Na mém facebooku je úvaha o Velikonocích, doplněná věrnou reprodukcí vzácného obrazu Františka Drtikola na toto téma. V návaznosti na to uveďme další esoterní pojednání o Velikonocích - stručně podle odkazu zasvěcenců. DALŠÍ, PODSTATNÉ POJEDNÁNÍ, JE ZDE UVEŘEJNĚNO 30. 3.
https://www.facebook.com/KARELFUNKoficialni/
Dospějeme-li si při vyslovení Já jsem k vědomí, že do nás může vstoupit vyšší Já, pak si též uvědomíme, toto vyšší Já pochází od Boha, je jeho buňkou. Existuje-li dvanáct hvězdných regionů a jejich vlivů, pak každý z nás patříme svým narozením k jednomu z nich. Naše vyšší Já tedy působí na jednom místě zvěrokruhu. Kristus však jako jediná bytost Země obsáhl navždy makrokosmické Já, nese tedy sílu všech dvanácti pratypů Já. Takto můžeme pochopit, že naše vyšší Já je součástí mohutného Já Kristova. A můžeme též takto porozumět onomu Pavlovu – Ne já, ale Kristus ve mně.
Opřeme se o přednášku Rudolfa Steinera o Kristu v éterické oblasti, kde Kristus působí od dvacátého století intenzivněji. Přednáška obsahuje úvahy o tom, jaké kroky učinil Kristus v oblasti karmy vůči lidem a jak se tato karma Kristem naplňuje v přítomnosti a budoucnosti. Kristus byl lidstvem souzen. Nyní by měl, alespoň podle lidských měřítek, mít právo a možnost vystoupit jako soudce nad lidstvem. Udělá to? Nikoliv. Soudit ve smyslu Kristově neznamená odplatu, neboť Kristus přišel, aby právě zahladil ve světě starozákonní princip chladné odplaty. "Soudit" ve smyslu Kristově znamená, že nám dává možnost probouzet svědomí. Jeho působení vůči lidem jim přináší hlubokou schopnost probouzet svědomí. Každý si můžeme s tímto faktem sám v sobě pracovat, zkoumat s pečlivou sebekritikou a sebekontrolou své nitro - a tím dávat Kristu i tuto možnost působení v nás. Lucifer v nás může lákavě napodobovat mnohé - od pokory až po svatost. Prchá však před bdělou moralitou.
První znamení přicházejícího Krista v éterické sféře proto přinese vlnu elementárních pocitů svědomí. A to nejdříve takových, které se budou lidí zmocňovat mocí, o které však nebudou ještě vědět, odkud přichází. V duších budou vznikat hluboké a stravující pocity studu. Mohli bychom říci, že červánky Kristova příchodu v éterické sféře budou červánky studu. Lidé budou hluboce prožívat zklamání v hodnotách, jichž si dosud cenili jako pravdivých a krásných a budou muset prožívat jakési přehodnocení všech hodnot - tak, jako ve stavu kámaloky musí člověk prožívat přehodnocení všech obsahů dosavadního života, protože stojí v paprscích světového svědomí. Tak budou muset i nyní lidé prožívat přehodnocení všech hodnot, protože stojí před hodnocením Kristovým, jenž sestoupil z nebes - vertikála, a působí i v zemském prostoru, v horizontále. Tedy - kříž.
A jestliže byl Kristus v minulosti bičován, pak to znamená, že nebude pouze probouzet svědomí lidí, nýbrž že se jich bude i dotýkat. Tak intenzivně, jako dostával při bičování rány, tak se bude moci lidí dotýkat, avšak s proměnou zla v dobro. Bude se dotýkat lidí prožívajících zoufalství a to jim přinese vlití útěchy a odvahy. Dotyk vlévající odvahu k novému tvoření, je důsledkem bičování. Lidé pak zatouží začít všechno znovu, neboť to, co doposavad dělali, neobstojí před tímto světlem. Bude to bolavé, těžké, ale zároveň osvobozující, neskonale úlevné. Je to úlevné již nyní, když si promítneme, že to vše se týká každého z nás, bez ohledu na to, kdy to nastane. Ve věčnosti čas neexistuje. V lidské sféře začne do jisté míry znovu první den stvoření. Odvahu k tomu však nebudeme čerpat ze sebe, nýbrž z dotyku vycházejícího z Krista, a to jako následek našeho prožitého bičování.
