O třech jihočeských kapličkách

O třech jihočeských kapličkách

 

Všimněme si, že pro střední Evropu a hlavně naše země je typické, že ta nejvzácnější místa i předměty bývají malé a pro dav často přehlédnutelné. Asi jako místo pokory v srdci. Je malé a těžko nalezitelné. Mám teď na mysli třeba naše korunovační klenoty, paládium Království českého ve Staré Boleslavi, pražské Jezulátko, ale třeba i Růžový palouček u Litomyšle, Boží kámen u Strakonic, nebo i českou růži, kterou zasadil Antonín Dvořák v jednom dvorku za svého pobytu v Americe, kde ji měli přibližně sto let jako stopu po čistém srdci českého skladatele. Naše největší posvátnosti jsou drobné jako kapličky či křížky v krajině, nebo jako klavírní črty z Janáčkova „Chodníčku“. I doteky naší národní duše, kterými jsou třeba předehra k Libuši nebo árie Přemysla o lípách, jsou drobnější než třeba rozsáhlý vzmach Wagnerovy národní mytické operní tetralogie. Jsme někdy jako dítě, které vzhlédne  ke svatému obrázku  v krajině, cosi se v něm pohne, ale hned se dál věnuje svým hrám. Asi to tak zatím má být. Jsme mladá rasa ve stavu přípravy na budoucí vzmach.  Jeho předznamenáním se zcela výjimečně velkými rozměry i ve světovém měřítku je velký slovanský čin - Muchova Slovanská epopej. Můžeme ponechat kunsthistorikům jejich malicherné výhrady o přílišné dekorativnosti či návratu k již zanikající secesi; hledíme-li s porozuměním, spatřujeme mohutné a hluboké proniknutí ke slovanským kořenům i k dálné budoucnosti.

             S velkými halami na okrajích měst, s komerční podbízivostí, s šedí silnic a parkovišť a věžemi vysílačů u nás nesoupeří ani tak mohutné katedrály, jako spíš studánky a kapličky. Patos, romantismus a heroismus našich dějin i jejich památek  je už přes půl století v krajině ničen.  Nelze ale jen lomit rukama.  Každá doba  má pro nás své poselství.  Třeba to, že z ubývajících hájů, menhirů, polních cest či jeskyní světců máme mít esenci v duších, mají se nám do nich přestěhovat, vtisknout. Máme si utvářet niterné ley-linie, které převádějí odkaz minulosti naším současným cítěním pro naše potomky. Proto je dobré se s láskou a vcítěním poohlédnout po spirituálním bohatství naší země.

