Stáří za dveřmi? - Příprava na stáří
Čím se také liší každá starší generace od těch dalších? Umí lépe ctít tradice, má hlubší vztah ke kraji, kde se narodila nebo žila, má víc selské logiky, váží si více peněz i lidské práce, hůře snáší změny, je opatrnější, přesná raději než rychlá, má nižší motivaci... Krásným a vděčným tématem různých aktivačních programů v seniorských zařízeních bývají i vzpomínky, jak kdo poznal svého životního partnera či jaké bylo jeho první rande. Často se probírají vzpomínky na dětství. Patrně každá generace považuje své dětství za jiné, než je to dnešní. I zimy byly dříve opravdovější – tak vzpomíná už řada generací. V něčem bylo dětství většiny nynějších seniorů skromnější, prostší, chudší, ale přirozenější, samostatnější. Víc toho bylo na nich, museli si umět víc sami poradit. Zároveň ale, jak připomněl pan Z. Kosina, v dnešní záplavě informací je to náročnější zase jinak. Dnešní školáci – kolik toho absolvují a jakým tempem. Tolik věcí kolem nich, lákadel, a navíc, tak často se to mění a toto všechno musí děti nějak zpracovat.
Časté otázky jak pracovníků přímé péče v sociálních zařízeních, kde jsem pracoval, tak zájemců z řad posluchačů při mé občasné pedagogické činnosti, tak i účastníků mých víkendových seminářů, se vztahovaly či vztahují zejména na oblast tabuizovanou nejen někdejší totalitní ideologií, ale též rozpaky, konvencemi a chaosem postmoderního paradigmatu a současného konzumního stylu života včetně honby za mimořádnými prožitky, které nepomáhají našemu vývoji. Jsme společnost spíše zábavná a zážitková, než orientovaná. I proto se tím dlouhodobě zabývám.
NAŠE PROŽÍVÁNÍ ODCHODU BLÍZKÝCH
Byly doby, kdy i umělecké znázorňování smutku bylo církví považováno za hříšné. V některých orientálních kulturách nebyl smutek vyjadřován nikdy. Máme mu propadat? Asi záleží, čeho se týká. Ten správný, soucítící smutek nad lidskou špatností se dnes moc nevyskytuje. Tak leda útrpný nadřazený úšklebek, ale to je cosi zcela jiného – soucit zasluhuje právě ten, kdo se vyvýšil. Nejčastěji se asi trápíme nad něčím, kde jsme přišli o nějaký prospěch nebo zvyk. Asi nejvíce se každého z nás dotkne smutek z úmrtí někoho blízkého. Je to lidsky pochopitelné, ale přesto: kdyby nebyl, bylo by v nitru víc místa pro lásku a pro pokorné přijetí běhu věcí.
Mnohdy nás Prozřetelnost vede k větší pokoře a odevzdanosti i ztrátami těch nejbližších. Nejsou to ovšem skutečné ztráty, vždyť oni jen přešli na druhý břeh, jejich duše vylétly z těla jako motýl z kukly. Neměli kam zmizet, kam odejít, nepřestali existovat. Svět je pouze jeden a v něm nelze přestat být. Má však dvojí formu – viditelnou a neviditelnou. Jsme s nimi tedy ve společném světě. Odděleni jsme od nich pouze stavem svého běžného vědomí.
Uvědomme si: žádné úhony jsme nedoznali ani my ani náš drahý člověk. Žije dál, jen bez hmotného těla. Je to tak v řádu světa a můžeme jej posilovat možná lépe, než když jsme byli spolu zde, protože teď je vnímavější. Možná právě teď čeká na naši tichou lásku ještě víc než dřív. Tak proč truchlit? To jen naše nižší, zvykové já je smýkáno, aby se bolestí rozpouštělo. Jistě, je to těžké, někdy přetěžké. Každého z nás může postihnout podobná situace, třeba i zaskočit, ale vězme také, že toto je jediný pravdivý a úlevný směr úvah, jediné řešení.
