Nabídnutý příspěvek z roku 1998 na
Konferenci F O R U M 2 0 0 0
Prezident Václav Havel tady loni hovořil o neuvěřitelném přehlížení všech velkých nebezpečí současným lidstvem, které ví o ničení životního prostředí, na kterém je existenčně závislé, o drancování neobnovitelných zdrojů energie, o likvidaci ekosystémů a podobně. Položil otázku, proč lidstvo nedělá téměř nic k odvrácení těchto hrozeb. Podstatu řešení viděl ve sféře ducha, v postoji člověka ke světu i k sobě samému.
Ano, máme většinou dnes víru v Boha, ale ta je často jen na úrovni politického přesvědčení. Je u mnohého jen sebeuspokojivým sebeutvrzováním, že my věřící jsme ti lepší, co jaksi znají tu pravou pravdu. Ale co s ní? Děláme s ní něco smysluplného, odlišného kvalitativně od ateismu?
V tomto směru uvažování bych se chtěl přiblížit ještě detailněji k příčinám stavu dnešní skutečnosti, jak ji Václav Havel popsal. K příčinám, které vznikají v mikrosvětě, v každém jedinci a které pak tak či onak působí i ve společnosti. Stojím však před dilematem, kolik vědeckého, sociologického či filosofického je zde očekáváno, či zda na konferenci může zaznít i to, co lze snad označit jako konkrétní aplikaci morálního faktoru do denního života. Zdá se mi, že sem patří i toto, ba právě toto. To ale nabízím jen k vaší úvaze.
Jen ti, kteří vyšší ideály stvrzují (či se o to poctivě snaží) svým životem jak v denních maličkostech, tak ve velkých věcech, mohou ukazovat, ba razit cestu. Jen tím dávají cosi druhým. Odtud, ze soukromí našich životů, z nejnepatrnějších vztahových myšlenek, citů, slov i skutků v našich domovech a na pracovištích vedou kvalitativní nitky k věcem veřejným, společenským, celospolečenským. Lhostejnost k potřebě dítěte, které při našem zaneprázdnění „velkými úkoly“ citově strádá a vysedává pak dlouhé hodiny před obrazovkou televize nebo počítače, lhostejnost k potřebě rodiče, který nemá nikoho, ale už jeho první ranní věta nás viditelně obtěžuje, lhostejnost k situaci partnera třeba v zaměstnání či kolegy, který touží alespoň po troše našeho uznání, je pak lhostejností k věcem širšího dosahu. Tvrdí-li někdo, že mu jde o osud společnosti nebo civilizace a nejde-li mu o osud nejbližších, pak klame. Pak je to jen teorie, která neodpovídá skutečnosti.
Jistý jihoslovanský politik po 2. světové válce prohlásil, že do vyšší politiky by neměl vstupovat ten, kdo nedokáže poslouchat Beethovena. Jeden český politik před 2. světovou válkou prohlásil, že do politiky by neměl vstupovat ten, kvůli kterému někdo doma pláče. To však platí nejen pro politiky v běžném významu, ale pro všechny, kteří se odvažují cosi veřejně ovlivňovat.
Kvalita lidského nitra je jen jedna, nedělitelná. Buď je, nebo není. Samozřejmě existují mezistupně a kombinace. Ale tou kvalitou nemyslím jen danost, že někdo je takzvaně dobrý nebo není. Kvalita spočívá ve snaze, v otevřenosti a dobré vůli cosi se sebou dělat, a také v uvědomění a přiznání si svých nedostatků, v nezakopávání jich pod koberec. Prubířským kamenem je právě osobní život. Nikdo nejsme dokonalý, ale každý můžeme být čestný. Poznat a přiznat si nedostatky, přijmout se jungovsky i s chybami, ale mít trvale ideál před očima, o to jde.
Jistě, toto není podnět, který by se dal na jakékoliv konferenci zpracovat jako její vědecký přínosný výsledek. Někoho možná napadne, že toto patří spíš do skupin duchovně hledajících. To také. Nebojte se, nemluvím za žádné hnutí, církev či sektu. Jen za sebe. Ale domnívám se, že právě toto patří právem i sem. Je – li na tom zrnko podnětné pravdy, pak jí nelze vymezit platformu jen podle vžitých společenských cestiček a schémat. Dokud bude panovat falešné mínění, že morálka patří jen kazatelům, starosvětským moralistům či blouznivcům, nebude dán podklad pro jakoukoliv pozitivní změnu ve světě.
Jedním z charakteristických rysů českého národa je mučednictví. Zdá se, jako by bylo už ve výbavě našich národních genů. Od Husa či sedmadvaceti šlechticů, popravených na Staroměstském náměstí, přes bolest Komenského nebo Českých bratří pro víru a vlast až po oběti Jana Palacha a Jana Zajíce po sovětské okupaci. I toto nese své neviditelné ovoce.