             Pradávné tradice a citlivost ke krajině ctí při svém podnikání i kníže Karel Schwarzenberg  (či jak se skromněji sám kdysi označil v televizi - lesník a hospodský): Poté, co zrenovoval a vkusně zvelebil u vesničky Obora u Mirotic statek zvaný Nový Dvůr, chudými "jezeďáky" zanedbaný a poničený, s blátem často až po kotníky, postavil poblíž, v části zvané místními V Chalupách,  v roce 2004 i kapličku a následujícího roku vedle ní založil rozlehlý členitý rybník. Pravda, bylo to zrovna místo, kam jsem chodíval  na křemenáče, ale na houby už stejně nemám čas. V návaznosti na staletou tradici byl výběr místa kaple i rybníka velmi citlivý a harmonizující jak s krajinou, tak se staročeským rázem zdejších staveb. Nejsilnější místo kapličky je vodorovný oltářní kámen. Umné malby zaujmou i láskou ke zvířatům. Tři psi u vchodu jsou věrně malováni podle živého modelu přítulných pejsků pana knížete, dva z nich v Novém Dvoře ještě žijí. K jejich namalování byl povolán věhlasný psí "portrétista" ze Švýcar. Nejen vysvěcení kaple, ale i uvedení rybníka "do života" na podzim 2005 se uskutečnilo způsobem, hodným tradic české šlechty, to je náboženskými obřady, posvěcením a slavnostním družným pohoštěním všech přizvaných obyvatel z okolních vesniček. Ostatně, pamětníci z Čimelicka i odjinud vzpomínají na Schwarzenbergy velmi rádi a s uznáním jejich sociálního cítění a družnosti. Nejbližší již zmiňovaná Obora (z okolí děje Stroupežnického Našich furiantů) s již posledními osmi stálými původními obyvateli je jednou z těch, kde ještě přetrvává zdejší specifikum. Tím je jmenování se "po chalupě". Co to je? Obyvatelé stavení jsou místními jmenováni bez ohledu na své příjmení podle prvního sedláka, který chalupu postavil. Všem dalším obyvatelům dané chalupy tedy říkají spoluosadníci příjmením stejným třeba už sto či dvě stě let. Dokonce se zvyk přenáší i na chalupáře, takže  i takový pražský víkendový majitel je pro místní třeba Šumbal (ze "šumbalovny"), i když se jmenuje jinak. Prodá-li chalupu, bude další majitel zase Šumbal. Pravda, někdy to dělá zmatky, třeba řidič přivolané sanitky neví, ke komu má vlastně jet nebo policista tápe, koho mu  svědek doopravdy označil a je tím uveden do stavu bezradnosti.

            Prvorepublikový agrárnický zelený čtyřlístek ve štítu chalupy čp. 8, který  si zde majitel vlastnoručně hrdě vytvořil v šedesátých letech minulého století jako určitou formu vzdoru proti násilnému zkolektivizování svého hospodářství, nebudil u místních funkcionářů pražádné sympatie, spíše další šikanu, ale přetrval.

             Jak trapný a smutný bývá naopak pohled na kapličky, které někdo sice natřel, ale uvnitř není ani nejobyčejnější soška či obrázek; ba i inspirativní fotografie by stačila, tu snad nikdo neukradne. Vždyť celá kaplička je tu proto, aby důstojně a esteticky zdůrazňovala to posvátné, co je do jejího nitra uloženo. Jinak je jen prázdným „rámečkem“ beze smyslu, klenotnicí bez klenotu. Prázdná kaplička je svědectvím o prázdnotě lidí v obci. Toto je už i českým specifikem: nikde za hranicemi kolemdokola prázdné kapličky nemají. I babičky, které do kapliček přinášejí čerstvé květiny, u nás skoro vymřely.     

             Bývalo pro – moderně řečeno – hygienu duše úlevné, když se ke kapličce chodívali modlit různí lidé nezávisle na sobě a podle svého. Kapličky v krajině poskytovaly k usebrání více soukromí než kostely, a umožňovaly i nerušené modlitby v přírodě, mezi stromy, na sluníčku v polích, jak která. Lze je považovat i za poslední zbytky živého, láskyplného a uctivého vztahu k půdě, k pastvinám, polím a lukám, kde se  konávaly rituály za posvěcení a ochranu úrody a poté obřady díkůvzdání. Krajina bývala širším domovem i chrámem venkovanů.

             V roce 1975 jsem se na svém prvním „mohutném stroji“ značky Pionýr dokodrcal na dovolenou až na padesát kilometrů vzdálenou Šumavu. V Hliništi před Strážným byla při silnici trvale otevřená kaplička. Opisoval jsem tehdy na psacím stroji modlitbu JSEM TU, kterou vynesl na palubě Apolla na Měsíc astronaut James Irwin a zanechal ji tam na věčné časy. Tedy jsem jeden opis připíchnul napínáčkem i do téhle kapličky. Čekal jsem, že ho někdo při nejbližší příležitosti strhne. Ale ne. Po roce jsem modlitbu našel naopak důstojněji připevněnou a na výraznějším místě. Byla tam pak ještě dost let, než zcela vybledla.

