Co s tvrdými štíty a skafandry našeho sobectví? - Krátké citáty z knih KF, část VI.

 

 

         Jedno století za druhým ubývá lidstvu kvalitní duchovní dřeň, stabilizující osobnost pro svět duchovní i zemský. Kmen stromu lidstva je polepován hrdými a líbivými plakáty, ale dřeň hnije. A důsledky? Krom neschopnosti řešit konflikty s láskou - mírově, se jako dřevomorka šíří stresy,  drogové závislosti, deprese, neurózy, rezignace, splín. Znamená to nutnost zvýšené bdělosti a práce na sobě a proseb o vyšší vedení. Jen tak vzejde svítání budoucích věků vzkříšení.

 

         Leckterý národ se dokáže zmobilizovat sám od sebe, tedy zdola, k něčemu dobrému. Těžko hledám něco podobného u nás. Mobilizujeme se navzájem spíš k brblání. Podle průzkumů jsme v EU druhou zemí nejnespokojenější se životem. A taky nejateističtější. Že by to nějak souviselo? Je známo, že nejchudší země jako Indie mívají největší procento spokojených.

 

         Hm, zajímavé. Není jediný rok, který by některý duchovní vůdce či věštec neoznačil předem za rok největší světové katastrofy, a jiný neomylný jasnovidec naopak za zlomový rok, který přinese ne-li přímo Boží království, pak alespoň obrácení smýšlení lidstva. Snadné, že? Pro jednoho zrovna směřujeme do nebes, jiným tu zuří zlo jak pes přetrhnuvší řetěz. Dobře. Pořád ale nevím, kde co zuří. Okolo? Ve mně? V povětří? Nevidím nic, co by se zlomově vymykalo běžnému nepořádku, hádkám, ba i běžným katastrofám… Ani to avizované všeobecné zmoudření nevidno neslyšno. Vše ve mně i kolem mne je jen kontinuální sklízení minulého a tvoření následků do budoucnosti, kterých nás nikdo nezprostí. Někteří se cítí být ukrutně pronásledováni jakýmsi bičem doby. Jenže to je normální karmické dění, které si nechtějí v sebelásce přiznat.

 

         Předpovídání konce světa je těžký ateismus a materialismus – nevíra v Boha, v Jeho Lásku, v misi Kristovu, v zákon karmy, kdy skutečně nacházíme postupné vyrovnání, ne však šmahem celosvětové. Bůh by popřel Sám Sebe. Kristus sám jako ztělesnění nejvyšší Lásky a přínosce další cesty vývoje věřil v dobrou budoucnost alespoň té části lidstva (patrně menšiny), která jednou projde Posledním soudem (bude to ovšem celé dlouhé období štěpení lidstva, které snad už začíná) a vrátí se zpět k Otci. Ve Zjevení sv. Jana čteme: „Aj, příbytek Boží s lidmi, a přebývati bude s nimi a oni budou lid jeho… A setře Bůh všelikou slzu z očí jejich.“ Podléhání pesimistickým zvěstem o konci světa je projevem materialistické malomyslnosti a nedůvěry ve smysl a sílu oběti Krista za lidstvo a v další moc božího působení.

 

         A jak má vypadat to leckým předpovídané skokové polepšení lidstva? Ta krása! Najednou všichni všem odpustíme, dáme se na pokání, přestaneme válčit, hádat se doma, rozvádět, svádět a podvádět, honit se za lepšími a ještě lepšími mobily, automobily, partnery, požitky, přestaneme zabíjet zvířata, budeme krmit další miliardy chudých dělením se s nimi, ateisti prozřou, vězni budou propuštěni, protože se sami rázem polepší…? Ó je, to bude nuda.

 

         Vychovávat sebe znamená živit se s láskou tím, co je nad námi. Snaha o opravdovost modlitby by proto neměla chybět, avšak nic si nelze vymodlit či vymeditovat, pokud jsme v praktickém životě neučinili maximum. Již před staletími se proto adepti učili správně kombinovat via activa a via contemplativa - aktivní a uvnitřněnou stránku života.

 

         Čím víc si stavíme sebezabezpečujících tvrdých štítů, hlavně psychických, sebelitujících, arogantních apod., tím víc nás musí postihnout nárazů, abychom se zkouškám života postavili jen s holýma rukama, čistým milujícím srdcem, jasnou myslí a laskavým i odvážným činem.

 

         Tvrdé štíty našeho sobectví jen přitahují další nárazy a bude jich tolik, dokud naše tvrdost nepovolí. Teprve pak přichází uvolnění od sevření vnějšími zátěžemi. Pomaloučku se nám bude tvořit světelné brnění rytířů ducha.

 

         I duchovní úsilí někdy děláme s chtěním, tedy z egoismu, z pýchy. Pěstujeme jakési zachmuřené duchovno. Při nadměrném chtění se měníme jen na povrchu, abychom měli honem nějaký výsledek, ale to nedobré se jednou z hloubky stejně vynoří. Chtění nahrazujme čistou touhou po dobru, kráse, lásce, pravdě. Základním předpokladem je stávat se lepším pro svět. Je to i základ následování Krista: přišel pro lidi, ne pro sebe. 

