Není náhodné, že již od keltských dob se v prvních dvou listopadových dnech vzpomíná na ty, kteří nás předešli na onen svět. Je to vzácné období, kdy se ztenčuje hranice mezi naším a jejich světem. Název svátků Všech svatých a Dušiček má konkrétní rozlišení:
Svátek Všech svatých je vzpomínkovou slavností na zemřelé, kteří již dosáhli dokonalé čistoty a rajské blaženosti. Svátek všech svatých můžeme brát i jako prosbu k duchovním bytostem od stupně Andělů až po nejvyšší – Serafíny, i k těm duším, které již vypěstovaly vyšší složky lidského vývoje, aby na nás vylily svou svatou sílu, aby naše duše hořely jako plamen duchovního života, vyzařující lásku a harrnonii do světa vtělených i odtělených. Můžeme prosit o upevnění duchovní možnosti, abychom dovedli jejich přispěním lépe a účinněji myslet na naše drahé odtělené.
O Dušičkách se vzpomíná na ty, kteří tohoto blaženého stupně zatím nedosáhli, tedy na duše v očistci. Svátek všech věrných dušiček může být posilou těm duším, které dosud procházejí kámalokou. Můžeme jim být zdrojem úlevy, projasnění vědomí, probuzení touhy po Kristu… Můžeme prosit i o sílu a moudrost, abychom dovedli usnadňovat či postupně snímat část karmického zatížení ze srdcí druhých, včetně odtělených.
Můžeme odtěleným v duchu přát například,
- aby byli při utrpení kámaloky posilněni, očistěni a povzneseni za pomoci vyšších pomocných bytostí
- aby dobře prošli uvědomováním si všech křivd a nedobrot, kterých se v životě zde dopustili, a přijali pevné rozhodnutí je zpracovat a napravit
- aby byli za pomoci vyšších bytostí zbaveni následků nesprávného myšlení, cítění, slov i jednání
- aby pochopili zhoubnost a zbytečnost sobectví a zla a stanuli v Kristově síle duchovního života
- aby věčná Láska zahladila stopy každého zla, nenávisti, závisti, disharmonie, smutku, sebelítosti, strachu a smazala v jejich vědomí stopy křivd na nich druhými spáchaných
- aby jejich srdce byla obrozena všemi devíti hierarchickými řády
- aby za jejich pomoci vnímali znějící hymnu všeobsahující kosmické Lásky a byli jí posvěceni
- aby byli vzkříšeni v Lásce, která miluje a dává a nežádá si ocenění a odplaty
- aby přijali síly Kristovy, která jediná je může chránit od hrůz kámaloky
- aby nikdy neklesali pod tíží bolesti a utrpení a statečně nesli pravdivé poznání sebe sama
- aby se ustanovili na tom, že vždy chtějí moudře myslet a jednat
- aby nikdy neklesali pod tíhou karmického utrpení a věděli, že je připravuje pro lepší život zlepšením svého astrálního a éterického těla
- přejme jim, aby je božská Moudrost ozařovala a správně vedla jejich Lásku a božská Láska proteplovala jejich myšlení
- aby spojili svou duši s Láskou zmrtvýchvstalého všudypřítomného Krista, který je bude ochraňovat před hrůzami průchodu kámalokou a povede je k lepším inkarnacím
- přejme jim, aby vystupovali lehce posmrtnou říší za vedení Lásky Kristovy, Světla Ducha svatého a Moci a Síly Boha Otce. (Zajímavé jsou i dávné knihy Tibeťanů Bardo Thödol či egyptské doprovázející texty, nemohlo v nich být však tehdy to podstatné – Světlo a Milost Kristova. Doprovázení bylo již před staletími rozvinuto i ve slovanském světě.)
- aby si uvědomili nutnost být v další inkarnaci harmonizující a láskyplnou složkou svého okolí
- poděkujme za veškerou Boží Milost, posilu, pomoc, ochranu, posvěcení.
