Milé a moudré zamyšlení Petry Procházkové o rozdílech žen našich a afghánských mi rozvinulo další úvahy a vzpomínky.

https://magazin.aktualne.cz/prochazkova-afghanske-zeny-netizi-odpovednost-evropanky-jsou/r~57bd9ae42cc911ec98380cc47ab5f122/?utm_source=atlasHP&utm_medium=dynamicleadbox&utm_term=position-0&utm_campaign=Aktualne

Připomnělo mi to, že nejlepší bonbóny, které jsem v životě jedl, byly přivezené Petrou Procházkovou z Čečny. „Vařily“ je podomácku čečenské ženy. Paní Petra totiž kdysi založila sdružení Berkat, kde se prodávaly plody práce chudých Afghánců a Čečenců, a za utržené peníze a po přepočtu  mnohdy žila celá tamější rodina i několik měsíců. Když organizovala v pražském Vagonu nabízecí akci takto dovezených výrobků a dostal jsem na onen večer pozvání, vydal jsem se tam prodej podpořit s relativně plnou peněženkou. V rojení různých osobností, které jsem znal jen z novin či televize, jsem nebyl se svým projevem a plnou peněženkou sám. Když už neběhám jako tehdy paní Petra mezi mrtvými nebo hladovějícími a nestarám se o jejich sirotky, tak malinko pomůžu aspoň takto. Koupený obraz krajiny s kostelem od dvanáctiletého chlapce z Čečny je jedním z nejkrásnějších a nejupřímnějších děl, která jsem od současníků viděl. Prý z toho za mých pár korun vyžije celá tamější rodina možná měsíc. Ke stolečku s nabízenými bonbóny jsem, coby mlsoun, chodil  nápadně nenápadně znovu a znovu, až jsem byl asi trapný. Sám sobě určitě. Píšu často o sebeovládání, toto byl ale zářný příklad, kterak to nezvládám. Čerstvé bonbóny podle zcela originálních receptur a v netradičních tvarech předčily i tu nejvyšší belgickou kvalitu. V tom se vyznám.

Kdysi, když jsem měl napsané texty do dvou dílů knihy Světliny, jsem chtěl přibrat k autorství ještě někoho „do party“. Pokud možno ženu, protože dva nebo tři chlapi jako spoluautoři, to mi nějak nesedělo. To mohou dělat leda vědci. Nejprve jsem to nabídl paní Petře. Píše sice na jiná témata, ale těšil jsem se, že naše odlišné texty budou tvořit originální akord – souzvuk, který obsahuje i určité pnutí z rozdílných témat i stylu, ale přesto ve výsledku směřující stejným směrem. Já doma v křesle  – s bitvami leda se svým nitrem, nebo v práci – v zápolení s některými lenivými podřízenými zaměstnanci, ona mezi kulkami a minami a chudobou místního Rusy zdecimovaného obyvatelstva. Nic z toho psaní nebylo, paní Petra byla tehdy v Kábulu a navíc v těžké finanční situaci, a tak potřebovala psát články pro Lidové noviny, které platí, zatímco moje knížky zisk nepřinášejí (v zájmu lepší prodejnosti se zříkám honoráře, ba u své první knížky, kterou jsem si „naložil“ sám, jsem skončil ztrátou asi třiceti tisíc, ale s tím jsem počítal). Ve Světlinách jsem pak zkombinoval své psaní s texty, které mi k tomu účelu poskytli Dana Rychlová, Táňa Fischerová, Ludvík Procházka a Ján Zákopčaník.

 

Někdy si jedinec či národ nedokáže uvědomit plně svoji svobodu. Petra Procházková ano. Vyrovnává i přetrvávající bezděčně skrčenecký postoj části naší veřejnosti i novinářů vůči kremelským vládcům. I v tom by si s Václavem Havlem rozuměli. Příklad: Když kdysi v ruské škole v Beslamu zahynuly po čečenské teroristické okupaci školy dvě stovky lidí (zavinil to ovšem hlavně zpackaný zásah ruské zásahovky), byly toho plné rozhořčené noviny i televize. Jistě právem. Když byl ale o několik let před tím kolega Procházkové z agentury Epicentrum, Jaromír Štětina, svědkem chladnokrevného plošného vybombardování celé čtvrti Grozného ruskými vojsky, kde během půldne zahynuly statisíce žen a dětí, zpráva se u nás jen nenápadně mihla. Snad aby Putin nepovytáhl obočí. Určitě byla kratší, šetrnější a neutrálnější, než když spojenecké letadlo omylem zasáhne pár civilistů.

