Je to subjektivní, ale z našich svatých je mi nejbližší Anežka Česká. Možná i tou sociální činností pro potřebné. Za chrám, který mne nejvíc oslovil, považuji (krom svatovítské katedrály) kostel Svaté Anežky v pražských Roztylech. Je tam na oltářišti zavěšen i překrásný mohutný kříž ve tvaru +, tedy se všemi rameny stejně dlouhými. Kostel je náhodou v blízkosti někdejšího bydliště Fráni Drtikola. A další: „Náhodou“ jsme měli před pár lety křest malé Aničky, dcery přítele Petra Tomaidese, právě v tomto chrámě (píšu o tom i na těchto stránkách). A „náhodou“ jsem tam byl loni i na pohřbu Libušky Šafránkové. A „náhodou“ jsem tam na zítra pozván na pohřeb jejího manžela, Josefa Abrháma, jejich synem Josefem Abrhámem ml.. Při pohřbu Libušky Šafránkové bylo těch náhod víc – setkání se například a popovídání s mým celoživotním idolem hry na trubku Laco Deczim (přiletěl ve svých 84 letech na pohřeb z New Yorku)… I tentokrát bude promlouvat (jak mi napsala Daniela Drtinová) mj. Dagmar Havlová, Jan Kačer aj.
Přejme Josefu Abrhámovi, krom jistě překrásného setkání s Libuškou, která ho předešla o jedenáct měsíců, Boží požehnání, klid duše i hezké prolínání i s jeho dalšími blízkými, kteří ho, věřím tomu, přišli přivítat.
Pro tyto situace prý leckomu pomohl tento úryvek z mé knihy Provázení stářím a umíráním a o tom, co bude potom:
LÉK NA SMUTEK; VÝMĚNA PASIVNÍHO SMUTNĚNÍ ZA AKTIVNÍ VYSÍLÁNÍ LÁSKY; VE SVĚTĚ NELZE PŘESTAT EXISTOVAT
Byly doby, kdy i umělecké znázorňování smutku bylo církví považováno za hříšné. V některých orientálních kulturách nebyl smutek vyjadřován nikdy. Máme mu propadat? Záleží, čeho se týká. Patrně nejvíce se každého z nás dotkne smutek z úmrtí někoho blízkého nebo vzácného. Je to lidsky pochopitelné, ale přesto: kdyby v nás beznadějný smutek nebyl anebo byl co nejdříve rozpuštěn, bylo by v nitru víc místa pro lásku a pro pokorné přijetí běhu věcí. Smysluplné přehodnocení postoje nás pak naplní a dostane z nejhoršího.
Může nám pomoci uvědomění si následujících skutečností. Právě ztrátami nejbližších nás mnohdy Prozřetelnost vede k větší pokoře a odevzdanosti, ale i k zamyšlení. Nejsou to ovšem skutečné ztráty, vždyť oni jen přešli na druhý břeh bytí, jejich duše vylétly z těla jako motýl z kukly. Neměli kam zmizet, kam odejít, nepřestali existovat. Svět je pouze jeden a v něm nelze přestat být. Má však dvojí formu – viditelnou a neviditelnou. Jsme s nimi tedy ve společném světě. Odděleni jsme od nich pouze stavem svého bytí a běžného vědomí. Uvědomme si: žádné úhony jsme nedoznali ani my ani náš drahý člověk. Žije dál, jen bez hmotného těla. Je to tak v řádu světa a můžeme jej posilovat možná lépe, než když jsme byli spolu zde, protože teď je vnímavější. Možná právě teď čeká na naši tichou lásku ještě víc než dřív. Tak proč truchlit? To jen naše zvykové já je smýkáno, aby se bolestí rozpouštělo. Jistě, je to těžké, někdy přetěžké. Každého z nás může postihnout podobná situace, třeba i zaskočit, ale vězme také, že toto je jediný pravdivý a úlevný směr úvah, jediné řešení. Je přirozené a lidské, že se po odchodu blízkého člověka cítíme raněni a ochuzeni, ba možná i ukřivděni. Je to ale i zkouška naší odevzdanosti do vyšší vůle, našeho nelpění.
2024 ©