SLOVANSKÉ PŘEDJAŘÍ
Z temnot a mlh tajemných hlubokých lesů se pár staletí po Kristu postupně vynořuje lidstvo slovanské. Na přelomu prvního a druhého tisíciletí zvolna vymaňuje svoji mladičkou tvář z jasnozřivého pohledu na pestrý svět přírodních elementárních bytostí i předkřesťanských bohů a vystavuje svůj dětsky dychtivý pohled ranním paprskům sluneční zvěsti Kristovy. Posvátné háje, plné přírodních bytůstek i mocných božstev, jsou znenáhla vystřídány prvními křesťanskými rotundami a kostelíky.
Někdy zprvu bázlivě a tápavě, jindy nadšeně je přijímána zvěst svěžího Boha lásky a odpuštění. Pravda, často se Slované křesťanství bránili, protože jeho šíření bylo namnoze spojeno s expanzí Německé říše.
Ještě sami sebe neznají, tříbí se, střetávají, stěhují a seskupují, aby v nich vzcházela sebereflexe. Rodící se slovanský Duch - vůdčí slovanský archanděl je postupně sjednocuje v jazyku a území. A věru, není to snadné. V dobách, kdy nastupuje nová rasa, měla by mít čistou, minulým zlem nepotřísněnou zemi, má-li se vyvíjet správným směrem. Proto hlavní příčinou tehdejšího stěhování národů byla i tato nutnost nalézt si sídlo na území čistém, vhodném i astrologicky. To mělo význam i pro celou budoucí Evropu. Podle R. Steinera přispívalo putování směrem západním k dozrávání příslušného lidu, zatímco přesuny na východ vedly k jeho duchovnímu omlazování. Tím jsou nám lépe pochopitelné i ony velké východo-západní pohyby Germánů, Keltů a dalších kmenů. Zatímco Germáni vyspívali a sebevědomě se zabydlovali a Keltové vymírali, prožívali Slované úsvit svého dětství. Pohanský kohout coby symbol zvěstování jitra nového života jakoby ohlašoval i rozbřesk nového učení, kterým bude vystřídáno staré. Kohout jakoby byl od počátku zapojen do vyšších záměrů. Takto připravoval cestu kříži. Obojí řadu staletí dominuje věžičkám ve slovanském světě.
Jako na jaře, hlavně v čase znamení počátků, znamení Berana, se nově rodí i příroda, i Slované vyciťovali své předjaří a jaro. A snad právě proto mezi slavením svátků celého roku měli v tak velké oblibě a niterném propracování právě svátky jarní. Starým jasnovidem ještě nahlíželi do přírodně kosmických dějů a jejich souvislostí s člověkem. Z toho pak povstávala i vnější symbolika svátků.
Podobně vyciťovaly kdysi národy i svoji spojitost s určitým stromem. Ani zde nebylo náhod. Souvislost duší rostlin či stromů s národní povahou proto není jen metaforou básníků. Vzhled a povaha, ba i energie zachytitelná v blízkosti stromu má mnoho příbuzného s povahou určitého národa. Je to tak fantastické? Spíše jednoduché: tak jako zvířata, i rostliny mají svou skupinovou duši, která "sídlí" v duchovních úrovních. Jednotlivé zemské rostliny jsou jejími hmotnými buňkami, tvořícími dohromady její početné fyzické tělo. I jednotlivé národy mají ve vysokých oblastech svou národní duši - je na hierarchické úrovni archandělů. Duchovní bytosti různých hierarchických řádů a různých úkolů nevolí své symboly náhodně. Tvůrci rostlin, zvaní Duchové moudrosti, do nich vkládají různá mysteria. A odtud se podívejme na některé souvislosti konkrétněji.
Zatímco dříve byl slovanským stromem dub, s upevňováním křesťanství byl vystřídán lípou. Skupinová duše lípy, dlící v duchovních světech, bývala od počátků křesťanských dob u nás silněji ve spojitosti s naší národní duší. Odpovídá více naší povaze. V čem? Její dřevo je měkké a poddajné jako slovanská duše. Nechává se snadno opracovat, proto se z něho často vyřezává. Kolik je tu podobností! Tak jako Slované svou srdečností a pohostinností oblažují lidská nitra, i lípa voní do dálky vstříc poutníkovi a zve k odpočinku na cestě. Její měkkost však může souviset i se slovanskou pragmatickou změkčilostí.
