Zdrojem pravdy a svobody i pro druhého.

/z mailu/

Měl jsem teď jasný vhled (=dobral jsem se k tomu jasným myšlením), že když se s někým rozejdeme, když si rozebereme své i jeho nedobroty a zaujmeme k nim neosobní (=věcný, nezaujatý)  postoj (může tam být asi jen čistý pocit úlevy a osvobození, nikoli sebepovýšení, uraženost nebo výčitka), a třeba si je i postupně dál zpětně uvědomujeme plněji, hlouběji, jen asi jako když si ujasňujeme cestu někam nebo matematický úkol nebo logiku karmických souvislostí, pak to jednou ten člověk může od nás najít a pomůže mu to v orientaci. Může to být až po smrti. V životě to může nastat někdy  taky, jako jemná inspirace, pokud se sám snaží o pravdu a pokud k nám už nechová žádné osobní negace (výčitky, zhrzenost, závist, škodolibost apod.). Pak se vztahové chybování může jednou proměnit v další krok k poznávání pravdy u obou stran, resp. jedna strana k tomu může svou nezaujatou analýzou té druhé mentálně pomoci. Nemusí ani vědět, že to mentální světlo pro onu věc je posíleno od nás. V první řadě ale máme hledat podíl chybování u sebe.
Rovněž tak u těch, se kterými jsme nadále nějak spjati a nelze to zatím rozvázat, se naše nezaujaté a co nejhlubší rozebírání stává budoucím zdrojem pravdy a svobody  i pro toho druhého. Dá se říci, že (i) tím pro něho pracujeme. Zde jsme u učení se rozpoznávání dobrého a zlého, zdržujícího (zotročujícího) a osvobozujícího, pro věčný život sloužícího nebo odporujícího, pravdivého a šalebného, opravdového a předstíraného, poctivě vznikajícího a konvenčního...  Na obecné rovině je to naše malé přispívání k pravdě a svobodě  světa, ke všeobecné hladině světového světla, a to má vždy svůj smysl, i kdyby neneslo viditelné ovoce. A takto to platí i při uvažování o úrovni rodinné, společenské, veřejné, politické, národní, světové... Před ničím z toho nelze strkat hlavu do písku v domnění, že pravdy duchovní lze nalézat bez rozeznávání pravdy okolo sebe. Jak poctivé je naše hledání pravdy ve svém blízkém i vzdáleném zemském okolí, od toho se teprve odvíjí schopnost rozpoznávat pravdy vyšší. Jinak dochází ke klamům a profanacím. Jde tu jak o touhu a úctu k pravdě, tak o zdrženlivost v úsudcích, i o denní výcvik logiky a duchovní inteligence. Rozpoznávání pravdy se musí dít bez emočního zaujetí, bez stranění někomu nebo něčemu podle osobních sympatií a antipatií, bez setrvačného lpění na svých starých názorech. Musí se tedy dít při schopnosti vše u sebe nezaujatě přezkoumávat, případně korigovat nebo opouštět (v oblasti myšlení, cítění, řeči), tedy na poli vztahovém, ve stanoviskách uměleckých, politických, filosofických... Pak a teprve pak lze v řadě situací říci jasné slovo - ať kladné nebo záporné. Mnohdy je to pak i morální povinnost (TGM, VH i řada obyčejných lidí v obyčejných situacích). Jasné, poctivé a pravdivé myšlení v zemských věcech je teprve školou a výcvikem k chápání vyšších pravd. Pokud dejme tomu někdo cosi z duchovna "slyší" či "vidí" či má "vnuknutí", ale není plně, bděle a jasně spojen s úrovní a bytostí, od které toto pochází, nestojí-li jeho myšlení i v těchto chvílích plně na stráži, ocitá se v klamu. Znamená to, že se pokusil pronikat někam bez dostatečného základu pravdivého myšlení na běžné úrovni. Teprve když nabyl úcty i k zemské pravdě, když se pokorně a jasně orientuje ve svém i veřejném životě, je mu pomáháno ve správném chápání pravd vyšších. Pak proniká do duchovních úrovní a pravd spiritualizovaným myšlením. To je dnes jedinou zárukou proti klamům a omylům a zároveň jediným bezpečným způsobem pronikání do duchovna. Láska k pravdě pak otevírá duchovní zrak.  Láska k pravdě zahrnuje i moralitu, tedy rozeznávání jak dopadů našeho i cizího jednání na okolí, tak rozeznávání mravní kvality našeho denního niterného prožívání, nálad, zvyků, zálib, postojů, náhledů... - A toto vše pěstovat ne pro osobní růst, ale z lásky k pravdě jako takové, tedy z touhy ji poznávat pro dobro světa. Pán už sám zařídí, kdy a jak můžeme být nástroji pravdy v konkrétních situacích. Ani toto nelze uspěchat přehnanou horlivostí. Někdo předává maličkosti, jiný mlčí o mohutnu a opět jiný k těm maličkostem i velkým činům potichu trpělivě zraje, aniž se stará o čas a o výsledky.