Pro jednání s dětmi i starci by mělo platit: "Radostné srdce hojí rány, ale ubitý duch vysušuje kosti." (Kniha Přísloví). Převažující radost a harmonie by měly být naší životní povinností, už kvůli druhým. Existují totiž dvě základní potřeby duše: Být milován a být oceňován. Obzvláště to potřebují právě ti na počátku a na konci životního cyklu. Harmonie však není jen momentální nálada. Vyžaduje trojí usmíření: se sebou, s okolím a s Bohem. Napomáhejme k tomu nenásilně těm, kteří to potřebují. Napomáhání však nespočívá jen v komunikaci. Lidskou duší léčíme tím, čím jsme, ne co jsme nastudovali či co chceme propagovat. Jak hluboko vidíme do života, tak hluboko vidíme i do utrpení a do jeho pokorného přijetí či možností jeho zmírnění.
K položení prvních základů pro zdraví dítěte je blahodárné už to, když si nastávající maminka uvědomí, že zrození dítěte je největším zázrakem na zemi, protože všechny nebeské hierarchie postupně předávají dítěti své síly. Jejich láska provází člověka do zrození a odívá jeho duši patřičným tělem, které mu podle karmy náleží. Nebeské bytosti, které duši provázejí k novému životu, se dotýkají při stavbě jeho schrány i matky samé. I to si může budoucí maminka uvědomovat a tiše a posvátně vnímat tuto práci na plodu v ní klíčícím. Každá budoucí maminka je předem vyvolena za prostřednici nového pozemského života a sestupující duše ji miluje dříve, nežli ji matka pozná. Tak láska přichází z duchovní říše, tajemně, zázračně a tiše, a touží, aby i matka se připravila na zázrak boží, který vkládá mateřství do jejího lůna. Měla by střežit své mluvení, myšlení a cítění, aby bylo vždy čisté a nevášnivé a neposkvrňovalo duši dítěte. Na ženě záleží, zda chce přinést svému dítěti pravou duchovní lásku a porozumění. Věčný život, který ji prostupuje a připravuje zrození dítěte, může být i jejím světlem a osvěcovat duši její i dítěte. Její láska by měla vědět, že individualita dítěte si přináší na svět určité síly dobré i zlé, které mohou být přepracovávány od dětství zejména mateřskou láskou. I láska je komunikací či jejím základem: může rozplameňovat srdce matky, aby tuto bytost dovedla milovat a pomáhat jí nést její osudový úděl. Může se učit moudře a spravedlivě mluvit, myslet a cítit, aby dovedla svému dítěti dát ale i odepřít vše, co bude vyžadovat jeho duchovní i zemský život. To by měly být základní myšlenky a city, kterými by se budoucí maminky měly prostupovat. Měly by vést trvalý rozhovor s duší, která si je vyvolila ke zrození. Sestupující duše si přináší svůj „poutnický karmický uzlíček“, tedy to, co vše zde musí odžít ke svému poučení. Nikdo to nemáme lehké, proto jsme tu. Tím více záleží na výbavě toho, co duše dostane od své matky pro život.
Tak jako bere nenarozené dítě z matky hmotnou výživu a kyslík, touží i po výživě duševní, protože jen v kyslíku lásky může svobodně a šťastně dýchat. Potřebuje pociťovat, že je milováno a očekáváno. Jeho touha je nasměrovaná k lásce. Žena v požehnaném stavu vlastně chrání a objímá své dítě svým tělem. Měla by totéž dělat i svou duší – až do dospělosti dítěte. Muž má neméně zodpovědnou úlohu - nabýt k těhotenství nejvyšší úctu a připravit ženě potřebné podmínky, a to i po porodu. Plod v době těhotenství naslouchá svému okolí. Slyší a přijímá i milá a laskavá slova s účastí na matčině harmonii a radosti, nebo dostává bolavé rány z jejích hádek, vzteku či pláče. Každý z nás vyžaduje od okolí ohledy a šetrnost. Právem. Jen dvě skupiny lidí si o to neumí říci: ty na obou hranicích pozemské pouti: děti a mnozí staří lidé. Jak je asi bytosti ještě nenarozené, která namísto matčiny lásky vnímá mnoho hodin denně disharmonickou a agresivní hudbu, cynismus, bezohlednost, hrubost… Kde se to v tom dítěti bere, říká si leckterá maminka, když jen trochu povyrostlá ratolest je vzteklá, agresivní – inu, maminka to do ní uložila jako do počítačové paměti už na začátku či spíše před začátkem. Tibetské ženy tráví v těhotenství více času v přírodě. Meditačně se pokoušejí rozeznat melodii budoucího dítěte, učí jí i svého muže a zpívají ji při porodu či později, je-li dítě neklidné či nemocné. Podle dr. Vernyho přichází dítě na svět většinou jako bázlivé stvoření, a má proč. Sotvakterá současná žena v době těhotenství nějak změní náplň svého života. Ani neví, že by měla a jak by měla. Podle průzkumů se většina žen v prvních měsících těhotenství zabývá vším možným, jen ne dítětem, které má v sobě. Současný člověk „vychovává“ dítě již před narozením ke strachu, odcizení, nedůvěře. A naopak: těší-li se matka na dítě, vytuší-li, že s ním může od počátku hovořit, laskat se, milovat ho, pak ho obklopuje ovzduším lásky, optimismu a hlavně důvěry v život.
