O Vánocích, Velikonocích a ve dnech kolem svátku Dušiček a Všech svatých jsou si oba břehy bytí bližší - co můžeme pro naše blízké odtělené udělat?

Napsal Karel Funk (») 30. 10. 2019 v kategorii Pohledy na svět jinak, přečteno: 326×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online

Kdysi se více vědělo, že existují vzácná období pro společenství živých a tzv. mrtvých. Jsou to svátek (slavnost) Všech svatých a Dušiček, vánoční svátky, svátek Neposkvrněného Početí a Velikonoce. V tyto dny se hranice mezi světem zemřelých a světem „pozemšťanů“ ztenčuje. Kosmem vanou zvláštní proudy, v nichž se odtělení přibližují ke vtěleným. Mnozí zemřelí mají umožněno přiblížit se k zemi a vyhledat zde na chvíli své milé. Mají-li tito vtělení správně vyvinuté jemné niterné postřehování, mohou v době těchto svátků snáze zachytit i jejich různá sdělení či inspirace. Pokud odtělení již prošli kámalokou, nejsou tím vyrušeni z posmrtného klidu ani odvráceni od svých úkolů, poněvadž doba, v níž mohou styky odtělených s vtělenými být zákonitě navázány, se již naplnila.

 

Z průpovědí Rudolfa Steinera: 

 

K Andělům Strážným zemřelých lidí

 

Duchové Vašich duší, působící strážcové,

Vaše perutě nechť přinesou našich prosících duší lásku lidem sfér, svěřeným Vaší ochraně,

aby naše prosba spojena s Vaší pomáhající mocí, zářila duším, které v lásce hledá.

Vy, kteří bdíte nad dušemi ve sférách, Vy, kteří tkáte na duších ve sférách, duchové, kteří ochraňujete duše lidí, zřete lásku nás,

kteří s Vaším pomáhajícím zářením sil spojit by se chtěli ve vyzařování lásky duchu, kterého tušíme.

 

 

Pomocné myšlenky pozůstalých zemřelému

 

Moje láska budiž obětavě vetkána Tvým schránám, které Tě nyní halí. Nechť má láska chladí Tvůj žár, zahřívá Tvůj chlad. Láskou nesen, světlem prostupován, stoupej vzhůru.

 

Do světů, v nichž prodlévá jádro duše Tvé bytosti, lásku Tobě vysílám, aby zahřívala Tvůj chlad, aby chladila Tvůj žár. Najdeš-li mne cítěním, chci vždy Ti blízko být.

 

 

 

Jasná lidská hvězda zhasla v pozemském zření.

Nyní bude v duchovním lesku zářit duševním očím.

Kdy cítila tvá tichá, dobrotou zářící lidská velikost

nejkrásnější štěstí života?

Když se ti podařilo vzbudit hřejivé světlo štěstí

na životních cestách druhých.

Tak jsi byla sama štěstím duším, které s tebou byly.

Hledíš na náš zármutek... a potřebujeme útěchu v žalu.

Ty sama nás utěšuješ láskyplnými slovy ducha.

 

 

 

Připojme doplněné úryvky z knihy KF Provázení

 

Zesnulým pomáhá láska, škodí nářky i zvědavost. I když je to po úmrtí někoho blízkého pro nás těžké, neměli bychom jej k sobě volat se sobeckou bolestí a žádostí po jeho přítomnosti. Milujeme-li skutečně své zesnulé a víme-li aspoň něco o dění na onom světě, vyhneme se všemu, co by je mohlo vyrušovat a zneklidňovat. Tyto zákonitosti znali naši předkové dobře, jak je vidět i z náhrobních nápisů jako Spi sladce, Odpočívej v pokoji, Odpočinutí věčné dej mu, ó Pane apod.

 

Hloubka a kvalita vztahu s odtělenými souvisí i s naší životní duchovní hloubkou a kvalitou. Proto to, co z duchovních představ a idejí přijmeme ve zdejším životě (myšleno do celé bytosti, nikoliv mrtvé nastudované vědomosti), se stane schopnostmi po naší smrti. Pokud si již zde správně a s touhou osvojujeme představy a pravdy o duchovním světě, pak se nám jednou otevřou z duchovního světa „okna“ sem do světa fyzického na cokoliv, co zde je. Pronášíme tedy branou smrti výsledky svého zdejšího zrání. Nezralé duše pak mohou mít jen vzpomínky na minulost v pozemském světě, ale nemohou do něho průběžně nahlížet.