Síly, které proudí v několika dnech na přelomu října a listopadu, sbližují oba světy. Duše, které již vystupují či vystoupily z kámaloky, se mohou snáze přiblížit našemu zemskému prostředí a na chvíli vyhledat své pozůstalé. Lidem s vyvinutějším niterným vnímáním umožňuje tato doba snazší napojení na jejich milé na druhém břehu bytí, někdy i přijetí jejich sdělení. Nelze o to však usilovat jen ze zvědavosti nebo bez vhodného niterného naladění, abychom je nevyrušovali, pokud ještě prodělávají svou kámaloku.
Friedrich Rückert napsal:
Před každým obraz toho tane,
čím se má stát.
Než se tím vskutku stane,
nemůže v míru spát.
Nechápejme to jen jako krásné umělecké vyjádření. Ukazuje nám na niternou skutečnost. Poukazuje na existenci niterného obrazu toho, čím se máme stát, který leží hluboko v naší duši. Každý máme ve svém Já, darovaném od Boha Otce, svůj zcela individuální, nenapodobitelný předobraz, který nás činí jedinečnou lidskou bytostí.
Americká thanatoložka dr. Elisabeth Kübler-Ross doprovodila veliký počet umírajících v nemocnicích i domácnostech. V jedné své přednášce se zamýšlela nad smyslem bolesti a provázení přibližně takto: Je to dar, sedět na posteli umírajícího.Umírání nemusí být smutná a hrozná zkušenost. Často přináší opravdu krásné a milé prožitky. Předáte-li toto poučení, které jste se naučili u umírajících, svým dětem a dětem jejich dětí a též svým sousedům, pak bude tento svět brzy jiný. A já věřím, že je čas, aby se s tím začalo...
A pokračuje: Pokud si uděláte čas a posadíte se na jejich posteli, umírající vás poučí o stádiích umírání. Někteří vám ukazují, jak procházejí fáze zlosti a zoufalství. Kladou si otázku - proč právě já? Přou se s Bohem a dokonce Ho na čas odmítnou. Pak s Ním začnou vyjednávat. Někteří procházejí depresemi. Stojí-li ale v této fázi s nimi člověk, který je oddaně miluje (a nemusí to být vždy jen příbuzný), pomůže jim jejich stav přijmout. Ale toto vše ještě nemá nic společného s vlastními stadii umírání... Mnoho lidí prochází stejnými fázemi: ať někdo ztratí přítele či přítelkyni, ztratí zaměstnání nebo musí opustit dům, kde strávil padesát let života, aby byl pak dán do domova důchodců, nebo ztratí svou andulku či kontaktní čočky... Každá bolest je kořenem vzrůstu. Toto je smysl utrpení. Většina lidí se dívá na své těžké životní zkoušky a trápení, špatné podmínky, na své ztráty a obavy jako na kletbu, trest boží či osudu - tedy jako na něco negativního. Kéž bychom pochopili, že nic, co nás potkává, není negativní, zdůrazňuji - ale vůbec nic! Všechny rány osudu, bolestné zkušenosti i největší ztráty, které jsme prožili, všechny situace o kterých jsme později řekli - Kdybych o tom byl věděl předem, nikdy bych nevěřil, že bych to mohl přestát - to vše jsou dary. Naše osudové žaly a utrpení můžeme přirovnat ke kutí železa. Je to příležitost, která je člověku dána, aby duchovně rostl.
To je jediný důvod naší existence na zemi. Člověk nemůže duchovně růst, sedí-li v překrásné květinové zahradě a nechá si na stříbrných podnosech předkládat nejlepší pokrmy. Ale roste, když je nemocen, má-li bolesti a nereptá a musí-li přijmout bolestnou ztrátu. Dodejme k tomu: Reptáním naopak ničíme blahodárný účinek bolesti a ta pak musí působit déle či opakovaně, dokud ji vděčně nepřijmeme.
