Na skvělém internetovém časopisu Helpnet, jsem se dočetl:

"I pečující mají svůj DEN
https://www.helpnet.cz/aktualne/i-pecujici-maji-svuj-den>
V sobotu 2. října si již potřetí připomínáme Den pečujících.
Osoby, které v domácím prostředí dlouhodobě pečují o někoho ze
svých blízkých, jsou pro své okolí mnohdy neviditelné, neboť pozornost je věnována těm „opečovávaným“. Potřebují ale naši pozornost,  pomoc a podporu, neboť neformální péče je velice náročná. Cílem Dne  pečujících je upozornit celou naši společnost na důležitost neformální péče a zároveň poděkovat pečujícím za to, že tady jsou  pro své blízké, kteří je potřebují."

 

Péter Farkas ve své seniorské love-story s názvem Osm minut. Popis soužití stařeckého páru: Přes fyzické obtíže, bolesti a trápení mají staří lidé silně autonomní svět vjemů, pocitů, snů a radostí. Přes někdy velmi zjevné mentální potíže, prožívají každou minutu svého života s osobní intenzitou. Nejsou to odpadky zavřené za zdí, dřevěné krejčovské figuríny ve skladu… Nikdy nebudeme vědět, na co myslí a jak moc pro ně znamená nějaká titěrnost, které si my ani nevšimneme. Chceme-li jim posloužit, nesmíme jim jejich titěrnosti kazit. Protože je samé smrt jako taková děsí míň než nemožnost dožít ve svém světě…

Každý úkon života má svou vážnost a je správné se na něj zcela soustředit. Je třeba pečlivě a s porozuměním umýt stařenu, když se podělá do plen. Je třeba rozumět tomu, že pleny nechce. Je třeba najít ji v noci v bytě, když odejde ze společné postele, a prochladlou ji k sobě přitisknout. Přitisknout a počkat, až se ohřeje o starcovo tělo. Je třeba pravidelně vyjít za čerstvým vzduchem na balkon. Je třeba zapnout jí televizi, když vysílají přírodopisné dokumenty.

I stařec potřebuje své chvilky. Rád si sedne ke svému psacímu stolu… Tady kdysi psal své vědecké práce. Dnes po papírech jen tak jezdí tužkou, ale něco to pro něj znamená. Stejně jako spočinutí u knihovny. Číst už nemá sílu, ale listuje aspoň knihami, protože tak s nimi byl v kontaktu celý život… Když má stařena narozeniny, přijdou lidé z venkovního světa. Takovou návštěvu je nutné ve vší slušnosti přečkat. A pak, když oslavenkyně usne, uvařit jí z vyžádaných donesených švestek povidla. Protože povidla má moc ráda, ještě teplá, na housce s máslem. Hltá takové jídlo s úsměvem na skoro bezzubých ústech. To je ta oslava, na kterou oba čekali!

 

Stáří není nemoc, ale jen přirozená etapa lidského života, kdy se více stůně a která má své specifické požadavky.

I když lidem postiženým ochabnutím jasného myšlení odchází schopnost uvažování v souvislostech, inteligence, postřeh, bystrost, neodchází jim schopnost prociťovat, prožívat, přijímat hezké či nehezké podněty z okolí. Poskytujme jim tedy plné hrsti těch hezkých. Touží po tom a současně to je jejich zbytkový způsob komunikace. V emoční sféře mají svá tykadélka nejdéle živá a reagující tenkrát, jsou-li co nejblíže spojeni s nejbližšími lidmi a svým prostředím.

Každý z nás touží být co nejdéle ve svém nejpřirozenějším a známém prostředí. Je ideální, může-li těžce nemocný člověk, křehký a ztrácející postupně síly, prožít závěr svého života doma, kde mu blízcí rozumějí a tedy mu mohou nabídnout to, co jinde nedokážou. Pro rodiny je to nová, obtížná situace. Co nám pomůže k lepší orientaci v takovýchto situacích?

Zhoršení stavu našeho blízkého, který vyžaduje či co nejdříve bude vyžadovat soustavnou péči, nás staví před obtížný úkol po stránce organizační, fyzické i psychické. Svolejme proto „radu moudrých“, tedy příbuzné a přátele, kteří jsou nemocnému nejbližší. Odhadněme u každého z nás časové možnosti i schopnost zátěže po fyzické i psychické stránce, i kdyby to měl být odhad zprvu nepřesný. Udělejme si od počátku jasno, kdo a na jak dlouho se bude o nemocného starat, v jakém pořadí, kdo bude obstarávat nákupy, styk s lékaři, úřady atd. A snad i to, kdo jej zastoupí v případě nadměrného vyčerpání. Rodina si tak nastaví zrcadlo, může se stmelit a vzájemně podporovat.

