Když se toulali Leoš Janácek a Antonín Dvorák jižními Cechami, zapsal si Janácek do denícku: Recí onech trí dnu mnoho nebylo. Tak do uzlícku. - Vzpomnel jsem si na to nedávno pri zastavení se cestou z Prahy na obed v cimelické restauraci Na Knížecí (patrne podle Schwarzenbergu, v celém kraji zdejším odedávna oblíbených a ctených). Na venkovní terase poskakoval mi pri jídle pod nohama vrabec žebravý. Docela tlustý, asi si vyžebral dost. Co jiného by taky celý den delal. I tak - nenápadne jsem mu pod stul uplivnul kousek jídla, chopil se toho okamžite, až mel zobák z obou stran zapatlaný. Tedy jsme poobedvali spolu. Obcas cvrlíknul, já na to nic, tedy recí jsme též mnoho nenadelali. Poté byl pod stolem vystrídán, spíše vypuzen velkou pejsinkou, též dobre vykrmenou, která si privedla pánícka a rozhodla i za neho, ze se usadi proti mne. Poslechl. Pod stolem byla trochu neskladná, ale delala na mne zdola pri jídle psí oci. Neodolal jsem a kousek jsem jí obcas shodil pod stul v momentech, kdy se pánícek nekoukal. Ani ona nepohrdla. Olízla se a položila si mi hlavu na koleno a hypnotizovala mne pri jídle pohledem, až jsem si pripadal provinile, že jí to nedám všechno. Od vedlejšího stolku na ni pod stolem dorážel jakýsi mrnavý vrískálek, takové kapesní štekátko, a vždy po výkonu se ohlédl, má-li za sebou pána. Dáma pejsinka si provokatéra nevšímala – nejdokonalejší reakce.
Pri tom vrabci žebravém vzpomnel jsem si na vzácnou zažloutlou cedulku v jakési šumavské hospode, která pocházela ješte z dob Rakousko-Uherska. Stálo tam krasopisne: Žebrota na míste tomto zakázána jest pod hrozbou dvou dnu v arestu strávených.
Ona pejskinka škrábala na mne ješte packou zevnitr na okno auta, když odjíždeli. Vecer si na ni ješte vzpomenu. Krásná známost. Horší to bylo kdysi, ale to už jsem nekam psal, v písecké kavárne La Sabia Café, kde jsem na velikého nudícího se psa u vedlejšího stolu rychle nahlas zadýchal tak, jak to psi ciní. Pes, naštestí na vodítku, napred naklánel hlavu ze strany na stranu, a když zjistil provokatéra, spustil ukrutný kravál na celou kavárnu, s výhružným pohledem na mne. Já predstíral nevinného (to by mi šlo už od školy) a hledel jsem si nezucastnene svého pití. Stydící se panicka mu domlouvala: Tak nech pána, nic ti prece nedelá. - A ke mne: Pane prominte, já nevím co to do neho vjelo.
-
.oOo.
-
Christian Morgenstern vtipne charakterizoval psí projevy i rozdíl kocky a psa:
-
Štekot hlídacího psa:
-
Znervóznení krikem detí.
-
Podezrení, že by mohl být namíren proti nemu (monomanie).
-
Nebezpecí (hruza, vztek, vypetí všech sil)
-
Nadávky (protože se nic nedarí)
-
Sebeospravedlnující zloba
-
Pocítení sdílnosti (potreba pochvaly)
-
Rivalita ci solidarita vuci ostatním psum
-
Bezedná nevole
-
Kocovina, která chce otupit sebe samu.
-
U kocky se setkáš s neduverou, rozkošnictvím a egoismem – tedy se tremi ctnostmi renesancního cloveka. Proto je, rekl bych, nejsebestrednejší ze všech zvírat. Naproti tomu pes je duverivý, obetavý a co do erotiky zcela bez kultury. Naše civilizace se blíží stupni psa... Možná se za nekolik set let dockáme i príchodu cloveka.
