Navázání na minulý článek. Jak hovořit s lidmi, kteří špatně slyší, vidí, špatně se pohybují, jsou ve stresu nebo postiženi demencí

Napsal Karel Funk (») 25. 11. 2019 v kategorii Publikační činnost, vydané knihy, přečteno: 174×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online

Doplňme ještě další kapitolou ze zmiňované knihy Provázení stářím a umíráním.

Jak hovořit s lidmi, kteří špatně slyší, vidí, špatně se pohybují, jsou ve stresu nebo postiženi demencí (s částečným využitím pokynů Rhondy Montgomery)

 

Motto: Láska k bližnímu, přátelskost, bratrský soucit je trpícímu často potřebnější než všechny léky. (Fjodor Michajlovič Dostojevskij)

 

- Při oslovení užívejte jména, které se druhému líbí. Není-li to rodinný příslušník a má-li titul, pak jej tak oslovujte.

- Používejte ohleduplného a hlubšího tónu hlasu.

- Zjednodušte své vyjadřování. Používejte krátká slova a holé věty, ale SNAŽTE SE NEPONÍŽIT A NEMLUVIT SE SENIOREM JAKO S MALÝM DÍTĚTEM NEBO HLUPÁKEM, AŤ JE JAKKOLI POSTIŽENÝ.

- Vyvarujte se připomínek typu - Ale to jste mi dnes říkal už třikrát.

- Vždy mluvte jen o jedné myšlence, jednom nápadu.

- Ujistěte se, že senior pochopil první věc, než začnete s druhou.

- Snažte se komunikovat s postiženými lidmi, i když máte dojem, že rozhovor nemá smysl. Je to velmi důležité pro jejich sebeúctu. Vědomí toho, co senior říká, je pro něho cenné, i když se vám to zdá nesmyslné.

- Komunikace je důležitá, i když senior či postižený ztratil schopnost mluvit nebo schopnost se dorozumět, protože i tak může mít zachovalé sociální cítění.

- Jednejte a chovejte se tak, jako by každý rozhovor byl smysluplný.

- Komentujte pocity, které ve vás vzkazy postiženého zanechávají, i když můžete mít dojem, že se hlavní myšlenka ztratila.

- Buďte s postiženým nebo seniorem v očním kontaktu, dotýkejte se ho, naznačte plné pochopení, i když nevíte, co vám říká. Nevystavíte ho tím nejistotě a zahanbení.


- Když je senior či postižený na posteli, nemluvte s ním shora, ale přisuňte si židličku nebo přisedněte na bobek nebo přiklekněte. Může se tím i změnit psychický stav a nálada, je sdílnější, rovnoprávný.

- Neznehodnocujte názor seniora. Vyvarujte se užívání negativních frází a komentářů. Mohou způsobovat stres.

- Od některých seniorů nemůžete očekávat, že porozumí frázím jako – Vy jste zapomněl, nebo – Nepamatujete se?

- Zdržte se vyčítavého vyjmenovávání následků toho, co druhý opomněl nebo spletl, například – Zase sis nevzal léky, počkej co to s tebou udělá! – Jak to že nepiješ, budeš dehydrovaný!

- U zmatených osob je lépe odvést pozornost jinam, než se pouštět do konfrontace.

 

- Dejte druhému čas, aby mohl vše pochopit. Netlačte na něho.

- Pěstujte si při komunikaci co nejvíce prvků mimiky a gest, usnadní to pochopení. Mohou to být gesta jak tázací, tak radostná a pochvalná.

- Berte některé situace neporozumění klidně na sebe, například: - Vidíš, já ti to špatně vysvětlil. - Promiň, jsem nějakej natvrdlej. – To se mi nepovedlo, viď? Nic tím nezkazíte.

- Někdy musí druhý člověk váš názor vstřebat a pak teprve dokáže formulovat odpověď.

- Nebavte a nedohadujte se příliš expresivně v blízkosti postiženého se třetí osobou. Napětí či nedorozumění se může přenášet a vzbuzovat neklid.

- Snažte se napovědět tam, kde druhému „chybí“ slova, zvlášť začíná-li být nervózní.

