1. Podařilo-li se nám se na jaře duchovně zase trochu probudit, rozjasnit a být vzkříšeni, může nás doba Urielova oživit a oplodnit božskými silami Otcovými, aby náš vnitřní život nekvetl nadarmo. Každý podle své životní cesty, povahového vybavení a čisté opravdové touhy (nikoliv pouhé zvědavosti) má síly skryté za ročními dobami k dispozici. Je dobré o nich vědět a poznávat jejich charakter a působení. Časem pak sami pochopíme, co je těmito silami míněno a jak je můžeme vstřebávat do svých zušlechťujících se niter.
Jsme do jisté míry napojeni, byť bezděčně, na zemskou duši. Ta se s jarem pomalu vysunuje z fyzického těla ke světovým dálkám, naplněným myšlenkami duchovních hierarchií. Přitom stoupají společně vzhůru i nesčíslné zástupy elementárních přírodních duchů, kteří jsou něčím jako myšlenkami Země. Současně s tímto vzestupem berou tito duchové trošičku s sebou i část myšlenek lidí k oplodnění světovými myšlenkami kosmické moudrosti. Že o tom nevíme? Jednou, zpětně, poznáme i tuto pomoc, jak ovlivnila k dobrému naše poctivé hledání. Tato činnost vrcholí v létě. S přicházejícím podzimem se k člověku vracejí tyto elementární myšlenky, avšak oživené duchem vesmíru. Vnímavý člověk nachází na podzim své duchovní myšlenky jakoby promyté, oživené, obnovené, naplněné intimní moudrostí. Tyto oživené myšlenky kosmu však můžeme přijímat i srdcem, nejen mozkem. Učíme se onomu tak potřebnému „myšlení srdcem“, přiměřenému spirituálním snahám dnešního i budoucího člověka.
2. Když se Uriel dostal k zenitu svého působení, vystupuje již na pomyslném východním obzoru archanděl podzimu, Michael. Jeho kosmicko-přírodní vlivy se již v létě začínají postupně včleňovat do dění. Ani zde není člověk pouhým pasivním pozorovatelem zevních přírodních změn, ale je jimi ovlivňován. Záleží pak na něm, stane-li se aktivním spoluúčastníkem dění a učí-li se rozpoznávat subtilní kosmické změny. Vlny inspirací kosmických archandělů působí bez ohledu na počasí ve vnější přírodě.
Rafael a Uriel nám přinášel kosmické ideály a inspirace. Urielovo období navíc ještě dobou oplodňování lidské duše tvořivou činností sil Boha Otce. Doba Michaelova nabízí svobodné a sebevědomé následování nebeských inspirací a jejich dozrávání v lidské niterné pracovně, podobně jako venku zrají plody přírody. Ideály, které byly na jaře krásným snem rozpuku mládí, dozrály v létě k uskutečnění a ztělesnění a v době Michaelově již mají být hotovy, vtěleny. Léto je časem práce a úsilí a na podzim již mají vtělené ideje nést lidstvu užitek. Po letním úsilí o vtělení ideálů má člověk na podzim též poznávat, co je ještě zapotřebí dopracovat, doplnit, a proto je mu nabízena i inspirace klidné moudrosti k dokončování roční práce. Přirozeně že jsou to jen velmi jemné vlivy, ale pokud o nich víme, lze je rok od roku více vnímat a být s nimi v souladu, tak jako s jinými rytmy v přírodě, třeba měsíčními fázemi.
3. Ještě v létě začíná v ascendentu vystupovat Michael na scénu dění. Vidoucí popisují, že Michael se imaginuje s výzbrojí rytíře svatého Grálu. Symbolizuje tím, že by si člověk měl z přepracovaných chyb skout duchovní výzbroj dobrých vlastností, které jako krunýř z ryzího kosmického zlata lásky a moudrosti ochraňují srdce proti útokům zla a uzavírají nitro proti sobectví a svodům. Uriel předává touto dobou své žezlo Michaelovi, aby mohl do kosmického přírodního života přelít sluneční oheň. Připravuje Michaelovi zlatou výzbroj, aby mohl řádně působit svým mečem. Planoucí postava vládce léta Uriela naplňuje svým ohnivým dechem květnou vůni a vlévá květům oplodnění. Duše květů přijímají oheň kosmického zlata, který proudí v letních váncích a proniká veškerý přírodní život parného léta.
Jakmile začne Michael mávat svým sférickým ocelovým mečem, ovládá jím i substance meteoritů, které padají k Zemi nejvíce od srpna do listopadu. Tito poutníci z nezměrných vesmírných dálek a nezbadatelných nadčasových říší jsou „nabiti“ mocnými obrodnými silami. Ač je jejich viditelná hmota nepatrná, jsou jejich duchovní síly mohutné a očisťují zemskou atmosféru od výdechů lidských vášní. Jako svěží déšť promývá zaprášený a dusný letní vzduch, i meteority zchlazují divoké výrony v zemském okolí. Jsou to poslové z makrokosmických nebeských plání, kde planou jen věčné ohně lásky, štěstí a věčného božího úsměvu.
4. Naši předkové vzdávali touto dobou dík Bohu a přírodním mocnostem za úrodu, která dozrála pod letním požehnáním. Jistě vnímali, jak přírodou zaznívá s přicházejícím podzimem vděčný zpěv díkůvzdání všech bytostí, které vidí dozrávání plodů svého úsilí. Nemyslí na sebe a radují se z toho, čemu daly život, co vytvořily za pomoci sférických božských sil. Radostně odevzdávají vše, co stvořily, tvorstvu k užitku a obživě ve hmotném světě.
