Karel Funk sdílení

Pomohlo by nám uvědomovat si, že styk s překážkami i se zlem je nutnou ba jedinou možnou školou pro uvědomování si a zesilování dobra. Jsme dnes zlem v podobě viru vytěsňováni do niterné samoty. Sami jsme se ale celé věky na pěstování zla podíleli. Můžeme ale jeho nedobrý vliv rozpoznávat a s klidem odsunovat. Předpokladem je, že to činíme nejprve u sebe. A v okolí? V praxi je někdy těžké, vyjít s některými lidmi, zaujímat konkrétní stanoviska, chovat se nějak... A třeba pro někoho je zrovna tak těžké vyjít s námi. Ale z hlediska věčnosti je to jen přechodné období, nutné k naší evoluci. Jak dlouho potrvá, záleží na nás - jako jedincích i jako lidstvu. Naše občasné nezvládání jsou zkoušky, nastavení zrcadla sebepoznání. Až zesílíme v nitru k dobru, nebudeme do těchto situací uváděni. Často se považujeme za oběti cizího zla, ale to vlastní zasouváme mimo kontrolou. Pak se cítíme jako jediní dobří a ublížení v tom zlém světě. Je to obzvláště v duchovních a intelektuálních kruzích, ale je to jen  zastřená pýcha. Nejraději bychom svět uvrhli do permanentní karantény, abychom měli od něho pokoj a mohly volně bujet naše libosti. číst dál

Podle odezev, například paní Jany Koen, se tato meditace rychle šíří... Její zdůvodnění pro dnešní dobu: Jistě že je nanejvýš potřebná pomoc, jakou poskytují vyčerpaní lékaři, sestřičky, pečovatelé doma i v pobytových zařízeních, i ti, co navíc zaskakují za nemocné kolegy, jako jsou pošťáci, popeláři, uklízečky, kuchařky, výrobci a rozvážeči potravin, řemeslníci… a bezpočet dalších potřebných povolání a skupin. Mají toho na sebe hodně, a to třeba i učitelé a rodiče dětí na distanční výuce. Denně konají miliony statečných činů, o kterých často nevíme. POMÁHAJÍ, ALE I ONI TAKÉ POTŘEBUJÍ POMOC. Jistě, nemůžeme ale všichni přiložit fyzickou ruku k dílu. Ani tak ale nemusíme být zbyteční. Je hezké a potřebné výše uvedené skupiny litovat a cítit s nimi. Je však možné ještě něco dalšího, i kdybychom nemohli nic než sedět doma. To si trochu přiblížíme a uvidíme, že mnoho záleží i na nás. číst dál

https://www.youtube.com/watch?v=ISP7d5if2QY&feature=youtu.be číst dál

Je to podobné onomu nynějšímu převrácení pojetí jogy a meditace. Tyto metody sloužily odnepaměti, ba od svého vzniku k rozpouštění ega a tím kdysi přibližování se k Bohu. Podle některých pramenů znamená slovo joga jho, tedy ujařmení, ovládnutí všeho nižšího za účelem niterného osvobození a splynutí s Brahma – s Bohem. Dnes už nemusíme ego rozpouštět, ale zkvalitnit k dalšímu cennému jednání. Nemusíme se už v Bohu ztrácet, ale nalézat. Místo toho jsou dnes tyto dávné cesty naopak egem uchopovány a pro cíle ega využívány, spíš zneužívány. Můžeme v sobě v nynější době nalézt, že původní joga p... číst dál

