Podobně jako buddhisti před sto lety označovali Lenina nadějně jako mahátmu (velký duch), vzhlížejí nyní někteří z duchovních směrů k Putinovi, masovému vrahu. Podobně jako mí přátelé či ti, se kterými si /občas/ píšu, nemám ani já ve svém srdci a mozku místo pro Putinovy omlouvače a schvalovače, i kdyby používali sebevíc sofistikované manipulativní "argumenty" a i kdyby se celý život věnovali nějakému duchovnu či bádání či psaní o andělích. Ale je to jejich věc, jejich mentální odpovědnost a jejich budoucnost. Přeladíme se trochu jinam. S opíráním se o poznatky duchovní vědy si zasaďme vstup komunistické ideologie a praxe a jejich nynějších reliktů do esoternějších souvislostí. Nynější ruské dění a řádění je totiž i důsledkem mravní, kulturní a duchovní devastace, trvající už století.
Na lidstvo působí troje negativní vlivy: ahrimanské (satanské, hmotařské), luciferské (vášně, pýcha, sebezbožnění), a zejména v posledních staletích ještě soradtické. Co to je? Každé těleso našeho slunečního systému má síly dobré i zlé. Ty působí na naše tři články: na tělo astrální (cítivé, pociťující) – zde jsou momentální nárazové vlny citových vznětů. Na tělo éterické (životní, povahové) – zde přecházejí nárazové vlny do trvalejšího otisku v podobě vlastností, temperamentů. A konečně na naše já. To souvisí s rozvojem uvědomujícího se sebe-vědomí, zejména v posledních staletích. Dnešní lidstvo má či mělo by mít plněji rozvinuté jástevní vědomí – zodpovědnost, sebepoznání, sebekontrolu, sebevládu. Co vzchází z našeho já je buď vědomé dobro, nebo vědomé, záměrné, inteligentní zlo (oproti dávným dobám, kdy zlo se vybíjelo jen citovými vzněty nebo ne dost uvědomovanými povahovými rysy).
A právě na zlo našeho já mohou dnes působit (podněcovat ho) síly Soradta a jeho pluků. Je to arcidémon Slunce – tedy protipól slunečních sil lásky, moudrosti a vůle. Dává nám probuzené já, plně vědomě využívané ke zlu. I bouře na Slunci a jejich negativní vlivy působí z neviditelné úrovně soradtické mocnosti. Uvažujme ještě dál. Slunce jako nejvyšší centrum všeho bytí a života, světla, vědomí, souvisí s naším já. Já, podobně jako Slunce, činí vše jasným, přehledným. Zde můžeme dosahovat výšin bdělého vědomí – ať už směrem k Dobru, nebo ke Zlu. Soradtické mocnosti tedy poskytují inspirace k vysokému zlu, které je lidským já uplatňováno již vědomě, tedy i promyšleně, s plnou inteligencí a v nebývalém rozsahu (oproti vznětům vášní, pocitů, povahových nedostatků, které panovaly odedávna). Nositeli takového zla mohou být dnes i inteligentní myslitelé, tím je ono zlo mocnější. Jejich vědomé já nabývá obludných, monstrózních rozměrů, a z něho vzchází ven i mocně obludné zlo.
A jak se soradtické zlo projevuje ve světě poslední doby? Nejmocněji v nejpustošivějších vlnách masového světového rozvratu, jakými byly obě totality. Ta první trvala řádově roky, druhá desetiletí, a její obnovy jsme z Putinova Ruska (po pár letech Gorbačovova uvolnění) svědky dodnes. Oba socialismy, Hitlerův hnědý i sovětský rudý, se vyznačovaly vědomým, inteligentním, ba zdánlivě vědeckým ideovým podkladem. Tím byly strašlivější. Byly vedeny z vědomého já jejich strůjců. Na to navazuje nyní diktátor Putin, i když s idejí „osvobozování“, též klasicky lstivě ruskou.
.oOo.
