Moudrá Martina z Limburgů o meditaci
Základní pravidla a poznatky duchovní vědy o meditaci shrnula takto: Esoterní život nelze chápat tak, že na cvičení pohlížíme jako na přídavek k navyklému životu. Pak bychom ovšem zjistili, že pokrok není valný. Rozhodnutí, které má meditující učinit, spočívá v předsevzetí, že vše, s čím se setkává v obyčejném životě, bude spojovat se svým esoterním životem. Tím se vytváří pevný střed, z něhož řídí svůj život. Nejde tu o dosažení co nejrychlejšího pokroku, jak mnozí žáci touží a žádají proto stále nová a nová cvičení. Duševní síla je naopak v tom, že dovedeme zůstat u jednoho cvičení dlouho a čerpáme z něho sílu mnohdy pro celý svůj život.
Meditační život spočívá v tom, že obsah meditace (slovo, průpověď aj.) necháme stálým opakováním (nejen slovním) trvale přítomným v duši. Tím se meditace stává ustavičně působící silou, jako ta kapka, která hloubí kámen neustálým padáním. Je-li v naší duši meditace přítomná jen jednou nebo desetkrát, nemůžeme zakusit vnitřní sílu na které právě záleží. Jedině trpělivostí můžeme tuto sílu vyvinout tak, že v sobě postřehneme své věčné jádro. Na této síle právě záleží. Lidé však před ní často prchají.
Síly duchovního světa můžeme do sebe přijmout, jen když jim přinášíme vstříc vnitřní klid. Můžeme si je uvědomit jen tak, že jim celým svým životem přicházíme vstříc!
Nesobecká meditace musí jít souběžně s citovým zanícením. Tomu se však musí postavit po bok zesílené myšlení. Vše se musí dít při plné stráži zostřeně bdělého myšlení. Někteří mystici se mylně snaží myšlenky potlačit a chtějí pěstovat jen svůj citový život. Hlavu však nelze obejít, ale projasnit.
Nezapomeňme: Každý esoterik pokročí vpřed, koná-li svá cvičení věrně a vytrvale, i když není spokojen s výsledky. Jde tu především o poctivé snažení. Meditací se stáváme skutečně jinými lidmi. Děje se tak i když to nepozorujeme.
To nám časem umožní, abychom v sobě vyvinuli meditací mohutnou sílu, která používá slovo jako nástroj, jímž zvolna vytvoříme ve svém astrálním (cítivém, pocitovém) těle duchovní orgány k nazírání do duchovního okolí. Vjemy, které vtiskujeme svému astrálnímu tělu, se stanou trvalými teprve časem. Astrální tělo lze přirovnat k pružné hmotě, která sice vtisky přijímá, ale po čase se zase vrací do své původní podoby. Čím silnější a intenzivnější je naše meditace, tím silněji se tyto dojmy vtiskují do astrálního těla, až se konečně stanou trvalými, takže se z nich mohou vyvinout nové duševní orgány.
Při meditaci musí být ponecháno venku vše, co souvisí se zevním světem. Branka, kterou za meditace procházíme, je úzkou štěrbinkou. Vše, co bereme s sebou a co jako myšlenky nepatří k meditaci, působí jako sžírající oheň na to, co má v našem nitru vzklíčit.
Meditace není ani myšlení, ani postřehování navenek. Je myšlením, které žije v duši tak živě jako postřehování, a je postřehováním, ve kterém předmětem postřehu jsou myšlenky - nic zevního. Meditující, který žije ve svých myšlenkách tak, že se v něm stanou živými silami, žije v božském proudu. Nevylučuje myšlení ani postřehování. Udržuje je v rovnováze.
Dejme si příklad: při slově "světlo" máme v sobě probouzet jasnou světelnou představu toho, co prožíváme, když na nás proudí paprsky světla. Když se takto noříme do jistých pojmů a věčných myšlenek, vyvoláváme ve svém těle život udržující ústrojí. Tak lze také meditovat o pojmu "moudrost". Ne však v nějakém pevně ohraničeném výměru, spíš o tom máme v sobě probudit pohyblivé představy citového rázu. Meditujeme-li správně o pojmu moudrost, tu do nás bude vtékat něco z této moudrosti samé a dostane se nám osvícení z vyšších úrovní.
Meditace je látkovou výměnou uvnitř duše. Může zdárně probíhat jen s bdělou sebekontrolou během dne. Chtít přijímat nové a neumět se vzdávat starého, iluzivního a přežilého nemá smysl a proto též někteří žáci nepostupují. Zároveň si ale můžeme vyzkoušet, že jakmile člověk začne opravdově, přicházejí mu do cesty (samozřejmě krom překážek) nové situace a příležitosti k dalším krokům, o kterých při předcházející nečinnosti neměl tušení. Aktivují se stále nové pomocné síly. Jedna dobrá myšlenka a rozhodnutí přiláká i další. Z jednoho počinu může postupně vytrysknout celý proud událostí, setkání a pomoci. "Ať už chcete udělat cokoliv nebo o čemkoliv sníte, stačí jen začít. Nesvázanost má neuvěřitelně magickou moc. Teď začněte!" říká Goethe.
Svými meditacemi se chceme rychleji vyvíjet k tomu, abychom prací na sobě mohli pomáhat lidstvu v jeho vývoji. Chraňme se proto touhy, i zdánlivě ušlechtilé touhy, nabýt duchovních statků bez současného dávání všeho, co máme. Pracujme pro okolí činně a nesobecky, bez vnucování a s citlivostí pro potřeby druhých. Někdy nemáme větší konkrétní příležitost, a třeba po mnoho let. Stačí však postoj dávání, i ten se neviditelně šíří. Pak se v nás vyvine i určitá pohotovost, s jakou dokážeme využít i nečekané příležitosti k oblažení druhých. Neměla by to však být snaha překotná, urputná, neměli bychom druhé pohlavkovat naší láskou hlava nehlava a sebezálibně páchat dobročinnost bez vedení moudré rozvahy.
Je-li tedy naše snaha o zdokonalení motivována současně i láskou a touhou být člověkem pro lidi, pak i meditace postupně nahrazuje staré mentální substance svěžejšími a duševně zdravějšími.
2024 ©