- Afázie (aphasie) - ztráta schopnosti se vyjadřovat - je velmi frustrující pro toho, kdo ví, co má odpovědět, ale nemůže si vzpomenout na správná slova.

- NIKDY NEMLUVTE O PŘÍTOMNÉM, JAKO BY TU NEBYL. Většina zmatených lidí má chvilky, kdy rozumí, o čem je řeč, a mluví-li se před nimi o nich jako by tu nebyli, může to být pro ně velmi frustrující a zahanbující.

I úzkost je řešitelná. Jak? Jednoduše, lidsky: pohlazením, obejmutím, laskavým kontaktem, vždy s plnou opravdovostí nikoliv chlácholivě. Podíváme-li se na zneklidňující situaci a na svět očima nemocného, nalezneme snáze i cestu k uklidnění. Můžeme jej vzít kolem ramen a klidně s ním pohovořit. Je dnes doporučována i terapie pevného obejmutí. Získává tím pevnost a jistotu, hlavně pokud má bolesti.

K vylekání může někomu stačit i spatření svého obrazu v zrcadle nebo stín. Tomu se dá odpomoci. Úzkost nebo stavy provinění můžeme nechtěně vyvolávat i urputným napravováním omylů nemocného. Má nás za pana doktora? Tedy se chovejme přívětivě a dávejme naději s autoritou lékaře. Tím nic nezkazíme, snad přineseme i uklidnění. Když nemocnému naopak vyčítavě připomínáme – copak mne nepoznáváš? – je poznání jeho omylu zraňující. Nemocný neví, jak se to stalo, ani jak se nám má omluvit. Není dobré zahrnovat ho mnoha podněty. Působí to na zhoršení orientace a celkovou nejistotu. Zhoršení takového stavu může způsobit i zdánlivě banální onemocnění nebo změna medikace.

Řeč těla se můžeme snáze naučit, respektujeme-li s klidem, že nemocný ztrácí možnost hledat vhodná slova nebo posléze přestává mluvit vůbec. Řečové centrum bylo zasaženo. Mnohé však prozradí i neverbální prostředky komunikace: držení těla, výraz, mimika, gesta. I tak mluvme na nemocného zřetelně a klidně, dívejme se mu do očí. Tím poznáme, nakolik nám rozumí, nebo zda ho zneklidňujeme. Formulace našich vět musí být co nejjednodušší, ale opravdová.

Nezájem o jakoukoli činnost a netečnost nelze „řešit“ tím, že nemocného úkolujeme, vytrháváme z  klidu, pouštíme mu televizi. „aby se nenudil“. Vše přizpůsobujme aktuálnímu stavu seniora, neboť zájmy často ustupují ve prospěch denního podřimování. I ti, kteří bývali kdysi velmi aktivní a tvůrčí, zůstávají mnohdy sedět či ležet celé hodiny. Zde můžeme nabídnout jen nenásilné vtažení a nalákání na jejich oblíbené aktivity, které by je ale neměly přetěžovat nebo frustrovat. I při činnosti podle nás dětinské můžeme seniora pochválit, avšak věrohodně, nikoliv přehnaně.

Máme-li podezření na depresi, je zde nutná lékařská porada. Dlouhodobými příznaky deprese jsou nechutenství, neschopnost se radovat, pocity viny, smutek, ztráta energie, sebepodceňování aj. Zde pak jde o onemocnění, nikoliv o „blbou náladu“. Pak je nutná profesionální pomoc a spolupráce. Je ověřenou skutečností, že smutek a špatnou náladu nemůžeme při depresi nikomu rozmluvit, podobně jako nelze přemluvit člověka se zápalem plic, aby nekašlal.

Často je užitečné, abychom dělali seniorovi tlumočníka v komunikaci se zdravotníky. I když už se situace lepší, je zejména v medicíně často uplatňován paternalistický přístup, který se kdysi stal téměř normou. Jeho projevem je nadřazená pozice a rozhodování současně s nedostatkem komunikace, srozumitelné laikovi.

