DOPLNĚNO; Povaha psí a povaha lidská; „Post scriptum – psové“; Psi jsou „mluvčími“ svého pána; Psi – autority a psi - podlézači

Kdysi jsme potkávali na ulici nejčastěji vlčáky (přesněji ovčáky), kolie či nepočetné vysokonohé lordy – vždy čistokrevná důstojná plemena, skoro osobnosti. Snad jen venkovští odolní a chytří voříšci či pracovití norníci jezevčíci si ještě zachovali svou autoritu. Jejich výskyt ale klesá pro nezájem. Jinak se to tu dnes hemží různými mixážemi hysterických kapesních pokojových rozmazlenců - kníračů, čivav, pudlů, neurotických teriérů, vibrujících ratlíků… a kdovíčeho. Jednoho pak napadá poťouchlá parafráze pranostiky - Psi běhají nízko, bude pršet. (I když takový Kokýnek detektiva Mrázka - Františka Filipovského z nějakého seriálu byl taky sympatický - možná i svou rolí.) - Paní MG mi připomněla: „Je zajímavý poznatek veterináře a spisovatele Jamese Herriota: Čím mohutnější pán, hromotluk, tím menší pes. Zato droboučký majitel – pes obr. Tito obři bývají ta nejněžnější stvoření, hodňouskové a mazlíci. I vlkodav se rád tulí. Čivavy ňafají ještě na dálku, až se divím, že je neklepne, člověk by už měl mozkovou příhodu.“ Hlubšího a láskyplnějšího vztahu k pejskům, odedávna člověku nejbližším tvorům zvířecí říše, můžeme nabýt třeba z knížečky Erazima Koháka: Post scriptum – psové. Fráňa Drtikol si brával svého vlčáka vedle sebe ke svým meditacím a tvrdil, že sdílením těchto proudů tento pes přenese po smrti do skupinové psí duše mnoho světla.

Některý člověk, který s nikým nevyjde či je zhrzen lidmi, se sebedojímavě pyšní „láskou“ ke psům, k němé tváři – ta "nikdy nezradí" a  hlavně - nemůže odporovat. Při troše zamyšlení – neodpovídá ta móda vřískajících mrňousků nynější bezzásadové nezorientované směsi našeho přízemního myšlení a politiky? Některá lidská charakterová nedochůdčata také vřeští a cení zuby, a zbytky důstojných plemen by odkázala nejraději na řetěz k boudě. Už to tu kdysi bylo. A další příznak doby – dav páníčků si raději pěstuje svá efektní hlasitá hašteřivá vřeštidla, než ušlechtilé nekousající kolie. Vznešené aristokratické kolie tolik nenasávají auru majitele, jeho povahu, než podlézaví mrňousci. Pes nasává majitelovy vibrace. Ani vlčácké skoky přes překážku nejsou „in“, stačí podlézat. Mrňousy, vrtícími bezpřestání oháňkami jako perpetuum mobile, se mohutná ega alespoň necítí ohrožena, spíš se z podlézačů tetelí blahem. Připadají si o to větší a mocnější. Trpasličí úslužní ovčáčkové si chodí ke svému mocnému monarchovi pro podrbání za uchem. Chybí už jen blažené škubání zadní nožičkou. Oč víc se takoví plazí pánovi pod nohama a nasávají jeho přání, o to drzeji štěkají na okolí. Někdy jsou pejskové mluvčími duše svého pána, té opravdové, ne té navenek spořádané masky. Pán by někoho nejradši roztrhal, ale nemůže. Oddaný pes to vycítí a rád by to učinil za něho. A tak jako vám může doma mrňousek bez dozoru rozcupovat jakýkoliv cenný doklad či diplom, i mega-ega našich cvičitelů-monarchů cupují v našem politickém obludáriu naše státotvorné ústavní listiny a pravidla. Ke zbylé kulise naší demokracie pak činí tato spodina to, co se podobá zvedání nožičky s bezostyšností psí spodiny, očurávající rohy. Morálka se pak dostává i takto pod psa.

/pokud jsem se dotknul některého majitele malého psíka, pak se omlouvám, i já jsem měl krom rezervovaného vlčáka i mrňousa - raubíře/

PS - Právě jsem si všimnul, že pes vnímá i náš úsměv. Seděl jsem ve "své" kavárně u "svého" pressa a svařáku, vedle vedlejšího stolu se u paničky nudil na břiše rozplácnutý pejsek, všechny čtyři rozložené široko daleko. Když jsem se na něj usmál (bez jakéholiv gesta), zavrtěl ocáskem, zvedl hlavu a podíval se mi do očí. Nebo že by vnímal láskové zavlněné aury? To je jedno, prostě vnímá. Zkuste si to, bude to k užitku oběma. V každém úsměvu (pokud to není výsměch, podlézavost či spiklenecká nízkost)  je kousíček lásky. Je to pohyb duše.