S druhým v radosti, bolesti i tichu

S  DRUHÝM  V  RADOSTI,  BOLESTI  I  TICHU

Zraňuje mne v mém nynějším období věc (princip), která je těžko vysvětlitelná.
U svých blízkých vidím až do hloubky, ke dnu, až k podstatě nějaké nehezkosti, která se mohla napovrch projevit i zdánlivou drobností, stopou nějaké negace. Reaguju zdánlivě na drobnost, ve skutečnosti na rys, který ji vyvolal. Ze špičky ledovce, která se něčím projevila, vidím najednou to celé, co je pod ní.

Vidím v plné síle, v plném významu, v plné podstatě, co druhý v té oblasti v sobě nosí. Nebo kde něčeho čistého, pravdivého nedbá. U některých lidí to jen zkonstatuju. Třeba na XY jsem po jeho bližším poznání dost změnil náhled (nesamostatný žáček, trvale toužící po něčím plném vedení), ale on ani nepoznal (nedal jsem najevo) změnu či spíš jen prohloubení mého náhledu (nevidím každého hned úplně, to nejde). Je mi dál oddaný a já jsem zde dál hodný a mám ho i tak rád. Jenže to je vztah, který mne niterně nezasahuje. U nejbližšího (blízkého) člověka jsem vystaven bezbranně tomu, co z něho vychází, co projevuje.  Pak to pociťuju jako ránu do hrudi. Zásah bolesti mi proniká hluboko. Pak mi navenek může být na zvracení, ale ne kvůli uražení mého útlocitu nebo krasocitu, ale podstatou je (převažuje ve mně) bolest za druhého. Tu však nemohu dát nijak srozumitelně najevo a protože druhý se o zásahu do mého nitra nic nedozvěděl, je mou zkratkovitou reakcí, že mu dám najevo nesouhlas skrze zjevnou prudkost. Ta je ale jen na povrchu, jaksi náhradní. Nemám ještě tolik neosobnosti, abych nedal znát vůbec nic. Opakuji – mluvím o lidech blízkých. Tedy: i stopa něčeho, pro druhé třeba k mávnutí rukou, která je povrchovým projevem nějakého temného sloupce, vedoucího třeba až do hloubi podvědomí či hlubin starých existencí, anebo naopak povrchnost, lhostejnost, která  nebyla podložená potřebnou pravdivostí, poctivostí, čistotou apod., to je pro mne viditelné jaksi v celém obsahu, a je to pro mne skličující. Těžko se lze svěřit, jakou bolest mohu cítit u blízkého člověka, když projeví něco, co k němu nepatří. Může to být oplzlost (byť "jen" opakovaná po někom nebo že je módní), vulgarita,  necudnost, frivolnost, sprostota, mentální lenost v nějakém stanovisku, ztotožnění se s ohavným uměním, falešně navozovaná fiktivní náladička, nadutost, účelové zkreslování jednání či mluvení druhého podle momentální uražené ješitnosti či touhy proti někomu popíchnout,  povrchní soud -..., ledacos. I malým projevem něčeho takového se mi objeví celá ta úroveň, světová sféra této povahy, na kterou se člověk vedle mne bezděčně napojí například frivolně opakovanou oplzlostí. Vím, nikdo nejsme dokonalý, ale toto je u mne důsledkem celoživotního tříbení, ujasňování... Opakuji: u druhých, kteří ke mně nijak či výrazně nepatří, to jen klidně zaregistruju a někdy se zasnažím jim vyslat opak, dokážu-li si ho oživit. U těch nejbližších si to musím nejprve protrpět, probolet, vypít poznání toho někdy až do dna. Sotva to lze vysvětlovat v tu chvíli (kdy třeba navenek vyletím nebo naopak nesouhlasně mlčím apod.).

