Buster Keaton a průběh řady manželství

Buster Keaton a průběh řady manželství

/z dopisu/

Píšeš, že manželovi špatně pomáháš ve vývoji. Hele, já nevím. Asi nic víc dělat (krom modlitby) nemůžeš.  I když se snažím dívat se nezaujatě, řekl  bych, že on sám se Tvého vlivu zbavil (zbavuje), resp. ho nepřipouští. Jede už v tom svém, je mi ho lidsky líto (jako všech podobných, co si šlápli na vlastní kabel s přívodem klidu a svobody). Myslím, že on sám (měl-li někdy) už nemá představu o spolužití, leda tu, jak píšeš, žes mu sloužila jako nástroj k dosahování jeho vlastních cílů nebo náplní usilování. Kdybys u toho zůstala, nic bys mu tím nepomohla, ba bylo by mu to jednou (třeba až po smrti) tím víc líto, až by viděl, kam Tě zavlekl. Zde se dá asi jedině pěstovat trpělivost, ale taková, co druhého sdílí a nahlíží už víc z odstupu a nenechává se bezprostředně moc vtahovat do osobních emocí. Já vím, ono se to řekne, ale nemysli si, mne to stálo strašnou dřinu.  Pak jsme se s Martou našli jinak, ale zde to bylo asi dáno i řadou společných inkarnací, tedy určitým předpokladem. A v předchozích inkarnacích, pokud jsme se setkali, nebylo tam moc  naplnění, spíš asi víc ubližování a samoty. A možná i ještě bude. Člověk se v takové manželské situaci musí učit nahlížet na druhého (partnera) už spíš jako na člověka ve vývoji, kde projevuju, není-li to v rozporu s mým cítěním nebo smyslem pro pravdu, účelnost apod., pochopení, ba snad v něčem podporu, ale asi tak jako když podporuju dítě, které má své "těžké" starosti, já je nesdílím, vím že jsou pošetilé, ale nedávám to najevo. U dítěte ale mohu sdílet jeho čisté, nevinné emoce. U dospělého mohu vnímat spíš jen celkově zdálky jeho bytost, ale emoce spíš ne, pokud v něčem přímo neladí s mými. Jinak přebírám i emoce, které nejsou moje, zanáším se ještě něčím, co není nutné, a vlastně, když se nechám pohltit příliš samoúčelnými resp. neúčelnými (pro vývoj, pro zajištění domácnosti apod,.) starostmi druhého či jeho menším obzorem, tak mu nepomáhám. Sestoupil jsem k němu, místo abych mu (byť neúčinně, ale dlouhodobě snad trochu) nabízel svým chováním něco aspoň trochu vyššího nebo svobodnějšího. Respektuju vnější poměry, ale žiju si niterně jinak. Tedy - účast vnější, ale  niternou jen tam, kde to není v rozporu s mým nitrem, ideály apod. Asi ale nepíšu nic nového.

Ono je manželství v dnešním lidstvu ve dvou extrémech: lehkomyslné, nevázané, nesdílené, hned se rozvádějící  X  anebo určitá křeč v domnění, že se musí vše plně zachovat ve štěstí a harmonii, i když to prostě nejde, a jeden z nich to bere jako prohru či svou vinu apod. Jenže, ono to prostě někdy nejde, s tím se nedá nic dělat, jen se smířit a hledat snesitelné spolu-žití do budoucna. Někdy tím člověk víc roste, než když se měl pohodlně a bez niterné práce o koho ve všem opřít.

Ten Buster Keaton vlastně v několika vteřinách zobrazil celoživotní průběh řady manželství. Chtěl své dvoření podpořit kyticí, kterou držel za zády, ta mu však chytla od svíčky a vytáhl ji před sebe hořící. On i ona se lekli, on kytku pustil a oba oheň zašlapávali, až došlo ke šlápnutí na Keatonovu nohu. Ten se rozzuřil a bylo po známosti. Tak bleskově ve zkratce zobrazil mnohdy celoživotní vývoj vztahu.  Úspěchem je, pokud si nešlapou vzájemně po nohách a nechají se vzájemně trochu poodstoupit.

S tím odpočinkem a úlevou manžela, že to neumí: ono to asi ani nejde, je-li někdo do něčeho ponořený, tak volný čas necítí jako úlevu, ale překážku pro svou práci. A nezáleží na tom, jaká ta práce je. Nemá-li ve výbavě si něco plně prožít (památky, přírodu, koupání či co lidi ještě vyhledávají), pak to cítí jen jako překážku a zdržení a pak se vrhne do práce tím víc, aby to dohnal.