Zvládání péče o naše staré, nemocné nebo umírající bývá zpravidla v následující posloupnosti: nejprve rodinní příslušníci, pak pečovatelská služba případně osobní asistence, denní centra, stacionáře, péče ve zdravotních či sociálních pobytových zařízeních, případně hospic. Je dobré dávat přednost co nejdelšímu zachování seniora v domácím prostředí. Při složitějších případech umírání doma, která překračují možnosti či odbornost praktických lékařů nebo agentur domácí péče (home care) by měly sloužit tzv. mobilní hospice. Je to tým odborníků (lékař-geriatr, sestra, pečovatelka, psycholog a podobně, případně i kněz či další profese podle potřeby), jehož členové, jeden, dva či více, dochází do pacientova domova podle jeho potřeb resp. podle indikace lékaře. Je to podle možností rodiny domácí hospicová péče. Existují u nás již stabilní lůžkové hospice, které pacientovi zaručují, že nebude trpět nesnesitelnou bolestí, jeho lidská důstojnost zůstane ve všech situacích zachována a v posledních chvílích nezůstane osamocen. Sociální složka hospicové péče léčí především strach: z umírání, z opuštěnosti a osamělosti, z obav z toho, „co bude“, snižuje tzv. syndrom ping-pongového míčku (neustálé přemisťování pacienta). Pečuje i o pozůstalé v jejich náročné situaci, na kterou mnohdy nejsou připraveni psychicky ani co se týče otázek dědictví atd. Zdravotní složka hospicové péče se věnuje vnějším projevům odcházejícího člověka: bolesti, zvracení, dušnosti či krvácení. Zakládají se i hospice stacionární, kam jsou senioři dopravováni rodinou ráno a odpoledne zase přivezeni domů. Tyto tzv. stacionáře přinášejí určité odlehčení rodině, pokud není možné se kvůli péči vzdát zaměstnání. Hospice jsou vhodné tam, kde pacienta ohrožuje nemoc na životě, kde je ukončena nemocniční kurativní péče.

.oOo.

Pro starého člověka bývá stále častější velmi snadné upadnutí do pocitu vyřazenosti, pokud si neujasňuje tyto otázky, pokud nemá vytvořené bohaté vnitřní zázemí a zejména dostatek sociálních kontaktů, prožívaných opravdově. Kontakty a vazby z bývalého zaměstnání pohasínají, přátelé a příbuzní umírají a nové vazby se navazují obtížněji, než v mládí. Starý člověk nemůže mít základní seberealizaci - něco někomu dát, něčím mu být prospěšný, něco pro něho zařídit. To je základ pocitu zbytečnosti. Ubývá i možností delšího poznávání někoho a tím i navození kvalitního vztahu, protože se snižují i dopravní možnosti a komunikační pohotovost. Vztahy v pobytových zařízeních bývají spíše zběžné, povrchní, protože je zde shodná skupina lidí a tento pobyt nedává dostatek podnětů k pestřejší konverzaci, než je denní program, kvalita služeb, stravy atd. Jak bolavé bývají případy, kdy si člověk nemůže vzít do zařízení svého psa. Snažme se proto našemu seniorovi, ať už je s námi doma nebo jej navštěvujeme v domově pro seniory, poskytovat co nejpestřejší konverzační škálu, ba hledat i možnosti, jak jej pro nás něčím jednoduchým zaúkolovat (natrhat v okolí bylinky, sbírat staré pečivo pro domácí zvířectvo, nechávat nesnědené maso a kosti pro psa, sepsat rodokmen...). Zejména pokud je v pobytovém zařízení, je pro něho najednou rovnocenný postoj od nás vzácný – on je totiž někdy jen bezmocná hříčka a nedůstojný objekt rozhodování, ztrácí autonomii a důstojnost. Ta je vydána do rukou pečujícího okolí. Člověk více či méně ztrácí svou společenskou roli, pocit přináležení a svůj životní program. Spolu s nemožností rozhodování o sobě to může vést jak k hořkosti a apatii, tak k nervozitě. Zvláště člověk v domově pro seniory, kde je nevyhnutelný plný režim (na rozdíl například od domu s pečovatelskou službou), může u někoho přispívat k předčasné rezignaci. Zapojujme ho proto do našich záležitostí, alespoň mentálně, ptejme se ho na jeho názory a stanoviska. Snažme se u něho rozvinout schopnost podat pozitivní líčení vlastního života, navzdory jeho zdravotnímu stavu, vyhlídkám, i navzdory nezdravým společenským stereotypům o stáří.

Důstojnost starého člověka však závisí i na zaujetí pečujících. Zaujatý člověk vkládá do vztahu osobní prožívání, vyměňuje si se seniorem názory, naslouchá mu, vnímá jeho pocity. Dává najevo úctu k vnitřnímu bohatství a pestrosti životních prožitků svého protějšku. Takového rozpoznáme i podle výrazu očí a modulace a intonace hlasu: není rutinní, bezmyšlenkovitá, monotónní, naučená, ale každá věta je nějak citově oživená, zabarvovaná. Připouští i nesouhlasy či stesky a zajímá se o ně. Nevnucuje nadměrnou pomoc či péči, protože tím by seniora předčasně omezoval v jeho autonomii a samostatnosti a prohluboval jeho závislost a pocit zbytečnosti.

