ZÁZRAK HOMEOPATIE; KOLIK ŽIVOTŮ MÁ ASI NA SVĚDOMÍ ZLOČINNÁ RADA SVĚTOVÉ ZDRAV. ORGANIZACE?

ZÁZRAK HOMEOPATIE; KOLIK ŽIVOTŮ MÁ ASI NA SVĚDOMÍ ZLOČINNÁ  RADA  SVĚTOVÉ  ZDRAVOTNICKÉ  ORGANIZACE?

Podělme se o zkušenost Lenky Szopové:

Náš prostřední syn Cyril (momentálně 12letý) je od malička alergický na včelí bodnutí.

Přišli jsme na to záhy, vždyť Petr, jeho otec, je včelař. A řešili to „jen“ homeopatií. Zabírala. Ani jsem si zpočátku naplno neuvědomovala, že by to mohlo být jinak a že bychom možná měli zajít k lékaři.

Po nějaké době začal Petr připomínat myšlenku, že se to dá přece desenzibilizovat a poslal mě na alergologii. Tam jsem dostala co proto. Když se paní doktorka vyptala na Cyrilovu reakci a slyšela mé důvěřivé prohlášení, že to léčíme homeopatií, byla skoro bez sebe. Samozřejmě mi vynadala, nakázala homeopatika vyhodit a vyzbrojila nás hromadou léků včetně adrenalinové injekce v případě nejvyššího ohrožení. Na mé nesmělé otázky po desenzibilizaci neodpovídala. Víckrát jsme k ní nešli.

To bylo asi před třemi až čtyřmi lety. Dál jsme Cyrila  léčili homeopatií a vypadalo to, že jeho reakce na včelí bodnutí jsou stále mírnější.

 Až letos v létě...

Petr šel s dětmi ke včelám, Cyril byl s nimi. Věnovala jsem se svému. Byla  jsem zrovna v přízemí na návštěvě u babičky, když  se přede mne postavil v tváři rudý a oteklý Cyril, sliny mu kapaly až na zem. Hned jsem věděla, co se stalo.

Běžela jsem s Cyrilem nahoru, uložila ho na válendu do jídelny a rychle pro Apis – homeopatický lék vyrobený z včely, který vždy pomáhal. Nemohla jsem ho najít! „Co teď?“ Cyril vypadal stále hůř. Vrhla jsem se ke skříni, kde jsem měla uloženou adrenalinovou injekci a četla návod k použití: „Nastavit injekci  30 centimetrů proti stehnu a zmáčknout…“ Nějak jsem se nedokázala rozhodnout a znovu pozorovala Cyrila.  “Mám to bodnout?“ ptala jsem se ho.  „Ty ne, taťka.“ huhlal Cyril. Zavolala jsem Petrovi, ať rychle přijde (včelín má asi 200 metrů od domu).

„To jsi homeopat?“ šlo mi hlavou a asi jsem si to říkala i nahlas: „Musí tu být ten Apis! Mám přece dvoustovku v kapkách, ta je silná, ta by pomohla!“

Běžela jsem znovu do kuchyně a  našla jsem ji! Cyril jen žádostivě špulil nateklé rty, špatně se mu dýchalo, a s úlevou polykal homeopatické kapky Apisu, který jsem do něho skoro proudem lila. Byl to zázrak… Ve vteřinách, přímo pod těmi krůpějemi života, ztrácel Cyril promodralou barvu a začal normálně dýchat. Ve dveřích stanul Petr a já se rozbrečela. Obrovskou úlevou po prodělaném napětí a vděčností za záchranu života... Tak razantně až zázračně dokáže působit homeopatie…

Cyril se z toho dostával samozřejmě déle. Až do večera. Bolelo ho břicho, svědilo celé tělo. Vyžádal si k tomu zotavování puštění televize, ve které zrovna probíhal Večerníček a  na obrazovce se objevil  Človíček prchající před rojem včel, což vyvolalo smích nás všech.

Jakoby tečkou a potvrzením celého toho prožívání pro mě bylo, když  jsem přišla za Cyrilem do pokoje a právě ve Zprávách hlásili: „ … Světová zdravotnická organizace nedoporučuje používání homeopatických léků …  v případě závažných nemocí  mohou ohrozit život pacienta …“ Co mi to tu říkají?!  Byla jsem plná úcty k homeopatii a Světová organizace mi tu v takovou chvíli prohlašuje nějaké směšné a nepravdivé věty…

A tak jsme Cyrila dále desenzibilizovali. Homeopaticky. Nižšími potencemi Apisu. Chci v tom pokračovat i nadále.