Malé subjektivní zamyšlení nad hudbou (Enya, Elvis, Jackson, baroko…)
/z dopisu/
Jest zajímavo pozorovati, kterak se mi po všecku žijbu svoji vymaňování z tenat kalných přihází. Leč proces tento ku zdárnému konci se ještě nedobral (dál už to postaru neumim.) Myslím tím to, jak se snaha o pravdivost a čistotu estetickou a duchovní a celkovou (nikdy ne dokonalou) postupně aplikuje i na rozpoznávání úrovní, ze kterých to či ono dílo bylo vytvořeno. Základ potřebné ideologie k tomu jsem našel nejvíc v Drtikolovi a Zeyerovi. Ti mi ale jen potvrdili, co jsem bezděčně vyciťoval.
Kdysi kolem dvaceti jsem se výrazně a zbytečně psychicky poškodil soustředěným poslechem tehdejší tajemné underground a psychedelic music – té z hudby hippies a beatniků, která byla skládaná často pod vlivem drog, zejména LSD.
Ó jak mi byli hippies tehdy neskonale blízcí svou volností a bouráním konvencí starších generací. Jenže: nechal jsem se vtahovat touto muzikou do bludných kalných úrovní staroměsíčního podvědomí – to jsem ovšem pochopil až mnohem později. Ty zvukové stěny, freak outy, přechody z jedné sféry do druhé…, to přímo vybízelo ke koncentrovanému poslechu. Snažil jsem se soustředěně o vniknutí do těch úrovní, a bohužel se mi to poměrně dařilo. To bylo mé nejtěžší zatoulání k protipólu Boha. Místo k slunečnímu jasu bdělého vědomí to lákalo do měsíčních vrstev podvědomí. Vedlo to u mne pak na prahu dospělosti až k depresím. Návrat z tohoto chaosu aspoň trochu zpátky byl bolavý a dlouhotrvající. Částečně takový vliv na mne měli i Rolling Stones – jejich tvorba byla ale tehdy ještě smíšená, i s velmi hezkými písničkami. Od 70. let u nich převládá už jen ďábelské (mimochodem – i Václav Havel řekl při někdejším osobním setkání Micku Jaggerovi, že jej oslovuje jen jejich tvorba ze 60. let).
Nemíním těmi negacemi například skladby west-coast-soundu včetně prosluněných Mamas and Papas. Podobně většina skladeb big-beatových resp. rockových ze 60. let je velmi čistá, nápaditá a hudebně inteligentní, snad nejvíc z lehké hudební tvorby 20. století. Hudební hodnotou se mnohdy dají srovnat i s klasickou hudbou. Ba odráží s ojedinělou samozřejmostí a průzračností životní pocit celé generace. Česká hudební scéna prožívala tehdy spontánní vzmach mimořádného napojení na světové cítění mladé generace. Byla-li přesto menší část big-beatu 60. a 70. let zbytečně hrubá, pak je neméně zavádějící laciná nasládlost a falešné citové pózy a kulisy části české pop music, režimem vítané či preferované (Nedvědové aj.), protože rafinovaněji působí na „citlivé“ psychiky k jejich ještě větší citové rozplizlosti podáváním plakátové hodnotové pózy. Tlumená beatová muzika pak z velké části zanikla nebo fúzovala s jazzem nebo se z pudu sebezáchovy modifikovala do uhlazenějšího popového aranžmá.
Ale krom těch, které jsem viděl nepřijatelně od počátku, stále prohlédám další a další své iluze – rozboural se mi třeba vnitřně Elvis Presley (ač hlas i většina písní jsou krásné). Počínaje 70. lety jsem vnímal pád drtivé většiny světové i naší populární resp. rockové hudby a jejích odnoží do beznadějného protiestetického marasmu, zrůdnosti, tuposti a neumělosti. Proto například Michael Jackson se mi odpočátku jevil beznadějně ďábelský. Zrůdnost duše se posléze odrazila nejen do zrůdnosti obličeje (abnormální experimentování proti přirozenosti fyzického těla), ale i do křečovitých strojových pohybů na jevišti (ahrimanismus v čisté podobě). Podobně jako Madonna i on posunul zvrácenost a zvnějšněnou sexuální křeč na davovou společenskou normu. Jsou typickými obrazy patologické sexualizace osobnosti, vedoucí u diváků k nejnižší sexualizaci obrazu hudby i světa. Tím jsou ale i určitým testem jak estetického cítění jednotlivce, tak jeho niterné samostatnosti a odvahy odmítnout něco, co je světovým davem označováno za hodnoty.
Pohasly i mé některé tehdejší idoly české pop music. Stříbrný poprašek žánrové novosti 60. let zevšedněl, z hudebního nadšení se stal ve světě i u nás byznys. Dnes si, krom vážné hudby, občas pouštím v autě Enyu – vnímám ji osvěživě, je hudebně inteligentní, soustředěná na práci, hluboká, jemná i energická… Časem se mi podařilo nahlídnout plněji do blažených nebíček, ve kterých se hudebně pohybuje. Jsou jemná, milá, hladivá, ale už vidím, že z nich cesta výš nevede. Mám dojem, že je to nějaké staré britsko-keltské nebíčko, které se pokusili evokovat i první stoupenci New Age, kteréžto hnutí ovšem degenerovalo dřív, než by bylo mohlo něco hodnotného přinést. Celá ta tzv. meditační či relaxační hudba s až opovážlivě nadnesenými postuláty a tituly (cesta do nirvány, čistění čaker, zpěvy andělů apod.) je jen fiktivní duchovno, vtahování do katakomb podvědomí, kde autor hudby doluje z chaotického nejasného nitra jakési fiktivní pseudomeditační atrapy a padělky a předkládá je jako téměř návod k meditaci. Fixuje to však obrazy falešné, takže to může zejména meditacedychtivé posluchače od bdělé meditace naopak odvádět do unylé lenivosti ducha. Snad k masážím, k vybírání blešek pejskovi nebo k uspávání šelem v zoo by se to použít dalo.
