Krásná ustrnutí u televize.
Malý komentář k následujícímu rozhovoru, jehož části jsem převzal z Internetu:
Všimněme si, jak náš pan kníže mluví z hezkého neosobního odstupu, bez pohrdání, žlučovitosti, a přitom řekne naplno, co je třeba říct. Mluví stylem naprosto obyčejného člověka - tedy maximálně srozumitelně, ale za těmi lidovými, jednoduchými slovy je výjimečná inteligence, prozíravost a filosofie. Vysvětluje logicky, srozumitelně, jednoduše. To je skutečná politická noblesa. Tak to uměl asi jen Václav Havel, Jaroslava Moserová či Milan Šimečka a jim podobní. To, co televize zjednodušeně a účelově prezentuje jako šokující, strašné atd., a lidi to tak hltají, on zařadí jako že to holt zatím jinak neumíme. Škoda, že nemá víc možností prezentace, problém je trochu možná i v jeho hůř srozumitelné řeči.
V televizních zprávách je neustále jen to, co chybí, na co nejsou peníze atd. Jsou to jistě pravdy, někdy i alarmující, to nepopírám. Ale jsou to vše jen srovnání s maximálními či navýšenými požadavky, které někdo někdy někam naplánoval a napsal či pouze představoval.
Občas nás to bere za srdce. Třeba i srdceryvná reportáž o dívce na vozíčku, jaké má problémy, protože střední škola nemá na výtah či plošinu. Její maminka se ukřivděně rozčiluje. Má jistě (svou) pravdu. Člověk se ustrne a skřípá zuby nad těmi poměry. Ovšem: Tak je to často i v nejvyspělejších zemích. Prostě si nemůžeme být všichni rovni. Té dívky je mi samozřejmě líto, ale nemůže být honem všechno pro všechny. Ať už z karmických nebo prostě společensko-ekonomických důvodů. Rovnost je jen v iluzivním světě marx-leninismu, který ale ztroskotal a snad i na nerovnostech, zanechavše za sebou obrovskou morální i hmotnou spoušť. Mnozí nepřemýšliví si falešné představy o rovnosti odnesli v sobě dosud. Přitom ještě před pár desetiletími se na školy nedostaly statisíce talentovaných dětí, ovšem z důvodu, že jejich rodiče říkali na nepravém místě pravdu. V televizi o tom ovšem působivé srdceryvné reportáže nebyly, stěžovat si nikdo nesměl a tak jsme se neměli nad čím spravedlivě pohoršovat, rozčilovat a ustrnovat se. Bylo nám to vlastně jedno. Jen v zahraničních rádiích se o tom hovořilo, ale o tom jsme nemohli diskutovat. Všimněme si: zajímá nás hlavně to, co je efektně psychologicky prezentováno, o čem můžeme diskutovat, kde si můžeme vylít nějaký „svůj“ názor, zarozčilovat se, zanaříkat, uplatnit prostě sebe jako ty lepší a zlo zlostně odsuzující. Nesmí to ale být spojeno s žádným rizikem, a to dnes není.
Měl jsem známého na vozíku, jmenoval se Pepa Čada, který v 60. a 70. letech vystudoval na DENNÍM studiu v budovách bez výtahu přírodovědeckou fakultu, byl RNDr. Otec či spolužáci ho několikrát denně stěhovali mezi patry na všechny přednášky a semináře. Byl zcela imobilní a závislý na okolí. Denně a za každého počasí ho přendavali z vozíčku do jejich čadícího starého wartburga a zpátky a objížděli po Praze budovy s výukou. Vyhrazená parkovací místa pro invalidy tehdy nebyla. Brát se o výtah by bylo neslýcháno, bylo by to směšné i drzé, a tak většina takových byla doma a nevědělo se o nich. Byl výjimkou. Jen v Písku nalezla a zkontaktovala (ve spolupráci s obvodními lékaři) v roce 1990 nově ustavená Charita na 40 nepohyblivých lidí, kteří neznali žádné sociální předpisy, neměli pečovatelskou službu, nikdo ze sociálního odboru je nenavštívil, nepobírali většinou žádné dávky a často neměli ani vozík, byli trvale jen na židli či na lůžku. Když v roce 1988 referovala televize o sjezdu invalidů, nesměli kameramani zabírat vozíky ani hole, pouze horní část těla a hlavu u řečníků. Když k nám v 70. letech zavítala bohatá britská podnikatelka s charitativní nabídkou financování a výstavby několika velkých luxusních zařízení pro tělesně postižené, byla odmítnuta s odůvodněním, že socialistický stát se o své postižené umí postarat. Nabídla tedy totéž sousednímu Polsku, kde byli praktičtější a méně ideologičtí, a nechali tuto dámu postavit takových luxusních staveb pro invalidy dvanáct.
Mimochodem, ač se výše zmíněný kamarád sám ani nenajedl, nevyprázdnil, prostě nic, zamilovala se do něho obrnářka jen s lehkým postižením, běhala o jedné holi nebo i bez ní, věděla že tihle myopati umírají brzy, a přesto si ho vzala, přestěhovala se k němu a starala se o něho, když jeho rodiče stárli. On zemřel asi v 28 letech. Škoda, že víc nevím ani nemám na ni stopu, byl by to poučný článek i do větších novin.