Pravda, v dekadentní formě se právě u nás projevuje i sklon k falešnému mučednictví, kdy se někteří bez přičinění, obhájení, odvahy, cti, raději pasivně, lenivě a sebelítostivě poddají mučednické póze. Tu pak vystavují okázale na odiv. Určitá mírnější, jakoby „rozředěná“ podoba tohoto falešného mučednictví se projevuje i ve vztahu k věcem veřejným. Namísto odpovědného přiložení ruky k dílu či alespoň mentální účasti a spoluzodpovědnosti za věci politické se vytváří apriori nerudné klima, které by ani nejschopnější vládě stejně neumožnilo dotáhnout věci do žádoucích konců.
Mějme teď ale na mysli ty, kteří trpěli pro pravdu, kterou prosazovali kvůli celku, ne kvůli sobě. Umírá–li člověk pro přesvědčení o vyšší pravdě, kterou je proniknut, pak síla vyzářená jeho dobrovolnou obětí působí v mentální atmosféře nebo chcete-li v kolektivním povědomí dále jako čistá inspirace či jako uvolněný duchovní průduch k realizaci ideálů, za které byla oběť přinesena. Záleží pak na následnících, využijí-li tento neviditelný vliv. Duchovní síly, jichž byl mučedník nositelem a které jím procházely, jsou po jeho smrti uvolněny ve prospěch celku jako mocný mentální náboj. I další generace z nich pak mohou čerpat neviditelnou inspiraci a posilu.
K práci pro lidstvo dnes však již nemusíme obětovat životy, jako tomu bylo v minulosti. Mučednictví dnešní doby by mělo spočívat zejména v tom, že při plně rozvinutém vědomém Já se lidé budou poctivě očisťovat od svých nižších duševních substancí, od své pýchy, sobectví, ješitnosti, pomstychtivosti… I pokorným a laskavým přetavováním bolestí z protivenství okolí a posléze smutkem nad neláskou, zlem, vášněmi lidstva (pozor – nikoliv nadřazeným mravokárství, ani složením rukou do klína) by se měla realizovat tato forma mučednictví. Je to vystupňovaná bolest osamění se svými ideály, kterou vyjádřil Ježíš slovy „Není uší k slyšení, není očí k vidění“. Z projití těmito slzami nad bídou lidských duší se rodí účinnější láska k lidstvu i vůle ji moudře realizovat činem. Čím probuzenější a opravdovější jedinec toto prožívá, tím více rozzáří v mentální atmosféře, na kterou jsme všichni napojeni, zošklivěni si zla a umožní tak postupnou snahu více duším po nápravě. Žádný bol nad pádem duší není ztracenou duchovní sílou. Napomáhá zdvíhat lidstvo z propasti. Čím hlubší je niterná čistá zainteresovanost a zanícení touhy po pomoci lidstvu, tím větší část světového, či skromněji národního zla je rozpuštěna. Nemusíme být již křižováni či upalováni, ale snažme se dokázat zlo na nás vrhané pochopit a po protrpění rozpustit v ohni odpuštění i správného neosobního činu. Čím více sil je nutných k překonání zla, tím větší moc dobra pak září z takto dosažené proměny.
Netečnost k vývoji země a lidstva a negativní charakterové rysy soukromého života spolu souvisí mnoha nitkami, o kterých by bylo možno dlouho přemýšlet. Vezměme například dnes tak rozšířené pohrdavé odsuzování, samolibé modly vlastních schopností, nadřazenost, aroganci, pýchu, ponižování druhých (byť třeba jen v myšlenkách či postojích), vztek na svět, na okolnosti, na vlády, na společnost kolem sebe… To vše nabývá v posledních desetiletích gigantických rozměrů. Jinak řečeno – gigantických rozměrů nabývá v důsledku toho mrzačení duší a neviditelného i viditelného životního prostředí. To vše se nám mstí. Vede to k okoralosti, znecitlivění, vyprahlosti duše. K neschopnosti se nadchnout pro ideály, natož pro ně něco udělat či obětovat, byť by to bylo zprvu jen osobní pohodlí. A protože společnost se skládá z jedinců, je toto jevem, týkajícím se i věcí celospolečenských, civilizačních.
Jen touží-li člověk, aby skrze něho bylo okolí naplňováno kvalitnějším obsahem, plní svou lidskou roli. Něčí úkol je ve vědě, filosofii či politice, něčí v domácnosti či na pracovišti. Bdělé, vnímavé, aktivní nitro je k tomu předpokladem.
Naopak, když je nenávist či pohrdání stále blíže „po ruce“, rozšiřuje se na stále více situací, okolností či osob, může přerůst i v nenávist k sobě samému v podobě depresí, stresů, sklíčenosti, apatie. Často se tím mohu infikovat i ti nejbližší.
Čím tužší je náš monolit pýchy, přezírání pohnutek a potřeb druhých a nenávist k jejich chybám, tím je buď zapotřebí tvrdšího nárazu osudu nebo dlouhodobějšího bolestného rozleptávání. A opět - jako v jedinci, tak v lidstvu.