       Lidská důstojnost je podporována úctou. Musíme být v souladu se svými hodnotami, pak si vážíme sami sebe  a můžeme být i užitečnější okolí. Důstojnost může být u běžného člověka a příběhu jeho života odvozována hned z několika hledisek. Mezinárodní projekt Důstojnost a staří Evropané rozeznává tyto modely důstojnosti: Důstojnost zásluh, důstojnost mravní síly, důstojnost utrpení, důstojnost osobní identity a důstojnost člověka jako obrazu Božího.

Představme si sami na sobě pocit, kdy jsme svou potřebu vykonali do plenkových kalhotek a zůstáváme takto i více hodin. V ojedinělých případech si pečovatelé usnadňují práci nadbytečným dáváním plenkových kalhotek i tam, kde by stačila jejich častější pohotová jednodušší asistence. Proto by měly být používány až ve skutečně nutných případech. Naštěstí už minuly doby, kdy všude v domovech důchodců neustále čpěla směs moči, stolice, lysolu a chlóru - vražedná kombinace pro dýchání. Pleny se opakovaně praly a sušily na radiátorech, výjimkou nebývalo ani to, že byl starý člověk ráno posazen na "gramofon" k vykonání své potřeby a takto přistrčen ke stolu, aby se současně nasnídal.

Člověk s těžkým postižením nebo s demencí, závislý na okolí, si již svoji důstojnost udržovat a vydobývat tolik nemůže. Tím větší je povinnost pečujícího okolí, aby ji u něho obnovovalo, probouzelo, dávalo mu ji pocítit svým přístupem a jednáním. Kdosi napsal, že za důstojnost člověka s demencí jsou zodpovědní ostatní, jeho důstojnost se stává důstojností jejich. Důstojnost je podmíněna chováním a postoji ostatních. Vlastní důstojnost se vyvíjí během socializace. Je utvářena skrze zkušenost. Není možné, aby se vyvinul smysl důstojnosti, pokud nebude prožita (uznána) od ostatních. Pokud někdo přijímá důstojnost od jiných, může ji ostatním předat. Rozvíjení smyslu pro důstojnost a důstojné chování k ostatním jde ruku v ruce. Pouze vědomí (zkušenost) vlastní důstojnosti nás vede k uctivému postoji k ostatním.

.oOo.

Přístupy, které přispívají k zachování důstojnosti

Poskytuj individualizovanou péči a podporu.

Zachovávej společenské postavení seniorů a ujišťuj je v jejich sociálních rolích i v případě duševní nebo tělesné zchátralosti.

Neuváděj nikoho do situace, která by mohla vést k jeho případnému selhání ve skupině. Před ostatními nezdůrazňuj ničí nedostatečnost ani nezpůsobilost.

Dávej každému najevo, že má svou hodnotu.

Podporuj a zachovávej u každého osobní autonomii.

Respektuj individuální zvyky a hodnoty.

Respektuj u každého domov, životní prostor a soukromí.

Poskytuj útěchu a projevuj takt.

Získávej souhlas k nezbytným pečovatelským úkonům.

Povzbuzuj seniory k vlastní volbě a rozhodování.

Podporuj začleňování a účast, nedopouštěj vyčleňování nikoho.

Podporuj každého, aby dbal na osobní hygienu a vzhled.

Dopřej každému dost času. Na nikoho nespěchej.

Přizpůsob péči potřebám a životnímu rytmu každého jednotlivce.

Snaž se předvídat individuální potřeby.

Respektuj hranice schopností každého jednotlivce.

Na konkrétní požadavky reaguj zdvořile. Užívej i zdvořilá gesta.

Chovej se zdvořile a projevuj úctu i v případě, kdy máš špatnou náladu, nebo jsi ve stresu.

Informuj toho, o kterého pečuješ, předem o všech úkonech.

Umožni seniorům podstupovat jisté riziko.

Podporuj účast na každodenním životě.

Zachovej si smysl pro humor.

(Z příručky Respektování lidské důstojnosti)

 

Kdysi, už i za totality, se ilegálně opisoval následující text (trochu jsem ho doplnil): Blahoslavení

To prý se jednou ptal vnuk svého pradědy: „Dědo, co to znamená být blahoslavený?“

„To bývali kdysi svatí …“ zněla odpověď.

„Aha, tak to dneska už není nic,“ řekl spěšně vnuk a rozběhl se pryč.