Podle výzkumu newyorských vědců, a ovšem i podle lidové moudrosti bez výzkumů, vystavují rodiče, jejichž život je poznamenaný hádkami a stresem, zvýšenému nebezpečí nejen sebe, ale ještě víc své děti. Děti deprimovaných a nervózních rodičů častěji onemocní.
Ti nejmenší tvorečkové v matčině těle musí být při všem. K zakomplexovanosti třeba na celý život stačí i to, že si rodiče, většinou otcové, přejí „jen holku“ nebo „jen kluka“. Zrozující se dušička s hrůzou ví, že to nevyjde. I to ji poznamená. Dítě je ale boží dar a tak je k němu nutné přistupovat. O tom, co vyroste z nechtěných dětí, není třeba se rozepisovat. Zaplňují černé kroniky v tisku, jsou jich plné ústavy, psychiatrie a věznice.
Dá se ale hovořit s budoucím človíčkem i jinak. Hugo S. Verbrugh popisuje svědectví mladého muže, dřímajícího a polosnícího po aktu lásky: „Viděl jsem obličej malého chlapce. V okamžiku, kdy jsme se úplně a naprosto spojili, uviděl jsem svého synáčka. Viděl jsem obličej a postavu dítěte jasně a zřetelně před sebou – vlastně nad sebou, a věděl jsem, že je to chlapec. Viděl jsem přesně okamžik, jak k nám přišel. – Také jméno, které jsme mu přisoudili již dříve, prošlo jako blesk skrze mne a já jsem věděl přesně, co to znamená. – Když si na to vzpomínám, připadá mi to, jako by náš syneček byl již přítomný kolem nás. Je to téměř tak, jako by nás kdysi ve skutečnosti přivedl k sobě, aby k nám skrze uskutečněné početí mohl přijít také tělesně.“
Stěží se asi dá exaktně zjistit, vstupuje-li vtělující se človíček na zemské jeviště s úzkostí nebo radostí, ale přesto je to důležité. Zdejší okolí je pro dušičku neznámé, drsné. Pláče a má proč. A proto duše touží po matčině lásce už před narozením jako žíznivý cizinec na poušti po studni s vodou. Vše z budoucí maminky nějak cítí, protože vše ji nějak ovlivňuje a tak se už teď začínají klást základy pro budoucí přednosti nebo brzdy. Kdysi chodilo okolí kolem budoucích maminek s posvátnou úctou, chránilo je před nešetrnostmi, ba maminky samy navštěvovaly například v době renesance obrazárny s ušlechtilým uměním, aby se o krásu podělily s bytostí ve svém lůně. Věděly, že zázrak nového života si to zaslouží. U starých Slovanů omývaly ženy po porodu sebe i narozené dítě v prameni k rituálnímu očištění. Nestálo by za úvahu alespoň něco z toho napodobit? Naši předkové viděli mnohé hlouběji než my.
Siegfried Woitinas v knize o indigových dětech popsal zajímavou komunikaci matky s malou dcerkou Elfi. Matka byla již podruhé vdaná a Elfi jí stále znovu říkala: "Vlastně mám jiného otce, ke kterému jsem chtěla na Zemi."
K tomu matka: "Byla jsem již jednou těhotná, ale to se tehdy nepodařilo."
