Zasažena pohledem...
Závěr povídky Gertrudy von le Fort : Pilátova žena /Praha 1971/
Mnoho let po Ješížově odsouzení :
…Přistoupila k Pilátovi a rozevřela náruč. „Že s tebou mám slitování, můj milovaný“, pronesla. Nebylo možno rozeznat její tvář, pouze bylo lze vnímat věčný hlas lásky, vytříbené ke slitování, jež se kdysi v Jeruzalemě zdálo pohlcovat celý svět. Zbylo jen to, co – nezničitelné a nezničené – setrvalo mezi oběma těmito lidmi. Vina a láska se navzájem nalezly...
Vyprávění služebné Pilátovy ženy: Byl mi doručen dopis, psaný rukou Claudie, Pilátovy ženy. Četla jsem: „Psáno v žaláři, několik hodin před přijetím křtu krví. Pozdrav a útěchu mé milované Praxedis. Bylo tomu jak Bůh chtěl, a bude, jak si Bůh přeje: Kristovu slitování nemůže nikdo uniknout. Bůh mne opět navštívil ve snu, jako kdysi v Jeruzalémě. Ještě jednou jsem procházela chrámy a modlitebnami staletí – nyní zestárly a zšedly, jak stárne a šediví odumírající pokolení. Byl ve mně propastný smutek, ne proto, že jsem věděla, že mne odsoudili k smrti, ale proto, že jsem si myslila, že musím zemřít zbytečně. Neboť nebyl celý můj život i láska jediným neustále se opakujícím neúspěchem? Zdálo se mi, že všechny tyto boží domy spočívají na klamných základech víry - neboť Kristovo slitování přece nemůže nikdy na zemi zvítězit – na tomto světě, jaký už je, může jedině ztroskotat. Běžela jsem od jednoho chrámu ke druhému, abych se dostala na svobodu – nebraly konce, avšak byly stavěny stále prázdněji a bezobsažněji, jakoby lidé uměli vytvářet jen přežilé formy, v nichž už neprodlévala duše.
Náhle se tento obraz proměnil: dospěla jsem do místa, které mi připadalo ještě cizejší než všechna ostatní – stěny byly z neznámé hmoty, prostor se rozevíral do šíře, slavnostně strohý s prozařujícím světlem - na oltáři nic než kříž, znamení smrti. Početný a úzkostí naplněný zástup se tísnil, sbor pěl vyznání víry: opět zaznělo milované jméno mého manžela, avšak nyní to neznělo, jako by se pozdvihovala hrozící obžaloba, nýbrž jako by se hlasy jako k poslední útěše upjaly na větu: Crucifixus etiam pro nobis sub Pontio Pilato. Současně jsem zaslechla vzdálené hřmění, jako by se krajinou snášela neočekávaná bouře, jež se rychle blížila – stěny chrámu, v němž jsem se ocitla, se kymácely. Ještě jednou nasadil sbor chvějícími hlasy: Crucifixus etiam pro nobis …. Jméno mého manžela pohltilo hřmění vesmírného chorálu – byl to konec časů? Má noha zaváhala jako před nepřístupnou zemí. Cítila jsem, že se staletí, podobna zrezivělému řetězu, rozpadla – poslední chrámová zeď se zřítila a uvolnila pohled do věčnosti – spatřila jsem v oblacích přibližovat se tentýž stolec, který kdysi stál před jeruzalémským soudním domem, avšak neusedl na něj můj muž, nýbrž ten, jehož kdysi odsoudil, a před ním, tam, kde tehdy stál odsouzený, tam nyní stanul můj manžel, očekávaje rozsudek. Ten na stolci na něj patřil týmž pohledem plným slitování, jako na něj pohlížel kdysi v Jeruzalémě. Současně jsem zaslechla hlas : “Útěchu tobě, Claudio Proculo, jsem ten zcela Jiný, jehož jsi neustále hledala, já jsem pramen a opuštěnost a triumf věčné lásky – proto se neobávej: zemřeš stejnou smrtí jako já, zemřeš pro spásu toho, kdo tě posílá na smrt.“
Omráčená, otřesena, upustila jsem list – poprvé v mém životě se Kristova víra dotkla základu mé duše.
Vtom se dveře rozletěly a vřítil se prokurátor – byl to skutečně on? Byla to bolestí zmrzačená a potupou znetvořená tvář. Všechna jeho důstojnost byla zničena – tak může vyhlížet jen člověk v největším zoufalství. Klesl před manželčiným lůžkem jako strom zbavený větví, strhl si věnec z čela, pěstmi se bil do prsou. „Já jsem ji usmrtil“, volal neustále. Stála jsem zděšena. Pak jsem zpozorovala, že jej následoval oblíbený otrok mé paní. Rovněž z jeho tváře vymizela krev. „Viděl naši paní umírat,“ zajíkal se, „císař, ten netvor, jej zradil. Seděl v cirku vedle imperátora, který se pásl na jeho zděšení, když s jinými Nazarény vstoupila do arény. Nevolali „morituri te salutant“ jako gladiátoři, modlili se vyznání své víry. Ještě slyším poslední slova: “Crucifixus etiam pro nobis sub Pontio Pilato“.
Při zvuku svého jména prokurátor vzhlédl. „Otroku, podej mi meč“, sténal a když otrok váhal, zvolal: “Rychle, nemohu se dočkat smrti“. Avšak nyní jsem položila svou ruku na jeho, již svírající vražedný meč. Naplněna silou, nepocházející ze mne, pravila jsem: „Pontie Pilate, Claudia zemřela, jako zemřel Kristus – skrze tebe, ale i za tebe.“
Pohlížel na mne svou zpustošenou tváří dlouze a nechápavě – náhle se jeho pohled pohroužil do nitra. Upustil meč.
Odpusť mi každé další slovo – má zpráva je u konce – i mne zasáhl pohled Ukřižovaného.
2024 ©