Globalizujme nejen hospodářství, ale i odpovědnost

Kdyby nás světové mocnosti nepředhodily Hitlerovi Mnichovskou dohodou v pohodlném domnění, že od něho samy budou mít pokoj, ale bojovaly s ním včas v menší válce, mohly odvrátit tu velikou – druhou světovou. Pak by se ale říkalo, že sledovaly své zájmy. Kdosi moudrý napsal, že nejpalčivější kouty pekla čekají na ty, kdož ve chvíli krize zachovávají neutralitu. To peklo pak přišlo už na zemi a brzy, jindy přichází i později.

            Kdyby vlády například Velké Británie, Francie, Ruska i Československa netečně nepřihlížely Hitlerově anexi Rakouska, možná by byl také svět jiný. Vídeň totiž byla po staletí považována pro Německo za bránu do jihovýchodní Evropy. Varovný prozíravý hlas Winstona Churchila nebyl tehdy brán vážně.

            Kdyby Němci nezačali druhou světovou válku, nemuseli jsme se stát ruskou državou, devastovanou i domácími komunistickými  pohůnky Sovětů. Kdyby vláda USA neslíbila Kremlu neutralitu před invazí v srpnu 1968, nemusela tato devastace pokračovat dalších 20 let. Někteří z nás byli zklamaní, že nám nikdo nepomohl. Kdyby ale západní mocnosti tehdy zasáhly, konflikt by se rozšířil, teklo by mnoho krve a my bychom možná řekli, že sledovaly vlastní cíle a že jsme si to mohli se Sověty už nějak urovnat sami.

            Kdyby Němci v roce 1917 nevyvezli ze švýcarského exilu Lenina a skoro čtyřicet jeho revolucionářů v zaplombovaném vagónu do Ruska, aby tam dělali revoluci a chaos a kdyby nepomáhali sami tyto bolševické revoluční masakry financovat, aby tím vyřadili Rusko jako nepřítele Němců z boje, vypadal by svět také jinak.

            Kdyby Američané nesledovali své ekonomické zájmy v Iráku, asi by nezasáhli. Aspoň se to říká (i když je pravda, že jsou to i naše zájmy, neboť všichni jsme chtěli mít levnou ropu, ba i klid od šíleného agresora skoro za humny). 

            Ať už se nám to líbí nebo ne, kdyby Američané v minulém století opakovaně nezasahovali v  Evropě proti Němcům a nestavěli později vojenskou hráz proti sovětské expanzi, mluvili bychom dnes asi buď německy nebo rusky a budovali Třetí říši na Sibiři  anebo socialismus možná tamtéž, pokud bychom ovšem vůbec žili.

            Kdyby nezasáhli nejen v první i druhé světové válce, a třeba i proti komunistické expanzi v Koreji a Vietnamu, obvinili bychom je pak ze sobectví a sledování jen vlastních zájmů.

            Takových kdyby lze samozřejmě najít řadu.

            Svět byl před pár lety rozhořčen čečenským teroristickým útokem na školu v Beslamu, kde zemřelo skoro tři sta ruských lidí, z toho 142 dětí. Svět byl rozhořčen jistě právem.  Ale kde byl tentýž svět se svým rozhořčením, když Rusové při genocidě  čečenského národa vyvraždili a umučili jen v Grozném statisíce nevinných lidí, z toho podle střízlivých počtů  42 tisíc dětí? To je téměř třistakrát víc než zemřelo v beslamské škole. Reportér Jaromír Štětina viděl na vlastní oči vybombardování celé panelákové čtvrti v Grozném i s civilním obyvatelstvem během jediného dne. Mnohé vypráví i Petra Procházková. Ale to vše se nefilmovalo či moc nepromítalo, a svět byl zalezlý. Jediná jiskřička sebekritické pravdy zazněla v televizi právě od beslamské maminky jednoho mrtvého dítěte: „Je to odsouzeníhodné, ale za to, co děláme v Čečně, nemůžeme nic jiného čekat.“ Dokázala se narovnat a pojmenovat souvislosti. Trochu to připomnělo oněch osm statečných, kteří na Rudém náměstí v Moskvě 22. srpna 1968 demonstrovali proti invazi do Československa. Po minutě je milice sebrala. Na mnoho let. Věděli, co je čeká, ale nemohli by dál žít s pocitem viny. Učinili tehdy cosi za celý ruský národ. Tudy vedou cesty. Slabý hlas Václava Havla a několika dalších na obranu Čečny zanikl, či byl okříknut našimi politiky, ať zase nemoralizuje. Chovali jsme se, jako bychom si toho nevšimli, hlavně si nepohněvat cara Jelcina a cara Putina, aby nesvraštili obočí. Ani jinde ve světě to často nebylo jiné, „v zájmu míru“ nechává svět probíhat tuto i jiné války až k vyhlazení celých kmenů či národů. Mnichovské dohody v různých formách a důsledcích jsou dodnes běžnou praxí, i bez podpisů.

