to být pro leckoho krůčkem k hlubšímu osobnímu prožitku Vánoc. číst dál

Vánoční fáze. číst dál

Milí milionoví přátelé, číst dál

Ač od této milé paní farářky bývají na FB příspěvky až tak časté, že je často pomíjím, tento přípěvek pana Friče, který sdílela, je velice osvícený a mohl bych ho ve všem podepsat. Mám radost, že takto myslící lidé nejen existují, ale jsou i ochotni své náhledy zveřejnit.  Narozdíl od jakéhosi prokremelského matoucího veterináře, předstírajícího jasnovid či schopnost "nakmitat" na něčí vibrace a poté činit neomylné jasnovidné závěry a předstírat luštění záhad, a přitom ochotného servilně naletět na kdekterý průhledně či rafinovaně podstrčený ruský destrukční klam,  usuzuje tento pan Frič  s použitím "prachobyčejné" etiky a logiky. Takovíto "obyčejní" lidé se selskou logikou, neohánějící se svým "jasnovidem", mají mou největší úctu a důvěru. Jsem vděčný, že jsou. A hlavně pro takové se snažím psát své knihy a články. Při své praxi a kvalifikaci v humanitní, thanatologické, lektorské, poradenské či v redaktorské a hlavně sociální oblasti či oblasti komunitní sociální politiky a pomoci potřebným, kdy jsem netušil, proč jsem se zrovna tam octnul, se mi k tomu sbíraly i určité předpoklady. Není to zásluha moje, ale určitého vedení. Jsem za to vděčný. číst dál

Motto: Duši druhého neléčíme tím, co říkáme, ale tím, co jsme. číst dál

Sháníme nejrůznější meditační obrazy či obrazce, které někdo obestřel slibným závojem tajemna a rychlých okultních účinků, ale ty nejesoternější výtvarné hodnoty naší vlasti, jako je Muchova Slovanská epopej, vyzařující dosud do aury naší země ty nejduchovnější slovanské síly, pomíjíme často jako nudné, dobré snad jen pro jakési vlastenecké staromilce. Proto se trochu porozhlédněme právě po hlubším smyslu tohoto hmotně i duchovně monumentálního veledíla. Zatímco dlouhá řada našich uměleckých osobností začínala skromně tady doma a po ovacích ve světě na domov zapomněla, patří Alfons Mucha k oné nepatrné menšině - třeba vedle Fráni Drtikola, se kterým si rád psal - která se dokázala stáhnout ze světové slávy a tiše sloužit své vlasti. Snad i proto byl i duchovní vývoj jejich osobností tak plodný a požehnaný. číst dál

Sergej N. Lazarev číst dál

Psychologie davů a jejich vůdcůVáclav Cílek92 25. listopadu 2018 Sdílet20 Tweet1 3 číst dál