A byl-li Kristus v minulosti korunován trním, ani to nebyla jen drobná lidská příhoda. Znamená to, že pak bude udělovat jednotlivým lidem i skupinám lidí pověření, jak mají sloužit jeho dílu. Za své korunování trním pak přijde korunovat lidi povinností lásky. Ještě žije ve světě pojem povinnosti, avšak tyto nejrůznější povinnosti přivedou lidi jednou do katastrofy, neboť za vším zlem, jež vzniká ve světě, jsou lidé z povinnosti (v různém slova smyslu). Kristus však při svém éterickém příchodu dává lidem a lidským skupinám pověření lásky – jako možnost. Při tom padne kolos povinnosti na hliněných nohách. Místo povinnosti nastane úkol lásky, místo tíhy - úlevná lehkost.
A jako v minulosti musel Kristus nést svůj kříž, tak bude Kristus zjevující se v éterické sféře uzdravovat lidi z jejich neduhů. Přinese to osudová uzdravení, aby lidé, nesoucí svůj kříž, měli sílu nést jej tímto duševně fyzickým uzdravením.
Jestliže Kristus pronesl při ukřižování slova: Otče odpusť jim, neboť nevědí co činí, pak je v těchto slovech obsažena i jeho vůle, aby v jeho sféře působila tato slova opačně: aby jako karmický důsledek ukřižování lidé v budoucnu věděli co činí. Následek toho, že byl Kristus ukřižován, nepřinese lidstvu podobné spoutání, ukřižování - nýbrž to, že oči lidí se otevřou, že Kristus probudí nové jasnozření, karmické jasnozření, takže lidé budou průběžně, nikoli až z budoucích karmických následků vidět a vědět co činí.
Když dnes člověk něco dělá, nezná obvykle karmické následky. V budoucnu však bude vědět co činí a jaké to přinese následky. Karmické jasnozření je tedy Kristovou odpovědí na ukřižování, k němuž došlo, protože lidé nevěděli, co činí. Tak Kristus proměňuje negativní v pozitivní, zlo v dobro. Éterický příchod je takovouto odpovědí Kristovy bytosti na to, jak s ním bylo zacházeno, když putoval jako člověk mezi lidmi.
.oOo.
JSME PAPRSKEM KOSMICKÉHO JÁ KRISTOVA; TRNOVÁ KORUNA OSVOBOZUJE
Až vtělíme věčný mír do své krve a budeme jej zachovávat na všech úrovních včetně onoho "nezabiješ", staneme se pravým duchovním člověkem. Pak teprve budeme pravým křesťanem, budeme sami miskou či křišťálovým pohárem na svatý Grál - vykupující sílu proměněné Kristovy krve. K nabytí duchovní i zevní svobody je nutno nejprve projít individuálním ukřižováním na Golgotě, ukřižováním všeho nižšího. Pracovat se na tom dá postupně s Kristovou pomocí kdykoliv, i nyní či právě nyní, protože vždy je jen nyní. Výčitky svědomí – bez sebezatracení, ale s nadějí - jsou oním trním korunováním - nutným stavem, kterým máme projít.
I nyní, když se kriticky vmýšlíme do své minulosti, přijímáme onu trnovou korunu. Poznáváme svou lidskou minulost, svou ubohost a hříšnost, která se před nás staví v zrcadle karmy osobní, národní i všelidské. A tu v nás může růst i duchovní síla, počíná námi proudit jemný proud věčné lásky a vnitřně se ustanovujeme na jejím plném uplatňování.
Pak jsme připraveni pochopit to nejzákladnější pro naši inkarnaci: Před dvěma tisíciletími nastala zvláštní a přelomová doba pro obrození Země: od chvíle, kdy se vylila nejsvětější Kristova krev a oplodnila Zemi až do jejího lůna, a kdy jeho aura božské Lásky mohutně zazářila a prostoupila podstatu i ovzduší Země, nastalo nové období směřování ke svobodnějším možnostem lidstva. Kristus může působit přímo v člověku. Opět - záleží jen na nás. Krista můžeme milovat láskou, kterou on v nás zažíhá. Nemusíme se již, jak to byl správně činěno ve středověku, drásat se pohledem na umučeného zbědovaného muže, ale vnímat živoucího Krista v nás, v latentním nitru lidí i v auře naší planety.
