PO NÁVRATU ZE MŠE SVATÉ ZA LIBUŠI ŠAFRÁNKOVOU – TROCHA POREFEROVÁNÍ. DALŠÍ SKVĚLÝ NÁPAD DANIELY DRTINOVÉ.

 

Z mého mailu: Asi je to dobře: K mé řeči o pohřbu Libušky Šafránkové, plánované s Danielou Drtinovou pro ČT24, nedošlo. Ulevilo se mi. Daniela se omlouvala, že přenosové vozy jsou na tornádu, které zrovna řádilo... takže byly nedostupné. Stejně jsem měl obavy, že udělám v televizi nějakou ostudu. Hovořilo jich zde v obřadni sini několik, nechtěl bych to prodlužovat: Dagmar Havlová, Jan Hrušínský (mívá skvělé komentáře v Neovlivní.cz), Ondřej Vetchý, Naďa Konvalinková aj.. Ministr kultury Zaorálek se proslovu zdržel. Dlouze mluvilo několik farářů (možná by zde platilo, že méně je někdy více), a pak byla mše. Bylo to jen pro užší rodinu a pozvané hosty. K vidění byl i Jiří Bartoška či Jan Kačer. Cenné bylo i že Daniela Drtinová věnovala modlitbu pro postižené tornádem na Moravě. I zde je ono pravé duchovno, jak ho chápala Libuše Šafránková. Přítel Petr Tomaides mi o tom dal něco na fcb (založil mi ho kdysi, to jsem ani nevěděl, co to fcb je, a obhospodařuje mi ho svědomitě, já na něj zabloudím jen zřídka a neumím odpovídat). Mluvil a hrál i třiaosmdesátiletý Laco Deczi, světová trumpetová legenda, kterou znám od mládí. Mile jsme popovídali. Hrál už před tím v parku u našich zaparkovaných aut, tedy jsem si dělal legraci, že máme zadarmo to, za co bysme platili tisícovky vstupné. Žije a účinkuje v New Yorku, sem přiletěl na tento pohřeb i přes pokročilý věk. Jiní hráli při obřadu i části Dvořákova violoncellového koncertu h moll. Žalm o údolí stínu smrti a Kristově naději zpívala Gabriela Beňačková Čápová - zpívá jí to pořád skvěle, neuvěřitelné. Bylo to celé v gesci ředitelství Národního divadla.
Daniele jsem nechal mé poslední knížky. Pan Josef Abrhám st. tam byl na vozíku. Josef Abrhám ml. se taky navrhoval sejít. I když bych se na to těšil, třeba to usne, některé krásné „plány“ se mi krásně propadají do blaženého nirvánického Nic.
A krásné: Bylo to opět v kostele svaté Anežky České, co měla Petrova malá Anička před pár lety křest, když jsem jí šel za kmotra (zdráhal jsem se kvůli věku, ale Petr pravil, že nad ní přece můžu pak bdít i Tamodtud. Tedy pak nesmím zapomenout). Je velice milá, když jsem jí vykládal o jejím křtu a že se známe, soustředěně poslouchala. Je pořád radostná, Petr říkal že skutečně pořád. Znamená to, že má doma skvělé prostředí. Tak jí budu ledacos jednoduchého krásného „vykládat“ v duchu, na dálku (i někteří waldorfští učitelé tak pracují se žáky).
Petr mi dělal "bodygarda". Byl mi přidělen jako průvodce. Ukazoval mi i pečlivě schraňovaný oboustranně psaný list s očíslovanými krátkými body pro život, pro duchovní cestu, co Libuška sepsala a řekla mu, že v tom je vše podstatné, co člověk potřebuje. Jmenuje se to Litanie k Duchu Svatému (má ji Lila z Litmanové). Z krátkého nahlédnutí jsem k tomu nabyl velké úcty. Je to unikátní spirituální závěť. Prý mi to oskenuje na web. Pan Hrušínský mi slíbil poslat své napsané povídání, bylo skutečně hodnotné. Chtěl bych to taky dát na web. Bezprostřední a milé bylo zejména povídání Dagmar Havlové, byly tam veselé příhody s Libuškou, ale už jsem ji po obřadu nestihnul, zkusím jí o to napsat. Jen si pamatuju, že při jejich prvním setkání, ještě na škole, prý zaznělo: Budeme se spolu kamarádit, chceš? - Chcu.
Bylo to pořádáno jen pro nejbližší rodinu a pozvané hosty. Za "nejbližšího" mne Daniela patrně považovala i proto, že Libuška asi četla nějaké mé knížky (určitě Drtikola). Ten moderní kostel Svaté Anežky České na Spořilově je skutečně velkolepý a důstojný, a navíc je uprostřed zeleně.
Domluvili jsme předběžně, že bysme s Danielou udělali pro YT (tedy tentokrát ne už pro DVTV) jen tak povídání, ale na připravené otázky či témata (abych se moc nezakecával od tématu, znám se), Petr by to točil. Rád bych někdy udělal ještě video - volné povídání třeba o Matce Zemi, posvátných místech a vztahu k nim, a spoustu dalších témat. Jestli se k tomu dostanem, těžko říct. Stíhám jen málo z toho, co bych chtěl.