 

Desatero komunikace

Člověk se musí stávat potravou druhých. (František Drtikol)

Národní rada osob se zdravotním postižením ČR vypracovala velmi užitečný projekt Desatero pro komunikaci s osobami se zdravotním postižením, se seniory, s osobami se syndromem demence aj. Jsou to základní zásady komunikace s těmito skupinami. Jeho cílem je zlepšit přístup zdravotnických pracovníků k lidem s různým zdravotním postižením. Je těžko posoudit, jakým tempem se daří vstřebávat tyto zásady v různých typech a odděleních zdravotnických zařízení. Nanejvýš účelné by bylo seznámení s některými z těchto zásad jak pečujících doma, tak i v sociálních zařízeních, i když zde se mnohé z toho procvičuje již v základním pečovatelském kurzu. Přetiskněme si zde dvoje z těchto zásad.

 

 DESATERO komunikace se seniory (geriatrickými pacienty) se zdravotním postižením

  • Respektujeme identitu pacienta a důsledně jej oslovujeme jménem nebo odpovídajícím titulem. Nevyžádaná familiární oslovení „babi“, „dědo“ jsou ponižující.

  • Důsledně se vyhýbáme zdětinšťování starého člověka. Ani s nemocnými se syndromem demence nehovoříme jako s dětmi (formou, ani obsahem).

  • Při komunikaci s pacienty a při jejich ošetřování cílevědomě chráníme jeho důstojnost; snažíme se vyloučit podceňování a nepodložené přisuzování závažných funkčních deficitů (např. v kognitivní oblasti).

  • Respektujeme princip zpomalení a chráníme seniory před časovým stresem; počítáme se zpomalením psychomotorického tempa a se zhoršenou pohyblivostí.

  • Složitější nebo zvláště důležité informace (termíny vyšetření, přípravu na ně, způsob užívání léků) několikrát zopakujeme či raději ještě napíšeme na papír.

  • Aktivně a taktně ověříme možné komunikační bariéry (porucha sluchu, zraku apod.) a tomu přizpůsobíme komunikaci.

  • K usnadnění komunikace se zdržujeme v zorném poli pacienta, mluvíme srozumitelně a udržujeme oční kontakt. Při pochybnostech ověřujeme správné využití kompenzačních pomůcek.

  • Bez ověření nedoslýchavosti nezesilujeme hlas; porozumění řeči se ve stáří zhoršuje v hlučném prostředí, proto „nepřekřikujeme“ jiný hovor, rozhlas, televizi, ale snažíme se hluk odstranit.

  • Dopomoc při pohybu, odkládání oděvu či při uléhání na lůžko vždy nabízíme (úměrně zdravotnímu postižení pacienta) ale nevnucujeme; umožňujeme používání opěrných pomůcek (hole, chodítka).

  • Při ústavním ošetřování by komunikace i ošetřovatelská aktivita měla cílevědomě směřovat k podpoře a k udržení (obnově) soběstačnosti seniora nikoli předčasně předpokládat její ztrátu a vést k imobilizaci.

 

 

DESATERO komunikace s pacienty se syndromem demence

  • Při komunikaci omezujeme rušivé a rozptylující vlivy prostředí (např. rozhlasové vysílání), ujistíme se, že pacient dobře slyší, že má správně nastaveny kompenzační pomůcky (naslouchadla) a že netrpí komunikační poruchou ve smyslu afázie.

  • Pacienta povzbuzujeme vlídným zájmem, usilujeme o klidné chování a pozitivní výraz, omezujeme prudké pohyby a přecházení, zůstáváme v zorném poli pacienta.

  • Mluvíme srozumitelně, pomalu a v krátkých větách.

  • V hovoru se vyhýbáme odborným výrazům, žargonu, ale i frázím či ironicky míněným protimluvům. Používáme výrazy pacientovi známé a přiměřené.

  • Používáme přímá pojmenování, vyhýbáme se zájmenům a pokud lze, tak na předměty, osoby, části těla, o nichž hovoříme, ukazujeme. Pokud pacient něco správně nepochopil, použijeme pokud možno jinou formulaci a neopakujeme stejná slova.

  • Aktivně navazujeme a udržujeme oční kontakt a průběžně ověřujeme, zda pacient našim informacím správně porozuměl, důležité údaje píšeme navíc na papír. Pro získání pozornosti, případně pro zklidnění, používáme dotek.