Petra Procházková umí psát. Umí být osobní, citlivá, vtipná až sarkastická a zároveň objektivní. Je radost ji číst a oceňovat ji jak po stránce lidské či po stránce umění to napsat, tak po stránce obsahu. On ten náš pan prezident vždycky věděl, koho má vyznamenat. Posuďte sami.

Jsou to vybrané části z LN z  Malých lidských bitev Petry Procházkové, otisknuté v letech 2011, 2012. Mnohé z nich je stále aktuální.

Jak mě Havel chránil před Putinem.

Připadá mi to snad i trochu nepatřičné psát o panu prezidentu Havlovi, když se k jeho osobě vyjadřují povolanější. Jenže on můj život ovlivnil možná ještě víc než většiny českých občanů. Prostě mé někdy nejisté kroky trvale jaksi z dálky doprovázel, a když bylo párkrát ouvej, zasáhl. A někdy ani nevěděl, že zasahuje. To už je asi taková vyšší forma ochrany.

Především mne vyznamenal. Byli jsme tehdy s kolegou Jaromírem Štětinou v Africe, myslím, že jsme se plácali kdesi v Súdánu. Jezdili jsme si léčit tělo i duši do keňské metropole Nairobi, kde Štětina pronajal byt hned nad místním (levným a hlučným) nevěstincem. Prý to byl nejlevnější kvartýr v bezpečné části města. No, budiž. Podstatné je něco jiného. V tom bytě byl telefon a ten jednoho dne zazvonil. Volali nám z prezidentské kanceláře od pana Havla. Zda prý jsme ochotni přijmout státní vyznamenání.  A abych se na cestě z Nairobi do Moskvy zastavila na Hradě.

Koupila jsem si ty nejslušnější žabky v Keni a cestou do Ruska jsem se nechala od pana prezidenta pochválit a instruovat, že si v říjnu mám přijet nechat připnout ten metál na hruď. V žabkách raději ne.

Medaile Za zásluhy o Českou republiku III. stupně je moje nejcennější vyznamenání.  Předána z rukou Václava Havla mi otevřela mnohé dveře. Doma i v zahraničí. I když některé země vůči mé medaili a tomu, co vyzařovala, zůstávaly imunní. Zanedlouho poté, co mi ji pan prezident Havel vlastnoručně přišpendlil na moje nejparádnější šaty, mne vyhostili z Ruska. A zase mi zavolali z Hradu. „Přemýšlel jsem, co pro vás mohu udělat,“ řekl mi tehdy pan prezident a nalil panáka. „Napíšu dopis Putinovi,“ pronesl po chvíli. A napsal.

Proti všem diplomatickým pravidlům i protokolům, ke zděšení ministerstva zahraničí  i českého velvyslanectví v Moskvě, se prostě lidsky dotázal svého nafoukaného protějšku, proč vyhodil novinářku – nositelku státního vyznamenání, co jí ho sám udělil. Protějšek mu, jak se dalo čekat, neodpověděl, jen kdosi z velvyslanectví zavolal do prezidentské kanceláře, že ruská strana by si přála, aby Procházková již nebyla bilaterálním problémem visícím mezi oběma zeměmi.

Putin Havla nesnášel víc, než si Havel dokázal představit. Tuto neděli od rána nejspíš přemýšlel, co říct, aby to neznělo jako urážka a pohrdání, a zároveň to vyjádřilo jeho odpor k lidem typu Havla. Však to jsou naprosté protipóly – jeden s chutí pil občas alkohol a dlouho kouřil, druhý propaguje zdravý způsob života a vystavuje na obdiv své svalstvo. Jeden hovořil v odbočkách a s pomlkami, používal složitá přirovnání, novotvary a jemné vtipné narážky. Druhý má proslovy plné nabubřelé sebechvály a vulgarismů, pomlky chápe jako projev slabosti a nejistoty, takže hovoří rázně, polovojensky gestikuluje a ve chvílích zvýšeného napětí mu tuhnou svaly ve tváři tak, že vypadá jako svoje vosková maska. Havel se zase někdy podobal své karikatuře, které se ale upřímně a rád smál. Je jasné, že vyjadřovat  soustrast  Putinovi dělalo problém a do chvíle, než jsem tohle pojednání dopsala, se nedokázal vymáčknout.