            Jedenáctého září 2001 se svět otřásl a byl rozhořčen. Jistě právem.  Tentokrát ho to morální pochlapení nic nestálo, tedy se statečně sjednotil v odsouzení násilí. Mnozí to ale těm zlým či hamižným Američanům téměř přáli nebo si to s gustem vyložili jako jakýsi „prst boží“ za americký materialismus. Jenže: ona „dvojčata“ se nazývala Světové obchodní centrum,  tedy se zde sjednávaly obchody pro celý svět – a i my jezdíme na naftu či kupujeme a využíváme desítky ba stovky věcí, které byly i pro naši spotřebu obchodovány právě tam.  Tedy ty tři tisíce mrtvých zemřely tak trochu i za nás. Ba i za náš materialismus, který je stejný jako ten americký, jen jsme k jeho uspokojování neměli dosud tolik možností a času. Však to teď doháníme.

              Někteří při takových katastrofách vskrytu či nahlas naříkají – jak to mohl Bůh dopustit? Nebo – kdyby byl Bůh, nedopustil by to. Nebo – kde byl Bůh, že to dopustil? A jsme u toho: často chceme cosi reklamovat kamsi nahoru, že nám Prozřetelnost neslouží podle našich představ. Ale – jak sloužíme my jí? Krátce po neštěstí byla právě v New Yorku zaznamenána skvělá sebereflexe, která jde vzácně až k jádru problému – a nezáleží zda problému amerického, českého, ruského, čečenského či jiného. V americké televizi probíhala tzv. Early show, v níž moderátorka Jane Clayson položila otázku – Jak mohl Bůh něco takového dopustit? A dcera náboženského aktivisty Billy Grahama, Ann Graham, dala nesmírně hlubokou a jasnozřivou odpověď: „Já věřím, že Bůh je z toho hluboce smutný stejně jako my, ale po celé roky jsme Bohu říkali, aby odešel z našich škol, aby odešel z vlády a z našich životů. Jak můžeme vyčítat Bohu, že nedal svou ochranu, když ho sami žádáme, aby nás opustil?“ Odpověď zazněla sice v Americe, ale mohl se k takové úvaze vzchopit i kdokoliv jinde ve světě.     

           Pokračovala: „Ve světle nedávných událostí (střelba ve školách, teroristický útok aj.) myslím, že to vše začalo už tehdy, když Madeline Murray O´Hare (byla pak zavražděna) chtěla, aby se přestalo s modlitbou ve školách – a my jsme řekli OK, dobře.

            Pak někdo řekl, že bude lépe nečíst ve školách Bibli. Bibli, která říká, že nesmíš zabít, že nesmíš krást a že máš milovat bližního jako sebe. A my jsme řekli OK, dobře.

            Pak dr. Benjamin Spock řekl, že bychom neměli plácnout naše děti, když se nechovají správně, protože jejich malé osobnosti by byly narušeny a mohli bychom poškodit jejich sebeúctu. A my jsme usoudili, že odborník by měl vědět, co říká, a tak jsme řekli OK.

