Je prostý. Zdají se mu ale podivné sny. Ve škole neuspěl, nevěděl proč by se něco takového musel učit a nechat si za to dát nějakou známku. Byla to asi taková hra dospělých. Raději by si hrál posvém. Tak ho místo do školy začali posílat tu nabílit dům, jindy vyndavat kamení z pole či naštípat dříví. A vida, ta kaplička za vsí v polích je zašlá, nabílí ji, to umí. Asi to bude ta kaplička, co do ní jeho babička nosívala kytičky. Na zahrádce, kterou si kvůli tomu založila, ještě nějaké zbytky těch květinek rostou. Prý jednou, když byla poprvé v životě s něčím u doktora, ten náhodou objevil, že má vykloubené rameno. Celé roky si toho nevšimla. Pravda, bolelo to při práci, ale prý to tak měla odedávna. Tak proto dělala tou rukou věci někdy trochu jinak, ale dělala vše. Půjde tedy taky s nějakou kytičkou do té kapličky, dát ji Ježíšovi nebo Panně Marii, tak hezky mu o ní babička vyprávěla. Jenže v kapličce žádná taková soška ani obrázek není. Není tam nic, jen holá stěna výklenku. Co je to za lidi v nejbližší vsi, že se nepostarají? Je mu to divné, taková kaplička je jako rám bez obrázku. Myslel, že kaplička je postavená kvůli tomu, aby uschovávala v sobě něco vzácného, krásného. Podle babičky jim ty kapličky byly tehdá útěchou, že se o přestávkách v práci na poli, třeba o polednách, mají kde pomodlit a nemusí až do vsi do kostela.
A co tihle dva, co na poli nedaleko zrovna pracují? Chodí s divným kovovým klackem před sebou a v kovové krabičce jim to občas zapíská. Asi budou unavení. A kaplička daleko. Nojo, už si sedají. Vytahují z kapsy divnou placičku, do které horečně píchají prstem. Přes rameno jim nenápadně nahlídne, mají tam i obrázky, aha, tak třeba tu Pannu Marii mají tam. On si ji zkusí vyřezat. Dokázal si vyřezat už píšťalku, tak sošku Ježíška nebo jeho maminky, co o nich slyšel ten příběh, by možná taky dokázal.
Kapličku v polích prý chtějí nějací lidé zbourat. Tak jako bezpočet jiných v naší krajině. Prý jim překáží. Rád by jim vysvětlil, že je to škoda, ale nezná je, asi by mu nerozuměli, neumí věci vysvětlovat. Spíš zkusí do kapličky tu Pannu Marii sám vyřezat či vymalovat, třeba pak kapličku nechají stát. Maloval, moc se mu ale nepovedla, spíš vůbec. Mrzí ho to. Bolí to. Sám se cítí provinile. Tak si aspoň maluje její obraz v představě. A hle, to mu jde docela hezky. Jednou se mu před usnutím mihnul podivný obraz – byl někým jiným a přesto on sám, snad hodně dávno, vypadal přísně a sochu nějaké bohyně nařídil zničit a ctitele rozprášit. Jako by se mu poodhrnul cíp něčeho pradávného. Ale ne, on přece má tu Pannu Marii v srdci. A prý i nějaký svatý, snad Bernard řekl, že Bůh ve své vůli chce, abychom vše dostávali skrze Boží Matku.
Jednoho rána se dozvěděl, že jeho kapličku skutečně chtějí toho dne zbourat. A tak jako sedlák v Jiráskově Lucerně bránil svou lípu, šel i on bránit kapli s Boží Matičkou. Dobíhá ke kapličce, nějací lidé na něho křičí ať uteče, že to bouchne. Ke kapličce se po zemi rychle plíží jakýsi čoudící kousek hořícího provázku. Postaví se za kapli, jistě oheň udupe, kapli musí ubránit, vždyť je v ní Panna Maria... - Ve vsi se poté rychle roznesla zpráva o tragédii, toho hloupého mladíka to prý rozmetalo i s kapličkou. Křičeli na něho, ať uteče, neutekl hlupák jeden. Škoda ho. Ale co. Stejně moc rozumu nepobral a ani do hospody mezi ně nechodil. Nerozpoznal ani karty, takže co s takovým.
A on? Nekonečně laskavá, bezmezně milující světelná postava ho objala, ba v sebe přijala. A jak se podobá tomu obrázku Boží Matky, který vídal? Ten byl ničím proti lásce té, se kterou se nyní setkal. Byl u Ní, vedle Ní, měl Ji v sobě… laskavou, něžnou Matku všech lidských duší. Je smazán a odpuštěn i dávný příběh, kdy sošku bohyně zničil.
Pannu Marii nyní ubránil.
/Ze zamýšlené knihy povídek Žebřiňákem mezi lidmi, kapličkami a kytičkami (či tak nějak)/
2024 ©