  • Využíváme neverbální komunikaci, mimiku, dotek a tyto projevy sledujeme a umožňujeme i u pacienta; jsme vnímaví k projevům úzkosti, strachu, deprese, bolesti.

  • Dáme zřetelně najevo, zda odcházíme jen na chvíli nebo zda konzultace skončila.

  • Pacienta nepodceňujeme, komunikaci neomezujeme, ale přizpůsobujeme jeho schopnostem. Pacienty informujeme o povaze a důvodu vyšetření či léčebného výkonu, během vyšetření s nimi komunikujeme, uklidňujeme je, postup komentujeme.

  • Aktivně chráníme důstojnost lidí trpících syndromem demence, bráníme jejich ponižování, posilujeme jejich autonomii a možnost rozhodovat o sobě.

 

Důstojnost slabších je v našich rukou, stává se důstojností naší.

Kdo snadno ztrácí úctu ke druhým, ten si neváží sebe. (Fjodor Michajlovič Dostojevskij)

I stáří se dnes mění. Po fyzické stránce k lepšímu, a po duševní…? Pozitivním obrazem starce býval sice vyschlý a pohybově zpomalený člověk, avšak člověk rozšafný, který může zprostředkovat různé poznání. Sice už neslyší a nevidí tak dobře jako mladý, ale mnoho z něj vyzařuje. Skutečně vyzařuje světlo nebo cosi, čím jsou lidé upoutáni. Ale takoví starci už dnes skoro nejsou.

Ve stati Tvůrci pokoje napsal Volker Fintelmann: „Takový stařec totiž plodí mír. Já jsem ještě měl takovou typickou babičku, která v osmdesáti seděla někde doma na židličce, pletla a vyprávěla. A dobře si vzpomínám na to, jaký oblak světla a míru panoval kolem takových lidí, neboť jsem ho jako dítě sám okusil. Mohli jste za ní jít pro útěchu a pro radu, často jen proto, že jste se sami cítili neklidní. Ale tenhle typ starců a stařenek se nám ze života vytrácí, neboť lidé už ho nechtějí prožívat.“

Náš únik před stářím a smrtí: Nejen že se v dospělosti často vzdáváme přiměřenosti věku v našem chování a snažíme se oblékat a vyjadřovat jako mládež (trapnost toho často nevidíme), ale i ve stáří se předháníme, v čem všem stačíme mladým, co fyzicky zvládneme. Fetišizujeme si konzum, novinky v obchodech, nepořádnost. Libě zní našim uším uznání „Seš ještě jura.“ Tváříme a chováme se, jako že je před námi život bez konce. Tím s mladými leda soutěžíme, ale nejsme jim oporou. Neuvědomujeme si, že naopak se můžeme cítit zhodnoceni právě tím, čím mladé duševně převyšujeme.

Protože dnes bereme člověka jen tělesně, jeví se nám stárnutí jako cosi negativního. Srovnáváme stárnoucí tělo s ojetým autem nebo hrncem na smetišti. Přehlížíme vlastní hodnoty stáří — duchovní zralost a stále tvořivější duši. Dospěli jsme do paradoxní situace: Chceme se dožít vysokého věku, ale nechceme být staří. Takové zmatení je možno vyložit jen naprostým popřením spirituálního principu. Kdyby však člověk upřel zrak na ducha, snad by si opět vybavil zážitek, jaký mívali lidé již před věky — zážitek ctihodného starce. U těla znamená stárnutí počínající a postupující degeneraci, u ducha znamená zralost. I v přírodě je tomu podobně: Každá rostlina se zaměřuje na to, aby přinesla plod; ale u člověka chceme ignorovat právě to, co může přinést plody — stáří.