            Podle knih Pavla Kozáka jsem ponavštěvoval různé šumavské studánky a kapličky, i tu U Lizu za Zdíkovem. Byla tam hezká veršovaná kronika kapličky, trochu zchátralá počasím. Pro jistotu jsem tuto naivně vlasteneckou báseň přepsal, ocitoval jsem ji pak i v knížce Epopej Mariánství. Před dvěma třemi lety se kaple obnovovala a zarámovaná básnička zmizela. Tedy přišla situace, se kterou jsem tak trochu počítal. Báseň jsem přepsal, přimaloval k ní zrovna tak naivní malůvky, zalaminoval a připevnil zvenčí na dveře kaple. Dosud tam je, mám radost, nabízím abyste ji měli se mnou.

 

V rozkošném kraji Šumavy

na pokraji hlubokých lesů

posvátná kaplička stojí.

Kolem je věnčena listnatým hájem

a nad ní staletá lípa stojí.

V pozadí cloní ji hlubokých lesů pás

a jdeš-li cestou dále

tu rybníčky se zrakům tvým zjeví.

Seš okouzlen tím krajem plným poesie,

pohlédneš s láskou v kout ten milý a drahý

té naší krásné, posvátné země.

Ucítíš v srdci svém pocit tak blahý,

že kleknout chceš a děkovat Bohu

Jenž nám tak krásnou zemi dal

a každému koutku v ní požehnal.

Vracíš se zpět, kde rozhled se otvírá

ke kapličce, jež stojí zde vlídná

a v kraj ten hledí vážně a mile

jak strážkyně lidu, který pod lesy žije.

Pak vejdeš v kapličku setmělou, ztichlou

a zrak tvůj upoutá Maria Boží s Děťátkem.

V pohnutí šeptáš modlitbu vřelou,

k Ní načerpat jdeš nových sil

na další cestu životem.

Vzpomínáš v tichém zadumání

co tajů zde je skryto,

co lásky, Boží ochrany

s místem tím je spjato.

Tu, kde kaplička dnes stojí,

jen studánka kdysi byla,

kolem hluboký temný les,

z něhož v noci zbloudilý se svým koněm

marně cestu hledal.

Nad místem tímto posvátným

se Matka Boží zjevila

a ve světle, jak sluneční záře,

bloudícímu na cestu zářila.

  

Vykácel lid ona místa

a k Boží slávě kapličku zde vystavěl.

Bývala slavná kaplička ta bílá,

lid zdaleka k ní přicházel.

Vždyť voda zázračná od dávna zde byla,

za zdraví vrácené tu mnohý děkoval.

Vycházíš pak pohnut, k životu se vracíš,

požehnán jsi Kristem Jenž v ní přebývá

se svou Matkou milou, Jejíž úsměv spatříš,

a duše tvá znovu víry nabývá.

Zdá se ti, žes jiný, než když jsi sem vešel,

jak zrozený znovu k boji života

zas dál směle kráčíš, ve svém srdci vesel,

duši uzdravila Boží Dobrota.

Zapěješ si cestou, láska k vlasti roste,

srdce tvé chce drahou zemi objímat.

Šeptáš - Země drahá, máti milovaná,

Bůh ať Tebe chrání a nám požehná.

 

                                                           J. M. L.

 

 

Naproti kapli je velký kříž s ukřižovaným tělem. Přítelkyni bylo kdysi divné, že se tam každou chvilku  „ztrácí“ sýkorka. Chvilka ztišení a viděli jsme: Kovový korpus je dutý a  zezadu, mezi zády a křížem, otevřený a sýkorky hnízdí uvnitř Ježíšova těla. Vždy si se soustem sedla dospělá sýkorka kousek dál, rozhlédla se a pak zalétla dovnitř, kde bylo slyšet hladové pípání mláďat. Skoro symbolické: Ježíš poskytuje ochranu a příbytek potřebným.