/Doplnění 20. září: V internetovém časopisu Helpnet jsem se dočetl:
Bariéry na základních a středních školách komplikují začlenění
handicapovaných žáků do běžného vyučování. Projekt Nadace ČEZ s názvem
„Oranžové schody“ pomohl již 16 školám odstranit architektonické
překážky. Jednou z nich je ZŠ v Kostelci nad Černými lesy, kde se tři
žáci školy mohou od 13. září 2011 pohybovat bez cizí pomoci./
Rozhovor s Karlem Schwarzenbergem
Pane ministře zahraničí a předsedo TOP 09, co jste se dozvěděl nového o světě po černém norském pátku?
Nic. Jen to, že se takoví lidé vyskytují. V Německu někdo postřílí školáky nebo někdo v Americe jde a střílí na auta. Prostě jsou lidé, kteří velice rádi zabíjejí. Není to nový fenomén, jen byl velice dobře připraven…
Má to politický podtext. V Evropě intelektuálové bijí na poplach, hrozí se pravicového extremismu.
On byl takový extremista všeho rázu. Tito lidé hledají pro svou agresivitu spíše výmluvu. Kdyby žil před sedmdesáti lety, tak by spíš patřil k arabské straně a zabíjel židy. Extremistická ideologie je u těchto lidí zástěrkou na uklidnění vlastního svědomí. Z minulosti víme, že například v 30. letech často lidé přešli z jednoho extremismu ke druhému – z komunistické strany do nacistické.
V Písku zabili nějakého nešťastného kluka u řeky. My tady vraždíme cikány, a že by kvůli tomu tady bylo pobouření, si bohužel také nejsem jist. Každý má svoje. V Rakousku, kde je spousta přistěhovalců z Turecka, je to protiturecké, v Belgii, kde je celá čtvrť čistě marocká, tak jsou proti Maročanům.
Přesunul bych se na jiné bojiště. … myslíte si, že se dají vztahy v koalici narovnat? V koalici chcete ještě tři roky spolu vládnout.
Jednou jsem řekl, že v pubertě jsem někdy snil o bigamii. Teď vím, že je to velmi obtížné žít v trojúhelníku. Toto není vztah lásky, to je věc spolupráce – někdy horší, někdy lepší. Dokud se lidi shodují a chtějí něčeho dosáhnout, tak to se všemi potížemi, všemi ješitnostmi ega, může pokračovat. Není to lehké.
Já jsem zažil dvoukoalici v Rakousku, všechny politiky jsem tam znal z 50. let. Myslíte si, že tam to bylo lehké? Tam se také pomlouvá, tam se to také pralo, také se tam podezřívalo. My máme v sobě navíc neomalenost a nezdvořilost. Řekněme, v jiných zemích se vyjadřují zdvořileji a šikovněji. Italský parlament tyto krize a vzájemné křivdy zvládne elegantněji. Ve Švédsku to zase funguje civilizovaněji. Ale jsme v Praze, tak co?
Na pavlači.
Ano.
Z politiků Věcí veřejných je cítit, že jsou frustrováni tím, jak je ODS ani vy moc neberete vážně.
Kdyby to dělali šikovněji a konzistentně nebo ji, tak by měli větší úspěch. Problém je, že nápady, s kterými přicházejí, se příliš často střídají. To je trošku obtížné. Někdy nejsou navíc zrovna nejšikovněji prezentovány. To se člověk musí také naučit.
Ačkoliv mně bližší a milejší zelení také strašně doplatili na nezkušenost. S výjimkou Martina Bursíka tehdy nikdo z nich neměl zkušenosti. Politik potřebuje nějaký čas, než pozná prostředí, pozná, jak to probíhá, a pak se tam úspěšně pohybuje. Když spadnete z nebe po volbách jako VV, potřebujete čas, než se politické řemeslo naučíte.
Nebylo by rozumnější pomoci jim v rozkoukání, než je v tom nechat topit?
Podle evangelia platí, že rady dávati je blaženější než je přijímat. Kdyby se mě Radek John nebo Karolína Peake chtěli na něco zeptat, tak jim samozřejmě milerád poradím.
Tady nejde o rady, ale spíš o to, že byste jim vyšli vstříc v jejich požadavcích třeba teď ohledně rozpočtu a daní.
V rozpočtovém rámci si mohou klidně přesouvat výdaje, jak chtějí.
Říkají, že se dá ušetřit na ministerstvech sedm miliard korun pro dopravu.
Ať to dělají, ať nám to předvedou.
Chtějí šetřit v resortech obrany a sociálních věcí.
Šetřit na úkor jiného, to by uměli. Až předvedou, co si doma ušetřili, pak o tom můžeme příští rok mluvit, ale jenom vyžadovat na druhých, to ne. Ministerstvo obrany už pomalu nemá z čeho šetřit, poněvadž jsme to tam velice zkrátili. Nepopírám, že v minulosti tam došlo k plýtvání peněz, což je pravda. Nicméně my jsme se zavázali při vstupu do NATO, že na obranu bude zhruba kolem dvou procent z rozpočtu, teď dáváme zhruba polovinu.
A musíme si uvědomit mezinárodní situaci, kde na jedné straně ne tak daleké mocnosti více zbrojí, na druhé straně Spojené státy své síly z Evropy stahují. Musíme si uvědomit, že Evropa se musí o svou bezpečnost starat sama. Nemožný stav se ukázal ve chvíli, kdy Francouzi měli dělat akci v Čadu a zoufale hledali po celé Evropě pár helikoptér.
2024 ©