Místa, která volají po naší modlitbě a prozáření.

Vždy můžeme být někde nějak užiteční, a nemusíme k tomu být žádní mystici či esoterici. Stačí mít oči otevřené a věřit si. Dáváme-li lásku a sdílení krajině, stáváme se citlivějšími i na to, co krajina dává nám. Samozřejmě, že rádi vyhledáváme "nabitá" místa. Ale - jsou místa, která bychom my měli nabíjet. Příklady?

Rejvíz je krásná jesenická náhorní plošina s velikým tajemným rašeliništěm. Při několika návštěvách během více let tam na nás padla vždy stejná tíseň. Později jsem se dozvěděl příčinu. Podle pověsti to bývala  oblast častého přepadávání a olupování povozů loupežníky a hrdlořezy. Mnohé povozy skončily i v nástrhách rašeliny, o těla se postarali vlci a medvědi. Jako by tam dosud vzduchem doznívaly pokřiky loupežníků a vzdechy umírajících obětí. První název oblasti prý zněl Raubwiesen, louky loupežníků, později zkomoleno na Rejvíz.

/Z mailu/ Zastavil jsem si kdysi na parkovišti u Podolského mostu mezi Pískem a Bernarticemi, protože tam v létě 2014 přibyla pamětní deska. Když ji tam umisťovali, jel jsem okolo a viděl tam možná 50 - 70 starých amerických jeepů a velké rojení a americké vlajky. Oni Američani tu ty jeepy nechávali našim lidem, když se vraceli v květnu 1945 domů. Ti si je hýčkají a v létě v nich jezdí. Je tam cedule od Military Clubu, že v květnu 1945 Američani, i když to bylo už za demarkační čárou, ten most tanky uzavřeli, aby Němci nemohli prchat zpátky. Pak dali vědět Rudé armádě, aby si je zajala.

Po úvahách o těchto událostech se mi „rozbřesklo“ jedno dosud jen bezděčně vyciťované poznání: celoživotně, ale zatím podprahově jsem vnímal určité svobodomyslnější zabarvení občansko-historického povědomí lidí v části jižních Čech a v západních Čechách, které osvobodili Američani. Ten rozdíl se zastírá, tak jak postupuje migrace obyvatelstva, ale je tu. Byla to tehdy velevýznamná, ba osudová věc, že jsme byli osvobozeni, a tedy to lidi intenzivně prožívali a ztotožňovali se sympatiemi s osvoboditeli. V té vděčnosti nastalo určité mísení či oplodňování mentalit s osvoboditeli, jehož stopa se někam otiskla. Vnímám to tak, že Američani, ač tu byli jen krátce, byli hoši sice často jalově frajerští a rozjaření, ale byla v nich určitá slušnost, čestnost, radostnost, družnost, respekt ke druhému, svobodomyslnost, a stopy spořádané křesťanské výchovy a zbožnosti, jakkoli zkostnatělé. Stavím to oproti primitivním Rusům, vykrádajícím co se dalo (svědectví zdejších pamětníků i mých příbuzných), znásilňujícím, křečovitě staženým ve své malosti a těsnosti, s neúctou k lidství a k identitě jedince. Považovali nás za své dobyté území, a taky to posléze tak bylo. Kde viděli kapličky - alespoň podle sdělení maminky i příbuzných z dětství, tam je bořili či rozstříleli, v zájmu ateistického "pokroku". Někde rozstříleli i kostely. Dráždilo je to. Kdysi jsem slyšel odhad, že kapliček a božích muk poničili v oblastech, kudy procházeli či kde se usídlili, asi tři čtvrtiny. Ojediněle to dělali i ti první po srpnu 1968 v okolí Mirovic a dalších měst s posádkami. Téměř se nepíše, že při odchodu v r. 1945 zde pochytali a unesli na otrocké práce do SSSR desetitisíce Čechoslováků, jejichž další osudy, až na výjimky, nejsou známy.

Určitý rozdíl bych vystihl v národním sebepocitu: Američani sebejistí (někdy možná až příliš), svobodomyslní, ohleduplní, bytostně demokratičtí, radostní, s úctou k životu a s kultem člověka, přeceňující techniku, osobní spotřebu a fetišizující zevní úspěšnost. Rusové - nevzdělanost, nekulturnost, pudová živočišnost, věrolomnost, vznětlivost, alkoholický marasmus, byrokratismus, s přetrvávající pýchou na velikost své země a na někdejší budování komunismu, nejúžasnějšího zřízení světa, přetrvávající kulty klasiků marx-leninismu i pozdějších až současných diktátorů, nemožnost a neschopnost svobodné diskuze, objektivní historické národní sebereflexe a individuálních názorů.  