Pokud nás tedy předešel někdo blízký, s námi harmonický, pak někdy je v našich myšlenkách, hledí na ně. Máme-li duchovně moudré myšlenkové pochody, jestliže mu tedy v myšlenkách něco vyprávíme, co víme nebo myslíme o duchovních světech nebo mu myšlenkově aktivně předčítáme, pak je s těmito myšlenkami spojen. Pak přispíváme k zesílení pouta mezi touto a onou stranou. Pěstujeme-li tedy živé duchovní myšlenky, uschopňujeme se tím vysílat vzhůru obrozující sílu, která může dát živý pokrm zemřelému, který je takto s námi.

Odejde-li tedy někdo, kdo nás miloval a my se zabýváme jen plytkými vnějškovými myšlenkami, pak jeho duše nemůže nahlédnout do naší. Po smrti může mít tento bolestivý zážitek: Hledá nás, avšak jiným "zrakem". Hledá naše duchovní oživení, tedy to, co jsme z duchovních pravd a kvalit skutečně živě vstřebali a čím žijeme. Jeho duše se vrací zpátky do doby, kdy tady byla s námi spojena. Obzvláště v čase po přechodu na onen svět obrací pozornost na milovaného pozůstalého. Nenachází-li nás pro naše rozrušení, sebestředné uvažování atd., zmírá mu jeho pohled. Nemůže s námi vejít ve spojení, nemůže nalézt nás - pozůstalého, i když ví, že by tu mohl být, jen kdyby v jeho duši byly živě prožívané spirituální myšlenky.

Jestliže jsme pro něho viditelní, může nám náš blízký z onoho světa pomáhat tím, že nám sesílá inspirace a náhledy k něčemu, na čem právě pracujeme nebo co řešíme. Naše přiblížení či napojení s ním usnadní, když se soustředíme na jeho rukopis nebo podobenku (samozřejmě bychom neměli zkoušet používat tento způsob paušálně ze zvědavosti nebo z lenivosti cosi samostatně rozhodnout a vykonat).

Albert Steffen připomíná nutnost citu vděčnosti jako předpoklad přiblížení se světu duší našich blízkých na druhém břehu: nejsme-li schopni děkovat světu za to, že nás nechává žít, že náš život neustále obohacuje novými dojmy, nejsme-li schopni prohloubit svoji duši tím, že si často a často uvědomíme, že vlastně celý život je skrz naskrz darem, tu nemáme schopnost vděčnosti a mrtví nenajdou s námi společné ovzduší. Máme pak málo citu vděčnosti i za to, že nám v životě něčím byli. Oni se k nám totiž mohou přiblížit jen prostřednictvím citu vděčnosti - jinak je mezi námi a jimi stěna. A tento dík se musí vztahovat především na zemřelé samé. Když jsme někoho ztratili a přejeme si jej zase nazpět a nemůžeme-li se vzchopit k vděčnosti za to, že jsme jej měli, pak nás nenajde, nebo alespoň nemůže k nám vyslat svou myšlenku. Právě sobecké a lítostivé city, které lidé často chovají k jejich blízkým mrtvým, jsou překážkou toho, aby se mrtví k nim mohli přiblížit. Mohou to pro ně být od nás i těžké balvany bránící jejich postupu.

Nemáme lpět na představě, že je nyní nemáme, neboť to je pocit nevděčnosti, vzato v širším smyslu života. - Dejme tomu, že jsme ztratili dítě. Pocit pospolitosti, který je nutný, uplatníme například tím, že si představíme, jak sedíme s dítětem pospolu, jak si s ním hrajeme tak, že nás hra právě tak zajímá jako dítě samo. A můžeme-li takto na dítě myslet, že nás hra zajímá jako dítě samo, pak máme náležitý pocit pospolitosti - jako má vůbec smysl hrát si s dítětem, jen když jsme sami hračičkové jako dítě. To poskytuje ovzduší, jaké je nutné pro pocit pospolitosti.

 

 

ČÍM A JAK MŮŽEME ZEMŘELÝM POMOCI. A ONI NÁM.

Jednota obou světů

 

Ve vyzařování, v dávání nabýváme jistoty sjednocení s Bohem. Vyzařovaná síla neubývá, je stejná, neb prýští z nekonečného Zdroje Božství. Takový dárce poznává, že splývá v naprostou jednotu s darem a obdarovaným.