Ale – a teď to může znít velikášsky - ono to má pro blízkého svůj význam. Když si za něho něco (a někdy o tom ani nemusí moc vědět) probolím až do hloubky a neodradí mne to od něho úplně, pak pro něho cosi pročistím, projasním, tedy mu je, prostřednictvím mého probolení se tím, usnadněno poznání a odložení té věci. Neudělám to za něho, ale je mu usnadněná, více otevřená cesta. Třeba né hned, ale i pro později. Dá se tomu říct snad oběť lásky. Nějakou tu miliardtinu jeho karmy jsem tím možná zaplatil tou bolestí. Uvolním či prosvětlím tím druhému cestu k poznání toho nedobrého. Jistě že ne vždy a ne vůči každému. - Toto není žádná má specialita, je to součást praktické cesty Kristovy, princip Kristův, a my v malinkém, miniaturním, můžeme následovat jeho oběť pro druhé.

Nejsme spasitelé, ale můžeme uplatňovat i v tomto vzor Kristova poslání. Člověk v té chvíli cítí propast samoty vůči druhému. Cítí marnost a bezmoc. Jen pomalu nastává obrat, a to, co mi bylo dáno ze dna bolesti jako jiskra vzepětí zpět, vnáším cestou „nahoru“ do niterných struktur blízkého člověka. Ještě nějakou chvíli s ním nemohu slovně komunikovat, musím mu v tichu (a třeba i ve zdánlivé uraženosti) sdílet to, co jsem z propasti snad vynesl. Snažím se mu pak velmi obtížně a klopotně znovu přibližovat i s tímto poznáním o něm, které se musím učit vzít na vědomí a přesto ve vztahu pokračovat (ale někdy už nelze).  Někdy je to nesdělitelná dřina, třeba i ve chvílích, kdy se jevím netečně nebo uraženě. Zde druhému často nelze téměř vysvětlovat, obyčejně nenaslouchá poctivě nebo neví, o co jde, a pohotově a vynalézavě nachází zpětně tisíce důvodů pro své konání. Těmito jeho úhyby od přijetí pravdy v maličkosti se má bolest prohlubuje, ač ji navenek dám ve své nedokonalosti najevo třeba břitkostí a podrážděností. Může ale převýšit má skutečná uraženost nebo marnost a vztah již nemám silu nebo spíš touhu obnovit.
Kolik bolestí vyvolám ještě i já ve druhém? I toto je vzpruha k dobrovolné snaze o sebevýchovu. Třeba Marta se mými neřádstvy probolívala celé roky, a až k takové bolesti, že omdlívala a musel jsem ji i hodinu či dvě přidržovat, aby nespadla. Její duše dlela jen v bolesti, která se obětovala. Tím mi otevřela (urychlila) podstatnou část mé cesty. (Někdy to bylo snad oboustranné.)  Ona to ale uměla čistěji, tedy bez vnějších výčitek a reakcí, jen se sdělením. Tak dokonale to ještě neumím.  K vydrápání se k druhému potřebuju vědět alespoň o jeho další celkové poctivé snaze.
To mi pomáhá tento stav překonat a obnovit vztah k němu. Někdy se  mi do toho plete i má osobnost, a pak mohu žít s druhým v častém niterném chvění v obavě, kdy ten či onen rys zas projeví. Neumím to vždy hned zvládnout a pak dávám najevo, že cosi od druhého "mentálně zvracím". Neberu to snad jako cílený útok na sebe (obyčejně se to mé osoby stejně netýká), ale jako ignoranci či pošlapání hodnot, které toužíme s druhým sdílet. Pak to pro mne ale vyjde na stejno. Asi se v blízkých vztazích (krom jednoho, dvou nejbližších) kdesi trvale, byť bezděčně, nenápadně, udržuju ve střehu či bdělosti. Nejde tu o "ublížení" mně, ale o ublížení pravdě, estetice, etice..., (či ignorování jich), kteréžto hodnoty toužím s druhým sdílet. Na nich toužím stavět opravdový vztah. Pro mne je to škola další neosobnosti a ještě větší lásky. Někdy se do reakce plete nelibost jen nižšího já, to se učím rozeznávat. A též vím, že si nelze falešně navozovat uraženou či trpitelskou pózu, nebo dokonce veškerý nesouhlas s druhým považovat apriorně za oprávněný. Zneuznanými „světci“ se to v tzv. duchovních kruzích jen hemží.