-
A ješte uryvek z mé malonákladové knížecky Psí knížka:
-
Antroposof a prekladatel Steinera pan Bohumil Hromádka se mi kolem roku 1980 sveril: Zazvonila u neho zoufale vypadající dáma. Držela v nárucí pejska, kterého prý našla opušteného v nedalekém príkopu. Jiste strádal. Protože ona to má domu strašne daleko, náhodne u pana Hromádky zazvonila, zda by se u neho mohli pejskovi venovat a zachránit ho. Pan Hromádka delal co mohl. Dáme se od neho ale jaksi nechtelo. Po nejaké dobe se setkal s vysvetlením. Ona ženština shánela ženicha a nevedela jak na to, tedy si zjistila po okolí slušne vypadající a zajištené osamelé muže, vzala svého psíka, práve „nalezeného v príkopu“, a k pánum se snažila nastehovat. Po jak dlouhé dobe ji pan Hromádka vystrnadil, se mi ovšem nesveril.
-
Psí rozmarné léto; Troje psí havárie
-
Pecovatelka z Diakonie Písek - zarízení pro péci o seniory, kde jsem mel ke konci maminku a kterému jsem rediteloval, si porídila kuriózní pracovní neschopnost. V letních vedrech šla vencit svého oddaného labradora. Protože šli kolem bloku baráku, kde byl stín jen asi pul metru od zdi, šla si hezky pri zdi. Psa nechala jít vedle sebe na slunícku. Ten se ovšem též hodlal vecpat do stínu, tedy ji nechal predejít a pak zezadu do panicky hrcnul, aby mu uhnula. Ta zavrávorala, upadla a natloukla si. Predstavuju si, jak pes pak spokojene sedí v uhájeném stínu, vrtí ocáskem a pozoruje podivné pocínání panicky, kterak se nemotorne staví na nohy a laje mu. Pes krobián ovšem neznal soucasné zmatené hnutí genderismus.
-
Míša, poulicní smes, u nás v Miroticích vydržel v 70. letech až do smrti. To náš první pes u nás pobyl jen pul hodiny. Paní z vedlejší vesnice, ke které se doneslo, že sháníme psa, nám do Mirotic privedla jednoho nedelního jitra svého ohare. Poté odešla do kostela. Jenže my jsme psa neudrželi a on zmizel. Kam? Kam jinam, než za panickou do kostela. Šel po cuchu. Rozrazil pri mši dvere a šel panicku chránit. Nejvíc ho zaujal farár v neobvyklém zevnejšku, tedy v nem videl nejvetšího neprítele, stoupl si pred neho a zurive štekal. Prý „preštekal“ i varhany. Ta ozvena v kostele musela být úžasná, škoda že jsem tam nebyl. Paní delala chvíli „mrtvého brouka“, ale verný pejsek si po „zásahu“ vuci knezi prišel k ní pro pochvalu. Ó to byla nádherná ostuda. Paní z Bud oželela zbytek bohoslužby a s verným a hrdým ochráncem zahanbene odešla.
Brnenská lékarka Blanka U. mi kdysi napsala: Ve Svojanove meli pejska, který byl ješte v dobe povolené volne pobíhajícím zvíretem. Klidne si vyšel na procházku treba na Bouzov a zpátky poté, co oplodnil aspon jednu fenku. Se mnou rád chodil na autobus dva kilometry a jednou si naskocil i do autobusu. I když jsem ho celou cestu lesem odhánela, asi to neznelo moc presvedcive. Pan ridic na mne pri placení vybafnul: Pani a co ten pes!? Musela jsem tedy být krobián a pejska odehnat energicteji.
Jednou jsem byla ve výbehu s konmi jedné známé a jedna zcela cizí
klisnicka Bára se chovala velmi komunikativne. Jala se mi nežne okusovat zezadu krk, funela do vlasu a shodila mi brejle. Byl to muj první krásný kontakt s konem na blízko.
2024 ©