„Ne, počkej, počkej,“ zavolal na něj stařec. „Pojď zpátky, povím ti, kdo je blahoslavený, ať to zní třeba staromódně:

Blahoslavení jste, kteří máte pochopení pro mou pomalou chůzi a roztřesené ruce a nesykáte netrpělivě, když belhám přes křižovatku nebo neumím už hezky jíst.

Blahoslavení jste, kteří chápete, že mé ucho se musí namáhat, abych rozuměl, a mluvíte se mnou pomalu a zřetelně.

Blahoslavení jste, kteří vidíte, že mé oči jsou zkaleny, mé myšlenky jsou smutné a taktně mi pomůžete, v čem právě potřebuji pomoci.

Blahoslavení jste, kteří se u mě zastavíte s přívětivým úsměvem a máte čas trochu si se mnou popovídat. A neděláte to se shovívavou ironií.

Blahoslavení jste, kteří neříkáte, že jsem starý popleta, protože pořád něco zapomínám a ztrácím.

Blahoslavení jste, kteří umíte ve mně vzbudit krásné vzpomínky na zašlé časy a trpělivě vyslechnete, když si zavzpomínám na to, jak jsem byl mlád.

Blahoslavení jste, kteří mi dáváte najevo, že ještě nejsem odepsán a nejsem tak docela sám.

Blahoslavení jste vy všichni, kteří mi nějak ulehčujete dny stáří, které mi ještě zbývají ujít po cestě do věčného domova. Až tam dojdu, budu o vás vyprávět.“

.oOo.

Základem pomáhajícího je být v empatickém (chápajícím) vztahu a zároveň neztratit zakotvení v sobě samém. Dobrovolnická činnost by neměla být naším jediným zájmem. Měli bychom mít i jiné zájmy, pěstovat koníčky, dát prostor tomu, co nás baví. Užitečné je i setkávání s jinou skupinou lidí, než jsou navštěvovaní. Mohou to být i lidé, kteří také potřebují pomoc, ale měl by být odlišný způsob komunikace, který tato skupina vyžaduje – malé děti, sportovní či kulturní kroužek.
Pamatujme na odpočinek. Mít prostor, kde mohu být chvíli sám, kdy cíleně lenoším, nedělám nic. A je dobré si to uvědomovat – teď mám půlhodinu zcela pro sebe. Pokud mě přepadne myšlenka na povinnosti, zaženu ji. Prožívat to, že jsem, že mám tělo, které mě moc netrápí, že mohu myslet, hýbat se.
Někomu pomáhá i změna prostředí. Využijme dovolenou k tomu, abychom se seznámili s jiným krajem, či s jiným způsobem života.

Ptejme se občas sami sebe:
- Jak se cítím před kontaktem se svým navštěvovaným?
- Těším se, o čem si budeme povídat, nebo si myslím, že si bude zase
stěžovat a nejraději bych návštěvu vynechal? Jdu tam jen z povinnosti?
- Jsou návštěvy mnohem častější než na počátku? Hlídám si čas, který
mohu dobrovolnické činnosti věnovat?
- Má můj navštěvovaný stále větší nároky?
- Umím zdvořile, ale pevně říci ne?
- Trápí mě, když senior odmítá, co mu nabízím? Nechávám rozhodnutí
na něm?
- Dokážu se poradit, svěřit se někomu svými pocity?
- Vím, kde hledat podporu a pomoc?
Nemůžeme s určitostí říci, jak senior zareaguje. Nevyčítejme si, jestliže se naše očekávání nesplní. I malé věci znamenají mnoho."

 

I pečující potřebují péči a ohledy.

Je to jedna z nejtěžších věcí. Obzvláště tam, kde je hlavní náplní práce s lidmi. A z oblastí, kde s nimi pracujeme, je možná právě ošetřovatelství a pečování to nejtěžší. Uveďme několik známých  pravidel, jak vyjít s opečovávaným blízkým člověkem i se sebou. Obojí je stejně důležité. Upachtěný, ploužící se, vysílený pečující totiž nedává nemocnému žádnou energii ani vzpruhu.

- Při selhání (vybuchnutí, usnutí, opomenutí) si nedělejme přílišné výčitky. Za onemocnění druhého nemůžeme my ani on.

- Při jednotlivých činnostech je nejdůležitější, v jaké pohodě a s jakou radostí jsou vykonávány. To je důležitější než výsledek.

- Prioritní je pohoda. Je léčivá pro oba! Nevztahujme si chování nemocného na sebe, nejsou to „schválnosti“, není zaměřeno proti nám, je to důsledek choroby. Zbytečně nemocného nenapomínejme a neopravujme. A pokud, tak jen velmi jemně a šetrně.

- Nemocného raději chvalme, povzbuzujme, motivujme, zabraňujme nenásilně jeho nudě.