Vysíláme-li duchovní proudy, síly (lásku, moudrost, poznání, radost, zdraví atd., zkrátka dobro), někam nebo někomu, nesmíme o tom pochybovat, zda tam ta síla působí, když nevidíme těmahle lidskýma očima nebo tímhle lidským rozumem, že by se něco stalo nebo že by to mělo nějaký účinek. Zrovna tak jako síla tělesná, působí i síla duchovní a o mnoho silněji. To by bylo podlamování té síly. Naopak, věřit tomu a vírou to ještě zesílit. Nestarat se o takzvané viditelné účinky. Jak působí ta síla, to přenechme Bohu.

(František Drtikol)

 

Odtělení od nás potřebují duchovně-duševní potravu. Podobně jako jsou pro nás na zemi zdrojem fyzické potravy osetá pole, jsou pro mrtvé takovými poli duše spících lidí. Duše na onom světě doslova pospíchají ke spícím lidským duším a pátrají po myšlenkách a ideách, které v těchto spících duších jsou, neboť potřebují tuto potravu, živí se jí. Jakmile totiž usneme, pak ve chvílích kdy ztrácíme vědomí a nemáme ani sny, začínají žít i vyšší ideje a myšlenky, pokud ovšem prošly naším vědomím za našeho bdělého stavu. Pro duše na onom světě se tyto ideje stávají téměř živými bytostmi, jejichž bytí se účastní, cítí se jimi být živeny. "Tam" žádnou duchovní potravu zatím nenacházejí. Podle jasnovidných popisů je otřesné pozorovat zemřelé, kteří každou noc přicházejí ke "svým" spícím pozůstalým - to se týká přátel a příbuzných - a chtěli by se osvěžovat jejich živými duchovními myšlenkami a idejemi, které s sebou vzali do spánku, a přitom u nich mnohdy nenacházejí nic, co by pro ně bylo výživné.

Proč? Pokud se po celý den zabýváme jen materiálními stránkami života, žijeme-li sebestředně, zajímáme-li se jen o to, co ve fyzickém světě může být k našemu prospěchu výhodně vykonáno nebo čemu zabráněno, a jestliže ani před usnutím nemáme žádné myšlenky na duchovní pravdy či světy, pak zemřelým neposkytujeme žádnou potravu. Přenášíme-li do spánku jen myšlenky, které tam žít nemohou, shledávají zemřelí „pole pustá“ a jsou na tom tak, jako když ve fyzickém těle měli hlad. Neužiteční jsme pro naše zesnulé i v případě, že bychom byli podle zevních lidských měřítek slušní, dobráčtí lidé, pokud se však opravdově a do hloubky nezabýváme vyššími ideami či nežijeme alespoň chvíli denně skutečnou živou meditací. Naše sobecké a hmotařské celodenní naladění na zemi způsobuje těm na onom světě duševní hladomor. Proto pro nás bude jednou dobré, pokud zde při přechodu na druhý břeh bytí zanecháváme spojení s lidmi, kteří nám mohou po naší smrti poskytovat tuto potravu.

I když dvojice uzavřely sebekrásnější přátelský, manželský či jiný vztah, pak ten, kdo zemřel dříve, nemůže svým duchovním okem nalézt onu na zemi zůstavší duši, pokud v sobě nepěstovala myšlenky, které mohou být z onoho světa vnímány. Má pocit jako by pro něho zhasla. Potřebuje myšlenky, oživené duchem, tedy duchovně prohřáté a prozářené. Pokud pozůstalý člověk, byť byl sebelepší, věnoval svůj čas a pozornost jen materialistickým obsahům svého nitra (a sem patří i vnějškové účasti na zmrtvělém náboženství či sobecky pojímaném duchovnu), pak je pro svého zemřelého partnera jako němý. Neprojevuje se "řečí", po které zemřelý možná touží, je pro něho nenalezitelný, nepostřehnutelný.

A naopak: ten, kdo v sobě na zemi chová byť jen tu a tam nějakou skutečně duchovní myšlenku a nechává ji živě proudit svou duší, je "viditelný", nalezitelný, zavnímatelný pro svého blízkého, který pohlíží sem na zemi. Je pro něho nadále duší reálnou a jeho živé duchovní myšlenky jsou pro odtěleného srozumitelné, ba mohou jej prohřát, prozářit. A tak lze uskutečnit to, co může být důležité pro obě strany, totiž předčítání zemřelým. Někdy i ti zemřelí, kteří se zde o nic spirituálního nestarali, mohou po něčem takovém zatoužit, chtějí to slyšet. Prahnou po nějakém posilnění, a to jim mohou poskytnout jen ti, se kterými se znali - jinak nikdo z naší, ani z "jejich" úrovně.

