NA NÁVŠTĚVĚ U FUNKA (DOMA I V NITRU) - Rozhovor s Karlem Funkem

NA NÁVŠTĚVĚ U FUNKA (DOMA I V NITRU)

Rozhovor s Karlem Funkem

Ot.: V doslovu ke knize Světliny, kterou jste napsal společně s Jánem Zákopčaníkem, o vás nakladatelka napsala, že jste si sám vyrobil nábytek. Nikde ho tady ale nevidím?

KF: To bylo v našem rodinném domku v Miroticích, který jsme prodali. Teď bydlíme v paneláku – k plné spokojenosti. A ten nábytek? S Martou jsme na něm udělali úplně vše, od začátku. Vybrali a dovezli jsme si z pily prkna a fošny, nařezali je, ohoblovali a z nich si pak po dvě zimní období po víkendech  dělali nábytek, který plně odpovídal našemu individuálnímu estetickému cítění. Bylo to úžasné moci si vymyslet a udělat něco podle svého. Nepřipomínal nic známého, přesto nebyl ani bizarní, ani provokující, ani nepraktický. Dávalo to harmonický pocit domova, kde i to vnější odpovídalo cítění nitra. Pravda, občas na  nás spadlo prkýnko ze stropu, které nebylo dobře přiklížené, a občas to v noci vypadalo, že se k nám někdo chce vloupat, ale to se dalo napravit. Nejprve jsme ale museli dávat na noc vázičky, skleničky i své obličeje pod něco.

            Po létech jsem se dočetl ve svém oblíbeném Rudolfu Steinerovi, že právě toto navrhoval zájemcům o anthroposofii, aby si dokázali udělat vlastní nábytek podle svého. Potěšilo mne právě to, že jsem si na to přišel i bez znalosti této rady. Tak jak totiž pozoruji stoupence různých duchovních nauk, často se křečovitě pachtí po něčem, co některý učitel doporučil, aniž by pochopili smysl toho.

            Dělal jsem si tehdy v bytě i řadu různých „zlepšováků“ – třeba otevírání a zavírání dvířek u kotle ústředního topení, který byl ve sklepě, pomocí dvou různě vedených lanek rybářského vlasce, jsem ovládal ze svého bytu v prvním patře, ba ze své postele. Třeba když bylo večer velké horko, dvířka jsem jedním lankem zavřel, a v noci když kotel vychladal, jsem zatáhnutím za druhé lanko dvířka otevřel.

Ot.: Nevidím u vás ale ani žádné starožitnosti.

KF: Nojo, nemáme je. Či spíš jsme se jich zbavili. A s lehkým srdcem. Na věcech totiž ulpívají stopy jejich okolí. Tedy i všeho, co se kolem nich odehrávalo. Nevíme, kolik let či desetiletí používal věc někdo, kdo mohl být plný zloby, sebelítosti, žárlivosti, mamonu, týrání druhého či od druhého, strachu z nemoci… Jakousi neviditelnou inspiraci ty věci dávají. Proto záleží, čím se obklopíme.  Dokonce prý i záleží, jaké fotografie a knihy máme zejména při spánku ve své blízkosti. Zde bych spíš řekl, že nezáleží snad tolik na obsahu, ale na stopách pocitů, které prožívali jejich čtenáři.

Ot.: A co umělecké artefakty?

KF: Waldorfský pedagog Tomáš Zuzák uvádí příklad, kdy dítě najednou začalo zadrhávat, koktat, nesoustředilo se a nevědělo se proč. Při  návštěvě pokojíčku dítěte si všiml obrazu nad postýlkou: jakási příšera zatínala drápy do ženského torza, až krev stříkala. Potíže dítěte začaly právě po zavěšení tohoto díla, a po jeho odstranění pomalu mizely.

            Často se dnes preferuje tvorba zcela negativní, zrůdná, perverzní, iritující, agresivní, kdy tvůrce pojímá své dílo jako odpadní jímku na kanalizaci odpadků podvědomí. Takováto díla vytvářejí v nitru jejich konzumentů psychický chaos a otupění, protože znečisťují etickou i estetickou hygienu naší psýchy. Nedbá se na odvěkou zkušenost lidstva, podle které byl v životě i v umění přínosnější postoj altruismu, harmonie, laskavosti. Samozřejmě, že tvůrce může reflektovat i stav dnešního světa. O negaci však nemá pojednávat tak, že slepě sestoupí do hlubin podvědomí a nabídne jen opis, zrcadlení toho agresivního či zrůdného, ale že to vše v sobě nejprve přetaví, promění a dílem nabídne divákovi i východisko, o které se může v životě opřít.

