Napsal jsem tu nedávno, že Ján Zákopčaník vyráběl doma skvělý bylinkový likér. Musím zároveň dodat, že Jáno se odmítal účastnit pitek na pracovišti. I v tom jsme si notovali. Bývaly za komunistů časté. Připomnělo mi to, že jedné lékařce s podobnými absencemi při popíjení a s odmítáním hloupých dvojsmyslných vtípků přezdívali na pracovišti posměšně Vznešená. No není to krásné označení? Je krásné být vznešená. Na rozdíl od některých, kteří uznávají vyšší hodnoty, ale jsou schopni se zasmát kdejaké přisprostlé vulgaritě, je vznešená doopravdy. Co plebs míní vznešeností ironicky, lze brát někdy doopravdy, jako pochvalu. Podobně jako přetrvávající plebejské relikty proletářského pohrdání naší šlechtou a vznešenou aristokracií. Když jsem roku 1978 odpověděl při přijímání do práce vedoucímu na otázku na mé zájmy, že mám rád vážnou a operní hudbu, vytřeštil na mne oči a podezíravě mne diagnostikoval: Nejste vy jste ňákej bohém?! Bylo to mínus. Jeho soudružský vkus znal jen dechovku. Na klopě nosil připjatý odznáček Lenina a Gottwalda, asi jako psí známku. Odmítal jsem jejich pracovní pitky. I když jsem musel s vlky býti, nechtěl jsem s nimi výti ani píti. Při kádrovém hodnocení nestraníků mi vytýkal, že se "straním kolektivu", to býval už obstojný prohřešek pro plat i pro budoucnost. Zaujal mne kdysi Werichův výrok: Vaše sranda není mojí srandou. A, jak je psáno níže v traktátech, kdo nedbá moudrosti boží, toho stihne kletba pomatenosti.
Jedna vzpomínka na něho: Líčil při jedné poradě, jak za války kolem něho vybuchovaly bomby. Ač ateista, v té vyděšenosti se prý modlil Panenko Maria, zachraň mne, já už budu hodnej. Zeptal jsem se ho, jak dlouho mu jeho víra vydržela. Prý jen do konce bombardování. Říkal jsem si tehdy – jo, to je pro něho typické. Až po letech jsem si začal uvědomovat, že jsem vlastně taky takový. Opravdovější zbožnost až když člověku „teče do bot“. Vystihuje to i výrok vojáka z První světové války – V zákopech nejsou žádní ateisti.
Máme v dnešní době příklady vznešenosti? Najít by se jistě daly, ale je jich jako šafránu, zejména v politice, vědě, současném umění…, možná i v životech leckoho z nás (nemusíme pořád jen negativně ukazovat na ty nahoře).
A KAM MÍŘÍM? Snad celoživotně vyhledává a jedinečně interpretuje projevy vznešenosti Mistr přednesu s hlasem věhlasným ALFRED STREJČEK (už vidím, jak neví co si počít s touto chválou, ale musí to ode mne vydržet). Asi i proto ho - krom jeho hluboké pokory k odkazu mnohých moudrých včetně Steinera - zaujaly i Traktáty, napsané v době, kdy vznešenost a rytířskost byly všeobecným ideálem.
Napsal mi k tomu nyní, narážeje i na nedávný text z 23. 6. Lákání Alfreda Strejčka...: Milý Karle, opět konstatuji totéž - přechvaluješ mne... Pouze se pokouším napravovat hříchy, kterých jsem se v průběhu života dopouštěl a činím pokání... Kainar to popisuje za mne. Přiznávám se tímto ke všemu, i k sobě… Nemám právo určovat, jak máš o mně psát, jen jsem měl potřebu, učinit tento dovětek, který, chceš-li, můžeš spolu s tvými slovy zveřejnit.
A jindy jsem napsal já jemu: "Vždy když se Tě ptám Můžu to tak nechat?, naskočí mi vzpomínka na prodavačky z dávných dob, kdy jsem si chodil pro deset deka salámu. Vždy s naprostou jistotou nandaly 12 deka a s jistotou mého souhlasu řekly Můžu to tak nechat?, a už to balily. To já se Tě zeptám Můžu to tak nechat?, a už to vyvěšuju."
Kterési město
Z antologie středověké poezie Vzdálený slavíkův zpěv.
Kterési město, čert vzal jméno,
bylo kdys deštěm zaplaveno
takovým, že se ve chvíli
všichni jež smočil zbláznili.
Jen jeden člověk měl to štěstí,
že na kutě se rozhod vlézti
před deštěm tím, že pohromu
zaspati psáno bylo mu.
Nespěchal s probuzením nijak,
vstal, když se prospal a když liják
přešel, vyšel do města.
Tam bláznů toulalo se sta.
Ten nahý je, ten v plášť se halí,
ten nese hůl, ten balvan valí,
jeden rve kabát ze sebe
a druhý plivá do nebe,
do lidí onen vztekle bije,
tamten se kasá král že prý je
a opírá v bok pyšně pěst,
jiný chce na lavice lézt,
jeden má oči slzí plné,
druhý se směje, třetí klne,
nesmysly čtvrtý hovoří,
pátý se šklebí, pitvoří…
Stěží ten, jemuž jedinému
zbyl rozum, věří zraku svému.
Ať otočí se kamkoli,
všude jen blázni blábolí.
Nadarmo tvora rozumného
se snaží najít. Nenajde ho.
Dost diví se těm bláznům sic,
oni však jemu ještě víc,
že jinak se než oni chová.
Slyšíce jeho moudrá slova,
blázna v něm začnou viděti
a všichni tvrdí vzápětí,
že on se zbláznil,
kdežto oni jsou rozumní
a hned jej honí.
Do tváře mlátí holemi,
až porazí ho na zemi.
On snaží se jim vyškubnouti,
kopnou ho však a prsty kroutí
a sotvaže jen klekne si,
na záda se mu pověsí.
Konečně se mu povstat zdaří,
když vyrve se jim, s krví v tváři
peláší domů a je rád,
že ještě hůře nedopad….
Ta bajka svět chce zobraziti
a lidi, jimž je na něm žíti.
Jest městem oním život náš,
v němž vzteklých bláznů je až až…
Nejvyšší moudrost k níž lze dojít,
káže hněv boží láskou hojit
a desaterem dát se vést.
Dnes rozum ten však ztracen jest.
Svět v množství chtivosti se topí,
v němž mizí zbožnost beze stopy
a lidstvo tonouc v pýše zlé,
zkažeností je prolezlé.
A koho Bůh ostříhat zná,
v něm všichni druzí vidí blázna.
Přetěžká muka zažije,
protože bohabojný je.
Ví boží přítel,
že kdo nedbá moudrosti Boží,
toho kletba pomatenosti stihne v ráz.
A on je blázen u nich zas,
neb moudrost světa zavrh včas.
Vyšlo v antologii středověké poezie Vzdálený slavíkův zpěv, kterou uspořádal profesor Václav Černý a která vyšla v šedesátých letech minulého století.
2024 ©