 

 .oOo.

 

ZVLÁŠTNÍ SOUVISLOSTI S ODCHODEM LIBUŠE ŠAFRÁNKOVÉ

Nejsem numerolog, zajímám se o tyto věci jen laicky. I tak mě napadla tahle milá souvislost. Začnu u přání k roku 2000, které mi poslal Štěpán Rak (krom toho, že je špičkový kytarový virtuos, je i skvělý astrolog a numerolog) a Alfred Strejček.

Napsal mi: PŘICHÁZÍ DOBA VĚDOMÉ LÁSKY A MAGICKÁ DVOJKA NÁS VŠECHNY PO DALŠÍCH TISÍC LET BUDE UČIT CESTĚ KE DRUHÉMU.

Dvojka je tedy číslo vztahové, od jednoho ke druhému. Alfred Strejček k onomu přání doplnil:

Do kůry stromu jsem vyryl: SINE AMORE NIHIL – BEZ LÁSKY NENÍ NIC.

Libuše Šafránková odešla 9. 6. 2021. Podívejme se na sumární součet těchto číslic:

9 + 6 + 2 + 0 + 2 + 1 = 20. Z toho konečný sumární součet 2 + 0 dává dvojku.

Příznačné: Libuše Šafránková byla člověkem pro lidi par excelence. Byla člověkem oné dvojky – vycházení od jednoho ke druhému. Člověkem poukazujícím na třetí tisíciletí.

 

.oOo.

 

UMĚLCŮ NÁM UBÝVÁ; LIBUŠE ŠAFRÁNKOVÁ POMÁHÁ; KDYŽ PADNE STROM, VIDÍME JEHO MOHUTNÉ KOŘENY

Počátku štěpení lidstva na dvě větve, které bylo kdysi zasvěcenci předpovězeno, si lze povšimnout i v našem národě. V některých obdobích minulosti žil více jednotně - ve společném cítění prostý lid a buditelé, umělci, lidí duchovní, ba i šlechta. V době baroka pronikl tento styl až do nejmenších českých vísek, kde ženy vyšívaly s tímto cítěním, stavěly se tak kostely, kapličky, domy (např. jihočeský selský barok)… V době národního obrození opět naši buditelé oslovovali široké masy, lidé předminulého století znali a milovali své básníky (Vrchlického, Sládka, Máchu, Erbena aj.) i skladatele či architekty. Byl to skoro totožný myšlenkový svět a tytéž ideály. Malíři, herci, operní pěvci byli národem jednotně ctěni. Ještě Masaryk byl jako osobnost jednotně vetšinou národa uctíván či alespoň přijímán. Po dlouhé době byl takto velkou vetšinou přijímán ještě i Václav Havel. Na stavbu Národního divadla se sbírali lidé z celé vlasti. Před nedávnem došlo k opaku – zlato z pozlacených předmětů v renovovaném ND si návštěvníci odloupávali, kradli. NÁROD SOBĚ rozkrádá. Příznačné je dnes jak vykrádání posvátných témat, vlasteneckých i esoterických, tak vykrádání sošek světců z kostelů za účelem kšeftování. Obojí je totéž.