- Neobětujme se do krajního vyčerpání. Zvažme už na počátku pečování své možnosti a informujme o situaci včas příbuzné či přátele, že budou možná muset zapojit i své síly. Okolí totiž někdy rádo nechává pečujícího pohodlně bez podpory, je to jako předání vesla převozníkovi. Až budeme unavení, těžko sebereme energii s někým vyjednávat o zástupu. Pokud tedy taková situace hrozí, snažme se ji řešit s předstihem. I my potřebujeme odpočinek a obnovu sil. Pochmurná a unavená péče není plnohodnotná pro nemocného ani psychicky, vycítí to a je zatížen pocitem obtěžování.

- Uspořádejme si pokoj podle svých potřeb: nemáme-li polohovací lůžko, což by bylo ideální, pak by lůžko mělo být přístupné ze tří stran, hlava nemocného u zdi. Křeslo hned vedle lůžka.

- Nepřehánějme horlivě péči tam, kde nemocný může spolupracovat. Tím zpomalíme i postup psychického nihilismu. Vlídně a šetrně ho veďme tam, kde ještě něco zvládne, byť pomalu a nedokonale. Pokud ho nenutíme, má z činnosti radost.

.oOo.

- Nemůžeme se zcela vydat ze sil, „rozdat se“. I pečující je jen smrtelník. Pro dobrou péči potřebujeme dobrou kondici, proto, je-li to možné, věnujme se i pravidelnému pohybu, procházkám či jiným aktivitám, které nám dělají radost a přinesou uvolnění. Připravme se, že při takovéto velmi náročné péči nesklidíme moc vděku. Nenechávejme kvůli péči vyhasínat své dosavadní kontakty, koníčky a zájmy, i ty nás mohou podržet před malomyslností.

- Osvědčuje se zapojovat do rozhodování o dalších postupech i nemocného, je-li toho schopen. Pokusme se obrátit i na sousedy, známé, sociální odbor, střediska poradenství, střediska respitní péče a podobně. Postižení Alzheimerovou chorobou i jinými demencemi přináší velké změny a zátěž pro nemocného i pro rodinu. Přijměme, že jak vztek na straně jedné, tak pocit viny na straně druhé jsou normálními reakcemi, za které se nemusíme stydět. Spíše vyhledejme pomoc autority, které důvěřujeme: psychologa, kněze, pracovníka rodinné poradny… Neznáme-li zatím nikoho takového, tedy ho hledejme. Mnozí mají tuto oblast dobře zpracovánu a porozumí, jak je nám a co s tím lze udělat či jak lze tíhu zmírnit. Zde je spíše na místě rada odborníka, než „alternativce“, který jede často jen podle nedostačujících šablon.

- Mějme už předem zkontaktovánu jakoukoliv organizaci domácí péče (Charita, Diakonie, městská pečovatelská služba aj.), která by se mohla na péči podílet nebo ji posléze převzít, nebo na denní stacionář. Zjistěme si tyto možnosti včas.

- Informujme se o místech poradenství.

 

Další náměty na pomoc:

- půjčovny rehabilitačních a kompenzačních pomůcek

- Sdružení zdravotně postižených (i oni mohou poskytovat rehabilitační pomůcky a sociální poradenství, osobní asistenci, mají i kluby pro seniory…)

- stacionáře, které fungují jako školka (sami si mohou klienty ráno svážet a odpoledne vracet zpět do rodiny)

- bezbariérové bydlení, úprava bytu (příspěvky ze sociálního odboru)

- příspěvek na péči, za který si klient nakupuje sám služby podle své potřeby (může použít i pro zajištění péče jinou osobou, nejenom pro osoby blízké)

- komunikační systém pro seniory, tzv. alarmy (signalizací si přivolá pomoc včetně zdravotnické)

- linky bezpečí (zapomínáme na týrané seniory)

- pořízení Karty života u své pojišťovny (slouží pro praktického lékaře, pro záchrannou službu-okamžitě má přehled o užívaných lécích, o chronickém onemocnění…, ale i pro vlastní kontrolu vykázaných úkonů a platby)

- kartička například v peněžence s označením diabetika, epileptika…

- mobilní telefon pro seniory (velký displej, velká tlačítka, připravené kontakty pod jedním tlačítkem)

- možnost využití sociálního lůžka v nemocnici (v krizové situaci)

- v prostředí sociálních služeb se dnes začínají využívat moderní informační a komunikační technologie. To umožňuje nejen další zkvalitnění péče, ale i prodlužuje dobu, po kterou mohou senioři navzdory zhoršujícímu se zdravotnímu stavu zůstávat v domácím prostředí. Nové asistivní technologie umožňují monitoring osob v jejich přirozeném prostředí a různé formy dálkové zdravotní i sociální péče prostřednictvím hlasové, textové či obrazové komunikace pacienta, se zdravotníky a sociálními pracovníky.

.oOo.

