EZO-PASTI; VYKRÁDÁNÍ POSVÁTNOSTI A NAPLŇOVÁNÍ POSVÁTNOSTI; STRHNOUT VELIKÁNA NA ÚROVEŇ SVOU, NEBO VYSTUPOVAT NA ÚROVEŇ JEHO?; DUCHOVNÍ SECOND HANDY

Napsal Karel Funk (») 3. 12. 2019 v kategorii Pohledy na svět jinak, přečteno: 244×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online



Má to otrlé vykrádání posvátností v posledních desetiletích už svou historii, počínaje muzikálem Jesus Christ Superstar či Janou z Arku v přízemním cynickém podání a s přidanou (bez jakýchkoliv historických podkladů) aférou Jany s důstojníkem, aby snad někomu nechyběla obvyklá dávka erotiky. Na stránkách nadšených propagátorů duchovna vidíme obrázky Ježíše tu jako neohroženého drsňáka z hollywoodských filmů, jindy rozevlátého s mysticky až hystericky vytřeštěnýma očima, někdy jako prototyp úspěšného podnikatele se zneužitým a nevhodným názvem Avatar. Skutečně důstojných zobrazení je mizivé promile. U jiných zobrazení, převážně církevních, má výraz hlupáčka a jelimánka, izolovaného od probuzeného lidství, bázlivého tichošlápka nebo zasněného neduživého romantika. Někdy tomu tak bylo i u obrazů od Karla Hojdena. K takovému se někteří modlí? Ježíš Kristus, jehož čin byla jedinečná, neopakovatelná a centrální událost pro vývoj lidstva, bývá mezi obličeji různých rozervaných či ukřičených guru, v řadě s různými samozvanými vůdci-svůdci, „spasiteli“…
    Připomíná to jakousi stať Jaroslava Haška (né že bych ho měl v oblibě, ale toto napsal trefně). O vítězství nad samostatným usuzováním
napsal prý v jedné povídce: „Je třeba jen umět všechno chytře vzít do ruky. Nezáleží na tom, jestli člověk namaluje kachnu, ale na tom záleží, přesvědčit lidi, ať se jdou na to podívat, že to není kachna, ale jaguár...“ A jinde: „Čím větší pitomost nebo hloupost, tím více lidí sáhne do kapsy, aby se také mohli na to podívat. Je třeba nových překvapení pro lidi.“
    Dá se naletět na ledacos. Jeden alarmista kdysi sděloval, že Země zanikne a on a jeho kosmická flotila, už obíhající kolem Země, nás odvezou na Plejády (nepřečetl si ovšem, že tam není kyslík, povrch je plynný a je tam několik tisíc stupňů). Vyděsil a na chystanou kosmickou emigraci ze Země nalákal davy důvěřivců.
    Jakýsi psychotronik Brázda napsal před lety v Astru, že vánoční smrk na Staroměstském náměstí je obrovsky energeticky nabitý. Davy se jely dobíjet mrtvým smrkem a poslušně vzdychaly nad jeho vibracemi. Jiní se domnívají, že čerpají energii z pyramid… Ostatně, nemáme-li nitro dlouhodobě připravované kvalitami lidství, pak ani ta chvilková energetická nabitost, pokud by v něčem byla, by nebyla k ničemu. Můžeme mít cennější hodnoty než domnělé nabíjení se tímto fyzikálním jevem. Posvátnost se tu totiž redukuje na fyziku. Pevný charakter, obyčejná slušnost a oddanost Bohu nás nabije spolehlivěji a na vyšší úrovni.
    Důvěřivci se jezdí „energeticky dobíjet“ na jakési duchovní second handy, výprodeje vysokých hodnot. Pro různá show se berou ty nejvyšší náměty - Kristus ap. Tak jako se vykrádají svaté sošky v kostelích, vykrádá se i to nejvyšší. Sahá se svatokrádežně stále výš a výš, až nejvýš. Říká se tomu eufemisticky “aktualizace” či přiblížení současnému divákovi. To je bezpracné. Jenže – současný divák by se naopak měl přiblížit těmto odvěkým hodnotám a to bývá někdy snad pracné. Snadné věci nebývají hodnotné. Moderní náhražkovitost od stravy až po city aplikujeme také na to, co ve své svrchované výsostné hodnotě nemůže být nahraženo ničím.
    Naskýtá se nutně logická otázka - jak bohočlověka Ježíše Krista zobrazovat. Ke skutečně věrohodným zobrazením, jaká známe třeba od Giotta, Leonarda či Rafaela, v minulém století od Steinera, u nás snad ještě od Bílka, dále už jen výjimky, se vracet dnes skoro nedokážeme, ani nemůžeme. Proč? Nelze už nabývat zbožnost jen přes city, jako kdysi, ale zcela bděle, vědomě, v syntéze srdce a mysli. City musí být vyvolávány nikoli prvoplánově, ale prostřednictvím hodnotných myšlenek. Pak to nejsou city kýčovité, uvzdychané, sentimentální či naopak dryáčnické, ale city tvůrčí, oplodňující nitro. Je to myšlení srdcem a cítění mozkem, v úctě k hodnotám.
    Některá forma prezentace duchovních témat bývá pro autora svodem (znám to i od sebe), ať už je to veřejné vystupování, psaní či umělecké programy apod. V nitru aktéra se tím duchovno spojí s onou formou prezentace a zapomíná se někdy na chvíle ztišení, sebezpytování, usebrání, pokory a vděčnosti k Pánu.