Když ruský neodpověděl českému prezidentovi, odjela jsem do Afghánistánu. Viděli jsme se s panem Havlem až zase za pár let. V lednu 2005 mne požádal, pro mne zcela nečekaně, abych jela jako jeho doprovod na inauguraci ukrajinského prezidenta Viktora Juščenka do Kyjeva. Juščenko si také vybojoval své místo v historii v revoluci, a myslím, že byl Havlovi dost sympatický. Byla jsem nadšená. Nikdy jsem nedoprovázela žádného prezidenta a nevěděla jsem, co to obnáší. Vzala jsem si pár EUR a snažila se důstojně obléci. Bylo to úžasné. Seznámila jsem se s řadou světových politiků a úspěšně uhlídala, aby neměl náš pan prezident nevhodně shrnuté nohavice nebo tak něco. Zapomněl doma brýle. Řekl mi to už v letadle. Doběhla jsem mu je koupit do jednoho z kyjevských hotelů v sousedství paláce. Stály tolik, že na kartu jsem si pak už nemohla pořídit ani pirožek. Poděkoval, na cenu se nezeptal a pak je po celou dobu při programu v ulicích měl na nose. Nevypadal jako neohrožený bojovník za svobodu a vlastně ani nevím, zda si ho takto představovali čečenští rebelové, kteří na rozdíl od něj stříleli po ruských vojácích a vyhazovali jejich tanky do vzduchu. Obdivovali ho ale převelice. Když hned na počátku války v Čečensku v roce 1994 odsoudil ruské bombardování Grozného jako úplně první státník světa, měla jsem tuhle válku vyhranou. Všechny čečenské dveře se mi pak otvíraly s nebývalou ochotou a američtí kolegové mi začali Havla strašně závidět. Díky němu si přestali Prahu plést s Vídní a mně se neptali, zda je u nás teplé moře. I v Afghánistánu se vyplatilo vyzbrojit se jménem Havel, když šel člověk mezi zbojníky. Slavný vojevůdce Ahmad Šáh Masúd, kterého jsme se Štětinou nedlouho před smrti ulovili, se nás ptal na dva české muže, jejichž jména mu utkvěla i v té afghánské vřavě v paměti: Alexandra Dubčeka a Václava Havla. I negramotní polní velitelé v kavkazských či asijských horách věděli, že máme slušné zbraně, boty a nějakého pana prezidenta Havla, který – jak mi ho jednou charakterizoval slavný čečenský zbojník Aslanbek Abdulhadžijev -  ví, co je svoboda. Bylo to pro tyhle lidi, co za svobodu nebo to, co si pod ní představovali, chtěli i položit život, strašně důležité, že někde daleko žil člověk, kterému se jeho boj vydařil. Bylo to inspirující a povzbuzující. Nejednou mi Havel pomohl i právě v zákopech. Vojáci i partyzáni se ke mně chovali slušněji, neunesli mne či nezastřelili i proto, že jsem ze země, které si pod velením svého „polního velitele“ už svou nezávislost vybojovala.

Zase uběhlo pár let. A viděli jsme se naposledy. Dělala jsem s panem prezidentem rozhovor. Můj afghánský chovanec, kterého mám v Čechách na studiích, mne poprosil, zda by mohl jít se mnou. Říkali si o Havlovi ve škole. Vzala jsem ho čistě oblečeného a s nadějí, že neudělá žádnou ostudu. Neudělal a požádal pana prezidenta, zda by se s ním mohl vyfotit. Doma si dal pak snímek hned vedle svého největšího idolu, bojovníka za svobodu Afghánistánu, lva z Pandžšíru. Ahmad Šáha Masúda. Včera jsem k té výstavce se smutkem v duši přidala moji medaili Za zásluhy.