Elfi se srdečně zasměje a řekne: "To jsem byla já."
Matka: "Dlouho jsem čekala, než opět přišla příležitost." Elfi: "Ano, docela dlouho jsem okolo tebe kroužila." Matka: "K početí došlo v nevhodnou dobu. Ale věděla jsem, co se zde stalo." (Živé porozumění obou.)
Elfi: "Ano, děti chtějí druhé lidi změnit a navzájem spojit."
Matka konstatuje, že ji Elfi silně změnila. Jako inženýrka pracovala především hlavou. Ale od doby, kdy v ní uzrávalo toto dítě, se měnila. "Zvláštním způsobem jsem se skrze ni stala silně cítícím člověkem. Ona mne vedla. Skrze ni jsem se skutečně našla."
Elfi: "Ano, rodiče nemusejí dělat vůbec nic. Musí jen připustit, že je děti změní."
Co se to dnes děje se světem? Proč je nás tu tolik? Kdysi se psalo, že se člověk vtěluje jen asi dvakrát za známé období cca 2 200 let. Pak se vtělování zkracovalo řádově na staletí, pohlaví se začala častěji střídat. Časová období pobytu na druhém břehu se však nadále zkracují, mnohdy už jen na desetiletí či pouhé roky. Východní cesty se kdysi snažily odvést lidstvo od pozemského vtělování předčasně, zduchovnit ho ještě bez náležité zralosti, bez nabytí potřebných zkušeností a bez dostatečného plnění úkolu žít pro méně pokročilé bytosti. Nyní jsme svědky opačné situace. Tlačí se nás sem na zem moc.
Ti, kteří mají v sobě nějaké zločinecké či vášnivé sklony - a není to procento malé - se z posmrtného života opět brzy zrodí na zem, protože s sebou do života mezi smrtí a novým zrozením přinášejí málo hodnot, aby mohli plavat devachanským oceánem hvězdného bytí. Otřeseně se tam odvracejí od vžívání do duchovního světa. Jsou strčeni zpět k rychlému znovuvtělení. Sestupují sem jako duchovní nedochůdčata. I proto vidíme, jak se od generace ke generaci zlo uchopuje lidí ve stále mladším ba už dětském věku. Naproti tomu lidé, kteří v pozemském životě vypracovali svou duševně-duchovní bytost, potřebují k jejímu zjemnění a zdokonalení v posmrtném životě delší dobu a proto přijdou na zem teprve po delším čase.
Dnešní děti to mají těžší, protože tu jsou větší svody i méně lásky a pochopení dospělých, což vede k osamocení. Němec, který 20. 11. 2006 postřílel ve škole několik lidí a pak sebe, před tím napsal: „Jediné, co jsem si ze školy odnesl je, že jsem k ničemu. Nenávidím lidi.“ Tým newyorských vědců zkoumal dvě stovky rodičovských párů po dobu tří let. Zároveň vedli tito rodiče záznamy o veškerých nemocech, které jejich děti v té době prodělaly. Závěr byl jednoznačný: Děti nervózních a deprimovaných rodičů, vystavené zvýšenému stresu a emocionálnímu vypětí, mnohem častěji stůňou. Koreluje to i s několika českými výzkumy, na čem dětem nejvíce záleží. Vždy byla na prvním místě harmonie a nekonfliktnost v rodině.
Moc chutná skvěle. Dokonce i rodičovská. Jak mluvíme s dítětem? "Jdi tam! Udělej to! Tohle nesmíš! Nehrb se! Neběhej tu! Neruš!" Jsme diktátorem a diktátora vychováváme. Takový rodinný diktátor se rodí snadno a rychle. Jakmile moc zachutná, máme potřebu ovlivňovat život dítěte čím dál víc. A pak nejen dítěte, ale i širšího okolí. Jenže dítě, které nemá svobodnou vůli, ztrácí jistotu v rozhodování. Místo sebevědomého jedince vyroste vyděšený slaboch, který se leká vlastního stínu. Anebo zrovna takový uzurpátor, jako to viděl doma.
A stáří?