Ot.: Ale jak máme poznat povahu díla?

KF: Pravda, současná zkorumpovaná teorie umění se svými sofistikovanými, vyumělkovanými posuzovacími kritérii, kterým nerozumí snad ani jejich autoři, natož pak laici, nám v tom nepomůže. Můžeme si ale udělat i posuzovací kritéria jednodušší a užitečnější: zda nám dílo pomáhá žít, zda nás v něčem opírá, nabízí-li nám nějaké poznání světa, které nám bylo skryto, zušlechťuje-li nás… Krása ještě nemusí být kýčovitost. Ostatně – právě ony módní rezaté instalace, kontejnerové artefakty, vyhřezlé patvary apod. jsou většinou kýči. Mám své kritérium: Mezi jakými díly bych bezpečně usnul, když člověk ve spánku je psychicky bezbranný? Přítel Eduard Martin má podobné kritérium: Jaký obraz mne vítá po otevření očí do nového dne? Přeje krásný den, nebo mne nutí vyskočit z okna?

Ot.: Ale podobně je to přece i s televizí.

KF: Zrovna tak chaotizují obsah naší psychiky i pocity, které námi procházejí při sledování televize. Ukládají se do našeho dostupného i hlubinného podvědomí. Sotva se pak na takovém místě ponoříme do zdravého a posilujícího spánku, když mentální výrony toho, co námi či druhými procházelo, vyplňují naši ložnici i naši duši asi jako bublinky v láhvi limonády, se kterou jsme zatřepali. Totéž platí třeba o hádání se.  Waldorfští pedagogové dokonce radí rodičům, kteří se hodlají hádat, aby vyšli ven z bytu a nevraceli se, dokud se neusmíří. Dětská duše je jako houba a bezbranně nasává vše ze svého okolí.

Ot.: Jakým uměním se obklopujete doma?

KF: Měli jsme to štěstí, že jsme získali některé Drtikolovy originály, dále obrazy esoterické symboliky, nebo i úplně „:obyčejné“ obrázky, darované někým s dobrým srdcem. Víc obrázků se mi domů už nevejde. Vše jsme to dostali darem, tedy si to považuji. Občas si je přendavám, protože na jiném místě bytu se mi pocit z obrazu obnoví zase jinak. Dočetl jsem se, že takhle to dělají i Japonci. No vidíte, všichni se po mně opičí: antroposofové, Japonci…

Ot.:  Nechci si hrát na jasnovidnou, ale v tomto křesle na mne působíte spíš lenošně.

KF: Správně. I na lenošení mám rád své místo. Jeden můj kamarád mi napsal (ponechme doslovně): „I lenošení se musí dělat kvalifikovaně. Ono to zní jako fór, ale každej to neumí. Lidi totiž velmi často trpí při lenošení představou, že by měli něco dělat, a vlastně se za něj styděj. Tak si ho ani nedokážou správně vychutnat. To je odfláknuté lenošení, takhle to dělá jen nekvalifikovanej trouba. Kdo chce správně lenošit, musí to dělat záměrně a plně vědomě, jako když počíná odpovědnou práci. Pak se teprve dostaví kýžené plody lenošení: člověk se cítí odpočatě a sám má chuť něco dělat. Zkrátka všechno se má dělat pořádně. Jak říkal starý zenový mistr žákovi: Když jíš, tak jez a nemysli na to, co se budeš modlit. Když se modlíš, tak se modli a nemysli na to, co budeš jíst.“

Ot.: Říkal jste, že dům či byt v mystice i ve snu značí naše nitro.

KF: A dokonce to má i svou logiku. Bydlíme v nitru, a nitrem vyplňujeme i svůj byt či dům. Stav či obsah bytu ve snu ledacos napoví i o našem vnitřním životě. Před lety jsem měl velmi živý sen o domu, kde mi vše bylo důvěrně povědomé: vchod obsahoval krásu klasických architektonických slohů, ale zezadu za ním bylo dost bahna a v něm jakási pochybná společnost.  Tedy dvojí realita. To přesně odráželo můj tehdejší rozporný niterný obsah. Jiný sen: při začátku vztahu s jistým člověkem jsem se najednou ocitl v jeho bezútěšném domě plném nepořádku, prachu a zaschlých fekálií. Bylo to určité upozornění, abych se měl ve střehu. Později jsem si ověřil  výstižnost této symboliky.