Nastal čas nové duchovní práce, čas stálého uvědomování si neviditelné Kristovy přítomnosti v nás. Jsme jedním paprskem jeho kosmického Já. Můžeme se učit pociťovat jeho Lásku a jí postupně pronikat veškeré myšlení, city i jednání. Nejde nám to? Selháváme? Opět - poprosme po sté, po tisící, Krista i pomoc. Sestoupil na Zem právě po nás, hříšné, nedokonalé. Jen na nás samých ale záleží, zda postoupíme duchovně tam, kde žije Kristův Duch a tedy zda budeme prožívat duchovní život v životě pozemském se stálým vztahováním se ke Kristu. Můžeme brát svůj život jako velkou zkoušku či období bezpočtu zkoušek, abychom se naučili podřizovat svá přání a náplně života duchovním pravidlům a kvalitám, nemařit nám darovaný čas zbytečnostmi, vykonávat správně své zemské povinnosti, podle možností i odpočívat, ale nikdy při tom nezapomínat na vývoj k duchovnímu životu lásky a moudrosti.
Vždy máme možnost se odpoutávat od nadměrného posuzování a odsuzování druhých lidí, jejichž pohnutky a bolesti většinou ani nevidíme a nechápeme. Když už vidíme chyby druhých či jsme jimi postihováni, pak se vždy lze pomodlit za jejich nápravu, ozářit je opakem toho, v čem chybují. Je to lepší, než když se užíráme rozebíráním jejich chyb a na ty své zapomínáme v domnění, jak jsme oproti nim lepší. Chyby druhých rozeznávat, ale nechávat tam, kde jsou. Jak řekl svatý Augustin – My máme milovat, napravuje Bůh.
Nic není věčné, co v sobě nemá duchovní lásku, tedy lásku k Bohu a všelásku. Jednou vše ostatní pomine, pominou i fyzické světy, jen semena pravé, věčné lásky a to, čím v nás Bůh působil a žil, přejde s námi dál do dalších forem existence. Jen semena pravé lásky a její plody, jen to, čím jsme přispěli v dobru, kráse a harmonii světa, nás budou provázet kosmickými proměnami dalšího bytí.
Modlitba? Pokud je naplněná osobními žádostmi, zůstává pouze v astrální sféře, nejde výš. Jen modlitba, naplněná hlubokou neosobní hodnotnou myšlenkou a spojená vroucím citem s Kristem, působí podle okolností i ve vyšších úrovních a podle boží Vůle resp. karmických možností může ovlivňovat život toho, za koho je konána.
Neosobní život kotví v ovládání všech emočně prožívaných nepříznivých reakcí a úsudků o druhých. Náš i jejich vývoj a pokrok je osobní záležitostí. Nemůžeme mluvit o duchovnu a toleranci, pokud neharmonicky zasahujeme do života okolních lidí například svévolným vystavováním jejich chyb, kdy je tím ponižujeme.
Vše spočívá v božím lůně a i naše duchovní já je jen součástí tohoto nejvyššího kosmického božství. Pochopme, že v nás je latentně vtělený Kristův pravzor, který nás proniká pramenem božské lásky a činí nás buňkou kosmického Krista i Těla Boha Otce. Pochopme, že máme možnost poznat a napravit všechny své chyby, odložit sobectví a materialismus svým spojením s Kristem, svým ponecháním prostoru, aby námi jednal, aby nás nesl svou odvěkou moudrostí a láskou. Stačí se mu odevzdávat, nemusíme o tom jasnovidně vědět. Nežádejme štěstí, ale hodnotu, která obohatí náš život vůči světu.
Neztrácejme vědomí, že veškeré naše bytí spočívá v Bohu a že žijeme v jeho lůně, že v našem já je otisk kosmického Krista, jenž naplňuje celý vesmír, a že máme tuto latentní Kristovu sílu rozvinout k plnému slunečnímu záření svou vlastní láskou. Nebuďme jen věřícími, ale Boha a jeho stvoření postupně chápajícími, vědomě spolupracujícími na velkém díle obrození světa. Ve středověku stačil křesťanovi cit, dnes - v době duše vědomé - je nutný čin. Dříve - láska v srdci, dnes - srdce v činu.