Ignorance vůči otázkám smyslu bytí, vůči smrti a připouštění posmrtného času je jedním z klíčových problémů nynějšího pyšného lidstva, pěstujícího kult sebevědomého a neohrozitelného člověka. Pak staří uhýbají před základní otázkou Kdo jsem? Proč tu jsem? Směřuji někam? Kam? Žil jsem správně? A poznám to někdy o sobě? Jak to poznám? Neměl bych se o to starat už teď? Měl jsem nějaký životní úkol? Nezůstávám něco dlužen tomuto úkolu, bližním i světu? – Z logiky věci i z četných pozorování pak vyplývá jasně, že nepřipouštění si těchto otázek je pramenem nadměrného neklidu a bezradnosti starých lidí. Je to dluh, který se jim ozývá odkudsi z hlubin nevědomí. Pokud si tyto věci ujasní, byť jen v hrubých obrysech ale poctivě, docházejí klidu. Poznávají tak lépe sebe sama, mnohému o sobě zpětně porozumí. „To je ale třeba cvičit, to není samozřejmé. Dobrým cvičením pro člověka, který překročí padesátku, je nácvik odevzdanosti. Obrazem toho může být skalisko omývané příbojem, tedy člověk, na něhož dorážejí životní bouře, ale jenž přesto stojí vnitřně vzpřímen.“ (Volker Fintelmann)

Pro starého člověka bývá stále častější velmi snadné upadnutí do pocitu vyřazenosti, pokud si neujasňuje tyto otázky, pokud nemá vytvořené bohaté vnitřní zázemí a zejména dostatek sociálních kontaktů, prožívaných opravdově. Kontakty a vazby z bývalého zaměstnání pohasínají, přátelé a příbuzní umírají a nové vazby se navazují obtížněji, než v mládí. Starý člověk nemůže mít základní seberealizaci - něco někomu dát, něčím mu být prospěšný, něco pro něho zařídit. To je základ pocitu zbytečnosti. Ubývá i možností delšího poznávání někoho a tím i navození kvalitního vztahu, protože se snižují i dopravní možnosti a komunikační pohotovost. Vztahy v pobytových zařízeních bývají spíše zběžné, povrchní, protože je zde shodná skupina lidí a tento pobyt nedává dostatek podnětů k pestřejší konverzaci, než je denní program, kvalita služeb, stravy atd. Jak bolavé bývají případy, kdy si člověk nemůže vzít do zařízení svého psa. Snažme se proto našemu seniorovi, ať už je s námi doma nebo jej navštěvujeme v domově pro seniory, poskytovat co nejpestřejší konverzační škálu, ba hledat i možnosti, jak jej pro nás něčím jednoduchým zaúkolovat (natrhat v okolí bylinky, sbírat staré pečivo pro domácí zvířectvo, nechávat nesnědené maso pro psa, sepsat rodokmen...). Zejména pokud je v pobytovém zařízení, je pro něho najednou rovnocenný postoj od nás vzácný – on je totiž někdy jen bezmocná hříčka a nedůstojný objekt rozhodování, ztrácí autonomii a důstojnost. Ta je vydána do rukou pečujícího okolí. Člověk více či méně ztrácí svou společenskou roli, pocit přináležení a svůj životní program. Spolu s nemožností rozhodování o sobě to může vést jak k hořkosti a apatii, tak k nervozitě. Zvláště člověk v domově pro seniory, kde je nevyhnutelný plný režim (na rozdíl například od domu s pečovatelskou službou), může u někoho přispívat k předčasné rezignaci.Zapojujme ho proto do našich záležitostí, alespoň mentálně, ptejme se ho na jeho názory a stanoviska. Snažme se u něho rozvinout schopnost podat pozitivní líčení vlastního života, navzdory jeho zdravotnímu stavu, vyhlídkám, i navzdory nezdravým společenským stereotypům o stáří.

Důstojnost starého člověka však závisí i na zaujetí (angažovanosti) nebo naopak nezaujetí pečujících. Zaujatý člověk vkládá do vztahu osobní prožívání, vyměňuje si se seniorem názory, naslouchá mu, vnímá jeho pocity. Dává najevo úctu k vnitřnímu bohatství a pestrosti životních prožitků svého protějšku. Takového rozpoznáme i podle výrazu očí a modulace a intonace hlasu: není rutinní, bezmyšlenkovitá, monotónní, naučená, ale každá věta je nějak citově oživená, zabarvovaná. Připouští i nesouhlasy či stesky a zajímá se o ně. Nevnucuje nadměrnou pomoc či péči, protože tím by seniora předčasně omezoval v jeho autonomii a samostatnosti a prohluboval jeho závislost a pocit zbytečnosti.