V profesní i laické péči často dochází k syndromu vyhoření, (vypálení, vyprahlosti, vyhaslosti, angl. burnout). Projevuje se celkovým vyčerpáním. I proto je potřebné se o péči dělit, nebo mít někoho dalšího „k ruce“ (nákupy atd.). Ideální je systém cyklické péče, kdy se střídá několik osob. Ten ale nebývá často možný. Jsou popisovány následující fáze, které vedou k syndromu vyhoření.

Nejprve je přehnané a nerealistické nadšení a nepřiměřené nerealistické očekávání. Začíná se enormním pracovním nasazením, kdy se taková pomoc považuje za jediný smysl života. Péči rozpoutáme sebevědomě, ale nerozmyslně, bez reálného odhadu svých možností v budoucnosti. To nemůže vydržet trvale. Často se takový postoj třeskuté lásky vyskytuje u nerealisticky věřících, kteří si sami pro sebe fetišizují konání dobrých skutků do roztrhání těla. I Matka Tereza nabádala své sestry-pečovatelky k odpočinku a k vydatnému jídlu. Záludný bývá postoj některých povrchně věřících, kdy pomoc bližnímu je pro ně jen nástrojem ke vlastní spáse. Pak je to jen duchovní egoismus, tím horší.

Nutně pak přijde fáze stagnace. Pečující se začíná litovat, někdo považuje situaci od osudu za nespravedlivou, je mu líto odsunutých zájmů, koníčků a společnosti. Nadšení je stále víc zpochybňováno. Stěžejní je otázka – Měl jsem do toho jít?

Další fází je frustrace, kdy se pečující niterně ohrazuje proti nutnosti pečování, začínají potíže v práci i v osobním životě, nadšení pohaslo, někdy je zpětně trpce považováno za naivitu. Stěžejní je stav – To jsem dopad(la). Nebo – Trhněte si všichni nohou, kašlu na svět.

Reakcí na takovýto bezvýchodný stav je apatie. Problémy rostou a nemáme sílu je smysluplně řešit. Člověk dělá jen to, co musí, a ještě nerad. Pociťuje bezvýchodnost stavu a nemožnost něco změnit. Převažuje nálada – Nic nenadělám, stejně to nemá smysl.

Jedinou možnou další fází (krom zhroucení) je intervence, změna, rozseknutí situace. Její podoby bývají různé, od změny zaměstnání, bydliště, partnera až po změnu vztahu k práci a k životu obecně směrem ke skepsi. Většina takových kroků jsou zbrklosti a zkraty, které nikam nevedou. Člověku se pak v životě dostavují stále stejné typy situací. Řešení však mělo být připravováno dřív, nejpozději ve fázi stagnace, dokud měl člověk ještě sílu zhodnocení situace a hledání změn.

Pokud tato fáze utekla nevyužita, doporučuje se pozitivní přeladění. Bývá však náročnější, než mohou odhadnout běžné rady jako – nemyslete na to, dělejte jógu či choďte do kostela, sugerujte si, že svět je krásný... Člověk potřebuje dojít k nejhlubšímu usebrání, k řešení otázky smyslu člověka na zemi z hlediska božího plánu. Pak často pomohou jako doplňky i běžně doporučované činnosti jako umění, koníčky, procházky v přírodě, sport...

Účinné je i pozitivní očekávání, spočívající v důvěře ve smysluplnost každodenní práce a v přesvědčení, že problémy jsou tu proto, abychom je řešili.

Pro zařízení sociálních služeb je základní pravidlo - spokojený zaměstnanec rovná se spokojený uživatel. Po finanční stránce toho většinou docílit nelze, ale po stránce vědomí, že vedení organizace si této práce každého individuálně váží, lze učinit mnohé. Pečovatelé by měli vědět, že mají své vedení v zádech, nikoli za zády (hlídající). Jedním ze základů může být i správně (neformálně) vedená supervize.

Základní pomocí po subjektivní stránce může být pro někoho i ranní modlitba za zdar veškeré práce, za to, abychom byli ochraňováni, posilováni, vedeni…, a večerní poděkování za to, že jsme mohli být účinnými pomocníky, tedy snad nástroji boží pomoci na zemské úrovni. To již může patřit do širšího okruhu prevence, ke které patří i to, když máme i na zemské úrovni někoho blízkého, kdo nás drží, komu se můžeme svěřit, ať je to manžel, přítel, sourozenec, kněz… Je dobré si uvědomovat, že tvoříme článek řetězu pomoci silných slabým, schopných unaveným. Naším ideálem se může stát blaho a klidnost druhého (duševní nebo i jen tělesná) i naše. Dodržujme i zde neosobní postoj, tedy bez sebezálibného psychického humbuku pachatele dobra, bez altruistického předvádění se před okolím, před sebou i před Pánem. Jinak si stavíme kolem naší činnosti falešné kulisy, že se v nich sami ztratíme a unavíme. Souvisí to i s obyčejnou pokorou i s disciplinovaností, kde si uvědomíme své možnosti i hodnoty.