Není to nemoc, jen přirozená etapa lidského života, která má své specifické potřeby a častěji se při ní stůně. Staří lidé nejsou jiní než my, jsou ale křehcí. Řekla-li výtvarnice Zdeňka Braunerová před sto lety, že svět ztrácí pohostinnost, platí to zejména pro děti a seniory. Naší povinností je trochu té pohostinnosti jim přidat. Jak a čím? Vcítivostí, vlídnou a chápající komunikací. Soucítění znamená být s druhým-potřebným plně, tiše. Pak není místo pro nadbytečné rozvíření našich emocí. Osobní emoce zatěžují někdy nás i trpícího. Začínají, když od sdílení jeho bolesti či utrpení se obrátíme sami k sobě, ke své citovosti, odkud vůči němu uplatníme něco sžíravě lítostivého nebo dramatizujícího, plačtivého, tklivého, netrpělivého s jeho utrpením, když jeho stav označujeme katastroficky hodnotícími slovy a přirovnáními. Taková vášnivá péče pak není nepodobná erotické smyslnosti. Leckterý pečující nekomunikuje, jen se zhlíží ve svém citu. Lichotí si, jak je ctnostný. Tím druhému nepomáhá, ba může v tom být i nepřiznaná manipulace. Péče je pro ni často jen rafinovaným pláštíkem. Očekávají ocenění. Láska však nemá očekávání. Jak rádi by se někteří trpící vymkli takové péči, protože je dusí a zotročuje.
Pravé soucítění spíše mlčí, respektuje osobnost a jedná podle potřeby. Motivace pomáhat druhým není vždy tak ušlechtilá, jak si myslíme. Někdo si pomocí druhým vylepšuje špatné svědomí, tedy to činí pro sebe. Některé nalomené povahy s nedostatkem přiměřené lidské důstojnosti si chtěním pomáhat ospravedlňují svoji existenci. Většinou lze někomu pomoci nést jeho úděl, ale nikoliv jej z něho vytrhovat. Neznáme osudové zákonitosti, které druhému snad mohou i prohloubit utrpením nitro. Měli bychom vědět, že pocit velkého štěstí předpokládá i prožití velké bolesti. Vyvstává v srdci, které vyzrálo i neštěstím, pokud ovšem nezatrpklo, nezatvrdilo se. Proto altruistické třeštění a fackování druhého láskou hlava nehlava není vždy namístě.
Teprve v moudrém a tichém sdílení začíná skutečná účinná láska. Někdy to je opravdu náročné: přijetí utrpení blízkého a nereptavé vcítění může být až na hranicích našich možností. Jenže právě takovéto situace naše hranice posunují. Jindy je naopak stav našeho blízkého pro něho samého přijatelnější, než sami předpokládáme.
Hůř slyším? Asi už jsem toho slyšel v životě dost.
Hůř vidím? Viděl jsem už mnohé.
Hůř chodím? Hodně jsem toho prochodil a asi už bych měl být víc doma.
Měl bych zpracovávat, co jsem kdy slyšel, viděl, četl, kudy prošel, měl bych se zastavit, zklidnit, přestat pořád něco chtít. Měl bych se zabývat hledáním, k čemu mi to všechno bylo.
(Řekl v televizi mim Boris Hybner jako reflexi moudrého a smířeného stáří, které lze tímto pohledem považovat za krásné období.)
Skutečné soucítění nezamačkává slzičky, neodívá se do patetických slov, nepředvádí se před okolím se sklopenýma očima, ale stává se porozuměním, které trpícího niterně podporuje. Pravda, nejde to vždy hned, někdy k tomu potřebujeme i „přechodné období“, než se z prvního šoku vzpamatujeme k jasnějším postojům. Příklad dvojího přístupu: kolem starého, téměř nepohyblivého člověka se v nemocnici shluklo pár nejbližších, cpali do něho pomeranč, džus a koláče ("upekla jsem je pro tebe, tak jez"), což očividně nechtěl, vyvraceli mu bolestivě hlavu, aby se mohl napít, dělali kolem toho rozruch… Jeden hoch, dosud pubertální, který mlčel, odběhl a přinesl šlahounek od stáčení vína, odstřihl kousek a ten se k dalšímu pití vleže osvědčil až do smrti. - Můj někdejší kamarád-obrnář, chodící o holích, byl v zaměstnání nápadně litován, což ho naopak izolovalo. Jakou vzpruhou pro něho byla obyčejná poznámka kolegy - „vem mi tam taky něco“, když se hnal se svými holemi a síťovkou do kantýny pro svačinu. Byl na chvilku zařazen mezi normální lidi.
