Zkoušky: Vzpoura nebo podrobení se?
To s Tebou cítím, navaleno máš tolik práce a ještě naprosto necitlivé a arogantní šéfstvo. Jo, je to k zoufání. A tak se snad ani netrap nějakým hledáním "správného" stanoviska. Prožíváš-li niternou vzpouru, tak to třeba ani jinak nejde. Ale věz, že jsou to jen takové rachejtle ve sklepě. Ono je to v člověku někdy stejně všechno najednou: vzpoura, bublání, přijetí neměnného... Jsme jen lidi a nelze se hned "dokonale" vypořádat s okolnostmi, které nás postihují z vnějšího světa. Můžeš si dělat (navozovat) zklidnění, ztišení vůči tomu a přijetí toho, a klidně za chvíli zas vzpouru. Tedy, navozovat obojí: kdyby se naskytlo nějaké řešení (třeba vzpoura vůči vedení), tak klidně, pokud to nebude moc zbrklé nebo nenávistné, ale zároveň být aspoň jak to jde v klidu, že se nic neděje, co by bylo křivdou. (Vzpomeň Havlův Dálkový výslech: Je tu přímo pravzor neosobního jednání – inteligentní bouření se, nesení následků, a při tom absence jakékoliv zloby či záští).
Tedy: při téhle nynější těžké a stísněné situaci si samozřejmě můžeš hledat možnost řešení (ozvat se, hledat změnu zaměstnání...), ale zároveň, pro případ, že řešení nebude hned dáno, si uvědomovat v klidu stav, že nemohu nic dělat. Že Bůh mne sem ponořil za nějakým účelem. A ten účel ani nemusíš kdovíjak hledat, nemusí být hned nějak lidsky postižitelný a vyjádřitelný. Třeba i uvědomění si tohohle: nelitovat se, že nemáš čas na to, co bys chtěla. Někdy je zavalení prací i důsledek toho, že máme-li volný čas, marníme ho pitomostma. Tak potřebujeme přepracovanost, aby nás to vychovalo. A bude se to opakovat tak dlouho, dokud se nepoučíme. Ten volný čas jistě jednou přijde, až si ho zasloužíme. Ale zároveň – někdy toho toužíme tolik udělat, že času je trvalý nedostatek. Ono je to individuální.
Nyní ale musíš nejprve přijmout stav útisku, a třeba už v tom ani nehledat žádné "správné" stanovisko. Třeba i ten stav útisku sám o sobě je důležitý, a to aniž bys musela hned vědět, co máš dělat atd.. Tento stav bezmoci sám o sobě člověka něčím zdeptá, aby se už ani nelitoval. Ale: napřed si dělám, že se nelituju, ale někde o kus nitra dál se stejně lituju. Jenže to před sebou schovávám. I to je normální. Normálnější ale bude otevřenost k sobě.
Vím, mně se to machruje, ale když mne něco postihne, tak si připadám jak na pouťové lochnesce, kde je mi blbě a nemůžu vyskočit, protože bych si namlátil, nebo prostě není kam vyskočit. I to jsou okolnosti pro mne zdravé. Není povinností světa být na nás dobrý. Vše záleží na naší karmě a žákovských zkouškách, kterými musíme projít k zesílení. Někdy je to jako na zubařském křesle, když nemůžeš nic: máš v puse tampon, slintáš, hlavu máš tak, jak chce doktor, nemůžeš mluvit, hýbat se, podrbat se a ještě vrtání či trhání bolí. Ale teprve pak poznáš, že se tím cosi v puse napravilo, ozdravělo.
Ta hranice, co sneseme, bývá někdy dál, než si připustíme, to jen my sami si děláme představu, že už víc nejde. Kdysi jako ekonom jsem pracoval až 70 hodin týdně (měl jsem ovšem doma postaráno o všechno jiné - jídlo atd., pro Tebe jako ženu s domácími povinnostmi je to těžší), taky mne nikdo v práci ani mezi přáteli nevyslechl a nepolitoval, měl jsem velmi těžkou pozici, myslel jsem, že mne to nějak zdravotně poškodí, ale nic jiného mi nezbylo, nebylo úniku. Dnes vidím, že to bylo vývojově to nejplodnější období mého života, že to byly zkoušky, připuštěné Prozřetelností. Zbavíš-li se v této situaci aspoň trochu té reakce, jak píšeš, kopajícího tříletého dítěte, zbavíš se jí v celé šíři své osobnosti, tedy i pro jiné budoucí těžké situace. Ta tehdejší směs přepracování, napětí, křivdy, bezradnosti, malosti atd., mi otevřela hlubší vrstvy (v té době jsem to ovšem nevěděl), dalo mi to vědomí jednou provždy, že mám sílu něčím těžkým projít. Ale samozřejmě, tehdy mi bylo těžké toto přijmout. Člověk si musí uvědomovat (aspoň to zkoušet), že jakmile nějaká zkouška dozní, vyčerpá svůj účel, vždy mu budou pootevřena dvířka k nějakému řešení, třeba změně místa. Ale hledat či se porozhlížet klidně můžeš. Dlouho mi ta možnost nepřicházela, zmítal a dusil jsem se v sobě taky mezi vzpourou a přijetím, ale i když člověk necítí, co by "měl" a prožívá svá stanoviska jaksi "naslepo", ve víře, že je vědoucí aspoň karmický zákon, ono v něm něco stejně zůstane, co ho prohloubí, zopravdoví, posílí, a časem teprve to najde a vidí, že může být zas trochu víc oporou druhým, i že jeho samotného hned tak něco neskolí.Když mi bylo tehdy nejhůř a cítil jsem se na světě se svými starostmi úplně sám, náhodně jsem otevřel místo, kde Steiner uvádí mystické zkoušky, které popsali rozenkruciáni. Jedna z nich se nazývá stav bičování a trním korunování - člověk je po určité období úplně sám, není nikoho, kdo by ho podpořil, a musí se vztahovat jen k Bohu. Dodávám už já: patří k tomu i to zastření niterné harmonie, ba člověk si nemyslí, že by něčím procházel, ale to je právě ono. Nevím, zda právě tím v plnosti procházíš, ale ty znaky to má. Ale nakonec – Boží Ruka nás ze všeho vyvede.