EPOPEJ MARIÁNSTVÍ a naše epopej za Mariánstvím (a taky intimně o mém psaní)

EPOPEJ MARIÁNSTVÍ  i naše epopej za Mariánstvím (a taky intimně o mém psaní)

/z dopisu/

Epopej Mariánství si čti po kousíčkách, a když máš chuť se u něčeho zastavit, tak si to co nejplněji v klidu prožívej. Totéž Roční doby. I kdyby ses na delší chvíli zastavila u jedné věty a plně si ji prožila, je to účelně strávený čas. Pak pusť na čas z hlavy plány na další čtení, aby Tě  nerušily.  Mnohé z Epopeje Mariánství je pro čtenáře i nyní oživováno, je to čerstvé, aktuální.

Pociťuješ-li malomyslnost z toho, že seš nedokonalá, že na ledacos nedosahuješ, pak nechť to není užírání se z nesplněného chtění, ale naopak  to může vyústit v naději a v touhu  a důvěřivé přimknutí se k duchovním bytostem (Kristu, Marii…), až ucítíš jistotu, že  oni jsou vždy s Tebou, a to dokonce i tehdy,  když na ně na čas zapomeneš. Překonávej nemístnou „skromnost“ či sebepodcenění, jako že toto je jen pro nějaké vyvolené. Nikdo není vyvolený od začátku, ale dobírá se k uvědomění si toho, že ho Bůh miluje odevždy. A jistě si ohlídáš, že to pozvednutí se k Nim nebude lehkomyslné či drzé či Je znevažující, i v tom si uč věřit (drzé draní se Pánu před oči je třeba ve Welschových Hovorech s Bohem atd.).

Věz, že se na bytost Marie můžeš obracet kdykoliv, i když nebudeš mít slovní odezvu. Neupadej do tak častého omylu mezi snažícími se lidmi, jako že vysokou duchovní bytost "nechci obtěžovat", nebo že já, hříšný červ, jí ani nesmím na oči, že je to drzost apod. Ne ne. Ona je tu pro lidstvo a touží, abychom se na ni obraceli. Proto jde s lidstvem, proto je Matkou našich duší. Drzostí jsou jen ty laciné chtivé modlitbičky, asi jako u automatu - vhodím minci (modlitbu) a čekám že vypadne splnění.  - Totéž samozřejmě vůči Kristově přítomnosti v zemské auře. Tak se tím čtením prostupuj, a činíš-li to, pak neměj před sebou jako dluh či nesplněnou povinnost to, co ještě chceš či "musíš" přečíst. Teď Tě naplňuje toto či ono, tak se naplňuj do sytosti. To je účel čtení, co nejvíc prožít, aspoň na chvilku  to v sobě rovnou udělat.

A teď dávej pozor: Soustředit se tak, až pomine bezděčný pocit, že teď to čtu jen tak zkusmo, provizorně, abych věděl co tu je, ale že až někdy se k tomu dostanu opravdově(ji). Až někdy si udělám pořádně čas a náladu na to... To by bylo špatně, pak se k tomu už nedostanu.
Věz: Sice píšu o mnohém, ale to, co je v Epopeji Mariánství, je můj hlavní Zdroj a opora. A mohu Ti sdělit svědectví k Tvé podpoře: ač nejsem zdaleka dokonalý, vidím, že za pomoci Marie a Krista byl mou touhou a snahou a Jejich požehnáním, vedením a milostí, vykonán třeba i za pár let velký kus vývojové práce (vždy samozřejmě mohu říci i že byl nepatrný a že své úkoly plním nedobře a málo, a i to je plná pravda).

Při psaní o nejposvátnějších věcech jsem velmi obezřetný a očekávám niternou odezvu, souhlasné uspokojení. Nepřijde-li, pak text měním. To je ale zřídka, většinou to niterně „prokonzultuju“ už před napsáním. Může mi samozřejmě uniknout nějaká chybná drobnost, jako například spoléhání se a až přebrání jistého tvrzení či poznatku od Radka H. Až po 2 – 3 letech se mi to osvětlilo jako nadsazené, ujeté. I proto bylo vydání knihy o Karlštejnu zaseklé. Ale ani sám nevím, zda tam není ještě něco mylného i ode mne).  Tehdy jsem naivně, a bez vnitřní odezvy, přejal tvrzení Radka a podal jako hotovou věc (o Terezíně a Labi). Dlouho v knihách před  vydáním pátrám, zda mi tam něco neladí, a někdy knihu furt necítím jako hotovou, dokud to nenajdu. Ani nyní si u Karlštejna nejsem plně jistý a čekám. Toužím-li, aby byla kniha užitečná a četla se s důvěrou, pak je tu moje velká zodpovědnost. Jsem vděčný „nahoru“, že to podstatné je  hlídáno, často i inspirováno (to znamená: myslet a snažit se to napsat musím plně sám, ale když toužím psát pravdivě a sdělně pro druhé, jsem obklopen milostí inspirace, klimatem niterné pohody a vhledu). Další příklad toho hlídání: Když jsem (na)psal svou snad druhou knížku Drtikol a Hajný, nešla na svět asi 6 – 9 let (v různých verzích a nakladatelstvích).  Její vydání jsem si vynutil až přes moc. Tedy mi už nebylo bráněno (duchovní svět jen někdy poukazuje, ale nenutí násilně), ale následně jsem pochopil, že i přes něco cenného o umění je tam základní chyba ve srovnání těch dvou tvůrců – Hajného a Drtikola. Po vydáním jsem z té knížky stejně neměl uspokojení a uvědomil jsem si nezodpovědné myšlenkové dotažení toho a že tím lidi  nedobře ovlivňuju. (Původ byl v naivním zidealizování si Hajného a falešná „tolerance“ k němu, přehlížení jeho reality v zájmu díla – které už ovšem dnes vidím taky jinak, zdaleka ne tak vysoko, jak se tváří a jak jsem si roky myslel. Je to spíš jakési stále stejné instantní tajemno, bez osobního resp. uměleckého vývoje .)