Čím Marx oslovil davy, na rozdíl od jiných filosofů, kteří byli srozumitelní jen užším elitním zájemcům? Vyjděme z toho, že Marx byl povahou bezskrupulózní zločinec a zakomplexovaný neúspěšný kapitalista, podporovaný skoro celý život Engelsem. Podle Steinerovy analýzy umožnila jeho rychlou popularitu dosud nevídaná kombinace tří faktorů: Zaprvé schopnosti se mistrně pohybovat ve filosofických pojmech a kategoriích a pracovat s nimi; v tom byl srovnatelný třeba i s Hegelem. Druhým rysem je, že na rozdíl od ostatních filosofů podal vše srozumitelnou lidovou řečí pro dav, i když šlo o rafinované manipulace s pojmy jako spravedlnost, třída, rovnost, osvobození atd., a zatřetí to vše použil (zneužil) k podnícení těch nejnižších pudů a vášní, doutnajících v lidstvu, zejména v proletariátu, což bylo dosud bez jakékoliv filosofické opory. Zatímco dosavadní filosofové se snažili, každý po svém, dobrat se pravdy a morálních východisek a poznávat nějakým způsobem vyšší řízení a smysl člověka na zemi, Marx šel opačně: vyšší řízení popřel, nahradil ho ideou revoluce, morální východiska označil za buržoasní a náboženský výmysl, a pravdu nastolil pouze tu ateistickou, jdoucí do hmoty a postavenou na diktatuře a nenávisti. Jako smršť převrátil celou filosofii opačným směrem - od směrování nahoru, k pyšnému a agresivnímu zvratu dolů. V tomto smyslu nešlo u Marxe o skutečnou filosofii (filo-sofia znamená láska k moudrosti), ale jen o její imitaci, masku, byť jakkoli důmyslnou. Podchytil, využil a zesílil tak "vědecky" egoismus, ješitnost a další pudy nevzdělaného davu, který najednou dostal do ruky srozumitelnou ideologii, využitelnou (zdánlivě) ve svůj prospěch, i s praktickými návody na revoluční násilí. Materialismus povýšil na "základnu".
Filosofie tím byla poprvé v dějinách zcela otevřeně a programově stržena do přímých služeb odbojných, protibožských duchovních sil. Onu agresi vyjádřil potenciálně i v 11. ze 13 Tezí o Feuerbachovi: „Filosofové svět dosud jen vykládali. My jej chceme změnit.“ Změnili. Zaštítil ba zdůvodnil nenávist falešnou a předstíranou spravedlností. Bylo to nejzrůdnější a nejtragičtější zneužití intelektu a slova v dosavadních dějinách. Základní charakteristikou jeho filosofie je protibožský, odbojný názor, a v ekonomice je základem dějinného klamu demagogická šalba 1. dílu Kapitálu.
K tomu ještě trochu z málo známé historie. Přední antroposof, spirituální badatel S. O. Prokofjev /či podle anglo-germánského přepisu Prokofieff, který je nelogické přebírat, když máme svou abecedu/ o tom napsal: Bolševici… počali v Rusku strašný, sedmdesátiletý experiment umělého a násilného zavádění absolutně zahrimanizované duše vědomé… Tito lidé a jejich ideje tvořili nejvyšší myslitelný protiklad k bytostné podstatě a k úkolům ruské /slovanské/ národní duše. Podobně napsal R. Steiner po bolševickém převratu: Ještě nikdy se nesrazily větší protiklady než duše evropského Východu a protilidský trockismus a leninismus.
Již v roce 1890 se v okultních kruzích západní Evropy vědělo, že slovanská říše na východě bude sloužit jako území pro ještě nevyzkoušenou formu sociálního života. - (britský týdeník Truth v článku Císařův sen). V Londýně vyšly roku 1894 přednášky C. G. Harrisona o okultním vědění, theosofii a katolictví. Podle něho čeká lidstvo jakýsi destrukční hospodářsko-socialistický experiment. Zatímco v rozvinutější západní Evropě by narazil na větší potíže, prostý slovanský charakter dovolí realizovat tyto socialisticko-hospodářské pokusy. Ze strany asijského východu napomáhala okultním i zevním způsobem rozšíření marx-lenismu v Rusku část tibetských mistrů - tzv. bratrstva levé ruky - kterým šlo o podporu jakéhokoliv hnutí, jež by napomohlo vymýcení křesťanství z vývoje lidstva. Západní země se po rozšíření marxismu snažily, jak se dalo, napomoci odklonění tohoto tragického experimentu co nejvýchodněji, aby je nezasáhl a nenapáchal tam tolik škod. Stačí si připomenout, jak byl Lenin se čtyřiceti revolucionáři pohotově odeslán ze švýcarského pobytu v zaplombovaném vagonu s pomocí vrchního velení německé armády zpět do Ruska, aby zde urychlil a prohloubil všeobecný rozvrat a destrukci. Nechal jej převézt generál Ludendorff, který se později podílel s Hitlerem na fašistickém puči.
