Několik úvah vánočních

Napsal Karel Funk (») 23. 12. 2018 v kategorii Mysteria Vánoc a Velikonoc, přečteno: 136×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online

 

 

Jesličky našich niter; i chlév může být čistý

 

Boží Dítko se o Vánocích má zrodit i v našem nitru. Ztišíme-li se trpělivě, pak nejprve jen lehce zavnímáme, později se přiblížíme a nakonec, snad po řadě pokusů a nezdarů alespoň trošičku splyneme s tímto Dítkem, které je jakoby na dně naší pomyslné škvírky do nitra. Můžeme tomu ale pomáhat i něčím jiným. Jezulátko se narodilo v čistém chlévě. I my se můžeme v našich niterných jesličkách snažit vyčistit chlév našeho nitra. Pozvolna, klidně a bez horečnatého sebeobviňování a sebezatracování si probíráme své nálady, pocity, činnosti, postoje, plány, záliby… Přijměme se i s tímto sebepoznáním, jací jsme, ale vylaďujme se pozvolna na slunečnější a vzdušnější obsahy svých duší. Osvícena posvátným Nicnechtěním, jeví se nám mnohá naše „želízka v ohni“ jako zbytečnosti, marnivosti, plytkosti, okliky, nafouklé nic našich citů a myšlenek, libostí a strachů.

Ono novorozeně v jesličkách našeho nitra nám pomáhá náš chlév čistit, když se k němu tiše přimkneme. Tiše a bez spěchu. Rozpoznáváme pak vše odpadkové, co je nutné odklidit, aby se naše nitro znovu nadechlo svěžího čistého vzduchu. Třeba se to nepodaří ihned a plně. Ale vždyť tento náš pravý Prazáklad je nám trvale k dispozici, či spíše – my se musíme dát k dispozici jemu. Jen si toto subtilní a křehké novorozeně neponičme bezohledným uchopováním. Může zázračně působit jen v tichu niterných jesliček, ze kterých se je nesmíme pokoušet vyndavat a smýkat jím jen pro sobeckou potěchu. Jinak se rozplyne jako balónek z duhy, kterého se dotkly drsné ruce. Ale i to se stává. Jinak to asi nejde. Je pak třeba znovu a znovu potichoučku, bez spěchu si vyvolávat naladění niterných jesliček a opět poodhrnout jejich přejemnou záclonku. Někdy, ve chvílích Milosti, kdy už jsme snad vzdali naše úsilí, je poodhrnuta či spíše prozářena sama, za nás, Světlem Jezulátka samého.

Osvobodivá říše svobody, čistoty a bezpečí se nám nabízí kdykoliv k nakročení nebo proniknutí. Je v hlubinách jeskyňky našeho niterného Betléma. Pak mizí a padá i naše rafinované sebeobhajování toho, co bychom měli odložit. Od těchto zimních zkušeností pak vede již přímá linie kosmických nálad k niternému prožití velikonoční očisty, naděje a obnovy a od Velikonoc pokračuje třeba až k Letnicím s jejich prozářením Duchem svatým. Zachytíme-li totiž alespoň trošičku poselství jednoho posvátného období, máme větší naději i na hlubší prožití svátků následujících, protože posloupnost ročních svátků je hluboce provázána. Nechtějme však jen lovit zážitky – pak to pravé přehlížíme. Podnikejme bez chtění a netrpělivosti.

 

 

 

 

 

Tiše a nevtíravě čeká na nás Jezulátko 

 

Honby a aktivity uplynulého roku se dochvěly a my můžeme přehlížet jeho žeň. Snáze v tomto klidu rozeznáme povahu a hodnotu našeho jednání, hlásí se i potřeba nového bilancování skutečných kvalit. V této příhodné době, kdy i naši předkové v klidu příbytků prohlíželi své hospodářské náčiní a opravovali je, se zrodil i původní opravdový smysl předsevzetí. Vánoce a počátek roku byl k tomu nejpříhodnější. Nebýval tak hlučný a bujaře upovídaný, ale tím opravdovější. Předsevzetí vyvstávala z těchto zimních sněhově bílých nálad jako skutečná, spontánní potřeba sebeobnovy a sebenápravy.

V tichu svaté noci se rodí boží Dítě – zárodek klidu a lásky ve vnímavém nitru. Občas ho v sobě můžeme lehoulince zavnímat. Potřebuje k vývoji čisté a harmonické prostředí. Pohybujme se od doby vánoční kolem tohoto novorozeněte s laskavou pozorností a něhou, abychom je nepotřísnili svou chtivostí, neodradili spěchem, zlobou či ukřivděností, nepopálili závistí a žárlivostí, neohlušili křikem své bujarosti či myšlenkové neurvalosti, nepřehltili samolibostí a bezohlednou sebeláskou, neoslepili bengály bezuzdných zábav a rozkoší, neochromili nezájmem a lhostejností, nepřehlušili pýchou…

Pak nás toto křehké Dítě jako andělský posel, prostoupený božím gravitačním polem, povede tiše a jemně k citům, myšlenkám a činům, které nezanechávají negativních stop. Vždyť ono Děťátko není ničím jiným než Kristovým JÁ JSEM, oním diamantem, který Ježíš Kristus vzářil do aury Země a tedy i do našich niter již před dvěma tisíciletími. Zatím jsme si toho většinou moc nevšímali. Začneme? Zdá se, že je na čase. Nejen my, ale celá Země to potřebuje. Kristova aura, sjednocená tehdy s nejvyšší božskou Láskou, se rozzářila tak mocně a soucituplně, že se protiskla do aury všeho lidstva jako latentní stopa, možnost, nabídka. A protože láska neumírá, ale jako jediná síla v celém stvoření obnovuje trvale sama sebe i vše, kam je vydána, je tato síla trvale i v našem prazákladu. Čeká neslyšně a nevtíravě, až ji začneme hledat, vnímat a používat. Chce to jen vytrvalou snahu s ní počítat a řídit se jí, ba vidět tento základ i v hloubi druhých lidí, včetně takzvaných nepřátel. Budeme-li k nim přistupovat jako ke Kristu, podivíme se výsledku.