Lidská důstojnost je podporována úctou. Musíme být v souladu se svými hodnotami, pak si vážíme sami sebe  a můžeme být i užitečnější okolí. Důstojnost může být u běžného člověka a příběhu jeho života odvozována hned z několika hledisek. Mezinárodní projekt Důstojnost a staří Evropané rozeznává tyto modely důstojnosti: Důstojnost zásluh, důstojnost mravní síly, důstojnost osobní identity a důstojnost člověka jako obrazu Božího.

Představme si sami na sobě pocit, kdy jsme svou potřebu vykonali do plenkových kalhotek a zůstáváme takto i více hodin. V ojedinělých případech si pečovatelé usnadňují práci nadbytečným dáváním plenkových kalhotek i tam, kde by stačila jejich častější pohotová jednodušší asistence. Proto by měly být používány až ve skutečně nutných případech. Naštěstí už minuly doby, kdy všude v domovech důchodců neustále čpěla směs moči, stolice, lysolu a chlóru - vražedná kombinace pro dýchání. Pleny se opakovaně praly a sušily na radiátorech, výjimkou nebývalo ani to, že byl starý člověk ráno posazen na "gramofon" k vykonání své potřeby a takto přistrčen ke stolu, aby se současně nasnídal.

Člověk s těžkým postižením nebo s demencí, závislý na okolí, si již svoji důstojnost udržovat a vydobývat tolik nemůže. Tím větší je povinnost pečujícího okolí, aby ji u něho obnovovalo, probouzelo, dávalo mu ji pocítit svým přístupem a jednáním. Kdosi napsal, že za důstojnost člověka s demencí jsou zodpovědní ostatní, jeho důstojnost se stává důstojností jejich. Důstojnost je podmíněna chováním a postoji ostatních. Vlastní důstojnost se vyvíjí během socializace. Je utvářena skrze zkušenost. Není možné, aby se vyvinul smysl důstojnosti, pokud nebude prožita (uznána) od ostatních. Pokud někdo přijímá důstojnost od jiných, může ji ostatním předat. Rozvíjení smyslu pro důstojnost a důstojné chování k ostatním jde ruku v ruce. Pouze vědomí (zkušenost) vlastní důstojnosti nás vede k uctivému postoji k ostatním.

 

Pečujícím neuškodí zpytovat, zda malinko nebo silně nepatří do některého z následujících typů, jak bývají uváděny v závislosti na snižování důstojnosti seniora:

Autoritativní typ pečujícího usiluje řídit život seniora v přesvědčení o sobě, že jedině on sám ví, co je pro druhého nejlepší. Vnucuje mu své názory a dává najevo nevoli, když jeho přání nejsou plněna.

Trochu méně paternalistický, ale o to více zneužívající, je manipulující typ pečujícího. Směruje seniora svým jednáním k určitému chování. Nerespektuje autonomii, k dosažení cíle používá lež, výmluvy, vybízivé řeči, někdy i psychické vydírání, výsměch či jiné metody, které seniora pokořují, znejišťují, zbavují autority a autonomie.

Ochranitelský typ je snesitelnější, ale též ne optimální. Projevuje „opičí lásku“. Obává se až křečovitě o zdraví seniora, obklopuje ho neustálým rozruchem či panikou, vykonává za něho činnosti, který ještě zvládá sám a tím vede k předčasné ztrátě samostatnosti. Může být seniorem bezděčně zneužíván.

Z těchto typů nebo jejich kombinací bychom se jako pečující měli vymanit a naučit se být typem spolupracujícím. Ten zachovává seniorovu důstojnost, protože se snaží chápat jeho situaci a jedinečnost. Snaží se seniora pokud možno motivovat k vlastní péči a nenechat se zbytečně vést. Stáří totiž není homogenní, ale individualizované zrovna tak, jako věková údobí předešlá. Tento spolupracující pečovatelský typ nedělá pro seniora přehnaně moc, ani jej příliš nepřepíná, spolupracuje podle jeho tempa, které se ve stáří zpomaluje. Pomáhá tím seniorovi stále se rozvíjet a udržovat v poměrně rovnovážném zdravotním a psychickém stavu. Snaží se chápat, že stáří s sebou nese vedle fyziologických změn i změny psychické. Struktura osobnosti se sice ve stáří nemění, ale charakteristické osobnostní rysy získávají nebo ztrácejí na intenzitě. Buďme připraveni, že někdy i etické skrupule postupně mizí.