Snažme se o pochopení starého člověka v jeho životní celistvosti. I ten vrásčitý věchýtek býval někdo. Nemělo by se k seniorům přistupovat se zapomněním na jejich celý předchozí život. Naopak je třeba si uvědomit, že nám tito křehcí a stářím již znavení lidé v touze po sdílení nenápadně předkládají ke společnému prolistování celou svou knihu žití. Ta se pomalu uzavírá a my máme tu poctu, procházet s nimi její rejstřík. Stáří je sice slabým obdobím lidského žití, ale současně velmi důležitým završením a bilancováním všech skutků. Přiznávejme jim jejich důstojnost. Důstojnost slabších se stává i důstojností naší. Požádá nás svéprávný senior s cukrovkou o koupi čokolády? Tedy ji kupme, je to jeho život a jeho úvaha. Můžeme snad jen lehce připomenout, že to asi není to pravé, ale vyhovět mu.
Protože dnes bereme člověka jen tělesně, jeví se nám stárnutí jako cosi negativního. Srovnáváme stárnoucí tělo s ojetým autem nebo hrncem na smetišti. Přehlížíme vlastní hodnoty stáří — duchovní zralost a stále tvořivější duši. Dospěli jsme do paradoxní situace: Chceme se dožít vysokého věku, ale nechceme být staří. Takové zmatení je možno vyložit jen naprostým popřením spirituálního principu. Kdyby však člověk upřel zrak na ducha, snad by si opět vybavil zážitek, jaký mívali lidé již před věky — zážitek ctihodného starce. U těla znamená stárnutí počínající a postupující degeneraci, u ducha znamená zralost. I v přírodě je tomu podobně: Každá rostlina se zaměřuje na to, aby přinesla plod; ale u člověka chceme ignorovat právě to, co může přinést plody — stáří.
Berme radosti a starosti seniora vážně. Když se v píseckém středisku péče o seniory osmdesátiletá paní Růženka, učitelka a stará panna, patrně poprvé v životě zamilovala, pomáhaly jí pečovatelky se více upravovat, pestřeji oblékat tak, jak si přála a nechávaly ji postávat s jejím chodítkem celé hodiny u pokoje, kde bydlel objekt její lásky, aby mohla hlídat, zda k němu nejde jiná žena, potenciální svůdkyně. Byla klidnější. Nikdo nedal naší „paní profesorce“, jak jsme ji k její radosti oslovovali, najevo, že jde snad o pošetilost.
Nešetřeme chválou, uznávejme jejich životní dovednosti a zkušenosti. Ona paní učitelka skládala i v pokročilém věku melodie na dětské říkánky. No, spíše „skládala“, protože to byly bezděčně přejaté melodie většinou z populárních písniček šedesátých let. Pomohli jsme jí to vydat v malém nákladu jako „Zpěvník pro školy“ (zůstal ovšem ve skladu, což netušila). Berme vážně i jejich tužby a ideály. Jedinec stárne, když ztrácí schopnost se nadchnout.
Způsob komunikace. Formulujme věty jednoduše a zřetelně. Nemluvme se seniorem jako s dítětem, mohlo by ho to zraňovat, aniž bychom si toho všimli. Nešetřeme chválou za vše, co se mu povedlo. Vždy vycházejme z toho, že i v pokročilé fázi demence je dospělým člověkem, který musí požívat důstojnost dospělého člověka. Všichni potřebujeme nějaký fyzický dotek, senior tím více, že je mnohdy na pokraji sociálního osamocení. Proto vypozorujme, jaký dotek (kolem ramen, za ruku, pohlazení, poklepání na rameno, gesto atd.) má rád a nešetřeme tím (iniciální dotek).
Takový člověk se jen velice těžce dobírá k pochopení i jednoduchého příkazu či prosby. Je zlé, pokud mu k tomu neposkytneme potřebný čas. Nechtějme od něho najednou pochopit například dva úkoly za sebou. I když se nám zdá, že takové úkoly ze sebe logicky vyplývají (utři si nohy a pak si vezmi ponožky), leckterý senior není schopen oddělit jeden příkaz od druhého. Cítí se pak zmateně, bezradně, zahanbeně. Je nutné každou žádost co nejvíce zjednodušit, rozložit složitější úkol do jednotlivých částí a přitom se chovat přirozeně, laskavě, klidně, trpělivě, nepodivovat se, že druhý nerozumí a nespolupracuje.
