Béla Hamvas: Filosofie vína a Průvodce po Onom světě
Malvern, Praha 2008, 95 stran
Zájem o kulturu našich bývalých národnostních „kolegů“ ze zemí východního bloku je u nás pořád kdesi na ohonu naší pozornosti - k naší škodě. Tím užitečnějším počinem je vydání knihy Bély Hamvase. Humoru bývá ve filosofii a náboženství jako šafránu. Po řadě knih „učených“ si nakladatelství Malvern dovolilo luxus vydat tuto humornou knihu. Není to však humor samoúčelný.
Kdo byl autor? Narodil se roku 1897 v Prešově v rodině luteránského kněze. Jeho otec byl učitelem na Evangelickém lyceu v Prešpurku. Roku 1919 se přestěhovali do Budapešti. Béla prožil s několika zraněními obě světové války, a jak už to v komunistických zemích chodilo, byl nekomunistický válečný hrdina šikanován i po roce 1948. I tento spisovatel se živil jako nádeník či pomocný dělník. V doslovu knihy píše Robert Svoboda: “Avšak právě tehdy se začal zároveň v roli Mistra postupně blížit svému oblíbenému Pýthagorovi, Hérakleitovi a dalším starověkým strážcům tradice. V době silencia se Hamvasovy práce rozšiřovaly potají a v kruzích jeho stoupenců se pomalu začal vytvářet hamvasovský kult. V kolujících rukopisech nacházeli zájemci informace, které by pro ně jinak byly nedostupné. Hamvas, zejména v 80. letech minulého století, neznamenal pouze četbu, ale zároveň i přijetí tradicionalismu jako určité představy o světě a hodnotového systému. Být „hamvasistou“ se stalo v Maďarsku určitým druhem reakce na stagnaci éry reálného socialismu.“
Autor označil svoji knížku za Modlitební knížkou pro atheisty. Na rozdíl od svých stěžejních osvětových spisů, které by mohly leckoho odradit, volil i satiru, ironii a humor. Za tím však stojí laskavý a pozorný vztah ke čtenáři i hluboké náboženské zázemí. Chtěl pomoci těm, kteří trpí bídou našeho věku. A proč nazval své dílko Filosofií vína? Nechtěl plýtvat slovem Bůh. „Chci-li o něm mluvit, musím místo něj užívat jiných slov, jako například polibek, opojení nebo čerstvě vyuzená šunka. Klíčové slovo, pro nějž jsem se rozhodl, je však víno. K tomuto kejklířství mne donutily okolnosti. Atheisté jsou totiž politováníhodným způsobem ješitní. Stačí, aby jim v knize padl zrak na jméno boží, a už ji odhazují…“ Takto si ani nevšimnou, že zde kdesi v pozadí stejně prosvítá všudypřítomný Bůh, jemně, přitažlivě, elegantně a vtipně.
A druhé dílko? Průvodce po Onom světě je satirickým cestopisem „gulliverovského“ typu, kde je Onen svět nahlížen s použitím karikatury našeho světa - mátožného, byrokratického, nedořešeného. Takto si Hamvas utahuje z konvencí meziválečného Maďarska, ale i ze soudobé vědy, filosofie, politiky. Jeho znevažování života na Onom světě je odstrašujícím příkladem, jak by to Tam vypadalo, kdybychom si Tam mohli zanést naše postoje, lenivost atd. Nepřímo tak čtenáře vede, aby si sám uvědomil, jak by svět byl chudý bez spásonosných dimenzí, tedy jak je chudý život, který převažuje ve světě našem. Je tu snad i paralela s dílem o čtyři staletí starším – Erasmovou Chválou bláznovství. Za ostrým ale vtipným strefováním se do lidských špatností vysvítá touha po řádu, čistotě, kráse. Vydává poetické svědectví o lásce k životu a touze jej vychutnávat. Je to účinnější než prázdné náboženské moralizování, které autor nesnášel.
Uveďme krátkou ukázku z části o vstupu do Ráje: „Uchazeč, pokud verdikt nad ním vynesený zněl „schopen“, byl posléze oblečen, to jest ústřední sklady dostaly příkaz, aby zemřelému vydaly příslušné náležitosti, dále byl dezinfikován… Kdo chce do ráje vejít, musí podepsat předtištěný blanket, podle jehož schematického textu uchazeč v hloubi duše cítí, že jeho nárok na pobyt v Ráji je oprávněný. Toto prohlášení kontrasignuje ředitel detašovaného úřadu, načež přijatý bez prodlení vyfasuje bílou řízu, žaltář, ešus a polní lahev. K takovémuto vývinu situace vedla skutečnost, že Ráj je dnes nejhůře fungujícím úsekem Onoho světa. Nejen proto, že je v něm nevylíčitelná nuda, ale i proto, že pobyt v něm činí bezmála nesnesitelným řada závažných i méně závažných nešvarů. Zásobování v Ráji vázne. Ústřední ředitel se o svěřené záležitosti nestará, a tak všelijací poradci, náměstci a inspektoři mají pré a zneužívají svého postavení. Podle předpisů by měl být ešus každého obyvatele Ráje dvakrát denně po okraj naplněn manou a k tomu by měl být vydán půllitr nektaru na osobu. Příděly byly ovšem svévolně sníženy a dnes už zesnulý může být rád, když má ešus naplněný aspoň do poloviny. Běžným jevem je, že se místo čerstvé vydává mana ztuchlá, ba plesnivá… Hurisky se nasládle usmívají, bez sebemenší stopy po graciéznosti, půvabu či ženském teple, jejich mluva představuje nejodpornější směs harapanenských rysů a svatouškovské mravnosti. Nelze se jich zbavit…
Jestliže jsme ráj přirovnali k letovisku, musíme Očistec přirovnat k nemocnici nebo sanatoriu… V Očistci se vše neustále točí kolem chorob, hříchů, útrap, postižení a bídy. Lidé sem přicházejí, aby smyli své viny, ale oprostit se od jakékoli viny v takovémto prostředí, to je podnik předem odsouzený k nezdaru… Za to, že je Očistec vrcholně nesnesitelný, mohou ošetřovatelky. Před jejich hygienickou hysterií není nikdo chráněn…
Je tedy vidět, že skutečnost neodpovídá představám pozemského člověka, a proto je namístě seznámit čtenáře s Oním světem zasvěceně, jako to dělá každý správný Baedecker.“ Následují kapitolky o cestovních nákladech, o záhrobním jazyku, záhrobní měně – jak osvobodivé čtení. Osvobodivé od křečovitě racionálního uvažování, které se dostává v našem civilizačním marasmu do slepé uličky, chybí-li humor, nadsázka, ironie.
2024 ©