Ot.: Vy asi máte rád symboly, že?

KF: Rád objevuji jejich význam, třeba v pohádkách. A v bytě? Třeba v kříži se protíná horizontála lidského zemského života s vertikálou božího působení. V onom průsečíku je silotvorný bod, ba výtrysk síly. Proto věřím že kříž nad vchodem, třeba i nenápadný (bez korpusu), zvlášť pokud byl umístěn s tímto vědomím a s posvátnou úctou, může do jisté míry chránit i před negacemi, které k nám mohou vnést třeba nevhodné návštěvy. A když už z našeho bytu odejde někdo, kdo nám tu zanechal kus svých negací, je dobré udělat si rovnoramenné kříže rukou na všechny čtyři strany. Můžeme je doplnit i tzv. křížem Ondřejovým, tedy ve tvaru X, kterým se kdysi vymítaly všechny špatné vlivy. Chránila se jím třeba i pole před škodami apod. Kdysi se dobře vědělo, proč se dělá blízkému člověku křížek na čele.

Ot.: Přiznal jste se, že jste před mou návštěvou musel hodně hodně uklízet. Vy nemáte rád pořádek?

KF: Trefila jste hřebíček na hlavičku. Pořádek mám moc rád, ale nerad ho dělám. Už Masaryk řekl, že „pořádek se musí udělat, nepořádek se udělá sám“. Platí to i o pořádku v duši. Asi se chaotičnost duše, jako je ta moje, projevuje i v zevním nepořádku. Sice se říká, že inteligent zvládne i nepořádek, tedy asi nejsem inteligent. Například moje kancelář je pro mne čímsi jako Bermudským trojúhelníkem, kde ledacos mizí beze stopy a nic nevypátrám. Nedávno jsem postrádal už i myš k počítači, tedy jsem šel po šňůře, tahal za ni, až se masy na stole daly do pohybu a nakonec myš vypadla.

Ot.: Věříte na škodlivé geopatogenní zóny?

KF: Číňani jim říkali již před tisíciletími dračí žíly. Ale ten komerční humbuk, co se kolem toho po převratu strhnul, odmítám. Tehdy jsem si nechal v záchvatu tohoto davového třeštění určit zóny v bytě postupně od šesti tzv. senzibilů včetně těch věhlasných jako byli pánové Kožíšek či Hnilica. Bylo to poučné. Ani jeden z nich neurčil zóny na místech, kde ti ostatní, takže mi nezbyl v bytě ani metr čtvereční, kam bych bezpečně hlavu složil. Začátečníci napodobovali „zkušené“ až do takového detailu, že aby dodali význam svému počínání, určili zónu snad pod každou postelí bytu, a varovali téměř shodně: Být vámi, ani dnes už bych tu nespal! Ó hrůzo, naivní klient dobře zaplatil za záchranu zdraví a snad i života a jal se okamžitě přestavovat byt. Ale abych to nezlehčoval: věřím, že třeba na místě křížení zón může být opravdu negativní vliv, ale na ten nepomohou žádné ty věcičky, co se prodávají jako „odrušovače“. Obyčejná vnitřní pohoda, harmonie  a modlitba udělá víc.

Ot.: Říká se, že kočka tyto zóny vyhledává a naopak pes si nad nimi nelehne. Není to jednodušší?

KF: Jsem k tomu skeptický. Pes obyčejně zabere místo, které je buď něčím praktické, třeba teplé či pohodlné, nebo aby měl přehled o pánovi, nebo i „jen tak“ pokaždé jinde. A kočka? Znal jsem Micinku, která byla pořád nablízku Voříškovi. Kam si lehl, šla s ním a hřála se o něj, někdy i na jeho bříšku, jindy na jeho zádech.

Ot.: Řídíte se pravidly feng šuej?