Příliš ztěžklé duše se připravily o schopnost se niterně povznést, vzlétnout. Proto zůstávají i ve spánku v blízkosti „brány“. Zemřelým nejsou ničím a samy se ráno vrhnou do všednodenního mátožení nebo šílení (není v tom velký rozdíl) neprojasněny a neposíleny.

 

Jistě, že dnes žijeme a musíme žít ponořeni v zevním světě. Tím více nám chybí síla vyrovnávající, opačná, která by dala duši křídla a propůjčila jí vnitřní vzlet. Opravdová modlitba vede duši ke hranici věčnosti, probouzí a vzdělává smysl pro prvek věčnosti ve světě, ale též povzbuzuje její vzlet. Zde pak nastává možnost nočního sdílení idejí.

Duše odtělených mají naprosto jasné pociťování o našem vztahu k nim. Vnímají jak naši lásku, tak nenávist. Naše výčitky či antipatie jsou pro ně těžkou překážkou v dobrých úmyslech pro jejich duchovní vývoj. Je to srovnatelné s překážkami životními. Některý zemřelý se potýká po smrti s velkou zátěží pro své nejlepší úmysly právě působením myšlenek nenávisti pozůstalých, které jej pronásledují. Nedostává se mu útěchy v láskyplných myšlenkách těch, kteří jej na zemi měli rádi, pokud je nemůže vnímat pro jejich materialismus. Naopak láska, která k němu ze země proudí od duchovně probuzenějších pozůstalých, mu přináší ulehčení.

Avšak i když zemřelým neposkytujeme noční niternou obživu, přece zde může nadále existovat vztahové tkaní, a to i z jejich strany. Jejich vědomé spolužití s dušemi, které tu zůstaly, může být dokonce intenzivnější, vřelejší, než tomu mohlo být ve fyzickém těle. Těm, kteří se zde na pozemské úrovni setkali a vytvořili si určitý vztah, se vytvořilo pod prahem vědomí jisté zájmové pole sounáležitosti. Kdyby zde ve fyzickém těle byli spolu ještě delší dobu, pak by se možná vztah nemohl za poměrů tohoto života dost intenzivně prohloubit. Proto ten, kdo přešel na druhý břeh bytí, může pracovat na dalším prohloubení a vyladění vztahu s blízkými lidmi zde na zemi. Takovéto vyladění by často nebylo možné při poměrech, jež by život jinak přinesl. Vztah tedy může být dovršen, naplněn i prací toho, kdo nás předešel. My tady snad cítíme bolest osamění, ale na druhé straně nastává intenzivnější spolubytí s našimi myšlenkami. Shledání poté, co opustíme fyzickou pláň, může být proto tím hlubší a krásnější. Co skutečně hodnotného jsme zde prožili byť jen na vteřinu, a nejen vztahově, třeba i v umění či meditaci, lze tam protáhnout do libovolného naplnění a prostoupení. Ale i naopak, co jsme tady neprožili, nemůžeme prožít ani tam a tedy na tom ani pracovat.

Vzájemné prolínání s blízkou odtělenou duší se během času mění. Zejména v první době po smrti můžeme být my oporou zemřelému. Čím více se však zesnulý spojuje se sférami duchovního světa (pokud si k tomu na zemi vytvořil předpoklady), tím spíše může být on sám pro nás dárcem světla a inspirace. Můžeme tuto posilu a inspiraci nevědomky dostávat pro různé životní situace, umělci někdy i přímo pro svoji tvorbu. Je například znám údiv Puškina, když při psaní Evžena Oněgina překvapeně sděloval příteli: Představte si, Taťána si Oněgina nevezme. Bedřich Smetana uvádí, že celé jeho dílo bylo spoluinspirováno jeho zemřelou první ženou Kateřinou. Ve skutečné lásce, bez sobeckých přání, ve zbožné oddanosti je možné udržet styk s lidmi, kteří přešli přes práh smrti.

