Duchovní láska a krása i čisté ideály se obnovily. Rozprostřely se po hmotném i nehmotném povrchu Země v nabídce lidstvu. Po jarním zkrášlení přírody, po otevření jarních květů se v člověku mají pod dotekem nebeského světla otevřít ideály a smysl pro krásu a dobro. V jarním vzduchu proudí univerzální obraz nebeských ideálů a nabízí inspiraci každému, kdo se snaží se mu otevřít a přiblížit. V létě se nebeské ideály stále více vtělují do zemských sil, padají k Zemi jako zlatý déšť. Plynou v letních mracích, ozářeny kosmickou Inteligencí ochranných bytostí. Zmohutnělý jarní proud Rafaelův zažehne do léta celou přírodu plodivými silami. V plném létě ustává růst rostlin. Vývin jejich zelených částí je v letním útlumu zemské aktivity zastaven a na jejich koncích zahoří zhmotnělý zázrak – posvátný oheň květu. Je snesen a utkán z mohutných a líbezných nebeských prostorů. Jsou květy dílem náhody? Jestliže ne, pak je stvořila bytost tak krásná, jako jsou její květné projevy – skupinová duše každého rostlinného druhu.
Kosmičtí umělci používají k tvorbě letních květů mohutnější a smělejší vzmach, než kterým byly vytvořeny droboulinké jarní rafaelské kvítečky bledulek nebo fialek v době, kdy se zemský povrch začínal teprve probouzet. Zatímco květ je symbolem ideálů a předsevzetí, plod symbolizuje již vypracované životní dílo, kde se ideál stal činem. Zatímco láska, krása, ideál jsou atributy kristovské, tvorba, čin, skutek jsou vlastnostmi Boha Otce. Jako Rafael nás na jaře inspiruje ke Kristu, letní vládce archanděl Uriel nás vede k Bohu Otci. Lidské srdce musí uzrát, aby prožilo Krista, který je cestou k Otci.
Země vydechla. Její duše se zdvíhá ke Slunci a hvězdám, ba celá zemská duševnost se tam vylila. Pohlíží do vesmíru. Bere s sebou i mnohé elementární bytůstky, proto je příroda na zemském povrchu jakoby uspaná, opuštěná. Život Země se odehrává ve výškách, kde proudí světové myšlenky. I my se k nim nyní můžeme snáze dostávat, i naše duše se může odevzdávat kosmickým dálavám, tak jako duše Země, vždyť jsme její součástí. I Kristus, který je spojen se zemskou duševností, se zejména v době janské spojuje se světy hvězd a Slunce. To vše proudí v duších, oddávajících se kosmu. Kristus, který byl v zimě duševně stažen do nitra Země, nyní spolu s výdechem Země sám vydechuje a sálá své síly, aby přijaly slunečnost, která mu září vstříc. Slunečnost Krista, vyzařovaná Zemí, splývá s duchovními silami Slunce.
Katedrála v Chartres má řadu hlubokých mysterií. Významný podnět spirituálním dějinám dali i ti, kteří se kolem ní kdysi sdružili. V řadě symbolických prvků architektury této stavby nám zanechali i tento poukaz: V čase nejdelšího slunečního svitu v roce, 21. června v době polední zde bývá ozářena slunečním paprskem jediná bílá dlaždice s pozlaceným čepem, vsazená našikmo mezi jiné dlaždice šedé. Paprsek na ni v tuto chvíli pronikne vyvrtaným otvorem okna sv. Apolináře. Má to jistě svůj význam, určitě větší než povedený žertík stavitelů, jak zde tvrdí moderní průvodci a jak potěšeně přijmou mnozí „vzdělaní“ návštěvníci. Podobných poukazů na posvátnost letního slunovratu je v sakrální architektuře bezpočet.
A jiná katedrála - nejmenší na světě? Lze ji najít na:
http://www.cestovinky.cz/clanek/nejmensi-katedrala-svete-ma-8-metru-jedno-velke-tajemstvi?
(Až na to, že autor článku považuje rovnodennost za slunovrat, tedy mu vycházejí čtyři slunovraty do roka.)