Odložme veškerou nedůtklivost, netrpělivost, sebelítost a sebepovyšování. Naplňme své nitro dokonalou oddaností k Bohu a opravdovou pokorou. Pak nás nebudou iritovat chyby okolí, ale můžeme si naopak představovat, jak bude onen chybující vypadat, až se své nedokonalosti zhostí, a touto představou ho obalovat. A kde můžeme, začleňme se harmonickou spoluprací, a třeba i zastáváním se nevinných, do proudu života. To je pravá duchovní pomoc.
Pamatujme že odpustit nelze jen slovy, byť snad doprovázenými pózou zbožnosti. Připusťme si poctivě, kde všude to neumíme. Odpustit neznamená přelakovávat chyby světa do povrchního pozitivna, uhýbat útlocitně před rozeznáváním zla, ale znamená nezabývat se křivdami, nactiutrháním, hněvem, lživostí, posměchem a veškerým dalším zlem, které je nám činěno. Dokud se tím dotčeně a ukřivděně zabýváme, milujeme víc své ego než Krista, protože jsme dosud neodpustili. Můžeme si ve druhém uvědomovat, později i milovat boží jiskru, kterou jen, snad zase v něčem jiném než my, zakryl, překryl, zastínil. Láska k bližnímu od nás nežádá schvalovat jeho chyby, ale milovat onu boží jiskru v něm a posilovat ji modlitbou a z ní pramenící láskou.
Neovlivňujme své okolí zlovolnými, hloupými, plytkými či nesprávnými myšlenkami, předsudky a úsudky, neinfikujme je pomluvou či domněnkami o něčích špatnostech, protože tím ono zlo ještě posilujeme. Když se za chybujícího ve svém okolí budeme modlit (míněno doopravdy, ne jako zoufalou náhražku tam, kde se nemůžeme pomstít), když budeme věřit, že dobro v něm nakonec zvítězí, staneme se v této situaci nástrojem božské lásky na zemi a i hierarchické bytosti nám budou pomáhat. A nemáme-li právě možnost konat dobro uváženými skutky, vězme že i myšlení je na duchovní úrovni skutkem. Pak platí i slova z díla Bohuslava Martinů - Hry o Marii: Zpráva o dobrém skutku rozletí se ihned celým světem, byť byl vykonán v nejodlehlejší pustině.
Nazývejme věci pravými jmény, neuchopujme ani dobro svým egoismem, kdy si na svém dobru, víře, příslušnosti k nějakému vysokému -ismu nebo -ii, samolibě zakládáme. Modleme se, ale tam, kde je to zapotřebí, taky účinně jednejme a beze zloby stavme zlu hráze. Falešná tolerance a ztráta ochrany křesťanských hodnot vede dnes nejen k záplavě Evropy těmi, kdo křesťanské hodnoty likvidují, byť by to byli někteří politici, hlavně ze strany východní, ale falešná tolerance může i bez nich vést i nás samé ke "smířlivosti", vyjádřené kdysi oním požadavkem "vyváženosti" - "Pět minut židi, pět minut Hitler". I tam by totiž mohla směřovat politická korektnost. Totéž by bylo nynější stavění na roveň národa nenávistného agresora a okupanta – a národa bránícího se.
.oOo.
A na závěr: Jak řekl Václav Havel - Naděje je stav ducha, a ten můžeme mít všichni. Je důležitější než její splnění. V konání dobra nelze kalkulovat na úspěch, dobro je dobrem samo o sobě. Příklad?: 28. srpna 1968 se sešla skupinka osmi statečných na moskevském Rudém náměstí s transparentem proti sovětské okupaci Československa. Byli policií sebráni po několika minutách. S tím počítali, počítali i se svou existenčně zničenou osobní budoucností. Ale museli to udělat, mělo to být učiněno za celý tehdejší tzv. Sovětský svaz, a mnohým z nás se pak volněji dýchalo. I takovéto činy nabývají metafyzického duchovního rozměru. Nebo - chcete-li - jsou projevem křesťanského jednání, i kdyby jejich aktéři byli bez vyznání.