Krom tohoto uvedeného záměru mělo Německo samozřejmě zájem na rozvratu Ruska, aby ho vyřadilo jako protivníka z bojů 1. světové války, což se podařilo a bolševici uzavřeli s Německem separátní mír. Německo poslalo bolševikům k získání a posílení jejich moci obrovské bohatství ve zlatých prutech, mnoho zbraní včetně tří ponorek a 50 milionů zlatých rublů. To vše se záměrem, aby rozvrat Ruska bolševiky ulevil německé frontě. Podařilo se, bolševici dali přednost bohatství před pomocí k ukončení války. Potřebovali vést jiné své války ve svém zájmu. (Není bez zajímavosti, že toto posílení bolševického Ruska se Německu vymstilo jeho ztrátami za druhé světové války.)
Ale byly i skrytější cíle už od roku 1915. Destruktivní marxistický experiment měl mít uvolněnou cestu do slovanských zemí,podle mínění Britů a Germánů tehdy zaostalých a stojících spíše mimo těžiště evropského dění. To napomohlo, aby divý vichr soradtických mocností ovládl zejména prostřednictvím intelektuálně zdatného a zároveň asijsky krutého Lenina evropský východ a část Asie. Onen intenzivní sklon Rusů k náboženství byl mistrně využit, aby se pro ně stal brzy hnací silou pro nadšení z klamných idejí socialismu. Ty se staly na tři čtvrtě století jakýmsi pseudonáboženstvím. Ne nadarmo projevuje nyní Putin sklony k pravoslaví, ovšem nikoliv ze své zbožnosti, ale ze své sveřepé kalkulace.
A jak bylo vymýceno náboženské cítění na ruském venkově? Rusové intenzivně prožívali nebeské síly působící skrze posvátnost Země. Vskrytu vyciťovali posvátnost zemské Duše, sjednocené s Kristem. Byl to základ jejich náboženství. Skrze lásku k zemi, k půdě přijímali inspirace k duševní čistotě. Celou krajinu (svou půdu) nazývali krajinou svaté Sofie a vyjadřovali tím, že se jejich vztah k zemi podobá jaksi vztahu k zrcadlu, které zrcadlí tajemství nebeského světa, moudrost duchovního kosmu samého.
Podle S. Prokofjeva není náhodně velebena v četných ruských hrdinských zpěvech země jako "sestra boží matky", sestra nebeské Sofie. Proto když se chtěl ruský člověk se svou duší pozvednout k vysokému (duchovnímu) světu, nezvedal svou hlavu nadějně k nebi, nýbrž naopak se pokorně skláněl k zemi nebo přinejmenším klopil oči. Gesto pokory, odevzdanosti bylo pro ruského člověka zvlášť charakteristické. Právě tak dovedl, když naplňovaly jeho hruď starosti, zoufalství nebo radost, padnout k zemi na hruď Matky země, jak se mezi lidem říkalo, a plakat nebo se smát, svěřuje se jí doslova a skrze ni celému vyššímu světu nebes, jej zkoušejícímu. Šeptaje svou starost a svou bolest, dovedl takto hledat útěchu, podporu nebo moudrou radu, především ale čerpat ze spojení s ní mravní a náboženské síly. Dostojevskij popisuje v románu "Bratři Karamazovi" scénu, kdy se Aljoša vrhá na zemi, aby jí otevřel své přeplněné srdce.
Takto vypadala ruská religiozita, tak jedinečně a působivě zpracovávaná v ruské literatuře, poezii, malířství i hudbě, v dobách před nástupem bolševismu. Jejím nositelem bylo hlavně rolnictvo, které tvořilo počátkem 20. století asi osmdesát procent ruského obyvatelstva. V letech po říjnové revoluci bylo nejméně 10 milionů rolníků bolševiky povražděno. Došlo však ještě k něčemu velmi závažnému, co bude mít pro ruské obyvatelstvo těžké důsledky ještě nejméně jedno století. Ruská religiozita zmizela zejména v důsledku toho, že jedním z prvních opatření bolševici důsledně zničili zřízení vesnických společenství. Začali s takzvanou kolektivizací nebo jinak řečeno přímo s fyzickým ničením nebo deportací pracovitějších vrstev venkovského obyvatelstva do vzdálených a neúrodných oblastí. Těmito zločinnými opatřeními jakož i plným státním ujařmením v sovchozech a kolchozech všech rolníků, kteří zůstali na starých místech, bolševici vyvrátili v nejkratší době z kořene spojení ruských rolníků se zemí. To mělo za následek, že vysokou měrou zmizelo v národě vědomí o Kristu, které vzniká stykem se zemí, nebo přesněji řečeno, vědomí o Kristu se stáhlo do skrytých hlubin duše, do nejvnitřnějších záhybů srdce a to pak umožnilo, že v hlavě mohl vládnout chaos nové komunistické ideologie.