Mail k „aktualizaci“ klasiky napsala Maria G.: Seriál Božena jsem viděla jen první díl a i to málo stačilo, abych věděla, že je to přesně to, na co se nechci dívat. Naše kultura je odrazem přísloví: Ryba smrdí od hlavy. Ti dva burani na postech nejvyšších… ovšem, někdo je zvolit musel a někdo je dosud adoruje. To je opravdu žumpózní část národa, jak se předvádí. - Četla jsem nedávno kritiku, která podezřele brzy ze zpráv na Seznamu.cz zmizela. Na Čt art vysílali operu Rigoletto. Pochopitelně upravená podle současných trendů. Autor tam zmiňoval i zhlédnutou Prodanou nevěstu, kde, kromě jiných nechutností, byl sbor v jakémsi vězeňském obleku, Vašek přijel na pódium na motorce. To, co kdysi udělali z Rusalky, kdy děj zasadili do nějakého nevěstince a Rusalka byla jedna z nevěstek... Ani vodník nebyl vodníkem ale jakousi ženou velice podivnou, prostě bylo to strašné.Takhle przní i Shakespeara a asi nejvíce mi vadil Hamlet. Umění klesá do hloubky. Diváci jsou stále podbízivěji lákáni na tzv aktuální zpracováni podbízivou vulgárností. Bohužel na to slyší. Kam jsme spadli ze vzmachu kultury druhé půli 60. let. Dočkáme se ještě umění, které harmonizuje a posílí ducha? Možná, že by pomohlo zase domovní divadlo a kvalitní divadlo. To jsme to dopracovali. A žádná poetická Viola, kde špičky svého oboru recitovaly básně, žádné pražské Divadlo hudby či Friedlova Lyra Pragensis. Je to zvláštní doba a mně připadá destruktivní, pudová, jako by umělce měly ve spárech temné sily. Je skutečně kulturní zločin na duších diváků takhle terorizovat podání historických děl, ať jde o jakýkoliv žánr. číst dál

Spodina pomlouvala Boženu Němcovou za života a činí tak i po více než půldruhém století od jejího odchodu. Nejprve ale pojednání kompetentní badatelky, které se přeposílá a ke mně se dostalo od Ludmily Z. Poté citáty z Němcové a moje úvahy k tomu. Na těchto stránkách se k tématu ještě vrátíme. číst dál

Po obdržení fotografií Alfreda Strejčka s Hanou Maciuchovou z nedávné doby. Z mailu Alfredu Strejčkovi: Milý Frede,děkuji za uznání. I za zprávu o odchodu Hany Maciuchové a krásné fotky. Moc Vám to tam sluší. Uvažuji v poslední době - a snad nejsem staromilec - o velikém rozdílu hereckých generací. Ta naše, tedy Tvoje, Maciuchové aj. ctila důstojnost člověka, poslání umění, prostě vyšší hodnoty, i kdyby se tomu tak neříkalo. A měla třeba i inteligentní a důstojný smysl pro humor. Hlasy Maciuchové, Fischerové, zpravodajky Věry Šťovíčkové, Jana Petránka, Tvůj, Adamíry, Hrušínského, Vosky, Kem... číst dál

Hloupé a pyšné formulace, plynoucí jen z ega. Nemoc má za úkol něco nám ukázat, odstranit kousek ega, pozastavit nás v něčem nedobrém, učit trpělivosti či odříkání, poskytnout možnost zamyšlení... Pokud se chvástáme, že jsme ji „porazili“, říkáme si o další dávku, možná v jiné době a jiné podobě. Každému uzdravení těla je napomáháno na vnější úrovni třeba medicínou, lepší životosprávou, obranyschopností těla a podobně, na vnitřní úrovni to vše zajišťují božské hierarchické bytosti. Každý z devíti hierarchických řádů – od andělů až po serafíny - kdysi stvořil a neustále, každou vteřinu udržuje jednu z částí či orgánů našeho těla. Bez jejich obětavé práce bychom v okamžiku zanikli. Tedy není nikdy dost pokory a vděčnosti, když se nejen nám, ale zejména JIM podaří dát v nás něco do pořádku. Na místě by bylo pokleknutí, byť jen v duchu, a poděkování za vyšší pomoc. Naopak halasné naduté vyřvávání o „poražení“ nemoci je už v onu chvíli zárodkem dalších problémů – chorobou se člověk nepoučil. I kdybychom očkováním „zvítězili“ nad covidem a začali jásat, bujaře popíjet či ještě víc plundrovat přírodu, „za rohem“ už bude jiná pandemie či pohroma. Měli bychom mít hodně sounáležitosti a solidarity nejen s nemocnými a pozůstalými po obětech, ale i s těmi, kdo se ocitli bez výdělku. Je to kolektivní karma, tedy i když snad někoho z nás se zatím nic nedotklo, oni trpí i za nás. A taky s obětavými vyčerpanými sestřičkami a lékaři, kteří dělají v těchto podmínkách skoro nemožné. I tady je ta duchovnost - na každou chorobu a bolest vynaložit tvůrčí odpověď. číst dál