 

Medaile, řády a metály.

Byla to opravdu zvláštní diskuse a chvíle zaváněla velkým trapasem. Hlavními hrdiny, o které se vedl spor, byli žurnalisté a celá ta věc se týkala novinářského stavu. Novinářské cti. Hrdosti. Statečnosti a oddanosti zásadám. Nicméně k věci, která mne tak důrazně donutila zamyslet se nad svou a vůbec naší českou novinářskou sebrankou. A jejími mravními kvalitami. I nad svými metály.

Minulý týden byly v Moskvě několika novinářům uděleny státní ceny. Jde o akci ruské vlády vedené Vladimirem Putinem, který ceremoniálu osobně dodával na vážnosti. Dosti nečekaně letos získal medaili jako důkaz toho, že si stát váží jeho služeb, i novinář řadící se do kategorie opozičních. Michail Beketov, šéfredaktor donedávna bezvýznamného listu „Chimkinskaja pravda“

Od roku 2008 ovšem novin, které se staly známější než leckteré federální tiskoviny. Beketov bojoval za záchranu Chimkinského lesa, který měl padnout za oběť nové, široké a moderní dálnici spojující Moskvu a Petrohrad. Pravda, jeho boj byl veden především na místní, chimkinské úrovni, ale protože se za stavbu dálnice postavil tvrdě i Kreml a vláda, stal se Beketov opozičním aktivistou federálního významu. Před třemi lety ho neznámí muži přepadli, zmlátili tak, že to sotva přežil. Stal se invalidou celoruského významu, který si teď za peníze patřící k vládnímu řádu může koupit nový invalidní vozíček.

Komentátorka slavné opoziční „Novoj gazety“ Irina Petrovskaja nemá tak pohnutý osud. Zato je z novin, které musí ležet v žaludku mnohým ruským mocipánům. Ve stejném listu pracovala asi nejslavnější kritička Putinova režimu Anička Politovskaja, zastřelená před svým domem zrovinka v den narozenin premiéra. Jéje, co ta o ministrech, generálech, prezidentech i premiérech, policistech, důstojnících i obyčejných grázlech napsala! Irina Petrovskaja není v tak vášnivém sporu s mocí, ale je to svobodomyslná a angažovaná žena. Čert ví proč některé svobodné a angažované ženy se v Rusku střílejí, jiné se rozhodne vláda odměnit. A ještě jí návdavkem vyplatit milion rublů.

V minulých letech na seznamu nikdy žádní kritici ruského vedení nebyli. I když je žurnalistické organizace navrhovaly, neprošli vládním sítem. „Jó, ještě budeme cpát miliony do hub těm, co si je na nás otevírají…“ říkali si ti nahoře. Letos jsou ale na dohled prezidentské volby. A nedávno spousty lidí vyšly do ulic, aby řekly, že si je představují po svém. Popularita opozice a novinářů, kteří se o ní nebojí pravdivě psát, roste. A nakonec, i plebs má volební hlas.

Diskuse, která se kolem udílení řádů rozbujela v ruských médiích, nemá obdoby. Zapojili se do ní nejen novináři se svými šroubovaně složitými analýzami motivů, ale i čtenáři, kteří se vyjadřovali jednodušeji i přesněji. Došli k tomuto: prý má žurnalista, jehož hlavním bohatstvím je nezávislost, několik možností, když se mu stane to, že ho chce nějaký vysoký politik vyznamenat. Buď si pro medaili jít a držet zobák, krok i ostatní svěrače. Nebo ji s gustem odmítnout s tím, že takový řád z rukou člověka, kterého mám ze své pozice vlastně sledovat, napomínat, kontrolovat a popřípadě kritizovat, je úplně stejný počin jako mnohamilionový úplatek.

Mohu také poslat pro vyznamenání nějakého pověřence a případnou finanční odměnu věnovat nemocným dětem nebo hladovějícím Afričanům. Nakonec je možné se i nějak vymluvit, ale dát taktně najevo, že náhradní termín není žádoucí. Prostě že čas na tohle divadlo mít nebudu nikdy.

