Karel Funk sdílení

1) Stonožka náš dobrodinec. číst dál

Její životní cesta začala tajuplně už v dětství. Tehdy přecházela svým vědomím na druhý břeh bytí: když na její dětsky vnímavou duši dopadla tíha země, stulila se v postýlce do kouta v předtuše čehosi, co občas přicházelo: její vědomí bylo odpoutáno do duchovních výšin, kde dostávalo úlevu nebeského míru a blaženosti. Jako by se nad dítětem nebe smilovalo. Fyzická schrána nejevila známky života. Když pobývala na venkově u babičky, přecházel na ni z moudrosti předků živý vztah k nebesům i ke všemu živému na zemi, hlavně květinám. Modlila se s prostou ale moudrou babičkou i z modlitební knížečky, kterou měl na frontě první světové války dědeček a která mu pomáhala snášet strádání. Byl v ní i miloučký obrázek Panny Marie z roku 1874. V dětství si chodívala hrát do kostelíčka na varhany, když tam nikdo nebyl a měla dětsky čistý pocit, že jí Bůh naslouchá a že pro něho může aspoň něco takto udělat. Když babička z venkova umírala, držela ji, upírající oči k mariánskému obrázku, v náručí. U ní si uvědomila, že od Boha jsme vyšli a k Bohu se vrátíme. Babičku takto s láskou, ač neškoleně, doprovodila na druhý břeh existence. číst dál

Tím, že chtějí žít svobodně a nezávisle na Bohu, se lidé staví proti Jeho vůli a plánům a kopírují tak hřích Lucifera a prvních lidí. Touha osvobodit se, rebelovat a vzepřít se Božím příkazům – to je původ veškerého neštěstí lidstva. To je třeba pochopit. číst dál

Párkrát jsme se sešli u piva a lepšího oběda, byl gurmán. Bylo to zajímavé. Ba si i pamatuju dva trefné vtipy na nás, příznivce antroposofie, které mi vykládal. Pravda, byl v něčem i jako kněz poněkud urputný až zatatý (viz třeba jeho ostré plemiky s kolegou Halíkem), ale patřilo to k němu. Vystoupil nakonec z církví (tím přestal používat i přidělené jméno Odilo), a byl skvělým religionistou. Poslední dobou byl kritický i k AS. Poslední roky dožíval v domovech pro seniory. - Pro časopis Dingir se mnou udělal tento rozhovor (to jsme si ještě vykali). Celé znění viz tyto stránky 17. 3. 2017. číst dál

Můj dávný kolega měl kdysi chatu na břehu Talínského rybníka (mimochodem, protože byl přesvědčený straník, navrhoval jsem mu, ať si „svůj“ Talínský rybník přejmenuje na Stalinský). Program horkých letních dnů u nich spočíval v tom, že si vytáhli stoleček, židličky a dostatek vína na měkký bahnitý okraj rybníka, až tam, kde „dosahá voděnka k samému kraji“, tam popíjeli, mastili karty a chladili si nohy ve vodě. Židličky i stoleček se s nimi pomaloučku bořily a nořily stále hlouběji do bahna („židličky zaplavuje…“), a tak když se hodina nachýlila k půlnoci a hladina v láhvi ke dnu, byli po pás ve vodě, stoleček počínal mizet, a u nich naopak kulminovalo jejich povznesení, optimistické vidění věcí dosahovalo vrcholu. Zde nás mohou napadat různé podobnosti s děním ve světě i u nás. Jenže – pak následovala kocovina a vzájemné hašteření. číst dál