Národní nápoje: přeslazená, nezdravá Coca-cola - a degenerující, devastující a smrtící vodka. Přesto jí mnozí Rusové vypijí tolik, kolik Američané své coly  (a je možná typické, že se u nás tak důkladně alarmuje proti pití coly, zmiňují se hrůzy jejího složení, ale vodka je nediskutovaná).

Ocitujme si k oněm událostem nedaleko Podolského mostu při pravém břehu Vltavy části zpracování, kterého se podle vzpomínek Ericha Hartmanna ujali historici R. F. Toliver a T. J. Constabl.

"8. května 1945 se ustupující kolona německých vojáků a civilních uprchlíků přiblížila k Písku, kde narazila na vojáky americké 90. pěší divize, kteří je odzbrojili. Američané se zde ale nacházeli hluboko za demarkační čárou na území ruské okupační zóny. Podle spojeneckých ujednání měli být všichni němečtí zajatci mimo americkou zónu předáni sovětům. A tak skutečně po několika dnech amerického zajetí v táboře o 50.000 zajatcích bylo rozhodnuto o osudu Hartmannovy kolony. V 16 hodin byli všichni naloženi na nákladní auta a vezeni z Písku. Po překonání Vltavy přes moderní Podolský most kolona zastavila. K Podolskému mostu Američané dorazili již 7. května 1945. Jednalo se o hloubkový průzkum 35. tankového praporu 4. obrněné divize, která osvobodila Písek... Všichni z kolony dostali rozkaz vystoupit. Stalo se to na louce, obstoupené ruskými vojáky. Zatímco Němci váhavě vyskakovali z aut, Rusové začali okamžitě oddělovat ženy od mužů.

Dříve než Američané odjeli, měli možnost krátce se podívat, jaké nebezpečí hrozí německým civilistům z Písku, ženám a dívkám, kteří se nijak neprovinili, snad jen tím, že se všichni narodili v Německu. Američané teď mohli vidět, jakých zvrhlostí a provinění proti lidskosti jsou schopni se dopustit někteří z jejich spojenců.

Bezbranní němečtí muži byli shromážděni. Řada napůl opilých, vrávorajících rudoarmějců je držela v šachu puškami a samopaly. Ostatní Rusové strhli ženy a dívky k zemi, servali jim šaty z těla a znásilnili je před očima všech ostatních. Zoufalí a bezmocní Němci museli přihlížet.

Když dvě německá děvčata, oloupená o šaty, plačící přiběhla k nákladním autům a snažila se na ně vyšplhat a najít ochranu, Američané je duchapřítomně vtáhli do kabin. Rusové ihned divoce stříleli do vzduchu, křičeli a začali postupovat proti americkým nákladním autům. Američané ale vozy nastartovali a rychle odjeli.

Jakmile zmizelo poslední nebezpečí, Rusové se znovu vrhli na německé ženy. Mladá Němka, asi třicetiletá, žena rotmistra a matka dvanáctileté dcerky, klekla před jedním ruským poddůstojníkem a prosila, aby si vojáci vzali ji a dcerku ušetřili. Její prosbu nevyslyšeli.

Jeden z vojáků kopl ženu vší silou do žaludku. Mladá žena, lapající po dechu, upadla na zem. Voják, který jí kopl, ji pak jediným úderem pažbou do hlavy zabil. Dvanáctiletou dcerku zavražděné vrah odvlekl za tank. K němu se připojili další Rusové. O půl hodiny později se zneužité dítě, plačící a naříkající, vypotácelo zpoza tanku. Neudržela se na nohou a zhroutila se jako zničená dětská panenka... Děcko za hodinu zemřelo. Hartmann se musel přemáhat, aby nezvracel.

Zvířeckost z vybouřených lidí poněkud vyprchala a něco podobajícího se rozumu ovládlo scénu. Někdy s vítězným úsměvem, někdy lhostejně, někdy dokonce poněkud zaraženě přiváděli Rusové zpět ženy a děvčata, když s nimi skončili. Mnoho jich naložili na nákladní auta, aby se již nikdy nevrátily. Ty, které Rusové přivedli, se v náručí zoufalých mužů zhroutily.

Všichni zajatí poznali hrozné utrpení a ponížení, ale mnohé na ně ještě čekalo. Rusové nahnali Němce do primitivní ohrady na louce. Pak louku obklíčilo 30 tanků. Tak byla zajištěna noc. Neustále přicházeli ruští vojáci, aby ženy a dívky vyrvali z nedostatečných úkrytů, které našly u svých otců a mužů. Znásilňování pokračovalo celou noc a skončilo až za svítání. Ženy se podobaly hadrovým panákům, když je vojáci přiváděli zpět.

