Neosobní postoj zháší karmu
/z dopisu/
Navazuju na Tvé popíchnutí, nevím už v čem, kde se mile písemně usmíváš, že to vzbudí buď mou uraženost, nebo že mi to bude lichotit. Na tuhle legrácku, která se mi líbí, se dá nalepit ještě i reálné uvažování: Ke Tvému popsání situce v krajnostech se dá dobře připsat něco o střední uzoučké stezce, které se říká neosobní postoj. Tohle všechno víš, ale píšu to, abych mohl napsat, že autorem tohoto snad staročesky vypadajícího úsloví "zlatá střední cesta" je Buddha (zvaný krásně "Kníže míru"). Zajímalo by mne docela, kdy a jakými cestičkami se toto úsloví dostalo do Evropy, aby se tu vžilo. Akorát že se to často používá i jako jakési opatrnické, pohodlné, skrčenecké, nevyhraněné či neujasněné stanovisko, aby si člověk někde nezavdal, nepopudil či neriskoval, apod. Tak to Buddha nemyslel. Zlatá cesta středu, spíš asi psal stezka, je uzounká mez, suchá pěšinka mezi bahnem a hnojem, ba nitka bdělého neosobního projití mezi krajnostmi, které nabízí egoismus. Je to tak vzácné, že dokážeme-li tento postoj neemotivních, netendenčních, žádný osobní cíl chtivě nesledujících, egu nepodkuřujících, ego neuplatňujících ale tím svobodnějších a úžasnějších stanovisek zaujímat, je to pro nás stezička skutečně zlatá. Ba je to zlatá nit, vedoucí do výšin nebeských.
Uplatňování osobnosti vede k chybám (např. při výchově charakteru) či zániku (vztahu apod.), protože zasévá karmické stopy. Naším chtěním objekt chtění potřísňujeme, deformujeme, vidíme ho zkresleně, vyvoláváme neřešitelné problémy. V nižší osobnosti, potácející se jen mezi libým a nelibým, je vždy zárodek destrukce. Podrývá každou činnost, odklání a zahání od ní boží požehnání. To nemůže k člověku proniknout, je-li u věci sobecky urputně sám, silně svou osobní sebestředností. Nižší já a Bůh se k jedné činnosti nevejdou. Jen neosobní život zháší karmu.
Není to však nic suchopárného či nezáživného. Naopak. Přináší čistou radostnost, ba je jejím zdrojem, otevírá nebesa nad námi se všemi jejich dary, zatímco radost, vyvolávaná osobnostními postoji, je závislá na okolnostech. Ze všeho krásného můžeme mít dvojí radost: uchopující, konzumní, konzervující, sebeukájející – nebo radost z toho, že to či ono tu prostě je, že s tím či oním člověkem se máme lehce a svobodně rádi, že s ním můžeme pokorně a radostně popojít kousek cesty při poutování věčností…
Neznamená to neradovat se z krás vztahu, přírody, práce apod., ale měla by za tím být tichá vděčnost, nezávislost, neuchopování, poctivá přípravná práce na sobě, umění vzdát se předmětu radosti. Na konec vždy – Bůh dal, Bůh vzal, neboli - Ne má, ale Tvá Vůle se staň, ó Bože. A na tom, co se nám jeví jako neznámá či záhadná boží vůle, je součinná i naše karma, tedy to, jací jsme byli a jsme, v čem máme být ještě vychováváni.
Jistě, neuchopování, neosobní postoj nejde ve všem hned, ale cvičit se můžeme klidně v každodenních maličkostech, v klidné a nekřečovité sebekontrole myšlení, cítění i řeči, z jaké hladiny pocházejí, co je podbarvuje a vyvolává. I toto, či právě toto, je skutečná duchovní práce na sobě, skutečná cesta.
2024 ©