A člověk? I dnes může v době Michaelově zavnímat, byť každý po svém, jak jakoby sestupuje letní Světlo nebes z výšin do lidského nitra, aby se jím ztišilo, uklidnilo a sytilo se hojivou nevinností. Letní vzedmuté vlny duchovního života klesají kosmem z nebes k Zemi a k tichosti srdce.
Zatímco Uriel byl archandělem saturnské povahy, je Michael archandělem slunečním. Slunce je srdcem kosmu, centrem kosmického těla, jako je srdce centrem těla lidského. Slunce má souvztažnost ke znamení Lva. I Michaelovu moc neohrožené odvahy můžeme připodobnit ke lvu. Jako sluneční archanděl touží Michael po Kristu, který vzešel ze Slunce, a proto vzývá kosmické srdce, sídlo Boží Lásky. A k tomu inspiruje i lidstvo.
5. V sepětí se zemskou duší se i lidský duch mohl v létě vysunout k přiblížení se duchovním výšinám. Zemská duše splynula s nebeským Otcem a chápe jeho život. V Michaelově čase je i člověk již odloučen od výšin nebeského univerzálního života, protože již bylo vydáno božské oplodnění. Proto se silněji vrací do vlastního pozemského života. Může si připadat jako poutník, který v létě vzepjal svou duši i tělo k výstupu na vysoké hory a nyní sestoupil do poklidu domovské nížiny a zpětně přezírá prožitky svého maximálního vzepětí k výšinám. Prožívá konsolidaci a přehlednost nitra. Lidský duch sestupuje se svým letním nebeským oplodněním a skládá jeho tíž do svého nitra pro budoucnost, tak jako poslední zemské plody vytvářejí svá semena. To, co se ve vrcholném létě nebesky oplodňovalo, by na podzim již tížilo. Urielská síla, která vyvolala oplodnění lásky, je proměněna v tíži, nutící k osamostatnění plodů. I venku se zralé plody svou tíží oddělují od mateřského stromu.
6. Za vrcholného léta ustal růst zelených částí rostlin. Na jejich koncích však zahořel zhmotnělý zázrak – posvátný plamen květu. Je jakoby snesen a utkán z mohutných líbezných prostorů, do kterých nedokážeme svým vědomím ještě plně vstoupit. Naše nitra k tomu většinou ještě nedozrála či jsou přeplněna těžšími a tužšími obsahy.
Všimněme si, jak kosmičtí umělci používají ke tvorbě letních květů mohutnější a smělejší vzmach než jakým byly vytvořeny droboulinké jarní kvítečky v době, kdy se zemský povrch teprve probouzel. Zatímco jarní květy měly magickou léčivou moc (ta souvisí i se symbolikou léčivé Rafaelovy hole jarního vzkříšení), mají květy podzimu sílu působit k uvnitřnění kosmického proudu, k jeho vetkání do našich niterných hlubin. Proto nám třeba jiřiny nebo astry mohou poskytovat duchovní posilu při skleslosti nebo zmírňovat naše rozrušení a stresy jako slunný podzimní den, kdy již sice víme, že slunečné dny brzy pominou, ale ještě se můžeme radovat z jejich měkké, byť melancholicky zastřené krásy a smířlivosti. Porovnejme si je třeba s bujnými letními pivoňkami, a vycítíme sami i zde onen rozdíl léta a podzimu. I hrady letních mraků, oživovaných zemskými elementárními bytostmi, se s podzimem vytrácejí a nastupují mraky protáhlejší, méně dramatické, které hledí na zemi spíše nezúčastněně, netečně, jako ztracení poutníci. Letní vzepětí a napětí povolilo. Příroda se nyní dá přirovnat ke skleslým rukám, které vykonaly svou práci. I pomalé vymaňování slunce z ranních oparů působí již jinou, snad více meditativní náladou.
7. Bývalo to v den Michaelova svátku, kdy se nejen ve venkovském a církevním prostředí slavívala, prý ještě i za druhé světové války, neděle díkůvzdání za sklizeň s dožínkovým věncem. Za úrodu děkovali i městští obyvatelé. Měli ještě v paměti, že slabé sklizně znamenaly po celé věky hlad a bídu. Dnešní spotřebitel euroamerického světa většinou neúrodu ani nepostřehne. Nemusí se zajímat. Zeměkoule je protkána mezinárodním obchodem, vzdálenosti se zkrátily, možnosti zvýšily. Proč tedy za úrodu děkovat? Vyprávěl se kdysi malý příběh o venkovanovi, který v době oběda vstoupil do hostince, kde jedli lidé z města a řada letních hostí. Před započetím jídla sepjal ruce a tiše a prostě se pomodlil. Stal se tak středem posměšné pozornosti, hosté si pobaveně šeptali. Jeden rozjařený mladík si k němu přisedl a zeptal se hlasitě, aby nikdo nepřišel o tuto legraci: - U vás doma to tak všichni dělají, jako vy tady? Venkovan rozvážně odpověděl: - Skutečně, všichni opravdu ne. Například můj býk ne, ale také ne kozy, ba ani naše slepice a kačeny… všichni jdou ke korýtku bez modlitby.
A obvyklá otázka: A co my?
Z knihy Meditační průvodce rokem aneb Pohledy za roušku viditelné přírody
-
2024 ©