Zanechme neplodných diskusí se seniorem, dohadování a přesvědčování o opaku. Nezabývejme se s ním příliš jeho omyly, spíše si jich nevšímejme. To vše by jej zahanbovalo, navozovalo úzkost a beznaděj ze svého stavu. Když seniora utlučeme argumenty, jak něco říká špatně, zabíjíme zbytek jeho klidu a integrity.
A když někdy při komunikaci a péči "ujedeme" a jsme "oškliví"? Pokud to není pravidlem, pak si připomeňme slavný výrok: Pokud neděláte při své práci chyby, patrně nepracujete na dost velkých úkolech. I malý pečovatel v malých poměrech a s malým oceněním koná velké dílo.
Jak hovořit s lidmi, kteří špatně slyší, vidí, špatně se pohybují, jsou ve stresu nebo postiženi stařeckou demencí (s částečným využitím pokynů Rhondy Montgomery)
Láska k bližnímu, přátelskost, bratrský soucit je trpícímu často potřebnější než všechny léky. (Fjodor Michajlovič Dostojevskij)
- Při oslovení užívejte jména, které se druhému líbí. Není-li to rodinný příslušník a má-li titul, pak jej tak oslovujte.
- Používejte ohleduplného a hlubšího tónu hlasu.
- Zjednodušte své vyjadřování. Používejte krátká slova a holé věty, ale SNAŽTE SE NEPONÍŽIT A NEMLUVIT SE SENIOREM JAKO S MALÝM DÍTĚTEM NEBO HLUPÁKEM, AŤ JE JAKKOLI POSTIŽENÝ.
- Vyvarujte se připomínek typu - Ale to jste mi dnes říkal už třikrát.
- Vždy mluvte jen o jedné myšlence, jednom nápadu.
- Ujistěte se, že senior pochopil první věc, než začnete s druhou.
- Snažte se komunikovat se seniorem, i když máte dojem, že rozhovor nemá smysl. Je to velmi důležité pro jeho sebeúctu. Vědomí toho, co senior říká, je pro něho cenné, i když se vám to zdá nesmyslné.
- Komunikace je důležitá, i když postižený ztratil schopnost mluvit nebo schopnost se dorozumět, protože i tak může mít zachovalé sociální cítění.
- Jednejte a chovejte se tak, jako by každý rozhovor byl smysluplný.
- Komentujte pocity, které ve vás vzkazy postiženého zanechávají, i když můžete mít dojem, že se hlavní myšlenka ztratila.
- Buďte s postiženým v očním kontaktu, dotýkejte se ho, naznačte plné pochopení, i když nevíte, co vám říká. Nevystavíte ho tím nejistotě a zahanbení.
- Když je na posteli, nemluvte s ním shora, ale přisuňte si židličku nebo přisedněte na bobek. Může se tím i změnit psychický stav a nálada, je sdílnější, rovnoprávný.
- Neznehodnocujte názor seniora. Vyvarujte se užívání negativních frází a komentářů. Mohou způsobovat stres.
- Od některých seniorů nemůžete očekávat, že porozumí frázím jako – Vy jste zapomněl, nebo – Nepamatujete se?
- Zdržte se vyčítavého vyjmenovávání následků toho, co druhý opomněl nebo spletl, například – Zase sis nevzal léky, počkej co to s tebou udělá! – Jak to že nepiješ, budeš dehydrovaný!
- U zmatených osob je lépe odvést pozornost jinam, než se pouštět do konfrontace.
- Dejte druhému čas, aby mohl vše pochopit. Netlačte na něho.
- Pěstujte si při komunikaci co nejvíce prvků mimiky a gest, usnadní to pochopení. Mohou to být gesta jak tázací, tak radostná a pochvalná.
- Berte některé situace neporozumění na sebe, například: - Vidíš, já ti to špatně vysvětlil. - Promiň, jsem nějakej natvrdlej. – To se mi nepovedlo, viď? Nic tím nezkazíte.
- Někdy musí druhý člověk váš názor vstřebat a pak teprve dokáže formulovat odpověď.
- Nebavte a nedohadujte se příliš expresivně v blízkosti postiženého se třetí osobou. Napětí či nedorozumění se může přenášet a vzbuzovat neklid.
- Snažte se napovědět tam, kde druhému „chybí“ slova, zvlášť začíná-li být nervózní.