 

 

 

Zlato duchovního srdce; zvláštnosti lilie

 

Její květ má bílé lístečky, ale uprostřed nich zlatavý prášek: v čistém ženství, v Marii, v jejím středu se zrodí zlaté Slunce Kristovo. Není to poukaz, že všechny lidské duše se mají po vzoru Marie očistit, aby mohly ve svém středu, v duchovním srdci, zrodit Krista? Jeho sluneční Já, nám přinesené a do nás při Kristově ukřižování latentně vložené, se má stát vědomým zlatým středem, osou našich osobností. Pak budeme jako lilie vydávat inspiraci vůně, krásy a čistoty pro široké okolí. Očista bývá spojena s bolestí. Maria nebyla přibita na fyzický kříž, její bolesti byly jen duševní. Její oběť nebyla hmotně zaznamenatelná. Jako první čistá matka země v sobě ukřižovala Evu - nižší pudovou pohlavnost, a stala se Pannou. Proto se Oheň její nadsmyslové lásky rozlil s Ohněm lásky Kristovy celým vesmírem. Zaslíbila se obětovat za veškeré lidstvo Oheň své lásky pro poznání božské lásky, jež musí v člověku vzplanout. Oheň osobní vášně Evy byl přepracován a pohlcen Ohněm Mariiny lásky k lidstvu. Tím nese i Maria, byť jinak než Kristus, pochodeň spasení.

Nejvyšší oběť plynula vždy z mateřské lásky. Jejím neosobním cítěním se rodil z ran lidského srdce ohnivý květ radostného života, kterým se bolest proměňovala v lásku. Ta okřídlila srdce člověka, aby se mohlo povznést zpět k Bohu. Zdá se, že právě pro budoucí nastolení slovanského stupně lidství se nabídne s ještě větší laskavostí pomocná ruka Mariina. Bezmezně kreativní vynalézavost milosti mateřského srdce je silou, která se pro dítě obětuje víc, než kolik by si snad zasloužilo podle zákona spravedlnosti. Láska je jedinou silou, která překonává i zákon spravedlnosti. Silám duchovního světa je proto nutné vytvářet v sobě prostor, aby se duchovní síly měly kam zachytit. A to lze jedině pokorou, vcítivostí, zodpovědností, důvěryhodností, radostností, rozpouštěním libostí a nelibostí atd. Bez osobních kvalit a ctností všechna tzv. duchovní práce, meditace, studium, debatování atd. jen klouže po povrchu.

 

 

 

 

 

Pouť Půlnočního Slunce

 

Zimní slunovrat byl považován za posvátný odedávna. Slunce, kterého je na obloze poskrovnu, prožehuje Zemi jakoby odspodu, od protinožců. Propaluje ji svou tichou ale mocnou láskou. To souvisí s mysteriem takzvaného Půlnočního Slunce, které má o Vánocích největší sílu. I duchovní vlivy můžeme proto zachycovat při modlitbě či meditaci ne shora, „z nebes“, ale jaksi odspodu, z tichosti nitra. Ono Kristovo Slunce k nám září jako novorozeně pod srdcem matky, „zdola“. Proto se jeho světlo rodí v jeskyňce našich niter. Načasování narození božího Dítka – Ježíše jistě nespadá náhodou do této slunovratové doby, kdy se i Slunce znovu rodí od svého minima jako novorozeně.

Po aktivitě většiny roku přináší vánoční čas zastavení, spočinutí v sobě. Pravda, nemluvíme nyní o onom soudobém vánočním třeštění kvůli jakési obsahově vyprázdněné sklerotické idylce, skládající se z tupě přejímaných zvyků a obyčejů. Země kdysi dostala největší dar – Ježíše Krista. Tak jako utrmácený, mrazem vyčerpaný, či atrakcemi kolem cesty uondaný poutník spočine s úlevou v teplé místnosti, přehlíží v klidu události posledního úseku cesty a pak se v rozjímání rozhoduje, kam a jak dál, i naše nitro se v této době stává opět čistým listem papíru. I z původních vánočních zdrojů se nám dostává inspirace k duchovní obnově, ke zčistění, k pohledu na sebe z prostorů věčnosti, k odložení zbytečného niterného harampádí, které se od minulé zimy nastřádalo a tísní nás zašlou nečistotou a ostrými hranami. I sníh venku tiše a laskavě zaobluje ostrosti tvarů, zakulacuje hrany. Pravá duchovnost se blíží dokonalému tvaru koule, to věděli i zednáři. Při vývoji je žádoucí zakulacení. Totéž můžeme v této době činit i my se svými ostny.

Podobně jako příroda, i duše ukládá plody své duchovní práce do země tím, že vše, co prožila a vytvořila, obětavě pokládá na oltář lidstva. Nežije jen vlastní osobní přítomnosti, ale myslí na budoucnost země a pomoc lidstvu.

Duch Vánoc snad tiše a něhyplně patří, tak jako měsíc v úplňku, do komůrek našich niter, když se kolem nás ubírá svou zimní poutí.

 

 

 

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentování tohoto článku je vypnuto.