 

            Pochopil jsem kdysi: jak vypadá mé nitro?Nepřipomíná mj. archiv na videozáznamy tisíců televizních braků či kazety našich vzrušených, ale mnohdy zbytečných hovorů a zábav?  Ledacos z těchto archiválií leží v podvědomí jako vrstva zaschlého bahna na poli, bránící slunci, aby vytáhlo ze země klíčky rostlin, které by později kvetly a vydaly plody.

 

         I jeskynní lidé jistě měli svá trápení. Nastávala u nich však jen při objektivně obtížných situacích. Na rozdíl od nich míváme své stresy, deprese, frustrace, splíny či jak tyto své civilizační vymoženosti nazýváme, i bez zjevné příčiny. Mnozí si je v sobě nosíme jaksi "na dosah", ba často si je pěstujeme a k propuknutí stačí pranepatrná příčina, někdy jen nuda a neschopnost odstupu od sebe. Ještě nikdy nebyly ordinace psychologů a psychiatrů tak plné. Ale zároveň - donedávna tyto ordinace neexistovaly a lidstvo existovalo i bez nich možná spokojeněji. Čím to je? Inu, nedostatkem lásky.

 

           Když kupříkladu nemáme dobrou vůli, abychom se vcítili do dítěte, které ještě nemá schopnost říci, co ho bolí na dušičce nebo na těle, nebo do starce, který tuto schopnost už nemá, jak bychom  mohli mít lásku k Bohu? Když někdo z nás nemá zábrany pro vypouštění slov vulgárních,  ponižujících, zkreslujících… (dosaďme sami), pro napadání druhých zlostnými myšlenkami, jak si pak můžeme myslet, že při modlitbě či meditaci bude Pán spěchat do tohoto niterného smetiště? Nebo že k nám přispěchá na naše zavolání s útěchou? Před lidskou návštěvou uklízíme v bytě  viditelné věci, ale božská návštěva prohlédá i naše nitro a nelze před ní jen tak zavřít dveře tam, kde je špína a nepořádek. Jsme-li hotovi kdykoliv se smát sprostým vtipům, naslouchat pomluvám, dívat se v televizi na kdejaký odpad – uvažme sami – můžeme čekat nějaké prozáření vyššími úrovněmi? Nebo boží láskou?

 

         Neupadá láska k jazyku a jeho kráse? Řeč je stále povrchnější, vznikají slogany, fráze, klišé. Mateřština přestává být květnatá, stává se oškubaným pahýlem větvičky. Šíří se umělé, neorganické, lenivé jazykové náhražky, napovídající o rezignaci na estetiku a řád jazyka (například – léčení je o psychice, politika je o životě…, vše je „super“ či „paráda“...). Vše máme nikoliv doopravdy, ale jakoby. Stali jsme se národem "jakobínů". Naše slovní vycpávka "jakoby" nám bezděčně zamlžuje přímé vnímání reality, uvádíme se tím do zakletí neurčitosti a pasivity. Eroze společnosti začíná od eroze jazyka.

 

         Revolučnost jakožto násilná změna věcí, byť jakkoli nedokonalých, zpravidla obsahuje chtění vymknout se z přirozeného, tedy i karmického vývoje.

 

         Z mailu: Píšeš, že Tvá příbuzná se cítí popuzována a sužována chybami lidí v okolí a tím zoufaleji až urputněji se za ně modlí. Ono to vypadá svatě a altruisticky. Ale: nechce se za někoho modlit spíš proto, že jí jeho chování vadí a irituje a že se povýšeně považuje za lepší? To pak není skutečná láska ani skutečná modlitba, je to jen z jejího chtění. Modlit se mohu za někoho ze své neosobní lásky, ne z chtění ho sám předělat. Pak se taková modlitba zachytí. Nebo místo modlitby – rovnou druhému vysílat síly, které potřebuje (pokud je v sobě přirozeně a nenásilně najdu).

 

         U leckoho se i křehkost, bezradnost, bolestínství, ukřivděnost od světa, ve směsi s horováním pro lásku může jevit jako duchovnost. Skutečná duchovní kvalita a láska ale umí jednat, poradit si i ve vztazích, zastávat se nevinných, nasazovat krk… Pravými příklady duchovnosti byli i Jana z Arku a Jan Hus. A třeba i další Janové - Palach, Zajíc či Patočka a jim podobní. Nebyli snílci a tichošlápkové, ale neohrožení bojovníci za pravdu. Opačným příkladem mentální a morální „duchovní“ lenivosti a dezorientace byla ona zbožná stařenka, "vzorná věřící", která  podle pověsti přičinlivě přinesla další otýpku dříví na Husovu hranici.

 

         Jestlipak naše lamentování nad stavem zkaženého světa, ubohostí oficiální vědy, fanatismem sektářů, zkažeností mládeže, úpadkem umění či nemožným vkusem kolegyně není jen skrytou formou samolibosti a sebepovýšení, že my jsme ti duchovní, vědoucí, ti lepší, chytřejší a Bohu milejší?