            Pak někdo navrhl, že bude lépe, když ředitelé a učitelé nebudou vyžadovat kázeň, disciplínu při nevhodném chování našich dětí. A školní inspektoři usoudili, že je lepší, aby žádný zaměstnanec školy nenapomínal studenta, chová-li se špatně, protože nechceme, aby se o nás špatně psalo v novinách a mluvilo v televizi  - a jistě nechceme být žalováni, když někdo naše napomínání překroutí a zneužije (je veliký rozdíl mezi disciplínou a bitím, ponižováním apod.). A my jsme řekli, tak dobře.

            Pak někdo řekl: Nebraňme našim dcerám podstupovat interrupce, když je chtějí, a nebudou to dokonce muset říci ani rodičům. A my jsme řekli OK, správně, mají svobodu.

            Pak nějaký moudrý člen školního výboru prohlásil: Protože chlapci jsou chlapci a budou to dělat stejně, dejme našim synům kondomy, když je chtějí. Tak mohou mít zábavu, po které touží, a nebudeme ani muset říkat rodičům, že je dostali ve škole. A my jsme souhlasili a řekli OK, dobře.

            Pak někteří naši volení vysocí úředníci řekli, že je jedno, co děláme v soukromí, pokud odvedeme svou práci. A – souhlasíce s nimi – řekli jsme, že je nám jedno, co někdo, včetně nejvyšších představitelů, dělá v soukromí. Pokud já mám práci a ekonomika je dobrá, je to v pořádku, OK.

            A pak někdo řekl: Tiskněme pornočasopisy a nazývejme to zdravým, praktickým uznáním krásy lidského těla. A my jsme souhlasili: Stud je přežitek, nechme to tak, OK.

            A pak někdo jiný posunul toto ocenění o krok dále a zveřejňoval obrázky nahých dětí a pak pokročil ještě dále, že je zpřístupnil na internetu. A my jsme k tomu mlčeli – mají přece právo na svobodné vyjádření, to je dobře, OK.

            A zábavní průmysl řekl: Dělejme televizní pořady a filmy, které dráždí pudy, podporují rouhání, rozvraty manželství, násilí a primitivní sex. A produkujme hudbu, která povzbuzuje násilí, drogy,  vraždy a satanská témata. A my jsme řekli, že je to jen zábava, že to nemá žádný nepříznivý vliv, že to stejně nikdo nevezme vážně, tož OK, směle pokračujme.

            Nyní se…  ptáme sami sebe, proč naše děti nemají žádné svědomí, proč neznají pravdu o zlu, proč nemají zábrany v konání trestných činů…

            Snad se to může vyřešit, budeme-li o tom dlouho a poctivě přemýšlet. A to s vědomím, že sklízíme, co jsme zaseli.

            Fiktivní dopis:

            „Drahý Bože, proč jsi nezachránil malou dívku, kterou – jak hlásila americká televize – zabil spolužák ve třídě? S pozdravem znepokojený student.“

            „Milý znepokojený studente! Mám zákaz vstupu do škol. S pozdravem Bůh.“

            Je směšné, jak jednoduché je pro lidi odhodit Boha a pak se divit, že svět směřuje k peklu.

            Je směšné, jak nekriticky věříme sdělovacím prostředkům, ale pochybujeme o slovu Božím.

            Je pošetilé, jak každý chce jít do nebe, aniž by věřil, myslel, říkal a jednal, co žádá Bůh.

            Je pošetilé, že jsme vždycky připraveni soudit, ale ne být souzeni.

            Je pošetilé být pro Krista zapálený v neděli – a ve všedním životě ho ignorovat.

            Je pošetilé, jak se mohu více obávat toho, co si o mně myslí lidé, než toho, co si o mně myslí Bůh.

            Nemyslíte?“

Doplnění čtenářky:
Ne, nemyslíme. Myslet bolí. Myslet je nebezpečné, nesmí se to přehánět. A odpovědnost? To je ta věc, co s ní my lidé po celém světe hrajeme něco na způsob ping pongu.
Jsme tak ustrašení, nebo zbabělí? V každém případě máme svědomí čisté, neupotřebené. Nepoužíváme ho. Jsme vychovaní k sebeúctě a k podporování vývoje osobnosti..., ale kdo zapomněl prozradit že je to vlastně jen ješitnost, pýcha a megaego? Je to na nás, abychom si to uvědomili. Ano, poctivě myslet bolí.