A tak mi z pop music odpadá během let jedno po druhém, něco málo si ale naopak cením stále víc (Simon and Garfunkel, Roy Orbison, Ulrych se svým slovanským nebem…). Ještě tuším, že nemám „prokouknutou“ úroveň (povahu sféry, ze které byla čerpána) hudby Bee Gees ze 60. let, dosud jsou pro mne úžasní, ale po jejich poslechu mi není moc dobře, mám „zaprášenou“ duši, tedy tuším, že zde jsem ještě v estetické šalbě a nevědomosti. Podobně u černošských spirituálů a gospel songů. Ten pocit niterné prázdnoty a zaprášenosti po poslechu něčeho, může být určitým niterným vodítkem. Tak se to ze mne přirozeně odpařuje jedno po druhém a tím jasněji se pak dostavuje ztotožnění se se světem ispirujících Múz u pravého umění. Tím plodnější štěstí zažívám při klasické hudbě, a je jen nepatrně symfonických skladeb, které jsem po jejich plnějším poznání opustil jako nepravdivé, iluzorní (Holstovy impresionisticky „zhudebněné“ Planety nebo symfonickou báseň Smrt a vykoupení od Richarda Strausse, z operní hudby mnohé z verismu, kterým začala do oper poprvé v historii pronikat nižší astralita, obdobně jako naturalismus v té době do literatury).
Po řadě let se mi ujasnila i základní nálada některých vážných a stejnoměrně se táhnoucích skladeb baroka. Poznal jsem, že je tam pocit osamění, vyvržení člověka z nazírání božských světů, uvědomění se na zemi v odtržení od božích milostí. Velká část hudebního baroka je lkající zpěv božích sirotků na studené planetě. Souvisí to s další fází sestupu člověka do hmoty. Ještě za dob gotiky byl možný vzmach ducha a odezva shora. Baroko spadlo beznadějně na zem, prožilo určitou křeč pouhé nápodoby touhy po vzmachu, která však už byla, a musela být, jen umělá, bez pravé odezvy. Je tam tesklivý vztah k Bohu neznámému, beznadějně vzdálenému. Velká část baroka je rezignovaná únava z marné spirituální touhy. Odtud musel vzejít nový, vědomější, ba heroický vzmach vídeňského klasicismu (Haydn, Mozart, Beethoven), ale třeba i mannheimské školy (Jan Václav Stamic aj.), následovaný barevností romantismu, kdy se člověk nadějněji a barevněji uvědomoval v krásách přírody, národa, lásky mezi mužem a ženou a jejich osudů… Zde započalo hudební uchopení člověka v jeho zemském životě, a z této šíře mohlo dojít k novým vzmachům klasiků a novoromantiků, kteří se do sfér ducha dostávali obtížněji, ale samostatněji (Mahler aj.), a k dalšímu objevování aktuálnosti a motivací podnětů k hudbě v oblasti národa, mýtů, tradic, metafyziky přírody, v oblasti terénu duševně duchovního života (i náš Smetana, Dvořák…). Zatímco životní pocit baroka byl skladateli hudebně vyjadřován velmi shodně po stránce obsahu i formy, takže je často obtížné rozeznat jednotlivé skladatele, počínaje vídeňským klasicismem a zejména romantismem, novoromantismem a novoklasicismem, nastává stále hlubší niterná individualizace – souvislost s rozvíjející se duší vědomou.
Po dopsání tohoto textu jsem dostal reakci kamarádky L. Z., kterou připojuji:
Když jsem to dočetla, měla jsem i já pocit, že se mi s Tebou ulevilo. Je z toho textu patrno, jak Ti to celou dobu nedalo a nedalo, až to muselo ven. Co je na tom určitě dobré - lidi se začnou poctivěji zamýšlet nad hudbou, která jim je podstrkována k pasivnímu poslechu všude a uvědomí si, jak je znesvobodňuje pocit, že si nemohou sami vybírat a jsou mnohdy hudbou v restauracích, autobusech, čekárnách u doktorů...zotročováni. Jednou jsem čekala, tehdy kvůli tomu rameni v čekárně jedné neuroložky, odejít se nedalo. Než jsem se dočkala, lezla jsem dovnitř úplně zdecimována unylou hudbou, která mi tam v té malé krychličce čekárny byla vnucována. Vpotácela jsem se dovnitř, tam jsem utržila jeden opich, zkrátila vyšetření tvrzením, že mi už nic není na minimum, abych tam víckrát nemusela. Příště bych si snad vzala špunty do uší. Víš a přitom to nebyla vůbec hudba agresívní, ale malátná a nesmírně unavující.
2024 ©