Dnes jsou ale vnější užitková kultura a umění stále více odtrženy od národní duše i od spirituálních hodnot a ideí. Hodnoty i dávná mysteria se profanují, slouží spíše zábavě, pokleslé sebeprezentaci jedinců, šoumenů. Umění i obraz světa se dehumanizuje a sexualizuje a tím i ochuzuje. Kde není něco pikantního, vizuálně ofenzivního, je mizivá naděje na úspěch. Vlast se odkouzluje, ztrácí niternou pohostinnost. Příroda i hory se plundrují, zahlučňují a odromantizovávají. Ze steziček jsou asfaltky. Místo posezení na kameni se svačinou z batohu zabrala přírodu síť restaurací a skládek.

V době globalizace, unifikace a multikulti je ale k udržení vlastních hodnot třeba většího samostatného úsilí. Spirituální hodnoty se v této situaci stahují do jakési obdoby někdejší podzemní církve, do individuálního hledačství a do menších společenství – organizovaných (např. eurytmie), i těch stále více neformálních, ne však už z důvodu bezpečnostních, ale z důvodu nezájmu. Umělců s poctivým spirituálním myšlením, kteří dokázali zaujmout, jako byla Šafránková nebo Červená či Kemr, i jako je Strejček, Rak a hrstka dalších, u kterých je umění životem a život uměním, postupně ubývá. Kéž bych se mýlil.

Tyto nůžky mezi spiritualitou a nízkostí se rozevírají jako dosud nikdy v dějinách – světových i našeho národa. Na veřejnosti se spiritualitě ani čistému umění příliš nedaří. I proto je třeba hledat ostrůvky ryzího umění v moři odpadků, v moři které už dávno není azurové. Počátek onoho duchovní vědou předpovězeného štěpení lidstva do obou polarit, vzdalujících se od sebe, které má postupovat několik tisíciletí až do plného oddělení (biblický Poslední soud), začínáme vidět i na naší národní úrovni – nejen v politice, ale i v duchovních kruzích nejrůznějšího zaměření, a v umění. Jak málo je těch, o kterých je z celého jejich života zjevné, kam patří. Chce se věřit, že úsilí takových, jako je Libuše Šafránková a dobří přičinliví lidé okolo ní, odkudsi pokračuje – nejen v zasazených semenech, ale snad i přímo. Nečekejme ale typicky česky pasivně na spasitelské osobnosti nebo hnutí, náprava musí začít u každého z nás. Paranoiky s mesianistickým syndromem, ať už naše, ruské či jiné, je třeba umět rozeznávat a odmítat.

Libuše Šafránková nepatřila mezi ty, kteří si v nitru pohotově zaranžují imitaci duchovních či uměleckých zážitků. Ač herečka, žila pravdivě a dosahovala k Tichu svého nitra. V tom je její unikum, síla i její kouzlo.

Osobní dodatek: Jak to tak píšu a občas vzhlédnu k oknu, pozoruji podobný děj k tomu, co tu popisuju: Jiřičky si vystavěly do obou rohů zvenčí mého okna hnízda. A drzí líní špinaví vrabci, neschopní si takové hnízdo udělat, je vyštípávají, vyhazují jim mladé z hnízda. Že by se vrabci takto „polidštili“? Hlavně děním na východ od nás?

 .oOo.

Citát z rozhovoru s Libuší Šafránkovou (je vzácné, když i slavnou osobnost oslovují duchovní hodnoty): "Máme asi štěstí, že se zachovaly původní české pohádky, kde je zakódován klíč k mystické cestě a duchovnímu vývoji. Dětská nepopsaná duše to asi nějak vycítí a přijme za svoje, aniž o tom ví. Je to kouzlo, jinak si to nedovedu vysvětlit," uvažovala Libuše Šafránková <https://magazin.aktualne.cz/libuse-

 

(Četla i nějaké funkoviny, dostala kdysi i knihu Děti - poslové z neznáma.)

 .oOo.

JAKÉSI „NÁHODY“; ROZLOUČENÍ A PŘIVÍTÁNÍ.