Nejdelší den může být i inspirací k maximu světelné výhně pro naši duši, pro její jasnost, bezpečný přehled, světlo moudrosti. Je to tajemný čas mezi Velkonocemi a svatým Janem. Duše, která se po velikonočním vzkříšení a jarní obnově proklubala jako velikonoční kuře z tvrdé skořápky vnitřní ztuhlosti na světlo boží a hledí do plného denního světla, má v čase sluneční kulminace nabýt křídel ke vzletu do sférického vědomí. Tato doba je k tomu nejpříhodnější. Nadechla-li se duše ve velikonoční době alespoň trochu svěžího a obnovujícího života zmrtvýchvstalého Krista, může se v létě rozvíjet jako květ, přijímající oplodnění letními slunečními ohni. Nakolik jsme se na jaře duchovně probudili a byli vzkříšeni – a to nám měly jarní svátky přinést – natolik můžeme být v létě oplodněni a vnitřně zpevněni sluneční mocí a silou, aby náš jarní květ neodkvetl nadarmo. Každý podle své vývojové cesty a citlivosti pro řeč kosmu a přírody má tyto síly k dispozici.
Na vše živé na Zemi se zjara snesl jakýsi kosmický „astrální déšť“ k obnově plodivé schopnosti přírody. Ve své podstatě je to čistý oheň, pudící k obnově života. Tyto plodivé vzněty přijímají a bezděčně pociťují i astrální těla lidí. Kolem Janova svátku se příroda rozohňuje tak, že všechna astralita (cítivost) je aktivována těmito zážehy. U člověka záleží na míře jeho klidnosti či vášnivosti, sebeovládání či pudovosti. Tyto obnovené vzněty tedy mohou působit dvojím způsobem: kdo si zachová klid čisté neosobní lásky a nepropadne sobecké vášnivosti, může být naplněn posvátným svatojanským ohněm, planoucím do výšin nadšení a vůle, a vyciťovat duchovní oživení mystiky Letnic. Od oživení působením Ducha svatého ve světelné výhni Letnic, kdy je obnovováno osvícení pravou moudrostí, se lze s přibývajícím létem stále více opírat o niternou sílící vůli. Ta napomáhá, abychom se nezalekli osudové tíhy, dělící nás od duchovního cíle. Pouze člověk s vytrvalou letní vůlí bude břemena svého osudu zpracovávat s otevřenýma očima žhnoucího letního dne, bude přijímat a trpělivě i odvážně překonávat překážku za překážkou, svízel za svízelí, nemoc za nemocí, až z každé získá poučení a posilu a vše spálí a rozpustí. Příliv sil k tomu bývá nejsilnější právě touto dobou.
Hmotařštější část lidstva prožívá touto dobou naopak největší roznícení svých choutek a vášní. V astralitě palčivě plane to, co Jakub Böhme nazval alchymicky sírou (která rovněž snadno vzplane). Ono prosíření lidské cítivosti od přelomu jara a léta má cosi společného s červnovými světluškami, které rovněž svítí sírou. Jasnovidci popisují, že kdybychom v této době pozorovali naši zemskou oblast z kosmu, jevila by se vnitřnímu zraku většina astrálních těl lidí jako světlušky, poletující po trávníku a cosi neklidně hledající. Teprve když se duše postupným zráním a sebepoznáváním vymaní z nastřádaných iluzí chtivého podvědomí, z touhy po sladkosti pudového vyžití, když prohlédne prázdnotu nafouklých citových klamů a začne vnímat blaženost a úlevu čistoty včetně čistých citů, uhasíná její sirné planutí. Je nahrazeno osvobodivým nadhledem, kterému se zpětně jeví jeho někdejší astrální pachtění jako slepá bolavá chtivost, která se stejně nikdy nenaplnila něčím, co by ji trvale a opravdově oblažilo a obohatilo.
O svatodušních svátcích či Letnicích se mluví často velmi mlhavě. Podívejme se na ně pohledem Jana Dostala. Co je Duch svatý? Naznačme to aspoň z jedné stránky. Je to onen kosmický prvek, který spojuje Kristovo Já, všeobsáhlé kosmické Já, s lidským já při plném vědomí. Mohli bychom to vyjádřit i obrazně: Přetvoří-li se lidské já v pokorně oddanou číši Grálu, je to Duch svatý, který ji naplní překypujícím proudem pokrmu z věčna, proudem, který se vlévá do lidského myšlení i do cítění a chtění. Jde tu tedy o více, než když se člověk otevírá vyššímu světu pouze některou složkou své duševnosti, například cítěním – ve zbožném tušení, v tiché oddanosti; otevírá-li se lidské já, otevírá se poznání – do všech kosmických dimenzí – a otevírá se i vůle – v odhodlání dát se cele k dispozici impulsu Kristovu, od této chvíle až do skonání zemského věku. To bylo to, co se tak velkolepě uskutečnilo v kruhu apoštolů. I my můžeme nakročit či plně vkročit do toho mohutného a pro veškerou naši osobní budoucnost osvobodivého a spásného rozhodnutí.