Vzpomínám na svůj stav z věku kolem dvaceti let. Z různých důvodů (zdravotních, studijních, vztahových, nedůvěra a roztržka s rodiči – nyní za to vše děkuji) jsem niterně téměř kolaboval, propadal jsem depresím, a nebýt toho, že jsem před tím slyšel, jaký je další strašlivý úděl sebevrahů, uvažoval bych i o tomto úniku. Cestu ven z toho jsem neviděl. Přišla nenápadně. Při delším pobytu v Janských Lázních (konečně z dosahu dozoru a péče rodičů) jsem moc rád dělal něco pro spolupacienty. Pro ty na vozíku či s holemi… (popovezení na vozíku, doběhnutí pro svačinu, pomoc s jídlem, s oblékáním, s hygienou, napsání dopisu, vyslechnutí, přifouknutí duše na vozíku, pomoc postiženým na nekřesťansky vysokých schodech do kostela, kde se faráři nepostarali ani o zábradlí pro své starší ovečky, zavezení do hospody na pivo – jaká vzácnost i toto pro ně byla!, sdílení kamaráda na vozíčku nešťastně zamilovaného do rehabilitační sestřičky...). Cosi ve mně zazářilo úlevou. Byla to lupa na životní harmonii. S některými jsem se na roky spřátelil, do děvčat se na pár týdnů zamiloval. Personálu i jeho ochoty bylo tehdy pramálo a kdekdo z tzv. postižených potřeboval různou pomoc. A tak jsem dělal, co jsem uměl i co jsem neuměl. A bylo to osvobozující, žil jsem jimi, ne sebou. Všechno napětí ze mne spadlo. Takto jsem si to tehdy samozřejmě neuvědomoval. Přestal jsem se patlat v sobě. Čirá radost. Byl to patrně základní předpoklad, abych poté nastoupil vědomě duchovní cestu. číst dál

6. leden - právě byly dovršeny Vánoce. Sice už se to pozapomnělo, ale trvají esoterně až do 6. ledna, do svátku Epifanií či Tří králů. Ale začíná něco jiného. O prvních Epifaniích skončilo mlčení nebes pro Zemi. Z nebes sem sestoupil vtělený Bůh. Pohřížil se do oceánu běd zemského lidství. Rozestřel nebeské závoje, harmonie sfér sem již zaznívá. Uslyšíme ji? Od příchodu onoho milostiplného Vyslance nebes, nositele Loga, můžeme odleskem Jeho sil sami oslovovat Boha. Můžeme být Jeho částmi, Jeho hierarchiemi slyšeni a vyslyšeni. Zatímco Vánoce jsou svátkem zrození člověka - Ježíše z Nazaretu, jejich vyústění v Epifaniích 6. ledna je svátkem nadsmyslového zrození božství Kristova pro zemskou sféru při Ježíšově křtu v Jordánu. Země od onoho času přijala záři Slunce, Krista, i my se můžeme stávat Jeho paprskem a zářit světu. I naše duše se může stávat tónem, ohlasem, ozvěnou mohutného tvůrčího hlasu Loga, jím se učit tvořit a probouzet sebe i další spící. číst dál

Václav Havel na snímku z roku 1969, FOTO: Památník národního písemnictví v Praze, CC BY-SA 4.0, via Wikimedia Commons20. století70. létaCo se stalo v tento den číst dál

Nejprve má poznámka: Taková rozhodnutí můžeme dělat kdykoliv, nejen na Silvestra. číst dál

Nedávno zemřela kdysi známá herečka a zpěvačka Věra Křesadlová. Pamatuju ji ještě z dob mého big-beatového mládí. Uměla to rozproudit. Měla řadu ctitelů. O jednom, netypickém, o Járovi, si povíme. Režisér – představitel tehdy slavné světoznámé české filmové vlny Ivan Passer točil v roce 1965 film Intimní osvětlení. Možná z toho filmu pamatujete i toho poněkud retardovaného dobráckého Jarouše (jmenoval se Jaroslav Chmelík), co se v lukách za Miroticemi zamiloval do herečky Věry Křesadlové a ve filmu jí huhňavě říkal Štěpo ty se mi líbíš. Ty se mi ale opravdu líbíš. Byla to jedna z úžasných scén ad hoc, mimo scénář. I to bylo přínosem tehdy světově uznávané české filmové nové vlny. Chudák Jarouš na to filmování trochu doplatil: na herečku ještě týden po odjezdu filmařů čekával s kyticí gladiol, pro kterou jezdil či spíš chodil denně šest kilometrů do Čimelic. Vysedával smutně na zídce u vily veterináře Maláta, kde se film točil, a nadějně čekal a čekal. Co měl dělat se svou marnou zamilovaností? Nevěděl. Nevědí to ani mnozí jiní. Možná nikdo. číst dál