Člověk roste jen tehdy, když nestrčí hlavu do písku, ale bolest přijme a snaží se ji pochopit. Ale ne jako prokletí či nespravedlivý trest, ale jako dar, aby splnil určitý úkol.
Stěžuje si někdo, že s ním život „ošklivě zatočil“? Život ale není žádný záludný zloduch, jsme to my sami se svým dědictvím minulosti a niternou svobodou přítomnosti. Říká se, že kdo se chce učit, toho okolnosti vedou. Kdo se zmítá, toho vlečou.
Oblíbené sebevědomé, že má někdo okolnosti „pod kontrolou“ je jen dočasné, ošidné, vnějškové. Osud ale nelze mít „pod kontrolou“ trvale. Karmu lze i delší dobu odsouvat, pak ale tím hůř. Pod kontrolou je ovšem dobré mít právě to nižší já a jeho zlozvyky.
Co může být lhostejnějšího než to, co o tobě řeknou lidé, až zemřeš? Ne proto, že už se tě to nijak nedotkne, nýbrž protože je to samo o sobě bezvýznamné. Takhle se můžeš ptát a odpovídat si. Ale můžeš si také říci, že něco zůstane: to, co jsi ovlivnil. Dokud žiješ, působíš na své okolí jako každá živá bytost. Po smrti tvůj vliv nekončí; jednou zapůsobí účinky, které v ostatních zanechal celý tvůj život, jindy pak to, co si žijící z tvého odkazu vyberou. Oba vlivy přetrvají ještě i v dobách, kdy bude tvé jméno i dílo už dávno zapomenuto; ve svém působení nikdy neumíráš, jako individuální působení jsi naprosto nesmrtelný. Když si toto uvědomíš, neponechá tě myšlenka na mínění lidí, které si o tobě ponechají i po tvé smrti, už nikdy tak lhostejným jako dříve. Sice se o jeho obsah můžeš starat tak málo jako o hluk ozývající se z nádražní hospody, ve které jsi popil sklenku vína, napsal krátký dopis a zahleděl se na okamžik na jednu dívku, abys nato zase odjel. Ale mechanické působení tvé přítomnosti, které se tu a tam neurčitě vmísí do hospodských rozhovorů, by tě přece jen mohlo zajímat, více či méně podle tvého vlastního uvážení. - Christian Morgenstern
A ještě dvoje doplnění: Nedávno proběhla na internetu připomínka havárie letadla, zříceného v roce 1975 na Suchdol u Prahy. Zahynulo tehdy 79 lidí. Kamarád Zdeněk Dvořák (kytarový virtuos, přítel antroposofie a astrologie) bydlí na onom místě někdejší katastrofy a jeho citlivá duše prý zavnímala ledacos o duších nečekaně zahynuvších, které byly ve velikém zmatku, potulovaly se dezorientovaně dlouho po onom místě a nevěděly, co se s nimi děje.
Let č. 401 americké společnost Eastern Airlines skončil tragicky. Bylo to na sklonku minulého století, když se na Floridě zřítil boeing. 99 lidí přežilo, 77 zahynulo. Protože letadlo dopadlo do bažiny, zůstaly mnohé součástky neporušené. Firma je proto odmontovala a využila do nových letadel. Ale co se nestalo. Množila se od oné doby hlášení pasažérů různých linek, že v letadle vnímají duše zemřelých, které je při letu ochraňují. Američané jsou okultním věcem mnohem otevřenější. A protože tato hlášení pocházela nezávisle od různých linek, různých leteckých společností a různých lidí, byla brána vážně a podrobována zkoumání. A k čemu se dospělo? Hlášení se vyskytovala pouze od cestujících těch letadel, do kterých byly jako náhradní díly namontovány součástky z onoho havarovaného boeingu. Pasažéři samozřejmě o namontovaných částech neměli ponětí. Z toho lze odvodit, že elementál tragické události, která se s letadlem seběhla, na součástkách utkvěl a posloužil jako magnet k orientaci duší zemřelých, kteří po smrti toužili ochraňovat druhé.
2024 ©