Jarní či jitřní dobou křesťanství v naší zemi se zabývá půvabná
knížečka Záře nad pohanstvem od Pavla Lindy.
Z doslovu k vydání z roku 1918 se dozvídáme, že koncem desátých
let 19. století se počaly z
arcibiskupské imprese na Starém Městě pražském po českých
vlastech rozcházet svazečky švabachem tištěného románu Záře nad
pohanstvem. Z něho bude ukázka, ponechaná v poetickém jazyce
našich předků. Josef Linda nazval svoji práci prostě "vyobrazením
z dávnověkosti vlastenské". Básnicky zde zachytil jednu z
nejdůležitějších fází našich dějin - příchod, boj a vítězství
křesťanství nad domácím pohanstvím. Dílko se počátkem dvacátého
století stalo předmětem bádání, ale pohnutkou k tomu nebyla
umělecká stránka. Rozbory měly sloužit k důkazu, že Linda byl
autorem básní obou Rukopisů.
Zapomenutá Záře nad pohanstvem je znamenitá básnická práce co
do obsahu i formy. Je ozdobou české obrozenecké literatury. Má
svůj nesporný význam literárně historický jakožto první novočeská
původní krásná próza. Podle Lindova zachovalého exempláře, který
daroval Národnímu muzeu, byl text v roce 1918 s jazykovými
úpravami znovu přepsán a vydán. Od té doby upadl v zapomnění.
Mimochodem - nenašel byl se dnešní nakladatel pro tuto
obrozeneckou perlu?
Kniha se totiž vydává na cestu ke kořenům naší nejednoduché
státnosti, neboť každá generace nachází ve své době nové a nové
podněty a pohledy na minulost. K tomu jí však musí sloužit i
kulturní odkaz předků. Je výzvou, abychom se i dnes, či právě
dnes pokusili řešit trvalý problém - kdo jsme, proč jsme takoví,
jací jsme a kam a proč patříme. Toto řešili už naši předkové na
úsvitu našich křesťanských dějin.
Jen málo témat se tak niterně a úzce dotýká naší české
existence, jako je příběh bratří Václava a Boleslava. Tvrdí-li
někteří historici, že mnohé z toho je jen legendou, nelze tím
význam příběhu bagatelizovat, neboť i legenda je plodem duše
národa a má mnohdy nemenší význam, než její historické jádro.
Hovoří někdy jakýmsi archetypem i k naší psychické vrstvě
národního kolektivního povědomí.
Cenné na Lindově zpracování je i neschématické podání, kde
hluboké vcítění chápe jak půvab a smysl pohanských kultů, tak i
lidské pozadí hrůzného činu Boleslavova.
Ač nevyjádřeno, probleskuje ze závěru knihy i jedno významné,
avšak dnes pozapomenuté mysterium: každá mučednická smrt čistého
člověka, rozníceného ideály, vlije či vzáří do duše národa
očistné a inspirující síly světla duchovního poznání, které
obětovatel v sobě za života akumuloval a které toužil šířit.
Jeho smrtí se tyto jeho síly uvolní a rozvanou do všeobecné
mentální pláně, ze které inspirují i budoucí generace. Pravzor
mučednické smrti podal lidstvu Ježíš Kristus. Není proto
náhodou, že první významný šiřitel jeho impulsu v našem národě,
svatý Václav, prošel též násilnou smrtí, ač za jiných okolností.
Není ani náhodné, že právě v našem národě přispívali k jeho
povznesení zejména ti, kteří nejvíce obětovali na svých osudech.
Krev národa, infikovaná materialismem, pohodlností, nemorálností
či zradami dostane tak injekci těchto obětí nové
protilátky. Ty přinesou určité plody podle míry v jaké si je
národ zaslouží, třeba i po dlouhé době.
Ocitujme si kratičkou ukázku tohoto nenáročného,
prostě vlastenecky romantického dílka. Ponechme ji v původním
poetickém jazyce našich předků. Třeba se nám z ní něco rozkrásní
v krajině duše.
"Před měděnými vraty tu široký dvůr, ode vrat dvě řady sloupů. Tudy se vcházelo dovnitř. Aj, tuto sídlil vojvoda Václav.
Opodál vyvstávala hrdá Neklanka. Její vrchol mizel vysoko do oblak, kohout na ní byl podoben mouše. Tři báně na ní leskly se vůkol. Trojí zdě jako ze skály, mezi zděmi příkopy točily se kolem Vyšehradu. Množství lidstva se sem vždy hrnulo, aby spatřili velekrásu Vyšehradu, nevídanou nikdež, a aby spatřili slavného Václava.