- Afázie (aphasie) - ztráta schopnosti mluvit - je velmi frustrující pro toho, kdo ví, co má odpovědět, ale nemůže si vzpomenout na správná slova.
- Nemluvte za seniora, pokud je schopen říci věc sám.
- NIKDY NEMLUVTE O PŘÍTOMNÉM, JAKO BY TU NEBYL. Většina zmatených lidí má chvilky, kdy rozumí, o čem je řeč, a mluví-li se před nimi o nich jako by tu nebyli, může to být pro ně velmi frustrující a zahanbující.
- Vynechte braní jména božího nadarmo (uráží to náboženské cítění) i módní slabomyslné výrazivo, kterým zaplevelujeme svou mateřštinu, jako super, paráda, jakoby (neschopnost inteligentnějšího výraziva v bohaté češtině), i slovní zmetky jako narozky, hoďka, telka, vychytávka, "je to o tom...". U mnohých starších lidí toto jazykové lajdáctví působí smutek a odcizuje.
I úzkost je řešitelná. Jak? Jednoduše, lidsky: pohlazením, obejmutím, laskavým kontaktem, vždy s plnou opravdovostí, nikoliv chlácholivě. Podíváme-li se na zneklidňující situaci a na svět očima nemocného, nalezneme snáze i cestu k uklidnění. Můžeme jej vzít kolem ramen a klidně s ním pohovořit. Je dnes doporučována i terapie pevného obejmutí. Získává tím pevnost a jistotu, hlavně pokud má bolesti.
Pro starého člověka bývá stále častější velmi snadné upadnutí do pocitu vyřazenosti, pokud si neujasňuje tyto otázky, pokud nemá vytvořené bohaté vnitřní zázemí a zejména dostatek sociálních kontaktů, prožívaných opravdově. Kontakty a vazby z bývalého zaměstnání pohasínají, přátelé a příbuzní umírají a nové vazby se navazují obtížněji, než v mládí. Starý člověk nemůže mít základní seberealizaci - něco někomu dát, něčím mu být prospěšný, něco pro něho zařídit. To je základ pocitu zbytečnosti. Vždy byl někde někým pro někoho. Nyní není nikým pro nikoho. Ubývá i možností delšího poznávání někoho a tím i navození kvalitního vztahu, protože se snižují i dopravní možnosti a komunikační pohotovost. Vztahy v pobytových zařízeních bývají spíše zběžné, povrchní, protože je zde shodná skupina lidí a tento pobyt nedává dostatek podnětů k pestřejší konverzaci, než je denní program, kvalita služeb, stravy atd. Jak bolavé bývají případy, kdy si člověk nemůže vzít do zařízení například svého psa. Snažme se proto našemu seniorovi, ať už je s námi doma nebo jej navštěvujeme v domově pro seniory, poskytovat co nejpestřejší konverzační škálu, ba hledat i možnosti, jak jej pro nás něčím jednoduchým zaúkolovat (natrhat v okolí bylinky, sbírat staré pečivo pro domácí zvířectvo, nechávat nesnědené maso pro psa, sepsat rodokmen...). Zejména pokud je v pobytovém zařízení, je pro něho najednou rovnocenný postoj od nás vzácný – on je totiž někdy jen bezmocná hříčka a nedůstojný objekt rozhodování, ztrácí autonomii a důstojnost. Ta je vydána do rukou pečujícího okolí. Mnohý starý člověk více či méně ztrácí svou společenskou roli, pocit přináležení a svůj životní program. Spolu s nemožností rozhodování o sobě to může vést jak k hořkosti a apatii, tak k nervozitě. Zvláště člověk v domově pro seniory, kde je nevyhnutelný plný režim (na rozdíl například od domu s pečovatelskou službou), může dospívat k předčasné rezignaci. Zapojujme ho proto do našich záležitostí, alespoň mentálně, ptejme se ho na jeho názory a stanoviska. Snažme se u něho rozvinout schopnost podat pozitivní líčení vlastního života, navzdory jeho zdravotnímu stavu, vyhlídkám, i navzdory nezdravým společenským stereotypům o stáří. Nevyužívejme našeho postavení mladšího a argumentačně pohotovějšího k přivádění seniora-ateisty na víru. I zde je nutné ctít svobodu druhého. Svatý Augustin řekl: Dospěl-li někdo k názoru, že Bůh neexistuje, pak má povinnost být tomuto názoru věrný.