https://www.novinky.cz/clanek/domaci-novorocni-projev-prezidenta-petra-pavla-40555566#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=novinky.sznhp.box&source=hp&seq_no=3&utm_campaign=&utm_medium=z-boxiku&utm_source=www.seznam.cz> číst dál

Rozhodné a samostatné vstřebávání poznatků duchovní vědy na následujícím stručně zmíněném poli a jejich aplikace, byť snad někdy amatérská, i na konkrétní jevy a životní situace, může být pro leckoho velmi přínosné. Někteří mají za mnoho let mnoho duchovna nastudováno či odpřednášeno – a ztotožňují se s vražděním a genocidou nevinného národa. Začíná se zde projevovat ono Masky dolů. Je to jeden z prvků předpovězeného budoucího dělení lidstva. Málokdy je dělící čára obou táborů tak zřetelná. Ne podle proklamací, hlásení se k nějakému učení či zasvěcenci – ale podle skutečné morální charakterové hodnoty. Propadly by zde možná i některé známé celebrity antroposofie či jiných učení. číst dál

https://www.clovekvtisni.cz/darujte/jednorazove?amount=2000&accountId=7&utm_source=sklik&utm_medium=cpc&utm_campaign=FND_%c4%8cVT_RMK_Byli+na+%c4%8cVT,+ale+nep%c5%99isp%c4%9bli+CZEP003838/90000&utm_content=Byli+na+%c4%8cVT,+ale+nep%c5%99isp%c4%9bli+-+7&utm_term=> číst dál

Trocha inspirací místo mokrého ručníku na hlavě. Podle slovního výkladu je Silvestr, dříve také Sylvestr, křestní jméno a pochází z latiny, kde silva znamená les a silvestris, znamená lesní. Spojení silvestr potom znamená „Muž z lesa“. Ženským ekvivalentem je Silvie. - V době přelomu roku jsou i Vánoce v polovině svého mystického průběhu. Ve všeobecné vřavě, praskání rachejtlí a přípravách na pitky lze mít i jinou oslavu. Neškodný symbolický půlnoční přípitek s někým blízkým může být hezkým zvykem. Můžeme však tuto významnou chvíli naplnit ještě jinak. Jak? Zkusme to „pěkně rozsvítit“. Co? Inu – své nitro. V opilecké vřavě z ulice a v bouchání a létání barevných světýlek si zkusme udělat užitečnou „truc-akci“. Kam až dokážeme jít opačným směrem? Směrem do ticha, kdy v pokleku duše můžeme projít celý uplynulý rok, tak jako někteří z nás procházejí každý večer uplynulý den, a zhodnotit, co jsme udělali dobrého zejména pro okolí, co jsme propásli a pokazili. Určitě nás z toho ráno nebude bolet hlava z kocoviny, naopak budeme obnoveni v hlavě i srdci. číst dál

Kdysi jsme si doma připili něčím extra vzácným, co nebylo v obchodech. Dostal jsem toho od tehdejšího kamaráda, Jána Zákopčaníka, celou flašku. Uměl nejen předpovídat počasí, ale i dělat skvělý bylinkový likér. Zažádal si tehdy o patentování receptu (neúspěšně). U mne byla flaška od něho na vzácné připíjení. Dopíšu zde o Jánovi starší článek: číst dál