Utišiv nářek bídného, nasytiv lačné a vykonav povinnosti, co mocnář, míval zalíbení na vyšehradské výsosti, aby se díval divům božím všudy do rozlehlosti krajin a na krásné nebe. Nebo když mrakové předháněli se v povětří a stínové chodili po krajinách přes hory a lesy - míval Václav zalíbení dívati se z vyšehradské výsosti až k večerní době. Když se stávalo temno v dolinách temnější a skály sivé a lesové černali se večerem a Vltava tratila leskot, tu vídávána stáda, z tučných pastvin brala se zvolna k domovům.
Tak jej vídávalo zapadající slunce - i vítalo jej častokráte zase nejranějším paprskem. Dnes ještě temnotou byly zastřené krajiny. Tmy ustupovaly na západ a světlela se Vltava klikatá daleko krajinami. Tu v červené záplavě prozářilo se velebné slunce a duté nebe rozkrásnilo se nad krajinami. Slunečná záře dotýkala se hor a rozsvěcovala zlaté báně na vyšehradských věžích. Tu domníval se Václav viděti, jak přichází s nebe seslané křesťanství, jak zahání smutné tmy, aby učinilo den na celém světě. Sestoupil do chrámu a jeho duch plynul v rozkošech nebeských.
Z chrámu vystoupiv bral se k povinnostem mocnářským. Na Vyšehradě uprostřed dvanácti starců, vladyků seděl na knížecím stolci. S trůnu mluvil k nim takto: Ještě jednou opakuji: hlas vdov a sirotků proráží nebesa, nechť spínají ruce k pravému Bohu.
Dojde-li mne nářek jejich nad bezprávím některého z vás, budete mně i potlačenému tomu klásti odpověď. Bůh provázej vás!...“
I když podle jistých pramenů měl být kníže Václav posledním
zvoleným strážcem svatého Grálu, vnímání posvátnosti
svatográlské vykupující síly u nás pokračovalo. I Karel IV.
postavil Karlštejn ze svatográlské inspirace, která byla hlavním
motivem stavby. Ta je však i jinak nesmírně zajímavá. Do jejích
základů byly skryty nebeské zákonitosti i magie čísel. Odtud září
tajemné proudy montsalvatských vibrací do okolního světa už od
dob, kdy zde Otec vlasti propojil čtvrtou, pátou i budoucí šestou
poatlantskou kulturu (měl římskou korunu, byl i německým císařem
a českým králem). Hleděl jednou tváří k západu kultur, druhou
spěl k východu sil budoucnosti. Řetěz ostatků mučedníků pro
Kristovu pravdu, které zde shromáždil, značí spojení zbytků
dosavadních nejčistších sil země ke vzcházející slovanské
spiritualitě. Vše, co se kolem stavby Karlštejna dá duchovně
rozeznat a zkombinovat s tím, jak poctivě se zde Karel nořil do
tajů mystiky, svědčí o tom, jak hluboce tento zasvěcenec vnímal
grálská mysteria. Všetavící světlo svatého Grálu, prosakující
zemi rosou Kristovy lásky, oživuje věčný princip ducha v hloubi
nitra. Sbory grálských duchů pějí v duchovních světech své
grálské hymny, které znějí do otevírajících se lidských srdcí. Ta
mohou svým duchovním zrakem vnímat světelný Hrad Grálu, který
působí jako voňavý květ nebes. Jeho zemským odrazem měl být
Karlštejn. Od tohoto neriditelného Hradu vedou nitky k plukům
neviditelných strážců Grálu, jejichž chorály hřmí i hladí a
dávají tušit, že v boží slávě se jednou zlo země bezmocně
rozpadne a přemění. Svatográlští rytíři včetně svatého Václava s
jeho bílým praporem čistoty se schylují k zemi a nechávají pršet
věčné požehnání milosti, vlévají duším, které se otevřou, světlo
hvězd i poselství míru a svobody. Mikroskopické částečky této
proměny se dějí ve všech lidech, kteří ve svých duševně
duchovních mikrokosmech pracují na realizaci slov Nejsem živ já,
ale Kristus ve mně.
Jedním z takových byl i Karel IV. Nakladatel Thomas Mayer,
který vydal mj. knihu Boží přítel z Horní země, se zmiňuje o
zasvěcenci, který žil ve 14. století ve Švýcarsku. V jakémsi
německém klášterním archivu je dokument, podle kterého kromě
hrstky stálých žáků zajížděli k tomuto zasvěcenci občas i jiní
žáci zdaleka. Podle pramenů, které znal český anthroposof Josef
Adamec, patřil do okruhu lidí, kteří sem zajížděli, i Karel
IV., když jezdil do Francie. Byl zasvěcencem patrně silně
ovlivněn. (A pouze na okraj poznamenejme nedůležitou zajímavost,
že podle domněnky T. Mayera byl zmíněný zasvěcenec jednou z
předcházejících inkarnací Rudolfa Steinera).
2024 ©