Uvědomme si, jak silný odraz mělo toto bolševické řádění i v našich zemích, jak silně působí dodnes, aniž už o tom víme, zpřetrhání vztahu k půdě. Hlavní kořen i polistopadových problémů v zemědělství lze spatřovat v někdejší násilné kolektivizaci našeho zemědělství, kde, jako všude za socialismu, se ničí to, co je ničí.
Kristův impuls zůstává podle Prokofjeva vskrytu kdesi na dně ruského srdce i přes zevní bouře zloby a násilí, avšak ruská hlava byla silně poškozena. Bylo vymýceno to, o co se v dávných dobách obohatila pod vlivem spolužití s germánskými kmeny: cítění srdce, zvědomované a procházející hlavou. Toto pomohli vypěstovat v prvních dobách Germáni.
Zatímco u Slovanů byla silnější duše cítivá než já, u Germánů převládalo působení já nad duší cítivou. Pro svůj správný vývoj potřebovali tedy Slované zesílení já ve svých duších. Vnější pomoc k tomu jim tedy poskytla blízkost, ba někdejší mísení s národem germánským, který disponoval přebytkem sil já. Smísená krev dala i fyzický základ k silnějšímu vývoji individuálního já již v 1. tisíciletí. I podle Solovjeva si byly v pohanském starověku slovanské a germánské kmeny velmi podobné co do náboženských pojmů, jejich charakteru a mravů. Nebyly rozdíly mezi uctíváním Peruna nebo Thora. Germáni však brzy rozvíjeli já nejen v duši cítivé, ale i v duši rozumové a vědomé. Já u nich tedy bylo rozvíjeno skrze všechny tři duševní články, zatímco u Východoevropanů se po řadu staletí síly já projevovaly převážně jen skrze duši cítivou.
Po roce 1917 rychle vymizelo u Východoevropanů /Rusů/ jasné vědomí o přítomnosti Kristova impulsu v jejich duši, neboť toto vědomí přestalo být udržováno bezprostředním vztahem k zemi. Ten bolševici zlikvidovali. Vymizelo vědomí srdce, které bylo reflektováno hlavou. To mělo podle Prokofjeva za následek, že máme dnes ve Východní Evropě co činit s mnoha lidmi, kteří sice nesou Kristův impuls tak jako dříve ve svém srdci, ten však již nestoupá do jejich hlavy, která je místo toho naplněna nejrůznějšími ahrimansko-luciferskými impulsy. Proto mělo být po pádu komunismu nejbližším cílem pro ruský národ, aby dal do pořádku správný vztah mezi hlavou a srdcem, aby mohl Kristův impuls vystupovat se silami srdce k hlavě, aby tak v ní opět budil vědomí o Kristu, nyní ale v úplně jiné formě, která je přiměřená současné epoše duše vědomé. Zdá se, že se to dosud nedaří. Namísto pokory se šíří pýcha, nacionalismus, touha imperiálně ovládat území, kde to je možné, a nenávidět a hanět jiná území, kde to možné není, tedy celý západní svět. Svět nynější putinovci už nedělí na západní a východní, ale na Rusko a jeho děržavy, a na úpadkový zbytek světa, tedy euroamerickou křesťanskou civilizaci. Česká křesťanská a kulturní tradice už přes jedno tisíciletí čerpá ze Západu a patří k Západu.
Ona revoluční pýcha a agrese ("...dejme se na pochod... my
ničím nejsme, buďme vším..."), jdoucí až ke snaze o
všeobecné ovládnutí lidských duší, explodovala z Ruska i
vůči dalšímu Slovanstvu.