Když se mne v roce 2000 tehdejší pan prezident Václav Havel ptal, zda přijmu z jeho rukou medaili Za zásluhy, ani mne nenapadlo zavrtět hlavou. Nešlo mi ani tak o ocenění zásluh, ale o to, že ji dostanu právě od něj. A že na to celý život budu neskonale pyšná. Tak trochu mi radost zkazili pochybovači z řad mých kolegů, kteří správně upozornili na to, že novináři by se politiky neměli nechat uplácet. Ono je pak strašně těžké, máte-li tedy špetku slušnosti v žurnalistické duši, takového politika veřejně peskovat. Havel ale nebyl moje novinářské téma, a tak jsem si tehdy od něj ten metál nechala na hruď připnout.

Dlouho jsem přemítala, zda to bylo správné. Či zda bylo správné se nechat vyznamenat od bývalé ministryně obrany Vlasty Parkanové. A to si jejich osobních vlastností nesmírně cením. Nebo od ministra zahraničí Cyrila Svobody, kterému jsem ale alespoň při tom ceremoniálu řekla od plic, co mne nejvíc štvalo. Možná jsem si ale pro tenhle metál neměla vůbec chodit.

Obdivuji nesmírně Irenu Stěfanovnu Lesněvskou. Úžasná žena. Novinářka, vydavatelka, zakladatelka jednoho ze svobodných televizních kanálů. Když to dál nešlo s televizí, začala vydávat „The New Times“, velmi neohrožený ruský časopis. Ve svých dvaasedmdesáti je to jedna z největších osobností ruské psané, televizní i filmové žurnalistiky. A kromě jiného je držitelkou nejvyššího francouzského vyznamenání Řádu čestné legie. Vzala si ho s klidem. Tahle nekompromisní žena, neúplatná už jen proto, že má peněz mnohem víc než běžný smrtelník, majitelka tvrdého charakteru a skutečně rytířského smyslu pro čest. Když ji zvali do Kremlu, aby si převzala medaili „Za zásluhy o vlast“, odmítla. Přišla o přídavek k důchodu, který v současnosti dosahuje výše 5 tisíc rublů. Vypůjčila jsem si její argument, snad i pro klid vlastního svědomí: „Přijetí vyznamenání od vedoucích představitelů státu je vyslovením souhlasu s tím, co činí.“

 

Moje ruské vánoce.

Byl to zvláštní Štědrý den, ale nemohla jsem si pomoci. Zatímco dítě chtělo pohádky, já jsem od rána zírala na ruské kanály a čekala, kolik lidí přijde demonstrovat proti panu premiérovi Putinovi na prospekt Sacharova.

Televizi mi sice částečně zastínil obří smrk, který pořídil můj afghánský manžel neznalý tradic typické české skromnosti, ale přesto jsem to podstatné viděla. Pro úspěch tohoto historického protestu, který sice nic nezmění, ale fakt, že se konal, má sám o sobě nárok na zápis do kronik, byl Štědrý den podstatný. Tedy hlavně to, že ho v Rusku jaksi neslaví…

V Afghánistánu to bylo ještě o něco náročnější. Vánoční stromeček jsem za šest let pobytu měla ozdobený jen jednou, když mi můj muž ještě nadbíhal a věřil, že právě já jsem ta pravá cesta do Evropy. Snažil se upoutat mé srdce například i tím, že proti všem předpisům uřízl u hotelu Intercontinental jeden z mála stromů v metropoli Kábulu a jeden z několika jehličnanů v celém Afghánistánu, abych si na něj mohla navěsit nejrůznější umělohmotné výrobky "made in China“ simulující ozdoby. Tady v Čechách se posléze zapojil tak aktivně, že ho někdy musím krotit.