Naproti tomu třeba germánský národní strom, dub, má dřevo velmi tvrdé. Zatímco lípa přívětivě šumí ve větru a zve k posezení a nadýchání vůně, dub se "tváří" pro nás spíše netečně, jako by se bez nás obešel. Jeho tvrdé dřevo není přístupné vyřezávání podle momentální chuti. Vyřezávání vyžaduje větší rozmyslnost, kázeň, dlouhodobý plán a větší vytrvalost. Dub je též vynikajícím stavebním materiálem, který se sice těžko opracuje, ale pak je trvanlivý a spolehlivý. I germánské kvality vycházejí z dlouhého zrání a jsou, tak jako dubové dřevo, pevným základem do chrámu duchovního člověka. Dubové dřevo vydává v kamnech trvalý stejnoměrný žár. Jeho pevnost však může značit i mentální zatvrdlost, neústupnost a agresivitu germánských bojovníků. Není náhodné, že dub je signován Marsem, tedy i národy této kulturní oblasti mají příznačné marsické rysy. Lípa koreluje pravděpodobně s vlivy Slunce a Venuše.
Lípa jakoby sama radostně ožívala vděčným bzukotem včel, kterým může pohostinně rozdávat ze svého bohatství. Pro včely je pramenem obživy. Pro Slovany by jednou mělo být medovou slastí rozdávat světu vše, co mají cenného. Květ lípy je používán i k vyvolání potu, kterým se rozpouštějí a vyplavují nečisté látky, čímž se tělo čistí. Lipový květ léčí i kašel, tedy sevření a ztuhlost v oblasti krčního lotosu, lotosu bezprostředního vyjádření a seberealizace.
Zatímco charakteristickou vlastností Slovanů je bezprostřední vyjevování toho, co cítí, je u Germánů typickým rysem písemný záznam. Germánská kultura přinesla lidstvu vynález knihtisku, který umožnil šíření vzdělání, kultury, filosofie i osvěty. Na dubu se tvoří duběnky, které vznikají na listu po bodnutí mouchy. Duběnka i plod dubu obsahuje tanin, který dlouho sloužil k výrobě inkoustu, tedy k šíření vzdělání, kultury a myšlenek vůbec. Charakterem Germánů na převládající rozum, intelekt. Takto lze vystopovat souvislost germánského stromu dubu se záznamem a šířením myšlenek. Tato změna, související s knihtiskem, byla pro lidstvo po mnoho staletí téměř revoluční a souvisela s hlavním úkolem germánské kultury, výcvikem vědomé stránky duše.
Ruským národním stromem je bříza. Mnohé rysy ruské duše ve svém ideálním pratypu lze spatřit právě v povaze břízky. Kolik ruských básníků tento strom opěvovalo. V poezii bývá přirovnávána k mladičké dívce, dosud plně neprobuzené. Energie, kterou lze pociťovat v blízkosti tohoto stromu, je subtilnější, nesmělejší i záhadnější než například u jehličnanů nebo dubu. Je to jediný bílý strom - jeho běl jako by poukazovala k často esoterně zmiňovanému cíli plného očistění a velké budoucnosti ruského národa, až přemění veškerou národní karmu, aby z něho vzešla plná nevinnost duchovního člověka. K tomu poukazuje i vysoká odolnost vůči mrazům a vichřicím: To, co prožil ruský národ (a nejen v souvislosti s mrazy - viz Napoleon, Hitler, gulagy atd.) by asi jiný národ zlomilo. Její větvičky jsou mimořádně elastické a ve vichrech se nelámou, ale poddajně ohýbají, aby i po dlouhotrvajících větrech opět zaujaly svou polohu. To může souviset jak s dolní úrovní povahového spektra (charakterová ohebnost a bezpáteřnost), tak na pozitivním pólu s tím, že pružnost a dynamika orgánů a údů je umožňována působením duchovní lásky - je projevem duchovního mládí. Větry a bouře jsou celosvětově zapříčiňovány hlavně lidskými vášněmi, mráz zase ledovým sobectvím. To vše vydrží bříza bez újmy. Roste houževnatě i v silně kontaminovaných půdách, znehodnocených jedy civilizace. I z řádění zla, které ruským územím prošlo a ještě projde, vzroste opět nezdolná běl nevinnosti. I člověk, který se povznesl k duchovnímu životu, je odolný proti nepřízni vnějších vlivů a přitom si umí zachovat svou běl duše. Míza koluje v bříze v mnohem mocnějších výtryscích než v jiných stromech. Tak v člověku, který projasnil a pročistil své éterické (povahové) tělo, koluje síla duchovní nesmrtelnosti, která obnovuje a chrání jeho organismus a rozpouští jeho ztvrdliny. Proto se z břízy připravoval i březový elixír, který osvěžuje i fyzické tělo a rozpouští ztvrdliny, související s kornatěním tepen, revmatismem a dnou. Možná rychlý růst a odolnost, možná i bezděčně vytušení určitého ženského mateřského principu (který je zřetelný i v ruské duši) vedlo v minulosti lesníky, aby nechávali na pasekách břízu, která chránila malé stromky před žárem i před suchem, a proto ji nazývali matkou paseky.
2024 ©