Je to subjektivní, ale z našich svatých je mi nejbližší Anežka Česká. Možná i tou sociální činností pro potřebné. Za chrám, který mne nejvíc oslovil, považuji (krom svatovítské katedrály) kostel Svaté Anežky v pražských Roztylech. Je tam na oltářišti zavěšen i překrásný mohutný kříž ve tvaru +, tedy se všemi rameny stejně dlouhými. Kostel je v blízkosti někdejšího bydliště Fráni Drtikola. A další: „Náhodou“ jsme měli před pár lety křest malé Aničky, dcery přítele Petra Tomaidese, právě v tomto chrámě (píšu o tom i na těchto stránkách). A „náhodou“ jsem tam byl i na pohřbu Libušky Šafránkové. A „náhodou“ jsem tam byl pak pozván na pohřeb jejího manžela, Josefa Abrháma, jejich synem Josefem Abrhámem ml.. Při pohřbu Libušky Šafránkové bylo těch náhod víc – setkání se například a popovídání s mým celoživotním idolem hry na trubku Laco Deczim (přiletěl ve svých 83 letech na pohřeb z New Yorku)… I tentokrát měla promlouvat (jak mi napsala Daniela Drtinová) mj. Dagmar Havlová, Jan Kačer aj.

Přejme Josefu Abrhámovi, krom jistě překrásného setkání s Libuškou, která ho předešla o jedenáct měsíců, Boží požehnání, klid duše i hezké prolínání i s jeho dalšími blízkými, kteří ho, věřím tomu, přišli přivítat.

.oOo.

 

DVĚ DROBNOSTI:

Mail Ludmily Z. týden po odchodu Libušky: To se mi ještě nikdy nestalo: Jsem na každém kroku už několik dní v duchu stále s LŠ. A krásné. Jako kdyby mi umožňovala hlouběji vnímat i duchovní texty a modlitby – jako kdyby mi to vše bylo najednou mnohem blíž. Jako kdyby mne vzala s sebou blíž k Pánu, k Jeho Lásce. Ale není to nic sladkobolného. Je to velmi věcné, až přímočaré, a až do velké hloubky vážné, důstojné.

Prostě opravdové, skoro bych napsala POSVÁTNÉ. Zatím to ve mně nekončí.

Jiří  N. mi vyprávěl, jak kdysi odborně prořezával strom. Byl v koruně, když slyšel z cesty ženský velitelský hlas, aby toho nechal. Pracoval dál, hlas sílil. Tedy slanil dolů, a za plotem paní Šafránková, viditelně rozhořčená. Tedy jí ukázal zblízka suché větve bez kůry, které shazuje. Následovalo - Tak pokračujte.

 .oOo.

MALÉ ZAMYŠLENÍ O SESTRÁCH ŠAFRÁNKOVÝCH;

Odolnost ducha před malostí a nízkostí i radostné dováděni.

Ludmila Z.: Krátce jsem se kdysi v mládí setkala se sestrou Libušky Šafránkové – Mirkou. Občas jsme se potkávaly na vysoké - nějaký čas navštěvovala náš ročník. Jak jednoduché: studijní kruh tvořili vždy lidé s příjmeními od stejného počátečního písmene, tedy nás tam byla hromada spolužáků od S a Š (za svobodna mi příjmení začínalo na Š.).
Již tehdy jsem vnímala, že ty sestry si jsou čímsi velmi podobné, blízké a časem mi došlo, že právě přes jemnost, přirozenost a duševní vyzrálost Mirky jsem nenásilně „nacítila“ i Libušku. Její věrohodnost, opravdovost, odolnost ducha před malostí a nízkostí. Její milé rošťáctví, diblíkovství, vtip, veselé, dovádivé mládí… to vše bylo podloženo hodnotami ryzího lidství - klidnou rozmyslností, vrozeným intelektem, neosobním nadhledem, jednoduše – duchovní vyspělostí nezvykle krásné duše.
Nikdy bych se neodvážila zeptat Mirky na Libušku přímo. Ani nebylo na co. Nešlo mi o historky, nebažila jsem po reáliích a konkrétnostech. Stačilo mi zprostředkovaně vnímat její charakterovou opravdovost. Ten pokojný, nádherně osvobodivý pocit, že nikdy není třeba nic předstírat. Ani na divadle, ani ve filmu, natož v životě. Že i tam stačí, když se prostě jen JE a KONÁ pravdivě a na případných úspěších se neustrne. Vždyť jen pokorou a Láskou se ve zdejším bytí můžem prohlubovat a prosvětlovat a ona, jako by se s tímhle poznáním už narodila.