.oOo.
VZTAH K NEBESKÉMU MATEŘSTVÍ V NAŠICH DUŠÍCH
V minulosti býval vztah k nebeskému ženství mnohdy prožíván jen nižší citovostí, uplakaně, rozkochaně, někdy až drásavě. Jinak řečeno - byl prožíván nepropracovaným, rozkochaným srdečním lotosem (anahátou), bez bdělé niterné pozornosti. V době rozvoje duše cítivé to tak bylo v pořádku. Byly proto dlouho preferovány a obdivovány extatické stavy, které probíhaly bez kontroly bdělého vědomého Já. Lze proto pochopit, že někteří anthroposofičtí autoři paušálně odkazují všechny mariánské projevy a působení do hájemství této zatvrdlé větve katolicismu a vnějškové církevní tradice. Takovéto paušální zjednodušení však může zploštit pestrou duchovní realitu a ochudit možnosti vývoje zejména ve slovanských zemích. Duchovní věda zde sice pokládá spolehlivé a hluboké základy, občas zde však chybí chápající kreativní vstřícnost jejích interpretů jak pro některé poctivé stoupence ze starších cest, tak pro nové tvůrčí impulsy, které mohou vznikat i mimo dosavadní ideové teritorium anthroposofického společenství.
I mezi mnohými, kteří vzešli z institucionálního křesťanství, existuje stále častěji touha po dalším poznávání, kterému však řada vzdělaných anthroposofů nevychází vstříc pro svou občasnou zapouzdřenost ve světě vlastního studia či společenství, aniž by se pokusili o praktické poznávání ženského principu slovanskou duší vědomou. Jeho poznávání bude cesta slovanského zasvěcení několika příštích tisíciletí, zprvu však pouze esoterního.
Emil Bock, anthroposof a hlava celosvětové Obce křesťanů, charakterizoval nebeskou bytost Královny sfér takto: "V nejnezkalenější čistotě a dokonalosti zrcadlí se v její bytosti a obličeji božský Praobraz, který se vznáší v duchovním světě nad lidstvem. Jako se v dítěti, které se má zrodit, zrcadlí a vtěluje praobraz dítěte a dětskosti - ohnisko všeho dětského bytí na Zemi, tak je Marie (o níž se hovoří na počátku Lukášova evangelia) jakoby na Zemi přemístěným praobrazem celého panenského ženství, zpodobněním "věčného ženství", ženou všech žen... Jako se v nathanském chlapci Ježíši měla vtělit rajská bytost Adamova před pádem do hříchu uchovávaná v duchovní oblasti, tak se projevilo, že v jeho matce se stala pozemsky viditelnou rajská bytost Evy uchovávaná před pádem do hříchu." Tedy - Královna nebes.
Maria byla již během svého krátkého pozemského života jako první vtělená duše ozářena silami Sofiinými. Vždyť přišla tato rajská duše nathanské Marie na Zemi bezprostředně z onoho kosmického klínu a vrátila se tam ihned po své smrti zpět a stala se, díky svému životu mezi lidmi, nejdůležitější prostřednicí mezi lidstvem a nebeskou Královnou, Sofií.
Jedna z nejpodstatnějších zvláštností projevení se nebeské Sofie spočívá podle Sergeje Prokofjeva odedávna v tom, že se hierarchické bytosti s ní spojené ukazovaly žákům ve starých mysteriích a pozdějším mystikům jenom v duchovní formě. To znamená, že se ani jediný článek nebeské Matky nikdy neinkarnoval v nějakém konkrétním pozemském člověku, ani v nejvyšším zasvěcenci. A přesto všechno existuje v celých pozemských dějinách jediný široce známý případ takového vtělení. Stalo se to na přelomu věků. Od oné doby máme v osobě Mariině žijící na Zemi velký Praobraz na Zemi vtělených sil nebeské Matky, Sofie. Tento Praobraz působí od oné doby reálně ve vývoji lidstva, ačkoliv se možnost uskutečnit jej otevře pozemským lidem teprve v 5. a 6. tisíciletí, tedy ve slovanské duchovně-kulturní epoše a jeho plná realizace bude dosažitelná až v další velké epoše, pro niž je 6. kulturní epocha předtuchou a přípravou.
2024 ©