 

A předčítání zemřelým? Pomoc k nalézání orientace zemřelé duše

 

Může to být jednodušší, než by se zdálo. Nejnáročnější je patrně předpoklad soustředění na spirituální resp. duchovně hodnotný, kvalitní obsah a jeho prožívání. Podejme si (částečně podle R. Steinera) několik hlavních bodů předčítání.

- Měli bychom k němu přistupovat zcela klidně, bez trémy, s radostným vědomím mimořádně užitečného účelu.

- Ujasněme si, že běžný pojem „duch někoho“ je poněkud pověrčivý. Není tu nic strašidelného. Je to ON SÁM, tak jak jsme ho znali, pouze v jiném prostředí, s jiným prožíváním a s jinými úkoly, a bez fyzické složky.

- Představme si zemřelého v situaci, která je nám nejbližší: třeba jak sedí na svém oblíbeném místě, nebo stojí v hezkém okolí.

- Nemysleme o něm, ale vůči němu nebo s ním, zcela normálně, důvěrně.

- Odtělený se k nám může dostávat někdy jen zvolna. Je na nás znenáhla upozorňován vřelou myšlenkou, kterou se k němu obracíme.

 

Nejsnazší je předčítání člověku blízkému. Lze předčítat i člověku vzdálenějšímu, pokud jsme k němu měli osobní vztah a jestliže jsme s ním měli v životě nějaký společný názor, společnou myšlenku.

 

Předčítání se může dít v kterékoli době. Slovo za slovem musíme obsah procházet, jako bychom to vnitřně odříkávali. Pak čtou zemřelí s námi.

 

Čtení začíná být hluboce vnímáno teprve tehdy, když se text stane naší živou myšlenkou. Pak čte odtělený spíše naše myšlenky. Nedokážeme-li text plně prožívat, mějme k němu alespoň náladu devoce (například když předčítáme počátek Janova evangelia – Na počátku bylo Slovo...).

 

Bylo by omylem se domnívat, že po smrti se duše dozví vše o duchovním světě. Odtělení nemohou pochopit z onoho světa nic, co si nevydobyli jako vědění o něm již za života na zemi. V duchovnu toho vydobýt nelze. Mají-li se tedy tzv. mrtví něco dozvědět o duchovním světě, musí se to dozvědět prostřednictvím těch, kteří se to dovídají sami na zemi. Jen my odtud jim můžeme ukazovat a osvětlovat duchovní svět.

 

My odtud musíme svými myšlenkami poskytovat zemřelým ,,četbu“. Čím jsou pro nás fyzické knihy, tím jsme my pro duchovní svět - ,,živými knihami“. Má-li být kniha čitelná, musí být naplněna tím, co je pro ně viditelné, vnímatelné. Naplňujeme-li se jen materialistickým myšlením, emoční libostí či odporem, obsahujeme jen to, co je v duchovnu neviditelné a tak zbavujeme duchovní svět četby. Poznání musí být založeno na zemi a odtud vyneseno do duchovních světů. 

 

Nevíme, zda odtělený naslouchá? Zda je na nás napojen? Nemáme schopnost si to spolehlivě překontrolovat? Ani toto není rozhodující. Jsme-li však pozorní, když se obíráme vzpomínkou na něho, můžeme postřehnout, že se při předčítání šíří zvláštní teplo a ponenáhlu nás může překvapit pocit, že naslouchá. Nedaří-li se nám to, pak se řídíme dále pravidlem: Když mu předčítáme, prospíváme mu v každém případě, jestliže nás slyší. Neslyší-li nás, plníme i tak svoji povinnost a takto naplněni myšlenkami a ideami z předčítání mu poskytneme duchovní potravu alespoň ve spánku. A časem může přece jen slyšet. Není proto za žádných okolností nic ztraceno, když předčítáme to, co je dnes jako duchovní moudrost dosažitelné. Tak se může dělící stěna mezi žijícími a tzv. mrtvými stále ztenčovat správným způsobem. Ostatně, předčítáme-li s klidným soustředěním nejhodnotnější texty, jako například počátek Janova evangelia nebo 16. kapitolu Markova evangelia (o zmrtvýchvstání), jsou to hodnoty, které fixujeme i tak do zemské aury. Můžeme sami sebe znenáhla vychovávat k postoji, kdy jakékoli prožívané hodnoty, ať z umělecké hudby nebo četby aj., v duchu sdílíme s celým lidstvem. Pak jsou naše duchovní prožitky hostinou pro auru země s vtělenými i odtělenými i v dobách, kdy právě nemáme nikoho blízkého, kdo přešel na druhý břeh. Dospíváme pak k poznání jednoty obou světů, protože zde neexistuje prostorové oddělení, ale duchovní svět je všude kolem nás.