A všimněme si jednoho neodmyslitelného momentu: aby k tomuto souzvuku tří duševních sil u učedníků došlo, muselo nejprve jejich cítění sestoupit do propasti bolesti, že jsme se odcizili vyššímu světu. Teprve na základě tohoto prožitku jim mohlo vzejít i vědomé poznání Kristovy bytosti. Teprve tím procitla i jejich vůle. Nelze procitnout k uvědomělému křesťanství, dokud se vědomí, jak velice jsme vzdáleni od Boha, nezměnilo v silnou, mučivou bolest. Teprve dostane-li se takto myšlení, cítění a vůle do skutečné vyváženosti, procitne v člověku nová síla, jež je smyslem zemské evoluce: láska v nejhlubším smyslu toho slova, láska, zářící slunečně do všech stran, láska ne jako cit, sympatie, nýbrž jako reálná duchová substance, vstupující do lidského Já a přepodstatňující ho. To byla ona kosmická láska a zároveň substance Kristova Já, jež vproudila do společenství dvanácti učedníků. Proběhlo to v jejich vnitřní bouři: intenzivní zážitek nadosobní bolesti, vědomé poznání činu oběti na Golgotě i horoucí odevzdání vlastní vůle vůli Kristově. A současně že z já každého učedníka vyšlehl plamen, vyjadřující jeho individuální účast v tomto zážitku, jeho nejvnitřnější, nejosobitější lásku, oddanost a nadšení. Uprostřed zemského světa – toho světa, který přece vůbec ještě nevzal na vědomí, co se stalo na Golgotě – tak na chvíli zazářil dvanáctinásobný ideál budoucího lidství, cele prolnutého Kristem. Tvoří dohromady dvanáct základních kosmických aspektů či inspiračních proudů z říše věčnosti.
Brzy začne léto. Žádný duchovní zážitek by neměl ustrnout do nehybné polohy. Jako z vánočního zážitku vzchází velikonoční, tak i svatodušní imaginaci je třeba si představovat v pohybu. Bývalo přirozeným zvykem zapalovat počátkem léta svatojanské ohně. Obraz svatojanského ohně může být spřízněn s plamennými jazyky doby svatodušní. Víme, že oheň má dvě základní vlastnosti: vydává teplo a světlo. Když lidé sedí kolem svatojanského ohně, uvědomují si především, jak září do šera a tmy. V době svatojanské tedy přichází k větší platnosti kromě tepla i světelná stránka ohně, a to je spříznění s ohněm slunečním. Ale především: svatojanský oheň je něco, co vnitřně vzchází z individuálního úsilí, co závisí na osobní vnitřní cestě lidského já ke Kristu. Na každého jednotlivě se obrací svatodušní doba s otázkou, do jaké míry už procitl pro realitu křesťanství. Ale když projdeme hluboko v sobě svatodušní zkouškou, máme právo se radovat nad tím, že nejsme ve svém úsilí sami. Každý záblesk svatodušního ohně nás přece vede k druhým lidem, ke společenství, k vědomí jednoty křesťanů, jednoty neviditelné církve. Jednoty, která vzniká v mnohobarevnosti. Tak si můžeme v mezidobí od Letnic k době svatojanské uvědomovat, jak je krásné být sdruženi v Kristu při největší různorodosti a nezastupitelnosti lidských já. Obraz jednotlivých ohnivých jazyků se postupně mění v obraz jediné hřejivé mnohobarevné záře, vystupující z každého opravdového křesťanského společenství. Navíc si v létě připomínáme, že Jan Křtitel, plamenný zvěstovatel přicházejícího Mesiáše, mohl právě po své obětní smrti naplňovat své poslání ještě intenzivněji a stát se inspirujícím centrem kruhu učedníků, obětním plamenem, který je spojoval v jejich úsilí. A že i dnes je jeho Kristu tak horoucně oddaná bytost obětním plamenem, spojujícím všechny ty, kdo se rozhodli putovat po křesťanské cestě. Obětní oheň Janův se spojuje s ohněm Kristovy lásky. A tak se svatodušní plameny mění v obraz ohně, sdružujícího kolem sebe křesťanské společenství. Z nebe k nám v létě proudí žár a světlo slunce. Jako odpověď se na Zemi objevují ostrůvky světla v temnotě, slunečné ohně Kristem sjednocených skupin lidí.
O Letnicích hledáme sebe, svou bytost, v ohni Kristova Já. Ale tento oheň nás vede k tomu, abychom jeho silou hledali společenství s lidmi a radovali se z něho. V době svatojanské si jednotlivé plameny uvědomují samy sebe jako součást velkého ohně, který má krok za krokem proměnit Zemi.
2024 ©