Z roku 2008, ale stále aktuální (článek pro LN)
Že většina národa nechce komunismus? Nevím, nevím. Současná protiamerická hysterie jistě zní soudruhům Grebeníčkovi, Filipovi aj. jako hudba z ráje (toho marx-leninského, slibovaného). Jistě by i A. Geislerové či T. Fischerové a jiným napasali jedničku z chování. Nynější protiradarové tažení je tou nejcennější prokomunistickou volební kampaní, a mají ji zadarmo.
Tažení proti radaru je pro mnohé něco efektního, kde si i my můžeme připadat vlastenečtí (když vlast jinak ruinujeme), a mocní – jaké blaho moci šlapat vládě na paty. Je i ukájením komplexu české malosti – hurá, jak snadno lze teď nějakými obstrukcemi dát té největší velmoci najevo naši důležitost. Je to syndrom vrátných, kteří každému příchozímu ukážou, zač je toho loket chtít vstoupit bez jejich obstrukcí do budovy. Je to i tažení zástupné: je místo toho, abychom sami něco kladného tvořili.
Za komunistů jsme byli v mnohem horších vojenských rizicích a většina těch, co dnes udatně protestují, netečně mlčela. Mnozí se statečně vezou na vlně tohoto lacině efektního protestu, aby si sami před sebou zas jednou ukázali svoji uvědomělost, která v řadě jiných věcí, které můžeme ve svém prostředí ovlivnit, spí. Boj proti radaru je asi jako kdybychom bojovali proti elektřině zavedené do naší domácnosti (může nás přece snadno zabít) nebo proti benzinu v autě či naftě v autobuse (může vybuchnout).
Strašení zářením je typickým projevem hysterie na nesprávném místě, bez nadhledu a myšlení na budoucnost. Všichni jsme už teď a navždy uprostřed záření věží, nutných pro provoz mobilních telefonů. Ale ty sami rádi a hodně používáme, tedy je to milá samozřejmost. Je příznačné, že protiradaroví aktivisté většinou nejsou schopni naslouchat jiným argumentům a snaží se je okamžitě a křečovitě přehlušit. Takovýto pokřik svědčí o nepřiznané nejistotě.
Možná, že můžeme vyčítat americké straně určitou aroganci při prvních vyjednáváních, a naší vládě, že v médiích nepodala včas víc informací. To je ale třeba oddělit od významu ochrany radaru samotného. Několikrát nás Amerika v minulosti tahala z bryndy. Jsme jí povinováni to alespoň nepatrně oplatit. Nyní máme tu možnost. Chováme se ale místo toho jako nevychovaní puberťáci. Říká se, že nevyrovná-li se národ se svou minulostí, musí ji prožít znovu. S naší komunistickou minulostí jsme se dosud nevyrovnali – v justici (veřejně) ani ve svědomí (individuálně). Mentálnímu narovnání a jasnému vidění věcí dneška patrně překáží kdesi v podvědomí uložený komplex naší, byť většinou jen pasivní, kolaborace s minulým režimem (například k volbám jsme chodili skoro všichni, že?), a tedy i nepřiznané sepětí i s východním „bratrem“. Přeci „nebylo tak nejhůř“, byli jsme sice chudí, ale mohli jsme být i líní a lajdáčtí a měli jsme „své jisté“. A tak je části národa bližší Putin či Medvěděv než zámořská demokracie (byť se všemi kazy a vadami). Raději poroba ze sousedství, než bezpečí ze zámoří. Část národa se raději paranoidně hrozí vykonstruovaného amerického strašáka než reálné ruské hrozby obnovy někdejšího impéria, kterého se mentalita řadových Rusů i jejich představitelů nevzdala a nevzdá a bude vždy jen čekat na vhodné záminky a příležitosti. Proto ochranu radaru potřebujeme. Nikdo, ani Rusové, si pak netroufnou vojensky zasáhnout proti zemi, na jejímž území je obranné zařízení, instalované Amerikou, nejvyzbrojenější zemí světa. Spolu s Polskem tak máme šanci, snad největší v dějinách, být nejbezpečnějšími zeměmi Evropy. Využijeme ji? Od protiradarové hysterie a paniky je to nezodpovědný hazard, na který můžeme doplatit všichni. Velká část národa jde opět, ať už vědomě nebo nepřiznaně, s komunisty. Situace s radarem je určitým zrcadlem národa. A zase velká část selhává, včetně většiny kruhů tzv. intelektuálních či duchovních, ti možná nejvíce.
2024 ©