Je-li láskyplná péče prodchnuta hojícím dechem hřejícího srdce, které je při nemocném, přinášíme mu takto největší pomoc a požehnání.

.oOo.

PODLE ČEHO VYBÍRAT POBYTOVÉ ZAŘÍZENÍ PRO SENIORA?

Často se razí zásada uchovat seniora co nejdéle v domácím prostředí. Nemusí to být dogma, je to závislé na individuálních podmínkách a možnostech. Někdy může být senior doma obklopen trvale láskou a péčí, jindy tam může trpět a strádat psychicky i fyzicky. Máme nyní v republice kolem tisíce pobytových zařízení pro seniory s celkovou kapacitou cca padesát tisíc míst.

Tytam jsou doby před více 25 - 30 léty, kdy se v  domovech důchodců nahlíželo na obyvatele jako na biologický materiál, který bylo nutno udržet při fungování tělesných funkcí, doby s pěti, sedmi, ba až patnácti lůžky na pokoji, doby kasárenského režimu a odlidštěné péče. Úmrtnost v takovéto ústavní péči byla v prvním týdnu po přijetí někde až dvacetiprocentní, protože tito „přestárlí“, jak byli někdy nelidsky nazýváni, onen šok a stres nevydrželi. Mnohdy se na ně dívali podobně i jejich nejbližší, přičemž starý člověk dobře vycítí, kdy překáží, je na obtíž a čeká se jen až zemře, a proto s umístěním v domově důchodců souhlasili.

Přesto – když jsem v roce 1992 dělal průzkum v DD Drhovle, všichni (alespoň ti, kdo byli schopni porozumět otázce) odpověděli, že mají hodné děti a nemyslí na ně s trpkostí. Styděli se za ně, a tedy i za to, že zde byli umístěni, ba snad že vůbec ještě žijí. Dlouho přetrvával v psychice lidí i podřízenecký postoj z dob totality, kdy zdravotník, tedy bílý plášť, byl studenou nejvyšší autoritou, které nebylo radno se snad ani na něco zeptat. - Nynější péče usiluje být celostní, tedy je postavena na názoru, že představy, pocity i činy člověka vycházejí z celku jeho osobnosti. Takto pojímaná péče se snaží dbát na to, aby se rovnoměrně pečovalo jak o tělo tak i o duši. Samozřejmě že se to nedaří vždy zcela, tak jako nikde ve světě.

Mnozí staří lidé, obzvláště venkovští, kteří mnohdy prožili celý život ve své chaloupce, odmítají se rozloučit se svým domovem a prostředím, odmítají jít do domova pro seniory i v případě, že je to pro ně vhodné a výhodné, a raději jsou osamoceni doma a využívají pomoc pečovatelek. Dokonce i umírající s krátkou nadějí na život touží umřít doma, a některé skutečně nemocnice propouští.

Péče o nemocné doma spočívá často na příbuzných a je náročná. Mnohdy se s velikou péčí a námahou starají zejména manželky o manžela, dcery o rodiče. Podle statistik přibližně tři čtvrtiny nemocných doma ošetřuje vdaná dcera. Často projevují udivující obětavost, zvláště v některých případech, kdy jsou nemocní staří a méně pohybliví, mají proleženiny, potřebují převazy, časté umývání atp. Zasluhují za to obdiv.

Když není možná péče blízkých a již nepostačuje ani pečovatelská služba, nebo denní pobyty (tzv. denní jesle) v příslušných zařízeních, nebo není možná osobní asistence, nastává otázka výběru zařízení. Jistě že se mnohé o organizaci lze dozvědět na jejích internetových stránkách. Není tam ale postiženo to hlavní: lidská úroveň služeb.

Pokusme se nastínit alespoň některá hlediska rozeznání kvality péče, která může sledovat i laik. Pracovníci zařízení by vám měli bez potíží umožnit nejen prohlídku zařízení, ale třeba i kratší setrvání a pozorování. Ledacos o úrovni péče může totiž snadno rozeznat během chvíle i neškolený návštěvník. Podle možnosti lze zaměřit pozornost na alespoň něco z těchto kritérií (nejedná se zde o výčet úplný):

• Je s uživatelem jednáno v rovnoprávném postavení jako s partnerem zaměstnanců, nebo je v podřízeném postavení?

- Když s uživatelem na vozíku hodlají opustit místnost, škubnou s ním od stolu dozadu bez varování, či ho tváří v tvář upozorní, že se například odchází z jídelny? (Pozor: I člověku na vozíku se říká „půjdeme“, nikoliv „pojedeme“; vozík nahrazuje nohy)

• Mluví s uživatelem vždy tak, aby viděl jejich tvář, nebo mluví i zezadu?

