Hlubší význam sdílení - vytvoříme neviditelné ley-linie?

Proč setkání a sdílení? Utvoříme společné ley-linie?

            Po každé vydané knížce se vyskytnou čtenáři, kteří by si „s tím Funkem“ prý rádi popovídali. Někteří možná jen ze zvědavosti, jiní očekávají od autora to, co jim nemůže splnit, ale mnozí se chtějí svěřit doopravdy a cosi si vzájemně vyměnit. Správně tuší, že i  pisatelé takovýchto knížek jsou jen obyčejní lidé, kteří jsou vděční za odezvu. Po takových setkáních zůstává výrazná krásná stopa a vědomí blízkosti. Vím, že publicita skýtá různé nástrahy a pasti, proto bývá někdy lepší anonymita nebo alespoň nepřipisování osobního autorství myšlenkám, které mohl myslit i kdokoliv jiný. Občas však jsou „náhodně“ zařízena setkání, kde snad je dovoleno těmito myšlenkami či inspiracemi přinést někomu určitou oporu či rozuzlení v určité situaci.

            Už jste dělali někdy sami majonézu? To se do stále míchaného syrového vajíčka pomaloučku a stejnoměrně vkapává olej a v určitém okamžiku se zprvu rozbředlá tekutina zahušťuje v konzistentní soudržnou masu, která pak stále houstne. To je to pravé. A je to tak i s lidskými kontakty. Třeba se takto „blogově“ společně sdílenými hodnotami „zahustí“ i náš kontakt, ač Vás neznám. Neznám? Vzpomínám si, jak se mi asi u dvou tří knih kdysi stalo cosi nečekaného a úžasného. Bylo to vždy krátce před započetím jejich prodeje. Ač nejsem jasnovidný, po několik večerů jsem stále zřetelněji vnímal, jak se navazují jakési mentální nitky či kanálky mezi světem knihy, který jsem v sobě nosil, a mezi nitry některých budoucích čtenářů. Byly to jakési „ley-linie“ k nitrům spřízněných lidí. Časem jsem pochopil, že ti vnímavější jsou již předem svým podobným naladěním „zváni“, aby se světem knihy, která se k nim brzy dostane,  nechali  proniknout zprvu touto podprahovou mimosmyslovou cestou.  Není to nic zas až tak mimořádného, jak by se snad zdálo. Samozřejmě že o tom nevěděli, ani já jsem nevěděl konkrétně, kdo to je, ale jistě jim to pak při čtení samotném usnadnilo chápání textu, do kterého pak lépe vplouvali.  Byl jsem šťastný, že kniha snad k něčemu bude dobrá, ba měl jsem pocit jakéhosi důvěrného neviditelného společenství – s trochou nadsázky jsem si dělal legraci, že máme v duchovnu politické hnutí „Za veselejší současnost“.

            Mezi další mé divnůstky patří, že po vydání každé knížky si ji po večerech znovu a znovu čtu. Napřed jsem s nadsázkou říkal, že tomuhle čtení aspoň rozumím a nemusím se s autorem hádat. Nebo jsem si říkal – nejsem já cvok či rozkochaný samolibec? Možná v něčem ano, ale u této věci jsem až později  pochopil, jak to vlastně je. Jsem puzen tím čtením znovu a znovu oživovat a vysílat myšlenky knihy pro její čtenáře. Étery, které kniha obsahuje, se mým opakovaným prožitkem pro neviditelné publikum dynamizují a inspirují snazší vnímání čtoucích. Obzvlášť silné je toto jiskření brzy po vydání knihy, kdy je asi nejvíce čtena či nejintenzivněji prožívána. Jsem tedy tak trochu u Vás, když ji čtete, i když o tom oba nevíme.

            Nepatřím  mezi ty informátory-vševědy, kteří se namísto průvodců pravdou považují za původce pravdy. K podivu některých se neúčastnívám  různých esoterických pouťových varieté a show, protože tam nejde o cestu k pravdě či Bohu ani k bližním, ale o atrakci a tržní sebepředvádění (i kdyby se hovořilo o andělích, nirváně či dalších úžasnostech, pro obyčejného smrtelníka tak senzačních). Dosud jsem tvrdil, že radši skládám jen písemně slovíčka vedle sebe, a až je jich hodně, je kniha. A tu někteří čtou a pak mi píšou i hezká psaníčka a podkuřují mému „votrapovi“ (tak nazývá můj kamarád LP své ego). A také: jakmile něco napíšu, už o tom neumím se zaujetím mluvit. To, co jsem kdy  napsal, mám v sobě asi v nějakých esencích, do kterých se mohu sice vědomě dostat, ale ne už je kdykoliv ústně opakovat. Připadám si, jako kdyby mé dosavadní psaní bylo v domě za mými zády, já stál na zápraží  a už se k tomu nemohl ohlédnout, protože civím dopředu a vyhlížím – vím já vůbec co vyhlížím? Třeba to ani není moje starost. Ono to trpělivé a nadějné vyhlížení je moc krásné,  vždycky se něco objeví a natrefí. Spíš než opakovat, co bylo napsané, je mi tedy bližší si s někým žvatlat jako děti u svých písečků a občas se kouknout na sousední bábovičky. Radši než hlubokomyslné řeči o duchovnu mám legraci, pokud ovšem ze mne někdo ty řeči svou opravdovou potřebou nevydoluje. To pak jde mluvení jaksi samo.

            Tohle vysvětlení, jak to se mnou vlastně je, jsem podal těm, kteří se u nakladatelů či jinde doptávají, dělám-li někde přednášky apod.   Chápu ale i z vlastní zkušenosti, že když člověk něco čte, rád by se třeba dozvěděl i víc osobního o autorovi či se setkal s jeho osobními situacemi, reakcemi a podobně. Tedy po dvaceti letech váhání a na prahu účtování se životem rozhodl jsem se nabídnout i setkání na celý víkend. Od individuálních setkání „náhodných“ přejdeme k záměrným ve větším počtu, i když s prostorem pro samostatné popovídání. Pomůžeme tak možná leckteré „náhodě“.  Nepřináším ale ani v ústním kontaktu nové informace, na ty jsou určeny knihy zasvěcenců, jen se rád  zkusím přátelsky naladit na společnou vlnu, tak jako v knihách.

Komenský moudře napsal: „K odpočívání po prácech dal Bůh lidem noc, avšak i mimo čas odpočívání nočního obmýšleti se má  a musí, aby tělo, jako i mysl, při prácech svých často odpočinutí a vydechnutí měla, což se děje zabývkami nějakými. A to již něco veselého býti musí…, však bez hříchu.“ Snad  webová stránka i chystané osobní setkání obsahovati může obojí: studium i zabývky.

Nadáváme svorně na politiky, snažme se raději sami něco dělat, nejprve třeba i takto neviditelně, později snad i větší vlastní angažovaností (ta bývá v tzv. duchovních kruzích výjimečná – snad abychom si nepoškrábali svou duchovní metalízu?), a snad i setkáním. Třeba se nám ale i na setkání podaří vytvořit zase novou komunitu, jejíž spojení nebude dáno žádnou vůdčí osobností, ale sdíleným zanícením k hodnotám, kterými se toužíme společně nechat prostupovat, aby byl svět lepší.