V té lásce k tradicím je ale cosi orientálně vášnivého, co se k českým, umírněným vánocům jaksi nehodí.  Sice máme v oknech namísto voňavého jehličí zcela neuvěřitelně nevkusné oranžovo –zeleno- zlato stříbrné chuchvalce, snad napodobeniny okvětních lístků trčící z plastikové oválné vázičky s orientálními motivy vyvedenými ve zlatě. Prý že jsou tyhle úžasné tropické rostliny krásným symbolem multikulturních vánoc. Je jasné, že krása nepatří mezi univerzální hodnotové kategorie, které by naše kultury zrovna nějak zvlášť spojovaly. Novoroční svátky v březnu jsme v Afghánistánu slavili piknikem, tady šašlikem. Oslavujeme vášnivě i konec ramadánu, pro jistotu i jeho začátek, zavedli jsme narozeniny, které afghánská část mé rodiny nikdy neslavila, neboť datum vlastního narození buď zapomněli, nebo jim zůstalo rodiči navždy utajeno. Tak jsme si ty památkové dny prostě vylosovali, nebo, jako můj muž, si je určili podle vlastního uvážení.

Letošní vánoce byly opravdu zvláštní už jen proto, že jsme se všichni sešli v Čechách. Jedli jsme kapra, dali jsme si dárky a dítě se chtělo dívat na pohádky. Jenže byly ty demonstrace v Rusku, které jsem potřebovala vidět v přímém přenosu. Na druhé televizi zase manžel sledoval nekonečný seriál iránské televize o lásce a nenávisti. Třetí přístroj nemáme. Když se v Moskvě shromáždilo na náš Štědrý den 100 tisíc lidí a kdosi z řečníků zakřičel: "Je nás tady dost, abychom obsadili Kreml… teď ale ještě ne. Až příště…,“ v klidu jsem to přepnula na pohádky. Až do konce ledna v Rusku žádná revoluce nebude.

…Když pan prezident Putin jednou pohrdavě prohlásil, že nezná žádného Jurie Ševčuka (nejpopulárnější ruský rocker posledních třiceti let), tak mu paměť zatemnil vztek a nenávist k někomu oblíbenějšímu, než je sám. Chvilkový výpadek? Ne. Lhal. Jen chtěl ukázat, jaká hnida je ten, co o něm na koncertech prohlašuje, že je to diktátor a kágébéšnik. Jenže Ševčuk se vzápětí stal hrdinou ruského lidu. Zato Putinových příznivců ubylo. Lidé nemají rádi ve svém čele slabochy, a strach před silnou konkurencí je signálem blížícího se konce. Ta hrůza mocných politiků, co už nic jiného neumějí, než žvanit a překlenovat proluky mezi volebními kampaněmi, že budou brzy nahrazeni, nezná hranic…

Nadčlověk bez šampaňského.

Vlastně mi poprvé došlo, že to jsou taky lidi. Letos na Nový rok. Že jsou z masa, krve a kostí. Obyčejní ješitní chlapi, co se prožívají víc, než je zdrávo. Ale nakonec, kterýpak z mužů nemá se zbytnělým egem problémy, že ano. A poprvé mi jich bylo fakt líto. Když jsem tak koukala, jak se snaží slavit Silvestra, hovořit k občanům, plánovat si budoucnost a být šťastní a pozitivní, říkala jsem si, hoši, já vám ten Kreml vůbec nezávidím.

Tak pan prezident Ruska Dmitrij Medveděv je k pláči už notnou dobu. Asi trochu naivně se mi před pár měsíci chvíli zdálo, že touha zůstat mocným ho donutí i k odvážně důstojnému chování. Že se vzepře té trapné roli kremelského šaška, kterou mu naordinoval jeho nadřízený Vladimír Putin, původně špión, pak prezident, přechodně premiér. Za pár týdnů už zase prezident.

Bylo to na jaře, kdy se Medveděv chvíli choval samostatně. Párkrát dokonce náčelníkovi oponoval. Pak se vše vrátilo do svých kolejí. 24. září chudáček Medveděv musel přežít veřejné přebalování ve věku, kdy se už chlapci za svou nahotu stydí. Putin ho donutil před početným obecenstvem i kamerami, které tu ostudu dostaly do celého světa, poníženě prohlásit, že kandidovat na nejvyšší funkci podruhé nebude, protože ani nechce, a pro zemi bud nejlepší, když jí bude vládnout zase Vladimír Vladimírovič. Snad mu pak nějakou tu nádeničinu, rozuměj službu vlasti, přidělí.