 

         Jak rádi by se někteří z nás nechali vyfotografovat v blízkosti pánbíčka nebo alespoň andělů, aby měli před druhými o co opírat svou autoritu.

 

         Když si na touhy a obsahy nižšího, nezpracovaného já naroubujeme vyšší pravdy, ty pak nemají správný podklad a takto vytvořené plody brzy shnijí.

 

         Vše, co nás potkává, nás prověřuje, zda se opravdu chceme postavit na svá místa ve světové evoluci počínaje těmi nejnenápadnějšími maličkostmi, nebo zda budeme mít pro své úhyby a úlety vždy své – když ale…, jenže já…, to oni…, jak mohu…, to přeci nejde…

 

         Vstup do duchovních světů má své podmínky morality a znalosti duchovních zákonitostí a nelze ho obejít náhražkou rychlých metod a technik. Je-li naše duchovní snažení jen hravé, nezávazné, příležitostné, nezasahuje tvrdé jádro našich často plytkých zálib, samolibosti, urážlivosti, zvyků, vnějších nároků, vlastnění atd.

 

         Jistě, že veškeré zlo ze sebe nevyloučíme ihned. Nelze ho jen mravokárně či teoreticky odsoudit nebo přelakovávat a falešně zdůvodňovat. Tím se naopak množí.

 

         Základem na každé cestě je poznávání, že  naše nižší já je rafinovaným advokátem sebe sama. Bez jeho postupné destrukce sebeanalýzami je jakýkoliv kvalitativní lidský pokrok nemožný právě tak jako fyzická očista bez vody a mýdla.

 

         Je dnes v módě dávat najevo jako "vyšší" rozhodování podle "srdce" či "intuice". To ovšem často není ani srdce, ani intuice, ale jen neujasněná a většinou sebestředná směs libého a nelibého, kterou si člověk, pohodlný či nenavyklý si v sobě věc rozebrat, vznešeně nastrčí a říká tomu "cit". Často i ten, kdo se pyšní, že dává "srdce na dlani", dává srdeční šelesty, stíny, arytmie či nedomykavost (nechápavost). Cit, není-li pečlivě rozumově prozkoumán, rozpoznán, projasněn, či ještě lépe, nevyplynul-li ze správného, bdělého, vědomého poznání, rozhodnutí, je jen náhodný chomáček, mrákota. Je to pak psychický útvar pulsujícího chaosu, složený z neujasněných pudů podvědomí, neujasněně reagujících na neujasněnou situaci.

 

         Démon samolibosti mívá zejména v duchovních a obrodných spolcích a hnutích obzvláštní zalíbení, byť na oko hrajeme sami před sebou pokorné služebníky lásky a pravdy. Často vybičováváme  svou senzitivitu až k patosu z přinášené oběti a trpící ušlechtilosti, které u sebe bezmezně věříme. Neúspěchy a nezdary pak přijímáme jako spiknutí zlých mocností proti naší duchovnosti či vznešenosti, často s mučednickou pózou trpitele. Do takovéto sladké lži se pak zamotáváme čím dál víc. Od svých vysokých ideálů si už automaticky odvozujeme svou vysokou kvalitu a čekáme za to z okolí respekt a ocenění.

 

         Zatímco chrám, a to i chrám nitra, pokud je v něm alespoň trochu lásky, krásy, posvátnosti a ušlechtilosti, vysílá svěží paprsky požehnání a sounáležitosti daleko do světa, spojiv se tak s éterickými silami Krista, egoistická tvrz se vůči světu opevňuje (od slova tvrdý vznikla tvrz, a se slovem tvrz souvisí i zatvrzelost). Opevňuje se egoisticky vůči ohrožení, které očekává všude. Ale pozor: uzavírá se tím i vůči pomoci, úlevě, sdílení, svobodnému nádechu. Uvnitř tvrze je totiž vždy napětí a dusno.

 

         A k jakému opačnému pólu může člověk směřovat? Lze to nazvat vcítivostí, ohleduplností. Ale jděme ještě dál, až ke zdroji této vcítivosti a sounáležitosti se světem. Nalezneme toto: Poté, co se Kristova bytost vlila do zemské aury, vzešel Zemi DEN. Dříve byla studená a nepřívětivá jako měsíční krajina. Poznání tohoto rozdílu není nic složitého. Chce to si to zapamatovat a občas se k tomu vrátit a pracovat si s tím, až se nám ten den začne rozsvěcovat, ba posvěcovat. V této věci je možné jen menší či větší pochopení, ale ne zbloudění. Začneme si znenáhla uvědomovat, že i denní světlo, šířené vzduchem, je vodičem Kristova Ducha. Tehdy vstoupila laskavá (spíše lásková), přívětivá náplň do éterického ovzduší Země. Jde o to, uvědomit si ji, rozeznat ji zde.

 

         Maria, neposkvrněná matko lidských duší, dávající jim vnitřní panenství, pomoz nám počít nový čistý život z běli tvého sněžného mariánství. Naplň nás Bytím Otcovým, prostup nás Láskou Kristovou, osvěť nás Světlem svatého Ducha.