Alarmující poměry.
Kdo nám dá stravenky na štěstí?
Kamarád si zahrál na televizní zprávy, ale takové domácí, příbuzenské. Napsal si scénář v televizním zpravodajském duchu. Tímto stylem informoval před malou kamerou o poměrech ve svém domě. Tak jako ve státě, byly strašlivé, ba alarmující. Zde je ukázka.
V domácnosti není dostatek peněz na vytápění přímotopy, takže chudáci musí snášet uhlí a dříví až ke kotli, špinit se popelem, mít začouzenou kotelnu, každý rok ji malovat... Kdo jim pomůže? Nikdo. Hrůza.
Čápi, zahnízdivší na jejich komíně, poškodili trusem tašky a zanesli okapy. Ochránci přírody jim škodu nezaplatí ani hnízdo nepřemístí. Od čeho tu jsou?
Chtěli by vyměnit plot k přikoupenému kusu zahrady, ale v rodinném rozpočtu na to nezbývá, a tak ho musí záplatovat drátem. Kdo jim na to dá? Zase nikdo. Hrůza, nejsou peníze.
Leze jim na zahradu cizí pes. Proč s tím obec nic neudělá?
Chtěli by postavit další skleník, rozšířit bazén a prořezat ovocné stromy na tom přikoupeném kusu, ale nestačí to časově a cizí pracovní síla je pro ně strašně drahá. Je to dnes drahota.
Potřebují kočárek pro mimino, ale je drahý, koupili, chudáci, rok starý od sousedů. Jako žebráci.
Babička má jíst vitamíny, ale nemají na denní kupování jahod, broskví, manga a podobně, takže babička strádá a hrozí jí zdravotní kolaps. Koho to zajímá?
Dcera rozbila auto, otec půjčil to své kolegovi a na další nemají, a tak jsou teď bez dopravy. Co kdyby byla nějaká havárie na domě? Kdo zajistí jejich bezpečnost? Takto se teď fackuje o jedno auto celá rodina. To u sousedů taková nuzota není.
Nemají ještě televizi s placatou obrazovkou, a ta stará bedna - co kdyby vyhořela a od ní dům? Jsou v přímém ohrožení životů. A nikoho to nezajímá, není dovolání.
A kdo proplatí dceři potrat? Takových peněz musela dát. A ta strašná byrokratka na sociálce zastavila přídavky, protože holka prý už nestuduje.
Ti vydřiduši z domova pro seniory si nechávají celý prababiččin důchod.
Sousedi vypalují trávu a jim jde kouř do oken a nikdo jim nepomůže.
Ze zamýšlené přístavby patra domu sešlo kvůli finanční krizi.
Nemají asi dost naimpregnované trámy, co když vypukne dřevomorka? Kdo dá na nové? Jak nás to dnes ožebračují!
A zase hrozný slejvák. To jsou poměry. Jak má mít jeden radost ze života? Tady se nedá žít.
Zasedala rodinná rada a stanovila krizový scénář. Provalily se další strašné věci: že není pro příští rok na dalších 20 metrů chodníčku, přístavbu balkonu, nelze zřídit automatické otvírání vrat, pokrýt chovnou fenu, náročné tetičce se bude muset koupit levnější dárek, klukovi se bude muset dýl šetřit na notebooka a lepší mobil, lyžovat do Alp se pojede jen dvakrát za zimu, s navigací do druhého auta se taky můžou zatím rozloučit, sváteční šaty mamince budou muset ještě vydržet, i když už nejsou nejmodernější, a tatínek musí kupovat basy levnějších piv, i kouření by měl omezit, ti lumpové zase zvedli DPH na cigarety, nedělní rodinné obědy v restauraci musí úplně zrušit… Jsou to další útoky na naše peněženky.
Kamarád, po vzoru reportérů, před kamerou při této zprávě uhrančivě koulel očima, točil hlavou ze strany na stranu, zrak fixovaný na kameru, povytahoval každých několik vteřin obočí, mával nervózně až křečovitě levou rukou s deskami ke každé slabice nebo slovu, postavil se blíž k silnici, aby mohl překřikovat kolem jedoucí auta – přeřvávat při reportáži něco jako o život prý to působí obzvláště efektně…
Ocitujme si jiný pohled. Napsal ho Josef Klíma 9. 6. 2012 do LN.