 

 

Přístupy, které přispívají k zachování důstojnosti

Poskytuj individualizovanou péči a podporu.

Zachovávej společenské postavení seniorů a ujišťuj je v jejich sociálních rolích i v případě duševní nebo tělesné zchátralosti.

Neuváděj nikoho do situace, která by mohla vést k jeho případnému selhání ve skupině. Před ostatními nezdůrazňuj ničí nedostatečnost ani nezpůsobilost.

Dávej každému najevo, že má svou hodnotu.

Podporuj a zachovávej u každého osobní autonomii.

Respektuj individuální zvyky a hodnoty.

Respektuj u každého domov, životní prostor a soukromí.

Poskytuj útěchu a projevuj takt.

Získávej souhlas k nezbytným pečovatelským úkonům.

Povzbuzuj seniory k vlastní volbě a rozhodování.

Podporuj začleňování a účast, nedopouštěj vyčleňování nikoho.

Podporuj každého, aby dbal na osobní hygienu a vzhled.

Dopřej každému dost času. Na nikoho nespěchej.

Přizpůsob péči potřebám a životnímu rytmu každého jednotlivce.

Snaž se předvídat individuální potřeby.

Respektuj hranice schopností každého jednotlivce.

Nevykonávej činnosti, které překračují tvou odbornou způsobilost.

Na konkrétní požadavky reaguj zdvořile.

Chovej se zdvořile a projevuj úctu i v případě, kdy máš špatnou náladu, nebo jsi ve stresu.

Pokud je to možné, informuj toho, o kterého pečuješ, předem o všech úkonech.

Vyjadřuj se zdvořile a užívej zdvořilá gesta.

Umožni seniorům podstupovat jisté riziko.

Podporuj účast na každodenním životě.

Zachovej si smysl pro humor.

(Z příručky Respektování lidské důstojnosti)

 

Kdysi, už i za totality, se opisoval následující text:

 

Blahoslavení

 

To prý se jednou ptal vnuk svého prapraotce, tedy pradědy, jak se u nás říká: „Dědo, co to znamená být blahoslavený?“

„To bývali kdysi svatí …“ zněla odpověď.

„Aha, tak to dneska už není nic,“ řekl spěšně vnuk a rozběhl se pryč.

„Ne, počkej, počkej,“ zavolal na něj stařec. „Pojď zpátky, povím ti, kdo je blahoslavený, ať to zní třeba staromódně:

Blahoslavení jste, kteří máte pochopení pro mou pomalu chůzi a roztřesené ruce a nesykáte netrpělivě, když belhám přes křižovatku a neumím už hezky jíst.

Blahoslavení jste, kteří chápete, že mé ucho se musí namáhat, abych rozuměl, a mluvíte se mnou pomalu a zřetelně.

Blahoslavení jste, kteří vidíte, že mé oči jsou zkaleny, mé myšlenky jsou smutné a taktně mi pomůžete, v čem právě potřebuji pomoci.

Blahoslavení jste, kteří se u mě zastavíte s přívětivým úsměvem a máte čas trochu si se mnou popovídat. A neděláte to se shovívavou ironií.

Blahoslavení jste, kteří neříkáte, že jsem starý popleta, protože pořád něco zapomínám a ztrácím.

Blahoslavení jste, kteří umíte ve mně vzbudit krásné vzpomínky na zašlé časy a trpělivě vyslechnete, když si zavzpomínám na to, jak jsem byl mlád.

Blahoslavení jste, kteří mi dáváte najevo, že ještě nejsem odepsán a nejsem tak docela sám.

Blahoslavení jste vy všichni, kteří mi nějak ulehčujete dny stáří, které mi ještě zbývají ujít po cestě do věčného domova. Až tam dojdu, budu o vás vyprávět.“

 

 

Z knihy KF Provázení stářím a umíráním, a o tom, co bude potom. Vydal Malvern 2010

 

 

 

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentování tohoto článku je vypnuto.