.oOo.

 

MŮJ DODATEK K POHŘBU: V některých osudových událostech se mohou „náhodně“ setkat ti, kteří jsou si něčím blízcí. Zdá se, že jedním z významných mezníků bylo i toto hluboké důstojné umělecko-sociální setkání. Komu se podaří sjednotit tolik lidí nejrůznějšího zaměření, názorů, povah? Seděli tu při mši vedle sebe lidé tak různorodí: Daniela Drtinová, Dagmar Havlová, Miroslava Šafránková, Gabriela Beňačková Čápová, Naďa Konvalinková, Josef Abrhám, Laco Deczi, Jan Hrušínský, Jiří Bartoška, Jan Kačer, Petr Tomaides…, a nás několik dalších pozvaných, kteří osobně veřejně nevystupujeme.

Když v blízkém parku zaparkoval vedle mého auta Laco Deczi, jazzová legenda, a začal si jen tak hrát na trumpetu, doprovázen kytaristou, v duchu (a snad ne moc nahlas) jsem si broukal s nimi – a vida, jam session ad hoc, přesně tak jak má vypadat. Když jsem kolem své dvacítky čítal v časopisu Melodie o jam sessions světových jazzmanů včetně Decziho, netušil jsem, že po půl století budu s ním jamovat, byť jen anonymně a v přírodě. Jak totiž začal jen tak hrát v parku na trubku, říkal jsem si: No teda, líp by to ani Deczi nezahrál. A když nás pak představili, vida, byl to on. Hovor byl srdečný. Vyvedl mne z omylu, že hraje jen jazz. Hraje i Bacha, Vivaldiho aj.  Libuška Šafránková sjednocuje i po odložení své fyzické schrány.

Potvrdila to z jiného úhlu pohledu i LZ: Celý týden od jejího odchodu jsem v duchu vlastně stále s LŠ a nevím, jestli dneškem to skončí, zatím ještě ne.

.oOo.

 

NEPRORAZILA DRYÁČNICTVÍM A ODHALOVÁNÍM, ALE TALENTEM, LÁSKYPLNOSTÍ, ODUŠEVNĚLOSTÍ. ODHALUJÍ SE TY, KTERÝM TOTO CHYBÍ. VYROVNÁNÍ SE S ODCHODEM NĚKOHO; VYLÉTNUTÍ JAKO MOTÝL Z KUKLY; LÁSKU K DALŠÍ CESTĚ...

 

Jednou z nejvýraznějších oblastí, kde se projevuje hra konvencí a celosvětový materialismus, bez ohledu na společenské zřízení a mnohdy ani vyznání víry, je vztah ke smrti.

Všimneme si: když zemře známá osobnost, kolik dalších slavných lidí si pospíší s veřejným prohlášením o své zdrcenosti (lze samozřejmě chápat zdrcení těch nejbližších) a jak je to vzalo, sebralo, odrovnalo, vyřídilo, jak je těžce zasáhla zpráva o úmrtí... Je to skvělá příležitost k dobrému osobnímu píár. Jako by tím chtěli dokázat stejně smýšlejícím materialistům či kolegům (i kdyby byli tzv. věřící) jakousi svou kvalitu, blízkost a lásku k zemřelé osobě. Nebo je některými pozůstalými litována, že už si nemůže užívat zemských požitků, ve kterých oni spatřují jediné blaho? Nebo ti, co pláčou že nemocná osoba odešla, jako by paradoxně litovali, že už tu nemůže dál tělesně trpět? Nepřejí jí snad beztělesný odpočinek? Nebo svůj vlastní strach z oné Pravdy boží přenášejí i na zemřelého? Není to u mnohých jen společensky přijatá hra na truchlení? Či chcete-li, působení Ahrimana na lidstvo skrze zmaterializování postoje k smrti.

