Jistě nám to takto půjde. (I pro ty, kteří takzvaně "nemají pevnou vůli".)

Nosíme si někdy kolem sebe auricky denně celý chumel starostí. Od rána do večera, často celé dny, týdny, měsíce. Ráno se do toho vždy znovu vnořujeme. Stačí si ráno po odevzdání se Bohu (Bůh ve mně) promyslet, uvědomit program onoho dne, co je nutné udělat, a poté to pustit. Ono nás to pak samo upozorňuje, abychom na nic nezapomněli. Jednotlivé kroky (práce) dělat soustředěně a nemyslet chvatně na to, co nás ještě čeká. Tu horečnatost celodenní činnosti, kdy se obklopujeme elementály spěchu, lze během několika vteřin jediným rozhodnutím opustit  a nechat se nadnášet vědomím, že vše, co je nutné udělat, zařídit, splnit, je posvátným úkolem, daným nám Prozřetelností. Samozřejmě že si průběžně hlídáme, abychom ukvapeně nedělali něco zbytečného, čím jen uspokojujeme svoje nižší libosti. Časem se takto sami naučíme rozeznávat, kdy se jen vsunujeme do navyklých elementálů nadbytečných aktivit, působících i k únavě a erozi duše, a kdy konáme to, co je skutečně zapotřebí.