Štval mne touhle ubohou nechlapskou pokorou Dmitrij Anatolijevič, možná i proto, že jsme téměř vrstevníci. A někde v tom nejzazším koutku své duše jsem mu fandila: „Vzchop se, chlape,“ říkala jsem si letos na Silvestra těsně před tím, než pár vteřin před dvanáctou pronesl nejspíš svůj poslední prezidentský projev. Neřekl vůbec nic, co by mělo smysl uložit do paměti. Stál zpříma jako svíce, v pozadí věže Kremlu a ruské vlajka, v očích strach. Zklamal mne.

Nedokázal to. Nevymanil se z těch kšírů, na kterých ho po celou dobu jeho prezidentování drželi upoutaného, nezařval do kamery: „Já na vás s…, vy zločinci v hermelínu!“ Nerozbil sklenici se šampaňským o zem, protože žádnou v ruce nedržel. Stál v pozoru. Přeříkal text jako nejlepší žák 4.A. Bylo mi ho líto, Medveděva, který se nepochlapil, a i když osobně nemohl nic proti našemu panu prezidentovi Havlovi mít, tak mu strach nedovolil zachovat se jako velký státník a vyjádřit soustrast těm, kteří jsou z jeho smrti zdrceni.

Zmizí v propadlišti dějin už brzy, tenhle malý malý muž. Posloužil jako můstek malému velkému muži Putinovi, o kterém jsem si nikdy nemyslela, že by mi v srdci vyloudil soucit, porozumění či lítost. A stalo se.

On není pro lítost stvořen. Je možné se ho bát, nemít ho rád, respektovat ho, zbožňovat, uctívat, ale ne ho litovat. Přesto jsem to letos na Silvestra dokázala. Napadlo mne, že si taky prožívá své. Představila jsem si pocity muže, který má doma 25 let ženu, jež mu tloustne, stárne a oškliví před očima. Vaří mu, pere, poslouchá zprávy o jeho úspěších a čeká, až se vrátí z pracovních cest a záletů. Pak jednou nečekaně přijede domů, a v ložnici jeho šeredka leží v posteli s krásným mladíkem. Přesně to se stalo Vladimíru Vladimírovičovi.
Léta si myslel, že ho Rusové zbožňují, že se k němu už už začnou modlit. A letos na podzim se ukázalo, že to není tak úplně pravda. Že je spousta občanů, kteří jsou mu krutě nevěrní. Když ho poprvé v životě vypískali diváci sportovního klání, bylo to stejné, jako když našel milence pod manželčinou peřinou. Následoval šok a několikadenní izolace. A pak drzé a sebejisté projevy o neschopné opozici, obelhaných a zmanipulovaných občanech a vlastní dokonalosti. Chudák. Završil to masírování vlastního ega novoročním projevem, ve kterém povýšeně popřál hezké svátky i svým rivalům. Znělo to krajně neupřímně.

První ruský prezident Boris Jelcin byl sice trošku buran, ale věřila jsem mu to, co říkal. Novoroční projevy pronášel jako první z ruských vůdců vůbec se sklenicí šampaňského naplněnou po okraj a seděl při tom obklopen dětmi, manželkou a vnuky. A nehovořil ani tak o politice, jako o rodinném štěstí.

31. prosince 1999 se netradičně a nečekaně v poledne Jelcin rozloučil s občany, omluvil se za chyby, které udělal a měl v očích upřímné slzy. Jeho city byly průhledné, pravé, často bouřlivé, ale poctivé. Po něm nastoupil člověk, který je na emoce extrémně skoupý. I teď, když mu teče do bot a musí mu být jako zhrzenému manželovi do pláče, nenechává na sobě vztek a zoufalství znát.

V roce 1999 se Vladimír Putin zjevil před ruským národem o půlnoci. Strohý, štíhlý, dokonalý, abstinent a sportovec se studeným pohledem, skoro nadčlověk. Po chřadnoucím obrovi Jelcinovi, milovníkovi vodky a ženských pozadí, to byla šokující změna. A spousta lidí věřila, že k lepšímu. Nevšimli si, že nový ruský vládce v ruce neměl sklenici se šampaňským.