 

Představme si třeba ještě toto: v duchovní četbě se dozvídáme něco úžasného, kus pravdy, který nám "zapadl do nitra", ze kterého jsme nadšeni a hluboce si ho prožíváme. Když jsme žili s naším blízkým tady, třeba bychom za ním s onou četbou hned běželi se podělit, nebo mu o tom mailovali a podobně. Tedy se "běžme podělit" s ním v duchu. A nejlépe hned, dokud je prožitek živý. Hezky v klidu, bez překotnosti. Pokud jsme byli zvyklí myslet souběžně, vstřebávat pravdy se společným zaujetím, pak se toto neztrácí. (Samozřejmě že to platí pro skutečné duchovní pravdy či světové myšlenky, nikoliv ukájení zvědavosti prchavými senzacemi, nesouvisejícími nijak s duchovní realitou.) Nemusíme svého zemřelého nijak horečně přivolávat (tím bychom to možná i komplikovali), jen si oživme spoluprožívání, tedy radost z ožívání některé duchovní pravdy v našich nitrech. Uchopme v mysli onu pravdu a sdělujme mu ji. Někdy to půjde hned, jindy to budeme muset chvilku vylaďovat, asi jako když stoupáme krajinou a tušíme či vidíme nějakou scenérii či horu nejprve v mlze. Až nadejde okamžik, kdy se v nás rozlije plné uspokojení, když spatříme onu horu v plném slunci. A jsme spolu. A toto je celá ta "věda", i když bylo užitečné si projít některými výklady.

Pak si možná povšimneme něčeho, co může při popisu vypadat podivně: zatímco když v našem světě s někým hovoříme, pak mluvíme my a druhý odpovídá. Naše slova vycházejí z našich myšlenek, jeho slova z jeho myšlenek. Když jeden z nás mluví, druhý mlčí a naslouchá. - Styk s dušemi z druhého břehu ale takový nemusí vždycky být. I když to zní zvláštně, může to být styk přesně opačný. Sdělujeme-li svoje myšlenky či city blízkému zemřelému, můžeme zažít, že už nemluvíme my, ale mluví on. Je tomu přesně tak, jako bychom s někým chtěli mluvit, a co si myslíme, co chceme my sami říci, to nevyslovujeme my, ale pronáší to už ten druhý. A co nám zemřelý odpovídá, to k nám nedoléhá zvenčí, ale vystupuje to z našeho nitra, to prociťujeme ve svém vlastním vnitřním životě.

Předčítat je tedy smysluplné jen to, v čem jsou nejvyšší hodnoty (třeba i opakovaně proslovený Otčenáš, průpovědi či krátké úryvky z duchovní vědy, básně klasiků apod. - pokud jsme schopni to alespoň částečně při předčítání prožívat nebo v sobě mít alespoň devoci, tichou posvátnost. Odtělený nevnímá slova, ale náš prožitek. Zrovna tak s ním lze prožívat hodnotnou hudbu, například Beethovena.

Pozn.: Nejde tu o spiritismus, ve kterém je možnost klamů. Protože médium nemá při seancích bdělé průběžné vědomí a možnost kontroly svým Já, stává se bezvolným nástrojem nezralých duší, které se jím projevují a takováto sdělení bývají plná omylů. Někdy se stává i obětí zlomyslností či žertů některých nezralých existencí. Jindy skrze ně může mluvit některý odtělený, který měl potřebu k někomu řečnit, ale zemřel s touto nevyplněnou touhou. Může to být kněz, politický agitátor aj. Krom toho se na médium přisávají různé astrální larvy, které ho vysávají. Mediumita není tedy žádoucí schopnost, ale atavistický, vývojově zaostalý stav, ve kterém lidstvo žilo ve staroatlantských dobách. Žádná metoda či technika, nic, co není kontrolováno bdělým vědomým Já, není spolehlivé.

O cynické a stupidní degeneraci původního keltského smysluplného svátku Halloween, kdy dnešní co nejošklivější a nejstrašidelnější maškary mají znázorňovat duše zemřelých, raději se nerozepisovat. Je to fantasmagorický protipól tiché modlitby za zemřelé.

 

/Zpracováno s čátečným využitím poznatků duchovní vědy./

 

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentování tohoto článku je vypnuto.