Zamysleme se zcela jednoduše, co se úmrtím stalo: duše vylétla z těla, často trpícího, jako motýl z kukly. Nepřestává existovat, je jen jinde a bez tělesné zátěže, mnohdy bolavé. A možná že se postupně blíží víc k věčné Pravdě i k pravdě o sobe. Měli-li jsme k onomu člověku skutečnou lásku, pak mu ji tím silněji a snad i tišeji předáváme, zabalujeme ho do ní. Nyní ji může i silněji vnímat, ba vsávat. Přivolávání zemřelého a hysterické truchlení naopak jeho duši vyrušuje, zdržuje, dá se říci že až tyranizuje, brání v dalším postupu. Je jako kámen u nohy. Obzvláště když se sejde několik jeho známých a vzájemně se v nářku podporují, připomíná to pronásledování bezbranné kořisti, i když "dobře mínené".

Když odešla známá herečka a zároveň láskyplný člověk s duchovní orientací a tisk se předháněl v celoživotních informacích o ní a v srdceryvných reportážích o zdrceném stavu nitra mnohých, kdo ji znali, napsal mi její dlouholetý blízký kamarád něco jiného: „Silná chvíle tahle její Smrt. Nechce se mi v této chvíli nic číst o ní… Vede mě to do Ticha...“ Jednoduché, opravdové, důvěryhodné. Kéž by ji doprovázelo co nejméně slz a co nejvíc světla lásky a modlitby.

Jak krásný byl zvyk našich slovanských předků – zapalovat na hrobě oheň jako symbol Božího tepla a světla, které přáli duši zemřelého. Nám z toho zbyla svíčka, i tak lze její plamen takto chápat. Nemůžeme-li položit květiny na hrob (s vědomím, aby skupinová duše oné květiny oblažila duši zemřelého, což byl původní účel), můžeme si sami najít jinou drobnost: třeba si přivonět ke květině a v duchu tou vůní jemně zemřelého oblažit. Poslechnout si něco z klasické hudby a nenásilně se podělit o prožitek i se zemřelým. Pronést pro něho Otcenáš. Nepřivolávat však odtěleného násilně, mohlo by to být těžké bolavé vyrušení z oblasti, kterou má projít.

Truchlení – nejhorší a bezútěšné bývá u těch, kteří se nezajímali o „věci poslední“ a následné. Jak úlevné by bylo uvědomit si, že odložením fyzického těla život nekončí. Hysterické hořekování nad zemřelým je spíš projevem sebelítosti. Anebo strachu nad mukami z hříchu? Libuše Šafránková to nepotřebuje. Nemusela ani halasně propagovat své zralé postoje a názory – umělecké, duchovní, společenské. Byla jejich ztělesněním. Na rozdíl od mnoha kolegyň herecké šmíry nemusela usilovat o slávu náhražkou talentu - skandály, odhalováním těla, útočením na pudovost. Stačila její mimika, hlas, oči, úsměv, ryzí ženství, temperament, dětsky nevinné rošťáctví, pohybová kultura dokonale přizpůsobená roli, pohádkovost, oduševnělost… To, jak čistě oblažovala lidi, včetně dětí, se jí vrátí.

Vystupuj lehce, Libuško Šafránková, posmrtnými říšemi, zahalena do Světla Všeodpouštějící a Všeozařující Lásky Kristovy.

 

.oOo.

 

V jistém období po odložení fyzického těla se setkávají a prolínají duše těch, kteří měli zde k sobě blízko. Prolínají se tam hlouběji, bez ohraničení fyzickým tělem a omezení pozemskými časovými možnostmi. Poznávají osudové nitky z minulých inkarnací, které je přivedly k sobě, a za pomoci vyšších bytostí spřádají rámec a poměry svých budoucích osudů – ne už z egoistických pohnutek pro své nižší blaho, ale k vývojovému postupu. Jak jej pak na zemi naplní, bude záležet jen na nich, na míře jejich dobra zde. Libuše Šafránková k tomu poukazuje a sjednocuje a bude sjednocovat dál, přinejmenším tak dokonale, jako se jí to dařilo zde na zemi.

 

  

(Z jejího původního impulsu se odvíjela i má spolupráce s Danielou Drtinovou pro DVTV a Petrem Tomaidesem s točením videí na Youtube. - Fotografie L. Š. na mém facebooku nebyla dosud nikde publikována, byla pořízena Petrem Tomaidesem.)