Často se mi poslední dobou vybavují útržky z Krylova Bratříčka:
...vrah o morálce káže...
...a prvním z rytířů je veličenstvo kat… (tedy, chtěl by možná být v dalších volbách)
...a zástup tupých hlav…
- či hořce ironické - Spasíbo zachvátčiki, nikagdá nězabuděm. Bohužel, zapomněli jsme, ruština sem zas drze proniká, i když v různých domácích převlecích. Okupace často připostrašené české duše je obnovována, tentokrát i z českých zdrojů. Bratříček ta vrátka směrem na východ nějak nedovřel.
I titul jeho další LP – Rakovina, je opět aktuální: co jiného jsou ta dvě davem svobodně preferovaná mega-ega v nedávných letech (Zeman, Babiš), než rakovinou (velké části) národa?
Vyrostli z českého onkologického klimatu, jsou většinou bráni za vlastní.
A taky se mi vybavuje drobnost, avšak vypovídající: V 80. letech vyšla LP deska zpívajících herců. Milá rarita, skvělý editorský počin. Slavní herci si, často s humornou nadsázkou, zazpívali slavné hity. Ne tak pan Josef Kemr. Desku uzavírala jeho píseň, spíše vroucně recitovaná než zpívaná, končící jen šeptem slovy Mít čistý štít. A propos – chtěl mít i čisté kapličky, a tak ve volném čase dělal zedníka a opravoval a bílil starodávné české venkovské kapličky. (Tedy, ty ze třetiny zbyvších, protože nám jich ruští osvoboditelé v roce 1945 v rámci ateistické „osvěty“ většinu svými granáty zničili).
Mistr Josef Kemr, ač oblíbený národem, nedostal od komunistů ani titul Zasloužilý umělec, natož pak nejvyšší titul Národní umělec (s tituly byly odstupňovány i platy, Kemr bral tedy ten nejnižší). Nevadilo mu to, vystačil si i s málem, se svou pokornou křesťanskou vírou v Boha a třeba i úctou k mystice a tajemnu, a se svým trabantem. Né že by neměl možnost žít lépe. Stačilo by tu či onde se k něčemu komunistům kolaborantsky přihlásit. Když mu nabízeli podepsat (tuším) Antichartu (a tím by si byl výrazně polepšil), odmítl se slovy – Nebudu líbat ruku, která bije. Naopak, podepsal manifest Několik vět.
Dnešní ruce politiků už nebijí. Někteří “jen” kradou, plundrují co se dá, píšou a mluví lži, falšují dějiny, harpagonsky přepočítávají své miliardy, dělají nám světovou ostudu a na národ dlouhý nos. Jsou ale i výjimky, ba i v některých nejvyšších pozicích, kterých je záhodno si tím víc vážit.
.oOo.
Dvě malé osobní vzpomínky.
K tomu trabantu – když jsem ho v dávných letech taky měl, jezdilo se s ním do servisu v Satalicích (měl šest míst nutných k ošetření). A vida, přijel tam s ním i pan Kemr. Spořádaně se zařadil do fronty, ale nezahálel. Zatímco my jsme za svými volanty znuděně čekali v několikahodinové frontě (na servis bylo nutné si vzít den dovolené), pan Kemr vyskočil a pomáhal mechanikům otvírat a zavírat těžká kovová vrata od dílny.
Když jsme koncem roku 1994 dělali s Ivankou Tetourovou a Milanem Friedlem pořad pro Lyru Pragensis o mé knize o Drtikolovi (rád prý ji přečetl i antroposof – starší přítel Zdeněk Váňa), domluvili jsme, že ukázky bude číst, krom Alfreda Strejčka, i Josef Kemr. Ten ji předtím rovněž četl. Měl k takovýmto dlouho nepovoleným oblastem ducha bohabojnou úctu. Ale nestihlo se to. Už poněkolikáté ho odvezli do nemocnice, a tentokrát se z ní už nevrátil.
.oOo.
Ve filmu Na samotě u lesa je odvezen do nemocnice a vypadá to, že zemře. Film končí radostně překvapivě - působivým záběrem z nadhledu, jak křepce chodí po poli a rozhazuje ze zástěry zrno k zasetí. Možná se dnes snaží ze svého nebe podobně zasívat vyprahlá pole našich duší.
2024 ©