Samozřejmosti
Tak jsem zase musel cestovat až do exotické ciziny, na opačnou stranu zeměkoule, abych si uvědomil takové samozřejmosti jako zázrak, že máme vodu, že nám navíc teče z kohoutku a že je – světe div se! – pitná. Že má skoro každý – včetně nezaměstnaných – auto (a na benzin na něj), televizor, ledničku a topení v bytě, že ten byt nebo dům lze zamknout, že přemýšlíme donekonečna, co jíst a ne jestli vůbec budeme, že nás na sto procent nesmete hurikán ani tsunami, že nás nekousne nic jedovatého (snad až na klíště), a i kdyby, že máme doktora do deseti minut všude po ruce. A to jsem byl na ostrovech, kde hinduisté, muslimové i křesťani žijí už staletí v pohodové toleranci, takže i s teroristickými útoky jsou tam na tom stejně jako u nás. Tedy nijak.
A když už jsem byl v tom přemýšlení, nemohl jsem si nevzpomenout na rodiče a prarodiče. Protože oni nejen že neměli všechna ta štěstí, o nichž jsem se zmínil výše, ale nemohli nikdy ani cestovat tam, kde jsem přemýšlel, neboť cestování nebylo zdaleka masová záležitost a otázka několika hodin. Neměli štěstí generace, která jako jediná v Evropě nezažila válku, která se dožívá stáří v době, kdy prakticky všechny nemoci – včetně donedávna beznadějně smrtelných – jsou léčitelné, která osvobodila ženu od povinnosti reprodukce a ze sexu učinila bezrizikovou radost. Půl života strávili strachem z nacistů, kteří otci vzali svobodu, a pak z komunistů, kteří matce vzali i majetky a klid, a jejich největším štěstím bylo, že nepřichází neštěstí, zatímco naším neštěstím bývají nářky, že nemáme dost štěstí. Prostě jsme si na pocit štěstí zvykli už tak automaticky, že ho vyžadujeme, jako bychom na ně měli nárok, podepřený nějakými božími stravenkami.
Bylo to radostné přemýšlení, stejně houpavé jako rybářské loďky, které jsem využíval k přesunu mezi ostrovy a ostrůvky, a stejně milé jako jejich kapitáni, mezi nimiž vévodil kapitán Dave, pokuřující viržinku a proplouvající nepřehlednými mělčinami s elegancí delfína. Patříme k té nejšťastnější desetině lidstva z hlediska současnosti i minulosti, říkal jsem si. Tak proč si dramatizovat ty směšné lapálie, které prožíváme?
Sotva jsem se vrátil, měl jsem koncert s triem, v němž hraji a zpívám své písničky. A hned jsem vyslechl šťavnatou historku o tom, jak zdejší krajský kmotr ovládá místní dění. Někdo do kraje přivedl miliony z EU na investice…
„Už jsi mluvil s Pavlem?“ říkali mu od začátku všichni zainteresovaní. Mával rukama: proč by měl o projektu mluvit s někým, pod koho nespadá. S někým, kdo je úředně ve čtvrtém suterénu rozhodování. Když měly vypuknout stavební práce, se na všech příjezdových trasách objevily zákazy vjezdu nákladních automobilů. „Co je to za blbost?“ rozčiloval se autor projektu. „Tys nemluvil s Pavlem?“ divili se ti, kteří ho předtím varovali. Tak s Pavlem promluvil, a všechno šlo.
Nebudu si to pouštět do hlavy, přesvědčuju sám sebe, když se převaluju na posteli. Budu se radovat z toho, jaké štěstí mám, že žiji tady a teď.
Ale vím, že mi to dlouho nevydrží.
Na závěr titulek fejetonu Karla Čapka, starý tři čtvrti století: Zatracená vláda: Zas mi netáhne fajfka. –Lidé si nevážili poměrů první republiky, nesrovnatelně lepších než kdy dřív byly co do demokracie i životní úrovně, nepřičinili se samostatně a odpovědně a jen se vztekali či si užívali radovánek. Byla to patrně základní skrytá příčina, že nám to nevydrželo a že nás po dvou desetiletích postihly horší poměry, které vše nadlouho zvrátily vniveč. Sami jsme jim otevřeli karmický prostor. Nebo jinak – prostor, nabídnutý dobrou karmu, jsme nepochopili, zprofanovali, znevážili, zneužili ke zlobě. Jak politici, tak národ. Popřením a znevážením mnohého dobrého to časem skutečně ztratíme. Masaryk nám byl dán jaksi podmíněně, na zkoušku, zda si ho zasloužíme. Nezasloužili. S Havlem to bylo podobné. Jak dlouho asi vydrží nynější blahobyt nám?
2024 ©