KF: Ač různé podobné metody nevyhledávám, zde je mnoho moudrosti a zkušeností. Nechci být ale bezvýhradným příznivcem žádné metody, proto se řídím jen několika základními pravidly, třeba že postel má být souběžně s delší stěnou, nebo že nemá být hned proti otevírajícím se dveřím, mířícím na spícího apod. A když to nelze docílit, tak se holt nedá nic dělat. Ono je důležitější, s jakou duševní náplní se v domácnosti žije. Staří druidové měli „kněžky domácího krbu“. Domácí práce byly vykonávány jako modlitba, s vědomím jejich posvátnosti. Nemělo by nám to něco říci? Vždyť i láskyplná kněžka dnešní domácnosti může svým blízkým prozařovat připravené jídlo aurou své lásky a pohody. Je to dokonce i základní požadavek makrobiotiky. Ale i naopak – jídlo připravené nervózně, roztěkané či s negativními city a myšlenkami je prosyceno psychickými jedy. K harmonii musí ženě pomoci samozřejmě i její rodina. Když pak žena vykonává svou práci pro rodinu láskyplně a připravuje čistou a harmonickou domácí atmosféru, stává se kněžkou svatého oltáře svého domova.

Ot.:  Máte doma nábytek většinou jen do výše pasu a nevidím ani hudební věž.

KF: Hudbu máme z čeho poslouchat, ač nemáme moderně „všecko v jednom“. Často je drahá reprodukční technika jen snobismus. Na návštěvách často vídám drahé věže, jejichž výška i cena  markantně převyšují chudičkou snahu se skutečně učit poslouchat hodnotnou hudbu. Oč méně čisté touhy a čisté koncentrace k poslechu třeba čisté Beethovenovy hudby, o to snobštější vychvalování superčistého poslechu. Poslechu čeho? Často nečisté hudby. Laciná hudba z drahé techniky. Nebo poslouchají nesoustředěně. I takoví Beatles či Abba vyžadují soustředění. Lze tedy mnohdy pozorovat nepřímou úměru: čím honosnější reprodukční technika, čím širší řada cédéček, tím bezcennější je jejich obsah. Jedni si mi trpce postěžovali, čeho všeho se, chudáci, při urputném škudlení na věž museli vzdát. Nezbyly jim ani peníze na výlety autobusem s dětmi do přírody. Zato teď! Mohou poslouchat zpěv ptáků z technicky dokonalého nosiče.  V duchu mne napadá přirovnání k člověku, který si koupil Rolls Royce s elektronikou poslední generace a tichým chodem, ale umí s ním dojet jen na svou zahrádku za městem.

            Kdysi jsme šli s Martou venčit pejska do luk. Vzali jsme si i kapesní tranzistoráček. Našel jsem jakousi úžasnou hudbu, kterou jsem chtěl doposlouchat do konce, abych věděl, co to bylo. Seděli a mrzli jsme pak dlouho na kládě při minus patnácti s rádiem u ucha, až jsme se dozvěděli, že to byla Mahlerova Devátá. Šumící tranzistorák s docházejícími baterkami nám zprostředkoval jeden z nejúžasnějších hudebních zážitků v životě. To přimrazení hudbou i mrazem bylo nezapomenutelné.

Ot.: Máte tady i cosi jako oltáříček. Jaký to má účel?

KF: Jako měli lidé odevždy svátky jako světlé a obnovující body v čase, nebo jako v srdci nosíme na posvátném místě někoho drahého, mívali, a někteří z nás mají dosud, i potřebu posvátného místa pro svou vnitřní obnovu a svátečnost. Pravda, musí být hlavně uvnitř, ale i místo v bytě ji podpoří. Musí být čisté, uklizené, a hlavně v souladu s přijatými cíli našeho života. Viděl jsem mnohé oltáříčky – se soškou Ježíše mezi lakem na nehty a popelníkem, hezoučké obrázky světců mezi ponožkami a Bleskem… Jedna moudrá stařenka mi kdysi vysvětlovala: Když je její touha po povznesení k Bohu veliká, pak své nitro připraví k přijetí návštěvy: Vymete špínu, vysuší plíseň, vynese odpadky, vydrhne podlahu, vyčistí okna, aby mohlo proudit světlo, dá bílý ubrus, otevře dveře nitra a už jen řekne – Pane, prosím pojď dál, je otevřeno. A takto by to mělo vypadat i na vnější úrovni. U oltáříčku, máme-li ho, bychom neměli dělat nic jiného než to, k čemu byl určen – různé činnosti podle svého zaměření, vedoucí k očistě, povznesení… Domácí oltáříček má být obrazem či vzorem nitra. Jeden sváteční koutek, kde se, podle svého zaměření, ztišujeme, meditujeme, modlíme či jen radostně zaslibujeme a odevzdáváme Bohu, může mentálně zjasnit celý byt a můžeme se sem uchylovat i pro posilu či obnovu.