    Dobro lze účinně propagovat a šířit natolik, nakolik jsme poznali zlo. Hloubku jen natolik, nakolik jsme prokoukli povrchnost. Jinak jsme jen plakátoví jásavci bez hodnotového podkladu. Pak dobru skutečně nenapomůže ani jevišťové klaunské poskakování, šermování rukama a sebepředvádění na nějaké většinou uzmuté duchovní téma, ani divadlo, i kdyby si říkalo léčivé… Bývá to jen citová atrapa, kulisa lásky, ezo-past, byť by využila i dojemného příběhu. Takové show na duchovní témata mohou být zábavné, ale nepronikají ke spásným proudům. Jejich autoři většinou dojímají především sami sebe.
    Pokud se divák či posluchač dostane k informacím o něčem vyšším nějakým klaunským či jinak lacině „přibližujícím“ způsobem, kde se účinkující prezentuje podbízivým profánním podáním klasické hodnoty, pak to není plnohodnotné, důstojné, a duchovno se někomu zafixuje takto zkresleně, hlučně, divadelnicky, jako jedna z příjemně lechtajících oblastí. Někomu to snad může poukázat na existenci vyšších hodnot, většinou to však působí i jako blok dalšího vývoje. Když malí pojednávají bez pokory a úcty o velkých, vnášejí do nich jen svou malost. V jaké úctě, pokoře a tichu hledali vyšší hodnoty například takový Zeyer, Bílek, Březina, v hudbě krom klasiků snad také Foerster, Petr Eben, Arvo Pärt… Přes takové vedou pravé cesty vývoje.

   Snad roste dnes oproti onomu vykrádání nová potřeba: potřeba navracet posvátno. Je vyhledáván Alfons Mucha. Ten maloval svou Slovanskou epopej v hluboké pokoře vůči Bohu i naší národní duši. Z ní čerpal uměleckou inspiraci k tomto monumentálnímu dílu, aniž by vždy rozuměl, co který výjev znamená. Jaké bylo jeho překvapení a vděčnost, když se s ním po letech setkala hluboce zasvěcená bytost paní M. K., která mu vyložila esoterní symboliku těchto výjevů ze slovanské minulosti a poukazů k budoucnosti. Tedy se dodatečně dozvěděl, co vše vlastně svým dílem znázornil.

    Je-li v dnešní tvorbě jen pramalý zlomek umění, které by, tak jako třeba v gotice či renesanci, výjimečně i později, přivádělo duši k produchovnění, pak je lepší si to uvědomovat a věnovat se samostatnému zrání, než vyhledávat profánní náhražky. Ty jsou jen pobíháním po okraji a netušením, že v pravém středu, hluboko a v tichosti, přebývá to nejposvátnější, nejsvobodnější a nejradostnější – mysterium ukřižování nižšího a znovuzrození vyššího, nová osobní Golgota. Pak nemusíme být ani halasnými vyznavači Krista. V jeho všudypřítomné auře pak totiž vědomě žijeme či se o to snažíme. Duchovní život si pak pěstujeme sami ze sebe, s tichou oporou v Kristu a s touhou stávat se hodnotnějšími dušemi pro lidstvo.
To je pak NAPLNĚNÍ POSVÁTNOSTI.

 

 

 

 

 

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentování tohoto článku je vypnuto.