Když se ráno probudil Hartmann, viděl vedle sebe mrtvolu rotmistra, jeho ženy adcery. Rotmistr vlastnoručně vyrobeným nožem prořízl tepny své ženě, dcerce a nakonec sobě. Všichni tři zemřeli tiše, zatímco vedle nich Hartmann spal.

Jiní muži své ženy a děti uškrtili a pak se oběsili na bocích aut. Zvolili si smrt jako vysvobození z pekla na zemi.

Všechny zrůdnosti skončily příští den tak náhle, jak začaly. Objevil se tu ruský generál a okamžitě poznal, co se stalo. Nepotřeboval žádné hlášení, aby věděl, co předcházelo. Obdržel rozkazy, jak podle nařízení Rudé armády podobným výstřelkům zabránit. Loupení a znásilňování ve východním Německu se totiž již v záporném slova smyslu „proslavilo“ po celém světě.

Generál vydal rozkaz, aby Hartmanna a ostatní důstojníky oddělil od mužstva. Ženy byly svěřeny do ochrany důstojníků a ruští vojáci dostali rozkaz, aby se k nim nepřibližovali. Pokud někdo z nich rozkaz porušil, byl potrestán právě tak nemilosrdně jako nepřítel.

Jedno ze zneužitých děvčat bylo vyzváno, aby pachatele identifikovalo. Při konfrontaci dívka poznala tři vojáky. Nekonal se žádný soud, žádný výslech a rozkaz byl bez průtahů splněn. Třem vojákům svázali ruce za zády telefonním drátem a okamžitě je veřejně pověsili před očima Němců a ostatních Rusů. Toto ponaučení o dodržování disciplíny mělo dokonale přesvědčující účinek."

Ano,  Němci začali válčit, museli počítat i s takovým zvěrstvem na svých lidech - sami se jej dopouštěli ještě v mnohonásobně větší míře, než bylo toto, ale i tak je otřesné o takovém svědectví podrobně číst.

Ve vyrovnání se s minulostí to v Západním Německu nebylo dlouho v pořádku, ve Východním Německu nebylo vyrovnání žádné. Ve východní zóně nechali Sověti bývalé zločince vstoupit do SED (jako naše KSČ) či do bezpečnostních složek, podobně jako často u nás, a k vyrovnání se zločinci téměř nedošlo, krom pár exemplárních trestů pro světový tisk. V někdejší sovětizované NDR na válku přiklopili pokličku. Označovali se oficiálně za oběti hitlerismu, osvobozené Sověty. V SRN šlo vyrovnání s válkou sice pomalu, ale hlavně - z jejich vlastních sil a v demokratickém ovzduší. Za kancléře Konrada Adenauera zaznělo oficiálně plné přiznání vin za válečné zločiny a omluva – což k nám naše cenzura nepropustila. Byla tam alespoň svoboda označit zločince, i když v řadě případů taky k jejich stíhání nebyla vůle. Ostatně - za zločiny komunismu, i ty na životech atd. (obětí komunismu je podle historiků cca 130 milionů, obětí 2. světové války 55 milionů), zatím ve východním bloku nebylo souzeno snad ani procento viníků. Jak můžeme čekat průzračnost věcí veřejných a demokracie, když sami nemáme zájem na očistě vlastní minulosti?  A co do ní třeba také patří? Na leckoho padne při projíždění kolem hald vytěžené rudy v Bytízu na Příbramsku stísněný pocit. Cosi je tu ještě ve vzduchu. Aby ne. Vězňové, hlavně ti političtí, zde byli mučeni hůře  a důmyslněji od našich lidí, než dokázali před tím nacisti. Příklad? Jen pro otrlejší. V 50. a do poloviny 60. let minulého století zde měli pro zdeptání vězňů takováto speciální zařízení: temný úzký prostor jen o málo širší než komín, pouze na jednoho stojícího člověka. Na hlavu mu nechávali kapat vodu, někdy tam stál 24, jindy 48 hodin. Možnost odchodu na vyprázdnění nebyla. Vězeň tu dobu mohl jen stát mezi hrubě omítnutými stěnami, a když mu brzy podklesla kolena,  dřel si je dokrvava o drsnou omítku. Pravidelný rytmus vodních kapek na hlavu je k zešílení i po hodině, ne-li po mnoha hodinách. V celách věznic se většinou netopilo, leželo se na zemi pod tenkou dekou, i v noci se trvale svítilo a každých dvacet minut se vězeň musel hlásit bachařovi. Trvalé nevyspání bylo účelem k dalšímu psychickému zdeptání. Vězni byli tehdy udržování na „osvědčené“ váze 38 – 40 kilo, z takových nemusela mít věznice obavy, že by se vzbouřili. Ach, ach. Je v naší zemi tolik míst, která by potřebovala obrodit harmonickými elementály.