Malé zastavení se sebou ohledně čtení

Malé zastavení se sebou ohledně čtení:

Odpovězme si:

- dokážu se vůbec někdy soustředěně zabrat do jedné knížky aspoň na vyčleněnou půlhodinu, hodinu či dvě?

- dokážu to, aspoň podle možností, soustavně, nebo jen těkám činnostmi ve chvílích volného času?

- dokážu se natolik vstřebat do obsahu  knihy a jejího (resp. autorova) ducha, abych pocítil patřičné naladění, nutné ke skutečnému obohacení?

- dokážu (spíše by mělo být – jsem ochoten) se natolik nechávat prostupovat dobře vybranou knihou, abych sám pocítil potřebu a touhu ji vstřebávat co nejplněji a těšil se na příští den na čtení?

- dokážu ji číst systematicky, celou, pokud jsem se pro ni vědomě a zodpovědně rozhodl, i kdyby to mělo trvat několik měsíců?

- rozhodl jsem se nějakou knížku zapustit do sebe co nejplněji jsem schopen, tedy setrvat u ní i opakovaným čtením a prožíváním některých pasáží jednu po druhé i řadu týdnů?

- nebo si jen tak listuju, vyndavám si jednu či druhou či třetí knížku, kouknu tu či onde, a nevím z ničeho nic? Pak o mně platí ono moudré ruské přísloví: My učíliš mnógo: gdě nibuď, kak nibuď, čemu nibuď. – Učili jsme se mnoho: někde, nějak, něco.

A ještě si odpovězme třeba na toto:

- kolik knih za uplynulý rok jsem přečetl tak důkladně, že jsem měl uspokojivý dojem či spíš vědomí, že jsem přečtenou knihu odložil s poctivým  vstřebáním obsahu (aspoň na mém nynějším stupni vývoje)  

- nepřistupuji ke knize s plytkou náladou (asi jako při probírání v obchodu s textilem, jestli by se mi náhodou něco nezalíbilo a nehodilo), a tedy jen roztržitě listuju, zda mne něco nezaujme, ale stejně nevím, co, protože v takovém naladění do mne stejně nic nevproudí a já uspokojuji leda kousíček zevní zvědavosti?

- pochopil jsem, že k duchovnímu studiu, má-li být k něčemu, potřebuji touhu po pravdě a poznání, odvahu, sebekázeň, trpělivost se sebou, pokoru a devoci k obsahu, touhu začlenit se studiem do čtených myšlenek a stávat se takto součástí či aspoň malinkou součástkou světové moudrosti?

- pochopil jsem, že pravdu si nemohu osvojovat kvůli sobě (né asi jako když se rozhodneme vystudovat ještě postgraduál), ale že mé zrání je jen prostředkem k obrozování světla světa? Tedy – že sobecké hledání pravdy nevede k výsledku nikdy, i kdyby se dělo denně a po celý život? (Samozřejmě, že studovat, osvojovat si poznání musíme nejprve samostatně a bez jalového altruistického  třeštění).

Nemáme-li z nějakých důvodů čas na čtení, vězme, že i běžným denním životem, výchovou dětí apod., se dá na sobě pracovat. Trvalou touhou po poznání, i poctivým promýšlením toho, co nás potkává,  trpělivostí, děkováním za vše atd. si můžeme vytvářet předpoklady, aby se nám jednou poměry upravily k možnosti čtení.

Je to asi jako s dvěma lidmi, kteří se mají rádi, ale nemohou se moc vídat: je to pro poctivost jejich vztahu zkouška, a zároveň se hromadí touha být spolu. I dlouho neuspokojená touha někdy může vést ke zkvalitňování a zpoctivění přístupu pro dobu, kdy bude času víc.

Není-li nám v některé době čas ke čtení prostě dán, tedy se aspoň ráno a večer vztáhněme k Pánu, k Jeho Ochraně, Lásce, řekněme Mu, že víc nemůžeme a ať nad námi bdí po celý den, i když si to neuvědomujeme.

Doplnění kamarádky:

Myslím, že určitý druh a dávku pravidelnosti a vůle je přesto třeba vyvinout, aby se  v tom dnešním uspěchaném světě vůbec něco událo. Někdy se může stát, že jsou lidé, kteří si neustále stěžují na upracovanost, vytíženost a nedostatek času a je to jen styl jejich života či projev jejich povahy. Vedle jsou pak třeba další, které sice ta vytíženost také zaměstnává, ale jsou schopni (ochotni) si nějakou chvilku (i když malou) najít. A to stačí. Najít si sami u sebe: kdy, kde a za jakých okolností (či v jaké životní etapě) do které skupiny patříme a podle toho jednat. Nemusí to být mnoho, ale najít si to a vědět o tom.