Protože i někdejší Československo mělo s Ruskem společnou
oficiální a násilně vymáhanou a šířenou ideologii, navozující i
podobné
poměry, vlády, ateismus, státní terorismus, ba do
jisté míry i společné dějiny, není dosud a asi dlouho nebude
vymanění se z těchto destrukcí, hlavně na úrovni myšlení,
snadné
ani u nás. Naše niterná konstituce je sice odlišná od ruské,
byla
však též silně poničena a infikována vtažením do ruských
poměrů a
vzorů. I naši špičkoví komunističtí aktéři a mnozí jejich aktivní
pohůnci byli plně účastni onoho agresivního revolučního
běsnění,
které bylo podloženo jástevní pýchou a agresí démona
soradtismu.
Ve zředěné podobě dodnes přetrvávají jejich klamy v myslích
mnoha
lidí ve falešném levicovém tíhnutí (pod falešnou a naivní
záminkou
spravedlnosti, která je však touto cestou neuskutečnitelná), i v
některých českých duchovních spolcích, včetně části
antroposofů.
V působení Putina
jsme
svědky démonické posedlosti obnovou „slávy“ a moci ruského
impéria. Má to ovšem sloužit spíš jeho osobní chorobné
mocichtivosti. Je opět bezskrupulózně používána brutalita,
krutost i
lstivost spodních vrstev ruské duše.
A Rusko dnes? Zdálo se donedávna, že zatímco byly nositeli zla některé zrůdné ideologie a z nich plynoucí státní režimy s tyranskými vůdci, není po pádu komunismu zlo již neseno jednotnou kolektivní ideologií, ale jedinci mezi námi, tedy že se zlo atomizovalo mezi lid. To, jak vidíme, se v Rusku rozšířilo. Je tam však dnes obojí – možnost luxusního ukájení nižších pudů a vášní bohatých jedinců, i falešná nacionální pýcha a agrese. Opět je tu asijsky lstivý diktátor s rafinovanou demagogií a se zevně kultivovaným evropským zevnějškem a nátěrem, hrající na zakořeněné imperiální velmocenské struny Rusů. Získal si tím nebývale dlouhodobou podporu. Plochy někdejšího jednotného zla, jehož byli lidé buď aktéry nebo oběťmi, často obojím, se atomizují do individuí - a zároveň sjednocují část národa k podpoře imperiální agrese.
Patrně je to další a zatím nejtěžší zkouška jednotlivců, aby si za nových podmínek zvolili dobro nebo zlo s plnou osobní zodpovědností – pokud ovšem mají a chtějí mít dostatek relevantních čestných informací. To vše se i nyní kombinuje s dosud nerozpuštěnou, jen neuvědomovanou infikací a zátěží ideologie a praxe socialismu, kde byl Sovětský svaz vše určující silou.
Dlouhým a bolavým vývojem budou hledány nové cesty, cesty
vědomého pronikání k duševnímu elementu, který žije v
člověku od mystéria Golgoty. Spirituálním světovým myšlenkám, které do
člověka mohou zvenčí vnikat, musí jít vstříc vědomá lidská vůle.
Vzájemné pronikání, křižování své čisté aktivní vůle se světovými
myšlenkami způsobuje dynamické jiskření vědomí a činu. Člověk
pak zrcadlí duchovní světlo do země svou spiritualizovanou vůlí.
Rozeznáváním dobra a zla, koncentrací a meditací se tak prožívá
Kristovo působení vědomě jak ve své duši, tak v přírodě. Jak ve
svém národě, tak v jeho okolí.
Jedním z předpokladů postupného vymaňování z marasmu
minulosti i současnosti je hlubší poznávání všeho, co jsme do
sebe
nechali jako národ, ale hlavně jako jedinci zanášet. U Rusů
ještě i to,
čím ubližovali a ubližují okolním národům. Relikt
idealizovaného
naivního panslavismu pod láskyplným vedením ochraňující
matičky
Rusi, jak byl přijat doznívající duší cítivou i některými našimi
vlastenci v 19. století, musí ustoupit poctivému přijetí nynější
pravdy. Ostatně, i ti čeští vlastenci už tehdy prožili
rozčarování. V
Rusku jednou musí přijít důkladná poctivá národní
sebereflexe. Kdy
to bude a nakolik se to podaří, závisí i na dnešku. Věřme, že
pak,
snad po několika tisíciletích, se začne
vyplňovat pradávná ruská pověst o chrámu, potopeném na dně
bájného jezera Světlojar, který se christianizací národa začne zvolna
vynořovat. Pak
se začnou naplňovat idee sbratření, sobornosti, kdy štěstí
druhého
bude základem štěstí vlastního.
2024 ©