Zejména v Epopeji Mariánství a v Ročních dobách jsem se snad často musel zastavovat a rozeznávat, někdy u každé věty, co ještě mohu a co už ne. A dokud jsem necítil odezvu, jistotu, nepsal jsem dál. A celou knihu jsem takto opakovaně prošel, až jsem si  jasně ověřil, že smím. (Většinou jsem v tomto smyslu korektury dělat nemusel, uhlídalo se to už při psaní rovnou.) Největší hledání bylo samozřejmě u nejosobnějších pasáží Epopeje, ale vybavuju si nezměrně blažený pocit, ba vědomí, po dopsání knihy, s jakou láskou byla shora opatrována a
trošičku inspirována. A bez této niterné odezvy (možná už i trochy zkušenosti) - mám dojem - že podstatné věci už nepíšu.

Ještě tato hezkost: Kdysi jsem se dlouho vyvíjel pod vlivem Drtikola. Pak, když jsem se stále více přimykal i k bytosti božské Matky (největší překážkou bylo, že se mi do toho lezlo katolické rozpliznutí na povrchu líbivých citů a póz), tedy Matky, kterou byla prostoupena i lidská matka Ježíšova, Maria, tehdy jsem vnímal krásný děj v duchovním světě, jak mne Drtikol s vnitřním úsměvem a radostí předává, asi jako děťátko (vývojově) do náručí Marie, naplněné Láskou. Byl to děj, který předznamenal další můj vývoj.

 V Epopeji Mariánství pro nakl. Fabula jsem dbal aby bylo zřejmé to, že sdělení jsem neobdržel já (až na pár výjimek), ale Marta, která není autorkou knihy.  Nebylo by dobře, abych já jako autor tolik převyšoval čtenáře (byť jen zdánlivě) v možnosti či schopnosti taková sdělení přijímat. Pak by se příliš rozevírala mezera mezi mnou (v knize pak moc dokonalým) a čtenářem.  Byl bych pro něho příliš výjimečnou raritou. Já jsem na tu dokonalejší bytost Marty měl a mohl jen poukázat.

Ty teď máš období, kdy se můžeš dostávat, otevírat si dveře, k této oblasti. Může to ale znamenat, že Tvým postoupením na další stupínek se otevře další kousek karmy, ať už v podobě nějakých nedobrot, tak v podobě nesnází. Někdy další stupeň vyžaduje, aby se otevřela nějaká další karma v podobě obtíží, které mohou zastínit v něčem i dosavadní pohodu a vyžadovat uplatnění toho, co jsme četbou získali či toužili získat. Jinak to nejde.

Domnívám se, že prožíváním úrovně světa, obsaženého v Epopeji Mariánství, můžeš najít a získat nejpodstatnější základ pro celý další život, a z něho vycházet. Dobré je aspoň chviličku denně se něčemu takovému věnovat. Když se poctivě začne, tak i přes potíže se poměry časem upravují (viz třeba Tvá nová možnost malého soukromého prostoru, kterou jsi doma najednou objevila a přebudovala trošičku bydlení).

Věz: Není jediné zrnko požehnání, o kterém se tam píše, které by, tak jako Martě - příjemkyni těch sdělení nebo zprostředkovaně mé osobě, nemohlo být dáno i komukoliv dalšímu, kdo po tom poctivě touží.

Nevěš hlavu, že neprocházíš takovým vývojem, jako třeba já nebo Marta. Uvědomuju si totiž už roky krásnou pravdu o vývoji v jednotlivých generacích: Co už někdo samostatně, pracně prošlápnul, na to další generace už může navázat bez větších problémů. Vždy ti před námi něco odpracují za nás a předají nám. Vy mladší tedy nemusíte procházet tak dlouhým přípravným vývojem, jako Marta či já, můžete se k těmto věcem dobrat rychleji, přimknout se k nim, (bude to ale samozřejmě na Vás) v nepoměrně kratší době, ale budete mít další úkoly pro překonávání. Vidím to v řadě  věcí živě: Třeba Drtikol musel za celou generaci překonat zatuhlost těch, kteří jdou, někdy až fanaticky, jen cestou jediného Mistra (weinfurterovci, bruntonovci, grálisti, žáci Krišnamurtiho, indická cesta apod.), směrem k větší univerzálnosti.

Nebo jiný příklad: Jeden  stařičký anthroposof řekl, že první generace stoupenců Steinera mu naslouchala, objevovala jeho velikost, zaznamenávala jeho dílo. Další generace ho samostatně studovala. Nynější generace má o anthroposofii svědčit svým životem. Do ní se, ač nedokonale, toužím řadit i já. (Pro ujasnění jen stručně: bytost Steinera, známá z řady inkarnací, byla vždy úzce, velmi úzce spjata s bytostí Marie, která inspiruje a ochraňuje, dle našich možností, Martu, mne i řadu jiných, kteří se k ní s láskou přimykají).