SHERLOCK HOLMES a "co mi to má říct?"

SHERLOCK HOLMES a "co mi to má říct?"

Z dopisu:

Včera jsem (po dlouhé době) koukal na Sherlocka Holmese. Konečně ho hraje někdo věrohodný a úctyhodný a sympatický. Kdysi jsem koukání na Holmese brzy nechal, protože ho hrála jakási karikatura, připomínající ksichty z reklam, či spíš mužskej, které mám ve své kategorii "holič střiženej toreadorem" (bývají to často číšníci, kolotočáři, zakomplexovaní dělníci, ale i  úředníci...). No a ten Holmes řekl, v souvislosti s tím, že běžní nemyslící detektivové hledali pachatele neúspěšně, větu: Hledají, ale nevšímají si. - To je skvost krátce vyjádřené obecné pravdy. Napadá mne: mnozí z nás hledáme jakýsi pomyslný, vzdálený duchovní "cíl", o kterém jsme se dočetli či doslechli. Budiž, on existuje, i když je určitě jiný, než jak bývá většinou podáván. A už úplně jiný, než jak si ho představujeme. A chopíme se ho obyčejně jen svým (pa)chtěním a máme ho někde v nedohlednu, v abstraktnu, i když se xx (čti: ikskrát) denně ani nezasnažíme bděle o pravdu, která k tomu cíli vede jako schůdky. Kolikrát za den nedomyslíme věci logicky, nerozeznáme svou sebelítostivost, ukřivděnost, naparování se, pohodlně zdeformované chápání a vykládání okolní reality... toho by byly stovky. Začátek cesty je u našich nohou, ignorován v naší laxnosti vůči poctivému myšlení, poznávání. Svou "kvalitu" odvozujeme jen od co nejvznešenějšího ideálu, který nějak uznáváme, ale jen na obecné úrovni. Hledáme, ale nevšímáme si. Nevšímáme si ani nectností, které si obyčejně představujeme v té nejkřiklavější podobě, tedy tak, abychom je nemuseli nalézat u sebe.  A ty méně nápadné, ty jsou naší milou samozřejmostí.

„Duchovní“ lidi se ptají u všeho, „co mi to má říct“? Někdy je to jednoduché:
Ráno jsem dával z auta v garáži  balíček knížek na polici vysoko nad sebou, kde mám spousty svých knížek, a spadly mi při tom na hlavu další tři balíky.  A co mi to má říct? - Inu, že jsem nepozornej a bordelář, to je to hlavní co mi to "má říct" - totiž to si musím říct já sám, a né nějaké záhadné "ono".

Ráno před Ranní úvahou na Vltavě hráli Bachův Menuet A dur. Je to téměř do poslední noty totožné s písničkou K Budějicům cesta, ale že je dlouhá. (Ani nevím, co bylo dřív, ale to je u takových starých skladeb běžné, třeba arie Letěla bělounká holubička z Hubičky, kterou si Vendulka zpívá s uvedením: "Začnu jinou", tedy jako lidovku, a dosud se neví, je-li to Smetanův citát již existující lidovky, nebo jím nově napsaná lidovka). To je moc milé, to někdejší přebírání melodií. Protože jim nešlo o slávu ani peníze, prostě tu melodii použili znovu, jako obecný majetek. Bylo to tehdy úplně jiné, než dnešní kradení melodií, protože dnes jde o prospěch, slávu, sobeckou kalkulaci. Když takový, snobským a mrtvým davem uctívaný rozervanec, podvodník a snob Vangelis je slavný zejména melodií (světem od něho jedině zaznamenanou) z filmu Dobytí ráje, je také dobré vědět, že je to jen barbarsky, monstrózně, agresivně a hudebně afektovaně a vykalkulovaně (aby lezla do ucha) použitá či využitá či zneužitá středověká jemná, lyrická melodie La Folia de Espaňa - List ze Španěl.

To já jen tak.