Milý Karle, moc diky za sdílení i za krásné reakce. Posílám další dva odkazy i s průvodním textem. Tvůj Štěpán číst dál

KF: Říkám si ...abych nestudoval duchovní nauky slepičím stylem. Co tím myslím? Když rodiče před mnoha lety mívali v Miroticích slepice, pozoroval jsem je na dvoře. Udělá váhavý krok, otočí hlavu na jednu stranu, pak na druhou a nohou hrábne. Klovne do odhrábnutého, pak udělá další rozvážný krok, protáhne si křídla, vytřepe prach, kývne, vysune hlavu dopředu, jen tak do země zobne, zas hrábne, ale nevšimne si toho co odhrábla, poskočí pár dalších kroků jiným směrem, pohledí dolů jedním okem, pak nakloní hlavu opačně a koukne druhým okem, a zas hrábne. Někdy i důkladněji třikrát. Udělá rozšafné áááá-a-a-a-a… Tyto variace se opakují i dlouhou dobu. Je to jiné, než to ukřičené kdákání, když vyběhne z kurníku a hystericky se vytahuje, že snesla vajíčko. Třeba cítí, že splnila úkol. - Tehdy mne máma naučila slepicím i strhávat či zatrhávat tipec, pokud se jim udělal v zobáku. -  A jak někdy čtu? Listuju, kouknu, hrábnu jinam, protáhnu se, kouknu z okna, váhavým krokem otočím list… Když něco pochopím, řeknu si spokojeně áááá; zamyslím se, zkoumám mám-li hlad a co bych z ledničky sezobnul, do otevřené ledničky koukám jako ta slepice na odhrábnutou trávu, po čem bych hrábnul, kouknu zas do knížky, poskočím o pár dalších stránek…, vysunu hlavu dopředu k počítači, hrábnu do klávesnice… Když se mi zdá, že se mi něco povedlo napsat, honem se s tím hystericky po mailech vytahuju jak ta slepice se sneseným vajíčkem... Někdy jsem asi prostořeký, asi bych potřeboval taky zatrhnout tipec. číst dál

https://youtu.be/F3ALInu_2v8> číst dál

* Není třeba spěchat k tomu, co je třeba stihnout. Lze pro to udělat vše potřebné, bez zbytečného odbíhání, ale v úplném klidu, kdy nevycházíme ze svého harmonického středu. Rychle lze jednat i bez emoce spěchu. Pocitem spěchu nic neurychlíme, jen si zkalíme nitro a zkazíme náladu. číst dál

1. Dávejme jim najevo, jaké jsou vedle nás nezkušené nuly. Bagatelizujme povýšeně jejich problémy, raďme stylem To musíš… číst dál

NAVÁZÁNÍ NA ODKAZ NA DRTIKOLA V MINULÉM TEXTU  číst dál

Z mailu: Po několikadenní přípravě na povídání se spřízněnou duší - Danielou Drtinovou na DVtv, jsem na sebe uvalil další krásnou povinnost. Chtěli bychom s přítelem režisérem Petrem Tomaidesem - až dodělá další dokument o Drtikolovi - natáčet seriál povídání o jednom velice důležitém a velice opomíjeném tématu (mám o tom například ve dvou knihách Provázení stářím a umíráním, a o tom, co bude potom). Ba natáčet to asi budeme u další spřízněné duše – Hanky Sirotkové. číst dál