Důstojnost starého člověka závisí i na zaujetí (angažovanosti) nebo naopak nezaujetí okolí. Senioři a nemocní jsou šťastní, když postřehneme jejich lásku pro nás, když jim dáme najevo, že o ní víme a oni tak mohou cítit, jak s námi stále souvisejí. Poskytneme jim tak ještě zbytkovou možnost spojovat se se svou osobností, identitou. Zaujatý člověk si se seniorem vyměňuje názory, naslouchá mu, vnímá jeho pocity. Dává najevo úctu k vnitřnímu bohatství a pestrosti životních prožitků svého protějšku. Takového rozpoznáme i podle výrazu očí a modulace a intonace hlasu: není rutinní, bezmyšlenkovitá, monotónní, naučená, ale každá věta je nějak citově oživená, zabarvovaná. Připouští i nesouhlasy či stesky a zajímá se o ně. Šetří však nápadnou shovívavostí. Nevnucuje nadměrnou pomoc či péči, protože tím by seniora předčasně omezoval v jeho autonomii a samostatnosti a prohluboval jeho závislost a pocit zbytečnosti. Pomoc a péče by neměla být „uchvacující“, nýbrž podpůrná.
Lidská důstojnost je podporována úctou. Důstojnost je hodnota života, kterou člověk zakouší ze vztahu k druhým lidem, většinou pokud se mu něco daří. Je pak třeba snaha okolí o projevení úcty. Existuje ale i důstojnost základního lidského bytí. Je to vnitřní vzájemná hodnota, za kterou je originál bytosti, která je jedinečná. Musíme být v souladu se svými hodnotami, pak si vážíme sami sebe a můžeme být i užitečnější okolí. Důstojnost může být u běžného člověka a příběhu jeho života odvozována hned z několika hledisek. Mezinárodní projekt EU - Důstojnost a staří Evropané rozeznává tyto modely důstojnosti: Důstojnost zásluh, důstojnost mravní síly, důstojnost osobní identity a důstojnost člověka jako obrazu Božího.
Jak můžeme komunikovat s tím, kde se chystá opustit tento hmotný svět?
To, co potřebuje slyšet, vyřknout nebo dát jiným způsobem najevo, shrnuli pracovníci hospice v Prachaticích do těchto bodů:
Odpouštím ti. Odpuštění přináší úlevu a často dramaticky mění i dlouho neřešené vztahy mezi lidmi. Doprovázející by však neměl zasahovat odcházejícímu do toho, komu a co by měl odpustit. Měl by mu jen naslouchat a případně umožnit vyjádření, že odpouští. Odcházející může odpustit i člověku, který již nežije. Je pro něho důležitější vlastní prožitek odpuštění než jeho sdělení tomu, koho se týká. Ono se to někde zachytí a adresátovi někdy dojde.
Odpusť mi. Stejnou, ne-li větší úlevu přináší umírajícímu získání odpuštění od druhého. Prožívá pocity viny a je kruté, musí-li s nimi odcházet. Neměl by být okolím zrazován toto vyjádřit. Jeho pocity a přání by mělo okolí brát s největší vážností a respektem. Proto vyhovme jeho přání, abychom pozvali příbuzné či další osoby, protože odcházející potřebuje jasně uvidět a uslyšet, že odpuštění obdržel.
Děkuji. Odcházející potřebuje vyjádřit vděčnost, záleží mu na tom. Bez toho nemá klid. Proto poděkování přijměme a neodbývejme ho netečným mávnutím ruky nebo zamluvením. Umírající potřebuje vědět, že jsme poděkování slyšeli a přijali. Navíc je to i vhodná příležitost k vyjádření vlastního poděkování odcházejícímu za společně prožitý čas.
Mám tě rád. Tato věta může spolu s poděkováním zaznívat opakovaně. Zahlazuje všechny překážky, které jsme kdy mezi sebou měli. Nemusí zaznívat jen slovy, ale i pohledy, gesty, doteky. Odcházejícímu pomůže pocit, že je milován.
Výdech - Sbohem – můžeš odejít - budiž poručen do Boží Milosti.
/Přednáška z hotelu Astra z 29. 5. 2016. Zpracováno částečně s využitím knihy KF - Provázení stářím a umíráním - nakl. MALVERN./
2024 ©