Meditace, láska, oběť a změna osobnosti

Meditace, láska, oběť a změna osobnosti

Naše ego se má rádo. V tom je jeho podstata. A obzvláště ego duchovní nemůže sebe sama dost vynachválit, zvláště po kterémkoliv duchovním úspěchu (často jen domnělém). I při návratu z duchovního prožitku do běžného vědomí nás často čeká u vrátek s otevřenou náručí, jací jsme dobří, jací už jsme duchovní.... Halasně pak sami kolem sebe poskakujeme, tleskáme, odhadujeme výši "pokroku"..... Duchovní chléb si tak měníme v kámen.

Pak se nám po něm stýská a chceme to dohnat třeba hledáním vysvětlení k duchovním věcem, ke kterým jsme stejně ještě nedospěli. Vysvětlováním ale nelze nahradit trpělivé čekání a zrání.

Čteme-li jen ze zvědavosti, jen pro vědomosti, pak se čtení nezmocňuje krev našeho srdce a naše vůle, a je to čtení na úrovni vzdělávání kvůli honění se za kariérním postupem. To předčasné vyčtené nemá moc ovlivňovat tvárné síly naší bytosti. Měníme se až tehdy, když se pravdy zmocňují celého našeho bytí. Na duchovno se nelze rekvalifikovat načtením vědomostí, absolvováním kurzů ani osvojením některých psychotronických praktik.

Nepodložené nadšení z duchovních prožitků nebo vědomostí, není-li spjaté s bdělým úsudkem a moralitou, je jako právě naplněný balón, kterým se už domníváme obletět svět, ale ve skutečnosti se kodrcáme při zemi a havarujeme o nejbližší keříček. Důležitým testem naší opravdovosti v životě i v modlitbě je oběť. Modlitba a oběť pracují společně.

Kde není žádné oběti, jak se nakonec ukáže, není ani žádné modlitby, a naopak. Kde je oběť infantilní sebedramatizací, bude také modlitba nepravým a operetním sebepředváděním nebo sentimentální sebelitující introspekcí. Opravdová a pokorná modlitba spojená se zralou láskou se bude projevovat obětavostí a péčí o druhé.... Oběti, které jsme si nevybrali, mají často větší cenu než ty, které jsme si sami zvolili.

Láska k Bohu musí stát na prvním místě. O to, co jsme učinili svým největším štěstím, musíme být připraveni přijít, lneme-li k tomu víc, než milujeme Boha. Nakolik nám vnější věci zastřely lásku k Bohu, natolik musí být něčím poníženy a poničeny, aby opět vznikl prostor pro nezávislou lásku. Proto procházíme postupně tolika zklamáními, ztrátami, bolestmi. Je to ten nejjednodušší přírodní zákon, asi jako Archimédův zákon ve fyzice. Bůh miluje nekonečnou láskou, protože není na ničem závislý. A stvořil nás k obrazu svému.

Láska je však jen jedna, její povaha je všude stejná a my když rozpouštíme své závislosti, uvolňujeme Bohu v duši nezávislost a místo, aby námi miloval. Tím se postupně stáváme lidským nástrojem pro Jeho působení na zemské úrovni, i kdyby to bylo jen v maličkostech našeho denního života. Kdosi napsal:

Bůh miluje člověkem, který láskou boží hoří,

neb stává se buňkou Jeho těla a Bůh jím tvoří.