Kolik nepřiznané pýchy a samolibosti panuje ve vědeckých či intelektuálských kruzích, ba i na konferencích o zlepšování čehosi ve světě. Z mnoha projevů v podtextu zaznívá sebeuspokojivé: My jsme ti lepší, ti důležití, ti vyvolení, kterým jde o osud lidstva. Tento postoj nic nepřinese. Proto bychom i my měli zkoumat svá nitra, kolik je v nich opravdivé, upřímné, životodárné síly pracovat pro druhé, případně i přinášet oběti. Jinak jsme si přijeli jen potlachat, asi jako když se rodiče sejdou na školní rodičovské schůzce.
Je příjemné se citově povalovat v sebeuspokojení, že nám jde o cosi veřejně prospěšného, aniž bychom dokázali vyjít ze své ulity vědců, intelektuálů, filosofů, kněží či různých dealerů s duchovnem a pánembohem. I navenek ušlechtile znějící přání, aby se to či ono zlepšilo, aby vlády lépe vládly, aby byly lepší podmínky pro život lidí i zvířat apod. může být jen libozvučný cíl, kterého se chopilo třeba jen kariéristické, nabubřele vědecké či vlezle pánbíčkářske titěrné já, dmoucí se možná vskrytu pýchou jak pomáhá světu. Může to tak být a nemusí. To vždy hned nerozeznáme, ba ani u sebe možná ne, jen je třeba o tom vědět pro druhé i pro sebe.
Bez pravé, žhavé touhy po poznání okolního světa a jeho správnou aplikaci, po čistém a charakterním životě v drobnostech i velkých věcech, se veškerý kapitál intelektu, vzdělání či tzv. vyšších cílů mění ve strusku, domnělé zlato se mění v kámen. Jen to, co usiluje, aby bylo hodno pohledu onoho Nejvyššího, stojí za zamyšlení a vykonání. Jen budeme-li se vztahovat k Bohu jako zdroji, dárci všeho, co máme a čím jsme, zdroji lásky, který nás stvořil, obnovuje, naplňuje, miluje, přitahuje, který nám však dal i svobodu volby dobra a zla, obdržíme požehnané klima pro naše úsilí. „Nestaví-li dům Hospodin, nadarmo se namáhají stavitelé“, říká žalmista.
Dokud se budeme klidně smiřovat s tím, že naše nitra mají někdy až železnou armaturu zazděného egoismu, pýchy, ješitnosti, pak jsme outsidery vývoje lidstva. Je nutná trvalá poctivá morální sebereflexe, povahová a skutková inventura celého života. Do kontaminovaného terénu duše nelze sázet semínka skutečně prospěšné práce. Nevzejdou. Prožijeme-li naopak osvobodivou blaženost sebekritiky a sebevlády, či jak říkali naši předkové – pokání a litování hříchů, bude to rosa pro naši duši a čerstvý vzduch pro naše plíce k novým, mocným nádechům. Jen snaha o laskavý a altruistický, samozřejmě i vědomý, moudrý a odvážný postoj k okolí a k událostem nám napoví o našem místě ve světě a pro svět, abychom podle svého přispěli k nápravě věcí lidských v labyrintu světa. Teprve po vstřebání určitých osobních morálních kvalit nalézáme své snad pravé místo a možnosti a dostává se nám i pomoci okolí, vynalézavosti, dynamiky, či chcete-li – božího požehnání. A opět - jak je to s jedincem, tak s národem i s lidstvem.
Kořen dnešních světových potíží je v rostoucím sobectví, pýše, v odtrženosti od pokory ke Stvořiteli. Je na čase, aby nám tato slova přestala znít jen kostelně či mravokárně. Práce těch, kteří usilují ve vědě či v praxi cosi dělat pro zmírnění následků špatného lidského počínání je potřebná, je to však až hašení požárů. Pravda, pokud se cosi podaří, je to viditelnější, přináší to více efektů i publicity.
Práce proti vzniku požárů, ta drobná denní ve svém nejbližším či případně posléze i v širším okolí je však tou nejdůležitější.
Maně se zde vnucuje významná, ba skoro jasnovidná věta Arthura Millera z doby, kdy byl Václav Havel ve vězení. V rozhovoru pro Hlas Ameriky řekl: „Budoucnost Československa je v Havlově cele.“ Byla. Tak i budoucnost lidstva je v kvalitě komůrek našich niter, odkud vycházíme jednat do světa.
A bude-li toto, byť třeba bez hlasitého zdůrazňování, kdesi v podtextu našeho snažení, pak jest význam setkání FORUM 2000 blahodárný, byť snad ne hned viditelný. Pak nebudou závěry podobných konferencí jen napsanými vědeckými padělky, ale životodárnou silou, působící nejen viditelně, ale z Prahy kdesi podprahově i dál.
Karel Funk
2024 ©