VIDĚT SVÉ RODIČE
Rozeznání a pojmenování negace u druhých ještě zdaleka
neznamená nenávist. I navenek někdy tvrdá slova ode mne vůči někomu blízkému jsou spíš důsledkem potřeby něco co nejvýstižněji pojmenovat. Ale rozumím, vypadá to hrozně, zvláště pokud to nevysvětlím, proč to tak dělám.
Vztah rodičů (zvláště otce-kantora) ke mně nepřipouštěl ani v mé dospělosti moc diskusí, byl spíš autoritativní. Tím se ale v dítěti zasouvají nesouhlasy kamsi dospodu a "tlačí" na duši. Došel jsem k tomu, že teprve nyní, když znám podrobně negace matky, mám je před sebou "jak na dlani" a niterně se od nich distancuju, mohu ji tím jasněji obalovat vším tím krásným, co je mi dáváno. Je to úlevné rozpoznat někoho plně, protože láska pak může být jaksi průzračnější, není tam zamlžení nejasnostmi a nerozlišením. Těžko se to ale vysvětluje.
Nebo jinak: teprve poté, co jsem u obou rodičů rozpoznal všechny negace a jejich zděděnou podobu v sobě (aspoň tak, jak jsem uměl), měl jsem v sobě jasno a mohl jsem vysílat skutečnou lásku, bez nalepení své "vděčněsynovské" pozice. Zabarvení příchylností k rodičům (jsme k tomu tak konvencí vychováváni) zamlžuje i naši skutečnou niternou pomoc jim. Onen "Michaelský meč" se dnes, v době vývoje duše vědomé (po středověkém vývoji duše cítivé a pak rozumové) stává naším niterným skalpelem, kterým pečlivě oddělujeme, u sebe i druhých, správné od mylného, spásné od nespásného, účelné od marného, tvořivé od bořivého... - a učíme se to i pojmenovávat, ale bez osobního záští, pohrdání, sebepovyšování... (netvrdím, že to vždy umím).
2024 ©