• Kolik uživatelů je při hezkém počasí venku mimo objekt?

• Mají řádně ostříhané nehty?

• Jaké jsou jejich rty, jazyk a pokožka? Dehydratace se pozná jejich vysušením, okoralostí.

• Projevují zaměstnanci dobrou náladu, nebo jen chvat a chaos? Pohybují se klidně, nebo uspěchaně běhají?

• Klepají při vstupu do pokojů a čekají na vyzvání? (Výjimky jsou samozřejmě u nedoslýchavých uživatelů.)

• Jaký je vzduch v zařízení? (Pouze v době ranních hygien nemusí být vábný, protože někdy nelze provádět hygienu a zároveň na klienta větrat.)

• Je na viditelném a přístupném místě informace o možnosti podání stížnosti, jídelní lístek, denní program kulturních a aktivačních akcí a podobně?

• Je to vše umístěno tak, aby na text viděli i uživatelé na vozíčku? Jsou písmena dostatečně velká? Jakým stylem jsou psána upozornění: používá se například strohé úřední slovo ZÁKAZ nebo je styl vlídnější?

• Nejsou stěny chodeb a dalších společných prostorů přecpány výtvory uživatelů či nejrůznějšími dekoracemi tak, že prostředí připomíná spíše mateřskou školku?

• Nejsou uživatelé nuceni či nepřiměřeně pobízeni k účasti na aktivačních programech, bohoslužbách atd.?

• Jak kulturní je prostředí pro stolování? Je klidné a důstojné? Je uživatel krmen tempem, které mu vyhovuje, nebo mu drží plnou lžíci u úst, takže v něm budí pocit časové tísně? Krmí jej ve stoje nebo k němu v klidu přisednou?

• Je strava upravována podle zdravotního stavu uživatele? (mletí masa, mixování tuhých jídel).

• Jsou uživateli otírána ústa vhodným ubrouskem a vhodným pohybem?

• Hovoří s uživatelem takovým způsobem, že je s to je chápat? Dávají mu dostatek času na rozmyšlení odpovědi?

• Respektují při oslovování věk, důstojnost a postavení, případně titul uživatele? Nebo přetrvává ponižující babi, dědo, helejte…

• Snaží se zaměstnanci o přiměřený tělesný kontakt s uživatelem jako vzetí kolem ramen, podržení ruky, pohlazení?

• Umožňují zaměstnanci uživatelům kontakt s jejich vrstevníky mimo organizaci?

• Lze-li to zjistit, zajímejte se i zda je signalizační zařízení funkční, pro uživatele dostupné a zda je na ně včas reagováno.

Pokud jste se rozhodli k umístění svého blízkého, všímejte si i těchto „drobností“:

- Navštívili vás doma pracovníci zařízení a mluvili též s vaším seniorem? Působili vlídně, i když erudovaně, anebo spíše komisně?

• Jak vstřícné bylo přijetí vašeho seniora? Jak se ptali na jeho záliby, požadavky? Sepsali společně s vámi a s ním tzv. individuální plán služeb, který obsahuje rozsah služeb a vše, co si senior přeje, co potřebuje, jak si přeje být oslovován atd.? Součástí ošetřovatelské dokumentace by měla být i biografie.

• Jak uspokojivě dohodli spolupráci s vámi jakožto rodinnými příslušníky, vaše informování resp. určení osob, kterým mohou být informace o uživateli poskytovány a jakým způsobem?

• Nebyl učiněn pokus o manipulaci s názory uživatele – politickými či náboženskými?

• Byl senior brán vážně při vyjádření svých přání a představ?

• Byl on i rodina před přijetím seznámen a srozuměn s prostředím případně s domácím řádem?

• Vedlo seznámení a informování k tomu, že je naplněno právo uživatele být v bezpečném, srozumitelném a předvídatelném prostředí? Byli pracovníci skutečně zaujati vašimi problémy a přáními nebo se je snažili bagatelizovat a podávali úhybné odpovědi?

Malý subjektivní povzdech. V letech 1968-1969 nabízela jistá americká milionářka zřídit v naší republice několik nejmodernějších a nejluxusnějších zařízení pro zdravotně postižené (něco jako byl na nižší úrovni areál Hrabyně u Ostravy) a pro staré lidi. Zároveň nabízela i hrazení provozu na první roky po dostavbě. Jednání se slibně rozbíhala, ale politický zvrat po plénu ÚV KSČ v r. 1969 způsobil, že strana nabídku oné dámy odmítla s odůvodněním, že socialistický stát se postará o všechny, tedy že nic takového nepotřebujeme a „nebudeme přece žebrat u kapitalistů“. V Polsku byli straníci rozumnější (spíše pragmatičtější) a tak tam brzy vyrostlo dvanáct krásných objektů z prostředků této kapitalistky.

Pozn.: Místy čerpáno z knihy KF Provázení stářím a umíráním.