Je přirozené a lidské, že se po odchodu blízkého člověka cítíme raněni a ochuzeni, ba možná i ukřivděni. Je to ale i zkouška naší odevzdanosti do vyšší vůle, našeho nelpění. Nejlepším lékem na smutek, kromě času, bývá poděkování odešlému člověku i Prozřetelnosti, že nám bylo dáno spolu část života pobýt, putovat kousíčkem věčnosti, vzájemně se poučit, oblažit, dát si kus lásky nebo vypěstovat nějakou vlastnost, například rozhodnost, trpělivost či odpouštění. A jakmile se kohokoliv s poděkováním za krásný společný čas vzdáme, pak se tím zbavíme ostnu bolesti. Stává se to součástí naší osobnosti, naší moudrosti a poznání. Berme i odchod milých jako zkoušku naší trpělivosti a pokory. Jistě není lehká, ale proto je to zkouška. Vždyť ten, kdo takzvaně zemřel, o nic nepřišel, nic špatného se mu tím nestalo, jen vstoupil na druhý břeh života. Správně cítící člověk respektuje boží vůli, jež určuje dny člověka na zemi, a nestaví se proti ní. Hysterické slzy pozůstalých mohou být pro zemřelého jako kameny, které jej stahují zpátky dolů k zemi, aby nemohl vzlétnout tam, kam má. Protože zemřelý prochází 28 dní po smrti těžkou dobou trhání astrálních obalů do sedmi planetárních oblastí, což v něm může působit hrůzu, bývá většinou svým Andělem na tuto dobu uspán a prochází těmito mukami v jeho náruči ve stavu útlumu, podobném spánku. Je-li naše volání zemřelých během této doby příliš vášnivé a intenzivní, může dojít k jeho předčasnému probuzení a tím i prožívání oněch hrůz (přirovnání: když se probudí pacient předčasně na operačním stole při operaci, může být pro něho hrůzou pozorování například odnímání některých částí jeho těla).
Před půldruhým stoletím napsal Gustav Theodor Fechner v Knížce o životě po smrti:
"Milá přišla o milého, manželka o muže, matka o dítě. Marně hledají ve vzdáleném nebi část svého života, která jim byla vyrvána, darmo obracejí zrak a vztahují ruku do prázdna k tomu, co jim vpravdě vůbec odňato nebylo; toliko nit vnějšího porozumění se přetrhla, neboť styk, jehož prostředníky byly vnější smysly a v němž si obě strany rozuměly, změnil se v bezprostřední vnitřní setkávání zajišťované smyslem vnitřním; a tím se dosud nenaučily rozumět.
Viděl jsem kdysi matku, jež po domě a v zahradě plna úzkosti hledala své živé dítě, jež přitom držela v náručí. Oč větší je omyl té, jež zemřelé dítko hledá v dalekém prázdnu, když by jí stačilo pohlédnout do nitra, aby je našla u sebe! A nenajde-li je tam zcela, zdaž je kdy vůbec cele měla, i když je navenek nosila ve své náruči? Výhody vnějšího styku - vnější slovo, vnější pohled, vnější péči - už mít ani dávat nemůže; může teď mít a dávat výhody styku vnitřního, stačí jí vědět, že nějaký vnitřní styk je a že má své přednosti. S tím, o čem se člověk domnívá, že neexistuje, ani nerozmlouvá a nepodává tomu ruku. Máte-li však správné vědění o tom všem, počne se tu nový život živých s mrtvými. A spolu s živými tím získají i mrtví."
Proč truchlíme nad zemřelými? Ze sobecké touhy, aby byli s námi? Je nám líto, že někdo odešel, že ho nemáme, že se nemůžeme s ním radovat a s ním žít? Možná pláčeme i proto, že úmrtí blízkého člověka nám připomíná, že i my tam budeme muset taky. A možná máme i nepřiznaný strach z Pravdy boží, kde se už z ničeho nevylžeme, nic si neomluvíme. Není proto náš pláč někdy sebelítostí nad sebou? Nebo se chceme předvést před druhými, aby nás nepomluvili? Bojíme se nezvyku prázdného místa v bytě? Často jde jen o nás, naše pohodlí, zvyky atd. Pláč, chtivé přivolávání blízkého, odkoukaná konvenční truchlivost a trnutí, bolestínské sebetrýznění není projevem lásky k zemřelému. Mnohdy se kvalita řečníka či „krása“ pohřbu posuzuje podle toho, kolik desítek nebo set lidí dokázal rozvzlykat. Je to láska nebo sebeláska? „Strachu není v lásce“ (svatý Pavel). Naše drahé zemřelé tím jen vyrušujeme, odvádíme od jejich dalšího dění, které tam prokonávají. Časté a typické bývá až smyslné gradování citů připomínkami maličkostí z doby krátce před úmrtím, štkaní ve stylu – Ještě včera se těšil, jak se podívá na naše nové auto, a už se nepodívá-á-á. Ještě před týdnem jsem mu uvařila kyselo a jak mu to chutnaló. Máme si však uvědomit, že takový pláč je sobecký a máme se podřídit boží vůli. Mnohdy takto štkají nejvíce ti, kteří se se zesnulým ještě před několika dny hádali, posílali ho do háje či se považovali vedle něho za trpitele.
