Temnoty zuří, nedá jim spát... Hrůza lůzy; Dostala políbení od...; Dosáhl víc, než si uvědomujeme?; Katakomby národního podvědomí...

Napsal Karel Funk (») 13. 3., přečteno: 111×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online

Vyšla jakási podivná kniha (spíš sborník výpadů-výparů  bezvýznamných paranoidních duší) o Václavu Havlovi - padouch, podvodník, zločinec... Pokusíme-li se o malou psycho-studii autorů, pak vidíme, že LŮZA SI MUSÍ NEUSTÁLE HLEDAT NĚJAKÉ OPRÁVNĚNÍ A TERČ SVÉ ZLOBY. Je pracovitá. Neumí ani nemůže to činit jinak, než že útočí na světlo, či na něm hledá malé skvrnky. Bylo to tak ve všech totalitách. Z rovnosti charakterů jde na lůzu hrůza. I v dobách po jejich pádech žije spodina  v nostalgii i pokusech o agresi - když už nemůže věšet, pak aspoň hanobit. Je to její podstata, zdroj její energie. I proto dnes tak hltá lži a zlomyslnosti z ruských zdrojů. Morálně nalomení a mentálně leniví k nim získali důvěru. (Mimochodem, o dnešním putinovském Rusku platí, že "čím výše leze opice, tím je zřetelnější její holý zadek". Už to ale nejsou ti ospalí medvědi brežněvovského ražení, ale směs asijské lstivosti a proradnosti, a západní techniky a pí ár. )

  Imponuje-li to části naší veřejnosti, je to jejich věc, nikoho nelze směrovat k pravdě proti jeho vůli. Je to ovšem, včetně nadpoloviční důvěry k našim dvěma špičkovým mega-egům, velké vývojové zdržení a karmická komplikace našeho národa.

Jak je obdivuhodná jedna úplná maličkost, kterou mi svěřila čtenářka - Líba P.: Když za totality dostala v práci kytici, nachomýtla se, kterak eskorta přemisťovala nemocného vězně Václava Havla z vězení do nemocnice Na Františku. Spontánně přiskočila, kytici mu darovala a dostala od něho políbení. - Vteřinová událost  k radosti na celý život. I dobro v člověku umí  být někdy pohotové.

Spodina volala před dvěma tisíciletími Ukřižuj..., před půl tisíciletím bojovníky za pravdu upalovala, před sto lety špinila T. G. Masaryka, před osmdesáti lety uštvala Karla Čapka, před šedesáti lety psala petice na oprátku pro Miladu Horákovou, před čtyřiceti lety pořádala hon na chartisty..., dnes jí ani posmrtně nedá spát étos Václava Havla. Napsal mi k oné knize pan Martin D. trefně: „Tohle je extrémní hnus, já to posílám jen a pouze pro dokreslení toho, jak vlastně Václav Havel dobře dosáhl toho, pro co sem byl poslaný, protože různé estébáky, kágébáky a esefbáky dráždí neskutečně i po smrti. Jako to psal Aivanhov – průměrný obyčejný člověk ze sousedství, dobrý občan, co maximálně zajde na pivo do hospody, ten nikomu nevadí, ale běda bojovat za nějakou mravní myšlenku, nebo jí nedej bože něco obětovat, tak člověk rozzuří fakt devět kruhů pekla.“ Ano, temnoty řádí. Havlovi tím ovšem přiznávají jeho smysl a úspěšnost. Dráždí je krom jiného i jeho podivínství: Za své honoráře si mohl blahobytně žít v Americe či jinde, sklízet ovace, a ne se nechávat zavřít na pět let, podlomit si zdraví,  nechat se zostouzet... I díky jemu a hrstce jemu podobných a jejich oběti můžeme dnes svobodně psát..., i díky jeho velkorysosti se do něho může zakomplexovaná spodina už třicet let beztrestně strefovat...  Svoboda přináší svobodu i katakombám národního podvědomí.

 

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentování tohoto článku je vypnuto.