Po úmrtí blízkého člověka nemáme uplatňovat své chtění, aniž bychom uvažovali o moudrém řízení Prozřetelnosti. Navodíme-li v sobě klid, nicnechtění, smíření se s novou situací, pak snáze můžeme druhého oblévat láskou, světlem svého nitra, tichým vysíláním harmonie. Nemusí to být jen správně prožitými slovy, ale i meditačně, postojem, stačí si jej představit a zahalovat ho tím nejkrásnějším, co v sobě nalezneme. Máme si uvědomit radost a štěstí duše, obývající před tím často již bolavé a unavené tělo, jež se jeho odložením zbavila pout fyzické hmotnosti. Pak nebudeme naříkat nad smrtí a pochopíme její Majestát. Porozumíme účelu odtělení s důstojným klidem a přijmeme boží vůli.
V případě úmrtí rodičů je jak pro nás, žijící potomky, tak pro zemřelé rodiče dobré, když u sebe pátráme, objevujeme a postupně přepracováváme vše negativní, co jsme po nich zdědili, čím jsme byli poškozeni. I oni totiž pak vidí v kámaloce, co nedobrého nám dali do vínku. Když tyto následky alespoň částečně přepracujeme, zbavujeme rodiče části této tíhy.
Kvalita a zaměření našich vzpomínek na zemřelého záleží i na tom, v jakém stavu zanechal své pozemské záležitosti. Důležitá je proto včas sepsaná, srozumitelná a právně čistá závěť. Jsou-li tyto věci v pořádku, pak to pro pozůstalé není jen vnější ulehčení. V opačném případě se přes láskyplné vzpomínání rozprostře nadlouho kalný závoj.
.oOo.
Každý z nás touží být co nejdéle ve svém nejpřirozenějším a známém prostředí. Je ideální, může-li těžce nemocný člověk, křehký a ztrácející postupně síly, prožít závěr svého života doma, kde mu blízcí rozumějí a tedy mu mohou nabídnout to, co jinde nedokážou. Pro rodiny je to nová, obtížná situace. Co nám pomůže k lepší orientaci v takovýchto situacích?
Zhoršení stavu našeho blízkého, který vyžaduje či co nejdříve bude vyžadovat soustavnou péči, nás staví před obtížný úkol po stránce organizační, fyzické i psychické. Svolejme proto „radu moudrých“, tedy příbuzné a přátele, kteří jsou nemocnému nejbližší. Odhadněme u každého z nás časové možnosti i schopnost zátěže po fyzické i psychické stránce, i kdyby to měl být odhad zprvu nepřesný. Udělejme si od počátku jasno, kdo a na jak dlouho se bude o nemocného starat, v jakém pořadí, kdo bude obstarávat nákupy, styk s lékaři, úřady atd. A snad i to, kdo jej zastoupí v případě nadměrného vyčerpání. Rodina si tak nastaví zrcadlo, může se stmelit a vzájemně podporovat.
Zvládání péče o naše staré, nemocné nebo umírající bývá zpravidla v následující posloupnosti: nejprve rodinní příslušníci, pak pečovatelská služba případně osobní asistence, denní centra, stacionáře, péče ve zdravotních či sociálních pobytových zařízeních, případně hospic. Je dobré dávat přednost co nejdelšímu zachování seniora v domácím prostředí. Při složitějších případech umírání doma, která překračují možnosti či odbornost praktických lékařů nebo agentur domácí péče (home care) by měly sloužit tzv. mobilní hospice. Je to tým odborníků (lékař-geriatr, sestra, pečovatelka, psycholog a podobně, případně i kněz či další profese podle potřeby), jehož členové, jeden, dva či více, dochází do pacientova domova podle jeho potřeb resp. podle indikace lékaře. Je to podle možností rodiny domácí hospicová péče. Existují u nás již stabilní lůžkové hospice, které pacientovi zaručují, že nebude trpět nesnesitelnou bolestí, jeho lidská důstojnost zůstane ve všech situacích zachována a v posledních chvílích nezůstane osamocen. Sociální složka hospicové péče léčí především strach: z umírání, z opuštěnosti a osamělosti, z obav z toho, „co bude“, snižuje tzv. syndrom ping-pongového míčku (neustálé přemisťování pacienta). Pečuje i o pozůstalé v jejich náročné situaci, na kterou mnohdy nejsou připraveni psychicky ani co se týče otázek dědictví atd. Zdravotní složka komplexní hospicové péče se věnuje vnějším projevům odcházejícího člověka: bolesti, zvracení, dušnosti či krvácení. Zakládají se i hospice stacionární, kam jsou senioři dopravováni rodinou ráno a odpoledne zase přivezeni domů. Tyto tzv. stacionáře přinášejí určité odlehčení rodině, pokud není možné se kvůli péči vzdát zaměstnání. Hospice jsou vhodné tam, kde pacienta ohrožuje nemoc na životě, kde je ukončena nemocniční kurativní péče.
/Částečně čerpáno z knihy KF Provázení stářím a umíráním a o tom, co bude potom - nakl. Malvern/
2024 ©